Slunce nemilosrdně pražilo do rudých skal a každý nádech byl jako polknutí žhavého písku. Everet zrovna sledoval stopy zatoulaného telete, když jeho kůň Dusty nervózně zafrkal a zastavil se. V poušti se objevilo ticho smrti, zvuk, který nikdy nevěstí nic dobrého. Everet seskočil ze sedla a s puškou v ruce se přikradl dál.
Na pokroucené větvi jalovce visela hlavou dolů postava. Byla to mladá žena z kmene Navajo, nohy měla svázané provazem, kůži spálenou sluncem do ruda. Byla ponechána, aby umřela tím nejpomalejším, nejmučivějším způsobem. Everet neváhal.
Přeřízl provaz a v náručí ji odnesl do svého srubu. Jmenovala se Tala. Dny se vlekly v tichém rytmu beze slov. Léčil jí kotníky, krmil ji a dával jí prostor.
Ona mu ukázala byliny, které rostly přímo za jeho dveřmi, a on pochopil, jak málo toho ví. Její nedůvěra se měnila v tichou přítomnost a mezi nimi začalo vznikat nečekané pouto. Jednou v noci se ke srubu přihnali Corneliusovi muži a hledali ji. Slyšel, jak plánují srub pro jistotu zapálit.
Ukryli se spolu v temném koutě a přečkali to. Druhý den Everet našel v písku u jalovce cejchovací železo s velkým písmenem C s býčími rohy. Byla to značka Cornelia, nejbezohlednějšího ranchera v kraji, muže, který chtěl Talu potrestat a zlomit její lid kvůli prameni vody, životu celé oblasti. Tala mu posunky vysvětlila, oč tu jde.
Ukázala na východní hory, kudy se vrací k rodině. Chtěla odejít. Právě když se chystala vykročit, Dusty venku varovně zaržál. Kolem srubu se v tiché, hrozivé formaci zastavilo deset navajských válečníků v čele s jejím otcem Vikasou.
Chtěli Evereta popravit, ale Tala se před něj postavila. Vyprávěla jim, jak ji zachránil a jak se o ni staral. Vikasa jí uvěřil. Náčelník mu ukázal modrý kámen, srdce pramene, který Corneliovi muži ukradli jako urážku a demonstraci moci.
Tala řekla, že kámen odnesl on. Everet znal Cornelia. Věděl, že takový muž se své trofeje neskrývá, ale vystavuje ji ve své kanceláři. Vymysleli plán.
Dvě noci nato Everet, Tala a tři stopaři pronikli do Corneliova ranče. Everet se vkradl do kanceláře a vzal kámen. Kornélius se vrátil a stráže spustily poplach. Hnali se nocí koněm, kulky jim svištěly kolem hlav.
Dorazili za úsvitu k prameni, kde čekal Vikasa a jeho muži. Přijeli za nimi i Coryovi muži. Kornélius je chtěl postřílet. Tala však nastražila síť ukrytou pod pískem, která uvěznila polovinu jeho mužů.
Everet se srazil s jeho koněm, shodil ho na zem a vzal mu pušku. Kornéliovi muži se rozprchli. Jeho vláda teroru skončila. Vikasa s posvátnou úctou vrátil kámen zpět do pramene.
Everet a Tala stáli bok po boku a dívali se na vodu, která je svedla dohromady. Její dotek byl jako příslib nového začátku. Skutečná odvaha nespočívá v síle paží, ale v ochotě otevřít srdce a překonat předsudky.
