Bývalý špičkový chirurg, který kvůli třesu rukou skončil jako uklízeč v nemocnici, zaslechl během úklidu zoufalý hlas operatéra: „Ztrácíme ji. Potřebujeme cévní plastiku. “ Přesně v tu chvíli si uvědomil, že jediný, kdo na stole může ještě zachránit mladou ženu, je on sám – ne vlastníma rukama, ale znalostmi, které si nikdo nedokázal představit. Ondřej Koráb býval jedním z nejlepších hrudních chirurgů v zemi.
Pracoval v Národním centru kardiovaskulární chirurgie v Praze a operoval nejsložitější případy. Pak se mu ale při operaci začaly třást ruce. Diagnóza zněla esenciální třes. Pro člověka nepříjemnost, pro chirurga konec kariéry.
Rozhodl se dobrovolně odejít dřív, než mohl svýma rukama někomu ublížit. Krátce poté těžce onemocněla jeho žena Marie. Přestože využil všechny kontakty a znalosti, nepomohlo to. Marie zemřela.
Jeho dcera Klára se s ním postupně přestala vídat. Nezvládl jí být oporou, uzavřel se do sebe a z jejich vztahu zbylo jen mlčení. Po letech se přestěhoval do Brna, kde se usadila Klára. Neodvážil se jí ozvat.
Místo toho si našel práci uklízeče v krajské nemocnici, aby byl alespoň nablízku prostředí, které kdysi miloval. Dva roky tiše vytíral chodby a občas zahlédl dceru z dálky. Jednoho rána zaslechl za dveřmi operačního sálu zoufalý hlas primáře. Pacientka po těžké nehodě umírala, krvácení z jater nešlo zastavit.
Ondřej věděl, jak na to. Přesně popsal diagnózu a nabídl, že povede ruce mladšího chirurga krok za krokem. Sám se pacientky nedotkl. Po čtyřiceti minutách byl život ženy zachráněn.
Po operaci vyšlo najevo, kým doopravdy je. Vedení nemocnice mu nabídlo konzultantskou pozici. Jenže ještě téhož dne ho čekala další rána. Na posádkové poliklinice ho požádali o konzultaci u mladé lékařky, která během služby zkolabovala.
Když vstoupil do ordinace, spatřil vlastní dceru. „Tati,“ řekla sotva slyšitelně. Ondřej se jí snažil vysvětlit, proč mlčel. Klára mu vyčetla dva roky ticha.
Pak mu ale řekla něco, co ho zasáhlo ještě víc. „Máš vnuka. Jmenuje se Matěj. Ty jsi o něm vůbec nevěděl, viď?
“
Večer poprvé držel vnuka v náručí. Začali si znovu budovat vztah. Jenže vyšetření odhalilo, že Klára potřebuje operaci srdce. Byla to vrozená vada, kterou dlouho skrývala.
Ondřej věděl, jak na to, ale nemohl operovat vlastní dceru. Sám měl třes a ani by si to nedovolil. Zařídil proto konzultaci u svého bývalého žáka v Praze. Krátce před odjezdem se z Brna vrátil Klářin manžel Marek.
První setkání s tchánem nebylo vřelé. Marek měl obavy, jestli se Ondřej nechce do rodiny vrátit jen kvůli znovunabyté prestiži. Ondřej mu odpověděl upřímně: „Chci jen dohnat ztracený čas, pokud je to ještě možné. A být užitečný Kláře a Matějovi.
“
Operace v Praze proběhla úspěšně. Klára se zotavila a rodina se přestěhovala za Markem na novou posádku. Ondřej zůstal v Brně, kde se stal respektovaným konzultantem a začal psát metodickou příručku pro mladé chirurgy. Jednou večer mu zavolala Klára.
Na obrazovce se objevil Matěj. „Dědo, přijedeš v sobotu? “ Ondřej se podíval do kalendáře a udělal kroužek. „Přijedu.
A vezmu ti tu knížku o lidském těle, kterou jsem slíbil. “
