Dnes jsem znovu ocenila, že pracuji z domova. Člověk neztrácí čas ani peníze dojížděním, nestojí v kolonách a má přehled o všem, co se kolem děje. A právě dnes jsem se zcela nečekaně dozvěděla něco o svém manželovi, co mě doslova srazilo na kolena. S Bartkem jsme manželé tři roky.
Jak by řekl nějaký psycholog nebo terapeut párů, procházeli jsme fází znatelného ochlazení vztahu. A upřímně řečeno, ani od začátku to mezi námi žádné velké jiskření nebylo. Možná kromě našich takzvaných líbánek, kdy jsme narazili na horký srpen a jeli k Baltu k mé vzdálené tetě. Bartek nikdy nebyl zvlášť emotivní ani sdílný typ.
Vždy vsázel na praktičnost a pohodlí. Proto také s žádostí o ruku neváhal ani minutu. Věc podal jasně – prý se do mě bezhlavě zamiloval, a pokud mě nechce ztratit, měli bychom se co nejdřív vzít. Za tím strachem ze ztráty milované se ale skrývala obyčejná kalkulace.
Neustálé skloubení práce na druhém konci města s randěním pro něj bylo utrpením. Chodil věčně nevyspalý, rozpolcený mezi prací a schůzkami se mnou. Nakonec uznal, že to déle nevydrží, a protože nechtěl přijít ani o práci, ani o vztah, jednoduše mě požádal o ruku. Pak začala šedá každodennost.
Na dojíždění do firmy mu utíkalo spoustu času, ale aspoň po práci jezdil rovnou domů a staral se o naši společnou domácnost. Na finance jsem si stěžovat nemohla. Nic nevymýšlel a poctivě se podílel na všem. Každý měsíc rovnou polovinou přispíval na nájem, poplatky a jídlo.
Časem se chození do kina či restaurací proměnilo v domácí filmové večery na gauči u misky polévky, talíře brambor nebo řízku. Vyšlo to mnohem levněji a koneckonců jsme už byli usedlé manželství. Jednou začal manžel čím dál častěji mluvit o změně práce. Sháněl něco blíž k našemu bytu.
Dokonce našel inzerát a šel na zkušební dobu. Jenže rozvrh mu vůbec nevyhovoval, tak od toho bez větší lítosti upustil. Nakonec uznal, že ty každodenní dojíždění nejsou zase tak hrozné. Vysvětloval, že mu tamní čtvrť moc vyhovuje, protože je tam větší klid než u nás v centru.
Kdybych tehdy tušila, co ho ve firmě skutečně drží, udělala bych mu takový scénář, na který by dlouho nezapomněl. Jenže i tak by to nejspíš nic nezměnilo. Dnes jsem totiž stála tváří v tvář jisté mladé ženě a bylo to nesmírně bolestivé střetnutí s realitou. Vlastně to byla ještě obyčejná holka, aspoň z mého pohledu.
Den začínal zcela nevinně. Čekala mě obyčejná monotónní dřina. Ráno jsem Bartkovi udělala snídani, rozloučila se s ním ve dveřích, zapnula pracovní notebook a pustila se do kontroly žádostí a objednávek. Práce mi pálila ruce, až jsem skoro litovala toho home officu.
Svrbělo mě zajet do kanceláře a podívat se, co vyvádí kolegyně z týmu, protože se poslední dobou nápadně flákala. Jak se ale o chvíli později ukázalo, bylo dobře, že jsem do firmy nevyrazila. Když zazvonil zvonek, myslela jsem, že jsou to zase nějací podomní prodejci nebo roznašeči letáků. Podívala jsem se kukátkem, a když jsem uviděla neznámou dívku, prostě jsem to ignorovala.
Jenže ona zazvonila znovu, tentokrát mnohem naléhavěji. „Paní Maryno, vím, že tam jste. Otevřete. Musíme nutně mluvit,“ zakřičela hlasitě přes dveře.
„A s kým mám tu čest? “ odpověděla jsem nedůvěřivě a dál zírala na kliku. Už jen to, že znala mé jméno, mě vůbec neuklidnilo. Zvědavost ale zvítězila.
Když neznámá z chodby řekla, že se to týká mého manžela, cítila jsem, jak mi srdce poskočilo do krku. Co si v takovou chvíli pomyslí manželka jako první? Byla jsem naprosto přesvědčená, že se Bartkovi něco stalo, nějaká nehoda. Kdybych se ale té holce kukátkem podívala pořádně, hned by mě napadlo úplně jiné vysvětlení.
Tak jako tak jsem otočila zámkem a otevřela dveře a okamžitě chtěla vědět, co se mým manželem stalo. Nezvaná návštěvnice ale prohlásila, že musíme mluvit o samotě. „Radši ať to sousedi z patra neslyší,“ řekla a měřila si mě divně poděšeným, skoro omluvným pohledem. Po krátkém zaváhání jsem ji pustila dovnitř.
