„Tým je kompletní? Takže už jen zajedeme do studia a začneme. “ Přikývl jsem, i když jsem cítil, jak mi srdce buší až v krku. „Jo, jasně.
Vlastně… už jsem člen týmu, takže dneska si dám ve studiu i čokoládové nudle. “
Zasmál jsem se, ale spíš jsem tím maskoval nervozitu. Ještě včera jsem byl jen stážista, který se bál udělat jediný špatný pohyb. Dnes jsem byl oficiálně přijatý.
První den jako řádný člen. Točil jsem volantem a poslouchal, jestli neuslyším divné zvuky od kol, když přejíždím přes zpomalovací prahy. Všechno bylo v pořádku. Auto jsem měl nově vypůjčené a řídit jsem se teprve učil.
„Tohle auto má nějaký problém s řízením, ne? “ řekl jsem polohlasem a znovu zatočil. „Kola se divně chovají, jako by byla gumová. “
Lidi v autě se smáli.
Bylo jasné, že tenhle den bude jiný než všechny předchozí. Dorazil jsem k restauraci, kde už čekali ostatní. Všichni se mě ptali, jestli už jsem jedl, a gratulovali mi k přijetí. „Tři měsíce stáže skončily a teď jsem oficiálně členem,“ vysvětloval jsem.
„Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. “
Někdo se zeptal na dnešní rozvrh. „Mám pocit, že v jednu má být sraz a ve dvě začíná nějaká větší akce ve studiu. Ale nejsem si jistý, jestli tam mám dorazit dřív, jako když vysílá šéf.
“
Starší kolega mě opravil: „Ty jo, dneska to vypadá, že to bude velká akce. Musíme tam být všichni včas. “
Přikývl jsem a snažil se tvářit sebejistě, i když jsem uvnitř pořád cítil ten tlak. Posledních pár měsíců jsem se snažil zapadnout mezi starší členy, mezi lidi, které jsem znal jen z videí a z dálky.
Když jsem byl jen stážista, držel jsem se zpátky. Bál jsem se, že udělám něco špatně, že se budu chovat moc hlasitě nebo moc divně. Včera večer jsem ale konečně povolil. Při tréninku jsem se úplně uvolnil.
Sundal jsem si masku, kterou jsem nosil jako ochranu, a prostě jsem se střihl. Kapela hrála, já jsem tančil jako o život, třásl jsem boky u zdi, mával rukama. V tu chvíli jsem si připadal svobodný. Jenže jsem si neuvědomil, že mě natáčí.
Dnes ráno mi to došlo a styděl jsem se. „Slušní lidé se takhle nechovají,“ říkal jsem si. „Co si o mně teď pomyslí? “
Když jsme jeli dál, zapnul jsem si na telefonu živé vysílání, abych s diváky probral den.
Bylo to něco, co jsem dělal často – bavil jsem se s fanoušky, odpovídal jim na otázky o tom, co mě čeká. Najednou se v chatu objevila zpráva: „Viděl jsem tě včera tančit. Vypadalo to, že jsi se bavil. “
Zarazil jsem se.
Pak další. „Někde jsem četl, že o tobě vyšel článek? “
Zamrkal jsem. „Článek?
Ne, o čem mluvíte! Žádný článek nebyl. “
Ale v hlavě se mi rozsvítilo varování. Včerejší večer, to jak jsem se choval, se možná začal šířit.
„Není možné, že by mě někdo začal hodnotit nebo o mně psát,“ zamumlal jsem a snažil se uklidnit. „Ti lidé si jen dělají legraci, ne? “
Když jsem ale dorazil k restauraci, moje obavy se potvrdily. „Ty jo, slyšel jsem, že jsi byl včera večer celkem aktivní,“ usmál se jeden ze starších kolegů.
„Cože? Kdo ti to řekl? “
„Řekněme, že se na internetu objevilo jedno tvoje video. A dnes ráno o tobě vyšel i článek.
