Stála jsem ve dveřích promočená do nitra a sledovala, jak Davidův obličej zkamení. „Právě zemřela,“ řekla jsem klidně. Nechápal. Díval se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem.
„O čem to mluvíš? To je nechutný vtip. “
Nebyl to vtip. Mia, naše osmiletá dcera, ležela v nemocnici v bezvědomí.
A on si mezitím užíval s někým jiným. Pracuji v reklamní agentuře, vydělávám slušně. David před rokem skončil v práci a začal podnikat na volné noze. Tvrdil, že narazil na platový strop.
Od té doby seděl doma, nepomohl s ničím, a přesto si stěžoval na každý smítko prachu. Když jsem ho požádala, aby pomohl s domácností, odbyl mě: „Ty jsi to vždycky zvládala sama. Tak si nezačínej stěžovat. “
Mia si začala stěžovat, že je pořád na telefonu.
Že mluví s ženským hlasem. „Táta mě vyhodil,“ řekla mi Mia v nemocnici. „Řekl, že mu překážím. Pak přišla nějaká paní s červenými nehty.
“
V tu chvíli mi došlo všechno. Nechal naši nemocnou dceru venku v bouřce, aby si užil s milenkou. A když jsem se vrátila, předstíral, že se nic nestalo. Řekl mi, že Mia „chtěla jít ven“.
Lhal. Vyhodil ji. A tak jsem mu řekla, že Mia zemřela. Chtěla jsem vidět jeho reakci.
Jestli pocítí byť jen špetku lítosti. Místo toho se vysmíval. Nezavolal, nenapsal. Jen si žil dál.
O týden později jsem se s Miou vrátila domů. V předsíni stály cizí podpatky. Z ložnice jsem slyšela jeho hlas: „Když byla Mia pryč, byl rozchod jednodušší. “
Otevřela jsem dveře.
David i jeho milenka ztuhli. „Mia má být mrtvá,“ vykoktal. „To byla lež. Jen jsem chtěla vidět, jestli ti na ní záleží.
“
Vytáhla jsem obálku s důkazy od soukromého detektiva. Fotky, zprávy. Všechno. „Rozvod.
A budeš platit výživné i hypotéku. “
David zbledl. Jeho milenka začala křičet, že o ničem nevěděla. Ale mě to už nezajímalo.
Vzala jsem Miu za ruku a odešla. Nakonec se rozešel i s ní. Prý zjistila, že nemá tolik peněz, kolik tvrdil. Teď dře na brigádách, splácí dluhy a žije sám.
Mia je šťastná. Babička s dědou ji milují. A já?
Já už se nikdy neohlédnu.