Teprve teď jsem si ji mohla prohlédnout zblízka. Mladinká, odhadem pětadvacet let. Postava bez chyby, všechno na svém místě, upravená, propracovaná do posledního detailu. Upřímně, na podvodnici vylákávající peníze moc nevypadala, i když jsem vlastně neměla tušení, jak dnes profesionální podvodnice vypadají.
„Tady nás nikdo neuslyší,“ utnula jsem to krátce a uvedla ji do předsíně. „Kávu ani čaj nenabízím. Mám spoustu práce. Nechci ztrácet čas.
“
„To nevadí. V této situaci by to stejně nebylo vhodné,“ zarazila se trochu. „Jistě se divíte…“ začala nejistě. Přerušila jsem ji v půlce věty a chtěla, aby okamžitě přešla k věci.
Dívka se zhluboka nadechla a vypálila rovnou, že se s Bartkem schází. „Takže jsi prostě jeho milenka,“ shrnula jsem ostře a bez obalu. „Jestli to tak chcete nazvat, i když bych byla ráda, kdybyste mě tak rychle nesoudila,“ ohradila se s náhlým odporem a snažila se zachovat tvář. „Prostě nás to oba zastihlo.
Neplánovali jsme to, nějak to přišlo. “
„Nevím, jak to vypadá u vás, ale já se na tom rozhodně nehodlám podílet,“ odfrkla jsem si s posměšným úšklebkem. Po chvíli jsem chladně dodala: „Přišla jsi mi to jenom oznámit? Nebo máš v záloze ještě něco?
“
V duchu jsem si byla skoro jistá, že vytasí klasickou hlášku o těhotenství a bude chtít, abych jí přenechala manžela, protože dítě potřebuje úplnou rodinu. Scénář se ukázal být nápadně podobný, jen bez dítěte v balíčku. Dívka se představila jako Paulina, prý aby se nám líp mluvilo, a přiznala, že má s Bartkem půl roku románek a že to všechno začalo nevinnou, čistě náhodnou příhodou. V tu chvíli jsem okamžitě utnula její zpověď a poručila jí, aby přešla k jádru věci.
A celé to číslo spočívalo v tom, že ten ubohý, ztracený chlap, do kterého se Paulina měla tu smůlu zamilovat, se po uši zamiloval do vlastních citů. To velké cítění na něj spadlo jako blesk z čistého nebe a chudák vůbec nevěděl, jak z toho ven. Najednou se ukázalo, že můj manžel je chodící citlivost a zosobnění zodpovědnosti. Nemohl přece jen tak oznámit ženě, že to, co je pojilo, byl jenom omyl a atrapa, o čemž se přesvědčil teprve v Paulininých pažích.
Bartek prý zmítal mezi svou jedinou opravdovou láskou a vlastní ženou. No protože, jak vážně prohlásila, neměl srdce vyhodit z vlastního bytu nemocnou starou ženu. V tu chvíli mi upadla čelist. Ruka mi mimovolně sjela k gumičce, abych si rozpustila vlasy, ale včas jsem se zarazila.
Začala jsem přemýšlet, jestli ta holka má vůbec všech pět pohromadě. Vážně přede mnou vidí stařenu? Fakt, měla jsem na hlavě umělecký nepořádek a doma jsem chodila v obnošené teplákové soupravě, ale abych si mě rovnou brala za babku jednou nohou v hrobě, když je mi teprve pětatřicet! A milenka s plnou vážností považovala svou sokyni za postarší, těžce nemocnou ženu.
Vážíc slova, aby mě moc neurazila, naznačila, že bych měla manžela prostě nechat jít. Ještě velkoryse dodala, že mě naprosto chápe, ale vydírat chlapa vlastními neduhy a držet ho u sebe násilím je to nejhorší řešení. Zkrátka bych se měla zachovat zrale a přestat konečně myslet na sebe a začít myslet na Bartkovo štěstí. Jen jsem mrkala a zírala na tu drzou holku, protože i když se snažila vybírat hladká slovíčka, její návštěva byla čirou drzostí.
Rozhodla se zastoupit svého vyvoleného a osobně informovat manželku o jejich románku, přičemž hrála ublíženou a častovala mě okázalým soucitem. K tomu všemu mi ještě laskavě oznámila, že mě nenechají bez ničeho a že ode mě dostanu velkoryse polovinu bytu. Paulina pyšně zdůraznila, že to je čistě její dobrosrdečné rozhodnutí. V tu chvíli jsem málem vyprskla hysterickým smíchem.
Měla jsem chuť jí zakřičet do obličeje, že žádné ochcánky ani její milost v podobě půlky bytu nepotřebuju. Ale proč bych jí dávala důvod k triumfu? Na zlomek vteřiny mi jí bylo skoro líto. Věkově dospělá ženská, a přitom naivní jak dítě v mlze.