“
Ztuhl jsem. „Ne, to nemůže být pravda. Prosím tě, to je nějaký vtip? “
Podíval se na mě s pobaveným výrazem, ale neodpověděl přímo.
Místo toho se otočil k ostatním u stolu a řekl: „Náš nováček se už včera večer postaral o pořádnou show. “
Najednou jsem se cítil jako na pranýři. Všichni se na mě dívali. Někdo se smál, jiný si mě prohlížel.
Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. „To není pravda,“ řekl jsem rychle. „Já jsem se jen… no, při tréninku jsem se uvolnil. Prostě jsem se bavil.
Nic víc v tom nehledejte. “
Jeden z kolegů, kterému jsem říkal děda, se uchechtl: „Jo, jasně. A já jsem prezident. Vypadalo to, že jsi tam nechával úplně všechno.
A říkáš, že jsi původně chtěl tančit ženský tanec? “
Protočil jsem oči. „To byla sranda! Řekl jsem, že tam byl můj kamarád se starším kolegou.
Nechtěli jsme dělat žádný humbuk. “
Ale nikdo mi to nežral. Věděli, že se včera něco stalo, a bavilo je mě škádlit. „Takže ses nakonec rozhodl pro mužský tanec?
“
Povzdechl jsem si a radši jsem si objednal jídlo. „Dnes si dám jen nějaký klidný oběd a pak půjdu do studia. Potřebuji se soustředit na dnešní focení a na to, co se bude dít odpoledne. “
Objednal jsem si sójový guláš a snědl ho rychle.
Pak jsem zkontroloval telefon. Zprávy přibývaly. „Gratuluju k přijetí! “ psali mi fanoušci.
„Těším se na dnešní vysílání! “ Někteří mi ale psali i něco jiného. „Viděl jsem tě včera! Co jsi to dělal?
Vypadalo to bláznivě! “
Skoro jsem se zakuckal. Ty zprávy byly sice většinou pozitivní, ale já jsem pořád neměl jasno v tom, co se vlastně děje. Bylo možné, že se video z mého tance skutečně dostalo ven?
Když jsem dojedl, posbíral jsem se a vydal se ke studiu. Cestou jsem si znovu pustil živé vysílání, abych fanouškům řekl, že už jsem na cestě. Všichni se mě ptali na to, jak probíhá první den jako řádného člena. Snažil jsem se odpovědět co nejlépe, ale mysl mi pořád přebíhala k včerejšímu večeru.
Najednou se v chatu objevilo jméno, které mě zarazilo. „Náhodou jsem viděl to video. Seš se tam uvolnil, co? “
Zaváhal jsem.
Pak jsem řekl: „Poslyš, já jsem se jen snažil zapadnout. Včera jsem se konečně přestal bát a zkusil jsem být sám sebou. Ale když to teď vidím, fakt nevím, jestli to byl dobrý nápad. “
„A co když se to teď začne řešit?
“
Ztichl jsem. „Nevím. Opravdu nevím. Pokud se to roznese, budu to muset nějak vysvětlit.
“
Dorazil jsem ke studiu a zjistil jsem, že tam už všichni jsou. Kolegové se mě ptali, jestli jsem viděl, co se o mně píše. „Někdo ti dělá reklamu dřív, než jsi vůbec začal,“ smál se jeden z nich. „To není reklama, to je průšvih!
“ zamumlal jsem. Potom se ke mně jeden z kolegů naklonil a tiše řekl: „Hele, neboj. Všichni tady víme, že to byl jen výbuch emocí. Ale příště si dávej pozor, co děláš, když tě někdo natáčí.
Nevíš, kdo a kde na tebe může číhat. “
Přikývl jsem. Věděl jsem, že má pravdu. Dnes jsem byl konečně tam, kde jsem chtěl být.
Ale zároveň jsem si poprvé uvědomil, že v tomhle světě není nic soukromé. Zhluboka jsem se nadechl a vešel do studia. Dnes je můj den.
Ať se stane cokoli, musím to zvládnout.
