Slunce Arizony roku 188 bylo neúprosné. Jeho žár dopadal na vyprahlou zemi jako kladivo na kovadlinu a Valter cítil každý den jeho váhu na svých ramenou. Kaktusy, saguaro, chřestýši a jeho vlastní tvrdohlavost – to bylo vše, co měl. Dobytek se mu v zoufalství po vodě rozprchl do nejodlehlejších koutů pozemku, a tak trávil dny hledáním v křovinách a prachu, dokud mu žízeň nevysušila hrdlo na prach.
Našel ji, když už skoro ztratil naději. Ležela schoulená pod převisem skály, bezvládná jako hadrová panenka, rty popraskané horkem. Opatrně jí vlil do úst zbytek vody z vlastní čutorky. Pak ji, lehkou jako pírko, zvedl do náruče.
Její tělo bylo ochablé, ale když ji usazoval do sedla před sebe, ucítil, jak se její prsty slabě zachytily jeho košile. Nasedl za ni a jednou rukou ji držel, aby nespadla. Jeho kůň Pilgrim, který cítil naléhavost situace, sám přešel do klusu. Cesta zpět k jeho srubu byla dlouhá a tichá.
Každý krok koně otřásal jeho svědomím. Kdo to je? Odkud přišla? Co se jí stalo?
Otázky se mu honily hlavou rychleji než písek hnaný větrem. Když dorazili, opatrně ji snesl z koně a odnesl dovnitř do chladivého šera jediné místnosti. Položil ji na postel a celou noc seděl vedle ní a hlídal její dech. Druhý den se probudila do světa bolesti a zmatku.
Její oči, temné jako noc, se otevřely a okamžitě se zběsile rozhlédly po místnosti. Napětí v jejím těle bylo hmatatelné. Zaježila se jako divoké zvíře zahnané do kouta. Když se k ní přiblížil s miskou vody, přeskočila z postele a postavila se mu do cesty, připravená bránit se.
Její tvář se zkroutila žalem, který neznal jméno, a on v ní viděl ne jen strach, ale i hlubokou, prastarou bolest. Pak se beze slova otočila a odešla zpět do srubu, nechala ho stát s nataženou rukou. Valter kopl do suchého sloupku plotu v záchvatu bezmocného vzteku. Poni, která ho celou dobu pozorovala, k němu přistoupila, jako by mu chtěla říct, ať to nevzdává.
Netušil, kdo ta žena je, ale něco v něm vědělo, že ji nemůže jen tak vyhnat. O pár dní později, když hledal ztracenou krávu v pustině, ho poni dovedla k malému kaňonu skrytému mezi dvěma velkými balvany. Tam, na dně skalní prohlubně, se pomalu začala prosakovat čistá chladná voda. Pramen.
Poprvé po týdnech se usmál. Druhý den se k prameni vrátil s krumpáčem, aby prohloubil jámu a zachytil víc vody. Právě když zvedl krumpáč k první ráně, vzduchem prosvištěl výstřel. Kulka nesměřovala na něj, ale na krumpáč v jeho ruce – kov se rozezněl a muž u pramene vykřikl a upustil nástroj.
Zpoza skal se vynořili tři ozbrojení muži. Valter se stačil skrčit za balvan. Další kulky začaly svištět kolem něj. Záhy se střelba přesunula k jeho srubu – pálili do oken a dveří, přesvědčeni, že je tam River Mist uvězněná.
Valter se probojoval zpět a podařilo se mu postřelit jednoho z útočníků do ramene, čímž je donutil k ústupu, ale věděl, že se vrátí. Žena, kterou zachránil, teď usedavě plakala a přitiskla se ke zdi. Slzy, které nikdy neplakala, se jí draly do očí. Teď začínal jejich společný boj za svobodu.
Té noci, když přemýšlel o tom, jak čelit přesile, se River Mist přiblížila a začala mluvit. Řekla mu, že ti muži jsou žoldáci najatí jejím otčímem, který si přivlastnil její dědictví. Drželi ji v zajetí, dokud neutekla. Artur – ten, co střílel první – je lovec lidí, kterého otčím pověřil, aby ji přivedl zpátky.
Valter pochopil, že pokud ji tu nechá, zabijí ji. A pokud ji vezme s sebou a uteče, budou je pronásledovat až na konec země. Rozhodl se bojovat. Plán byl jednoduchý.
V noci se Valter připlížil k táboru žoldáků. Artur přivázal koně a vzal do ruky velký kámen. Hodil ho na plechový přívěs u jejich stanů – zvuk plechu prořízl noční ticho jako výstřel. Stráže zareagovaly přesně, jak předpokládal.
Když se Artur vyřítil ze stanu a zařval do tmy, Valter se mezitím proplížil k ohradě. River Mist, která se uvolnila z vazeb, se s nožem ostrým jako břitva prokousala provazy u dveří ohrady. Osvobodila zajatce, které žoldáci drželi. Když se Artur vracel ke svému stanovišti a nadával na kojoty, Valter ho zezadu udeřil pažbou pušky do zátylku.
„Sem! “ zavolal River Mist do tmy, aby svedl pozornost. Kulka zasvištěla vzduchem a zarila se do dřevěného rámu dveří těsně vedle její hlavy. Sklo se s třeskotem roztříštilo a ranch se znovu ponořil do tmy.
Walter střílel naslepo do tmy. Artur střelbu opětoval a kryl tak Aponi a ostatní, kteří se snažili dostat do bezpečí za ohradu. Zatímco Aponi vedla osvobozené zajatce směrem ke koním, Artur se plížil podél plotu a dostával se Walterovi do boku. Nezbývalo mu nic jiného než riskovat vše ve finálním útoku.
Vrhl se na Waltera. Ne kopl do zbraně, ale do Walterova zápěstí, a vyrazil mu pušku z ruky. Najednou byla River Mist vedle něj. Dívala se mu do očí a on v nich viděl celý příběh, který spolu prožili – od vyprahlého údolí, kde ji našel, až po tuto chvíli.
Vzala jeho velkou mozolnatou ruku do svých a pevně ji stiskla. Pak se otočila k obzoru, kde začínalo svítat. Jeden z osvobozených zajatců ukázal k východu z kaňonu. Svoboda byla jen pár kroků daleko.
Ale na konci údolí se zvedal hustý oblak prachu – jezdec na koni, který se blížil rychlým tryskem. Otčím.