Jenže si za to může sama. Nikdo jí neporučil, aby se pletla do vztahu se ženatým chlapem. Měřila jsem si ji chladným pohledem od hlavy k patě a suše prohodila, že si tu vážně lákavou nabídku musím v klidu promyslet. „Dobře, jen se prosím neotálejte, ještě si to rozmyslím,“ řekla s těžce maskovaným uspokojením a zamířila k východu.
Dívka si byla téměř jistá, že její milovaný každou chvíli získá svobodu, a v podstatě měla svatou pravdu. Jen si vůbec neuvědomovala, jak moc. Vyměnily jsme si ještě telefonní čísla a Paulina konečně odešla. Zamkla jsem za ní dveře a hned došla k zrcadlu.
Rozpustila jsem si vlasy a párkrát se otočila ze strany na stranu, prohlížejíc si každý centimetr své postavy. Žádná ze mě stařena, a u doktora nebo v nemocnici, ani si nepamatuju, kdy jsem byla naposledy. Díky bohu jsem si na zdraví nikdy nestěžovala. Ani teď se mnou nebylo nic v nepořádku.
Jediné výhrady jsem měla k vlastnímu manželovi. Nechtěla jsem ale předbíhat s výčitkami. Vrátila jsem se k práci před obrazovku a usilovně se snažila vyhodit z hlavy myšlenky na svůj rodný list. Bylo to neuvěřitelně divné a prostě nepříjemné, když ti nějaká cizí slečna hledí přímo do očí a dělá z tebe stařenu nad hrobem.
Zajímavé, jak si ta Paulinka bude zpívat za deset let. Zařadí tehdy do stejné věkové kategorie i sama sebe? Když jsem zavřela pracovní programy, mrskla jsem večeři a sedla si a čekala na Bartka. Manžel samozřejmě zase přišel pozdě.
Věčně mi cpal nějaké kecy o poruchách ve firmě, a když konečně dorazil, sotva se jídla dotkl, jak rozmazlené dítě. Byla jsem svatě přesvědčená, že to má z nervů. Tak to bývá, když měříš ostatní vlastním metrem. Já ve velkém stresu nespolknu ani sousto, tak jsem předpokládala, že on to má úplně stejně.
Teprve teď mi všechny tečky zapadly do logického celku. Pochopila jsem, proč se tak náhle vzdal změny práce a tak vychvaloval tamní čtvrť. Na těch periferiích se mohl bez problémů scházet s milenkou a nikdo ze známých je nemohl přistihnout. Já jsem tam nikdy nezavítala a společných známých tam bylo jako šafránu.
V centru přitom riziko průšvihu viselo ve vzduchu na každém kroku. A večeři nedo jedl z prostého důvodu – předtím už stihl vyskočit s ní do nějaké hospody nebo se najíst u ní v bytě. Do detailů jejich jídelníčku jsem se neměla chuť pouštět. Po ranní návštěvě jsem čekala, že se manžel konečně odváží a sám vyloží karty na stůl a přizná dvojí život.
Bartek ale vešel do předsíně a jako by se nechumelilo, přešel ke svému dennímu rituálu. Nejdřív si lehl na gauč a po chvíli ledabyle hodil otázku, v kolik dám večeři. Rozhodla jsem se ho nevyvádět z omylu a držela jazyk za zuby. Podívala jsem se na něj bokem a došlo mi, že manžel hodlá dál táhnout tohle divadlo.
Chtěl se s úsměvem na rtech a plný obětavosti starat o svou nemocnou stařenku. Rozhodla jsem se proto jednou provždy osvobodit ho od toho nevděčného úkolu. Nazítří, jakmile jsem vypravila ženicha do práce, uklidila jsem celý byt a vytočila číslo jeho milenky. Oznámila jsem jí, že jsem se podvolila a přenechávám jí Bartka bez boje.
„Doufám, že aspoň on to obětování ocení,“ prohodila jsem s předstíraným žalem v hlase. „Dělám to jedině kvůli jeho štěstí. “ Hned jsem dodala prosbu, ať si Paulina sama přijde pro jeho věci. Vysvětlila jsem, že na osobní loučení nemám síly a že mi puká srdce při pomyšlení, že manžel odchází k jiné.
„Než byt vystavíme na prodej, musí se přece vyklidit,“ dodala jsem klidně. „Všechno už jsem sbalila. “
Mladá se do pomoci jen hrnula a bez váhání souhlasila. Neuběhla ani hodina a stála ve dveřích.
