„Vy jste se vůbec viděli? No jasně, každý den. Vždyť se každý den koukáme do zrcadla,“ směji se do telefonu. „Cože?
Čteš drby? A on vůbec nepracuje? Nebo má dovolenou? “
„Kdo?
Co? Ahoj. Jo, jasně. Vůbec netuším, co dělá.
Ta blbá jako. “
„A co ten druhej? Ten má podle mě pořád neschopenku. “
„Jo, má neschopenku, protože je blbej.
Měl něco s okem, dělali mu operaci. “
„Vždyť to už je dávno, proč pořád? “
„Copak jsi se přiopila, ty huso? Ne, to nějakou cigáro.
“
Naše řeči nemají hlavu ani patu, ale tak to prostě chodí. Sedíme na garážích, protože doma jsou rodiče, a tady si můžeme říkat, co chceme. Teda až na to, že já stejně neumím pojmenovat věci. „Dneska mi vysvětlovala, co je to meloun,“ začnu.
„Říkala: ‚No, je taková dobrota. Je v lednici. No, taková věc je. Chápeš?
No prostě taková věc je. ‘ A já jsem furt nevěděla, o čem mluví. “
„Ty nikdy nezapamatuješ názvy věcí, viď? “
„Já je prostě zapomínám.
Nemůžu si je zapamatovat. Když se mě zeptáš, co chci jíst, řeknu: ‚No víš, takový to žlutý, no. ‘“
„A co třeba Snickers? “
„No přesně, chci říct: ‚Kup mi tu dobrotu.
No tu, takovou čokoládovou. ‘“
„Ty jsi k neuvěření. Umři. “
„Já vím, že už tím Basel otravuju.
Říká mi pořád: ‚Už si konečně zapamatuješ názvy věcí? Přecházíš do další třídy. Copak nejsi blbá? Měla bys už konečně něco umět, a ty nevíš nic.
‘“
A je to pravda. Když mi táta včera volal a ptal se, kde jsem, řekla jsem: „Jsem na té zastávce. No, jak se to jmenuje? Já si to nikdy nezapamatuju.
“ Trvalo mi věčnost, než jsem mu vysvětlila, kde stojím. Včera jsem zase mluvila s Verbou. Stála jsem vedle Artěma a do telefonu jsem jí sprostě vynadala. „Jdi do háje.
Už mě nebavíš. Už mi nikdy nevolej, slyšíš? Nikdy. “ A zavěsila jsem.
Artěm na mě koukal. „To jsi říkala mámě? “
„Ne, kamarádce. “
„To je hrůza.
“
Někdy to prostě neudržím. Zvlášť když mě někdo štve. Zvlášť Verba. Ta svině.
Řvu na ni všemi nadávkami světa, až to nevydrží. A přitom se se mnou pořád baví. Nevím, jak to dělá. Asi jí nic jiného nezbývá.
Moje máma ví, že umím nadávat, ale jen tak potichu pro sebe. Táta? Kdyby zjistil, že mluvím sprostě, byl by to konec světa. U něj je i slovo „hovínko“ sprosté slovo.
„Neříkejte, že se nestydíte, jak mluvíte! “
„No tak, ještě jsme ani pořádně nepily. Kdybys mě viděl opilou, to bys nevěřil. Takhle nikdo neřve jako já.
Nikdo to se mnou nevydrží. “
Včera jsme jely na jednu ulici, ne zrovna luxusní čtvrť, a hledaly tři holky, které jsme potřebovaly o něco poprosit. Volaly jsme jim a ony říkaly: „Jsme u Kaliny Maliny. “ A já měla říct, že vím, kde Kalina Malina je.
Jasně že jsem nevěděla, tak jsem začala řvát na celou ulici sprostě. „Můžu přece pracovat? A proč ne? No tak jo, všechno se rozpadá.
“
Šla jsem za ní a jen jsem se smála. Celá ulice věděla, že hledáme nějaké holky v nějaké Kalině Malině. Lidé se k nám i otáčeli. „Holka, nemám ti zavolat sanitku?
“
„Ne, já to zvládnu. Jen mám ochrannou reakci, už se neovládnu. Všechno mě bolí. “
Dva dny po sobě jsme nachodily dvacet tisíc kroků.
Pro nás je to na umření. Nohy už mě neposlouchají, nemám sílu ani řvát. A pak mi došlo, proč nás ty lidi nechtěli pustit dál. Protože my se zeptáme člověka na cestu, otočíme se a začneme ho pomlouvat.
Jdeme po ulici a kropíme kolemjdoucí nadávkami. „Hele, pojďme k tomu,“ řekne Tonja. A ten dotyčný samozřejmě slyšel, jak se vztekáme na celou ulici. Ale na začátku streamu ještě máme energii.
Musíme ji ze sebe dostat. A potom už jen padáme. Jen tak, bezvládně. „Kolik si obvykle nařizujete viewery?
“
„My vůbec ne. Ani jednou. Teda, jednou nám to někdo udělal, ale to bylo asi omylem. Už se to neopakovalo.
“
„Možná proto se k nám lidi nepřipojují, protože nemáme dost sledujících. “
„No asi jo. A ještě nám pořád někdo dává odběr a pak už se nevrátí. Nevím proč.
“
„No, možná je to tím, že máme takový bitrate, že máme hodně…“
„Jo, přesně, kruci! “
Zazvoní mi telefon. „Ahoj, už musím domů, mám pokoj. Můžu jít venčit psa.
“ Zvedám se z garáží. Další den, další kolo našich nesmyslů.