Vlastnoručně snesla po schodech dva obří kufry narvané k prasknutí a přitom předváděla nadlidskou sílu. V tu chvíli jsem dokonale pochopila legendu o ženách z Weinsbergu, které z obleženého hradu vynášely na vlastních zádech své muže. Když král Konrád II. dovolil z pevnosti odejít jen ženám a vzít si jen to, co samy unesou, rozhodně nečekal, že to budou právě chlapi, kdo pro ně bude nejcennějším majetkem.
Naše Paulinka bezpochyby patřila ke stejnému druhu odhodlaných žen. Kdyby bylo potřeba, samotného Bartka by nejspíš taky vynesla na zádech. Měla jsem ale téměř jisté tušení, že jí ten bezbřehý nadšení rychle vyprchá z hlavy, a večer jsem dostala tvrdý důkaz. Nejdřív se u dveří ohlásil manžel a zkoprněl, když se žádný z klíčů nechtěl otočit v zámku.
Nervózně mačkal zvonek a já jsem mu zamčenými dveřmi chladně oznámila, že na této adrese už nebydlí. Bartek okamžitě zvýšil hlas a vzteky sypal, že se vrací z práce utahaný a nemá nejmenší chuť na nějaký idiotský vtip. „Zajímavé, že právě dneska jsi neměl žádné přesčasy,“ hodila jsem tvrdě, aniž bych pomyslela na otevření zámku. „Tvoje kufry už čekají u tvojí milenky.
Předpokládám, že cestu k jejímu bytu znáš. A mimochodem, tenhle byt jsem koupila dávno před naší svatbou za vlastní peníze a se zdravím jsem v pořádku. Ale neboj, Paulince jsem zatím nepokazila překvapení. “
Bartek ještě zkoušel něco vysvětlovat, koktal a prosil o rozhovor, ale konec byl definitivní a dveře zůstaly zamčené.
Naše hlasitá výměna názorů na chodbě okamžitě postavila na nohy sousedku z protějšího bytu. Starší paní dokonce pootevřela dveře, aby nepřišla o ani slovo z toho představení zadarmo. V té situaci Bartkovi nezbylo než kapitulovat a vypadnout z chodby. Jeho nepřítomnost ale netrvala dlouho.
Přesně po dvou dnech zase stál přede dveřmi, tentokrát táhl zpátky oba napěchované kufry. Vůbec jsem nečekala tak rychlý obrat a udělala jsem chybu, když jsem z čistého zvyku otevřela zámek. Manžel bez ptaní vtáhl zavazadla do předsíně a se zářivým, hrdým úsměvem na tváři prohlásil, že si šel pro rozum a vybral si svou jedinou pravou lásku, tedy mě. „Tak co?
Vytáhneme prosecco z ledničky a zapijeme můj návrat,“ hodil spokojeně a zamířil rovnou do kuchyně pro láhev bublinek, kterou jsem mimochodem dostala od lidí z práce. S neskrývanou hrdostí v hlase začal vyprávět, jak prohlédl. Zapřísahal se, že to byla jen chvilka slabosti, nic neznamenající epizoda bez jakýchkoliv citů. Ta holka si prý všechno sama domyslela a v hlavě si to upekla.
Tak jí dnes bez váhání ukázal dveře a jednou provždy tenhle díl uzavřel. Já jsem ale dokonale věděla, kde se to velké osvícení vzalo a kdo z té dvojice šel první pro rozum. Mladá se prostě srazila s krutou pravdou. Její vysněný chlap nevlastnil ani metr čtvereční podlahy.
Byt nepatřil jemu, jak jí předtím namlouval, ani nebyl naším společným majetkem – byl výhradně mým osobním vlastnictvím, koupeným mnou dávno před svatbou. V takové situaci přestal být tenhle poklad bez koruny a vlastní střechy nad hlavou pro Paulinu jakoukoliv atrakcí. A já jsem zase neměla nejmenší úmysl držet si takového manžela pod svou střechou. Teprve včera mi došlo, že s žádostí o ruku tak spěchal jen proto, aby se ke mně rychle nastěhoval a nemusel platit majlant za nájem garsonky.
Dnes jsem si vzala v práci den volna a vyřídila spoustu věcí. Vyhodila jsem z bytu zbytky nepotřebných krámů a podala u soudu žádost o rozvod. „Stáhni ten rozvod. V čem je problém?
“ hodil Bartek s odzbrojující prostotou. Utnula jsem to krátce. Oznámila jsem mu, že návrat se nekoná, a poručila mu, ať okamžitě sebere kufry a vypadne z mého bytu. Bez obalu jsem dodala, že když hned nezmizí, zavolám tátovi a bratrům a ti mu moc rádi pomůžou najít cestu ven z paneláku.
Bartek se svěšenou hlavou a zataženým ocasem se ploužil ke schodům. Vyšlo to tedy přesně tak, jak si jeho mladá vyvolená přála. Každou chvílí se z něj měl stát stoprocentně svobodný chlap.
