Tereza vstoupila do hovoru a usmála se, ale stačila jen pozdravit, když Helena udeřila dlaní do stolu. V tu chvíli Tereza pochopila, že tohle nebude přátelská rodinná konverzace. Helena začala mluvit o tom, že zásnubní oslava byla dokonalá, ale její syn si zaslouží víc. Pak se zastavila, podívala se na Terezu a řekla: „Kdyby se do tebe můj syn tak hloupě nezamiloval, člověk z tvých poměrů by se do naší rodiny nikdy ani nepřiblížil.
Naše rodina za dnešní oslavu utratila přes 600 000 Kč, a ty ses k tomu ani nepostavila čelem. ”
Tereza cítila, jak jí tuhne v žaludku. Snažila se vysvětlit, že je za všechno vděčná, ale Helena ji přerušila. Řekla, že chce teď svatbu úplně bez Tereziny minulosti.
Žádné vzpomínky na chudobu, žádné odkazy na to, odkud přišla. A hlavně – chce, aby se Terezina matka nepřestěhovala do Prahy, ani do jejich domu, ani do bytu, který koupili Michalovi. „Musí zůstat tam, kde je. To je moje podmínka.
” Tereza se tiše zeptala: „A co když to nepůjde? ” Helena se usmála a řekla: „Pak svatba nebude. ”
Když Tereza vyšla z místnosti, v očích měla slzy. Marie jí mezitím zavolala a nadšeně vyprávěla, že si našla byt v Praze, aby byla své dceři nablízku.
Tereza jí do telefonu tiše řekla, že to snad není nutné. Marie se zasmála a řekla, že už složila zálohu. „Neboj, já to zařídím. Chci, aby se na tebe nikdo nedíval z vrchu.
” Tereza položila telefon a zírala do stropu. Cítila vinu i vztek. Přesně tohohle se bála. Že tchyně ji nikdy nebude brát jako rovnocennou.
Odpoledne už Tereza nebyla schopná pracovat. Vstala od počítače, vzala si kabelku a šla čerstvý vzduch. Procházela se ulicemi a v hlavě si přehrávala slova Heleny. Večer jí zavolal Michal.
Tereza mu řekla jen, že to bylo trochu náročné. Michal odpověděl, že se nemá čeho bát, že vše dobře dopadne. Tereza se otočila na bok a zabořila obličej do polštáře. Přísahala si, že se už nikdy nebude plést do věcí, které jí nepřísluší.
Druhý den šla Tereza do práce, jako by se nic nestalo. Snažila se soustředit na úkoly, ale myšlenky se jí vracely k tomu, co řekla Helena. Přesně ve dvě si ji zavolal vedoucí Tomáš. „Terezo, mám tě rád jako kolegyni, ale musím ti dát výpověď.
” „Cože? ” Tereza zůstala stát. „Proč? ” Tomáš sklopil hlavu.
„Nezlob se, ale je to z osobních důvodů. Někdo si to přál. ” Tereza se zeptala, kdo. Tomáš jen řekl: „Nemůžu ti to říct.
Ale myslím, že rozumíš. ”
Tereza vyšla z kanceláře bez jediného slova. Kolegové se po sobě dívali. Věděla, že za tím stojí Helena.
Sbalila si věci do krabice a šla domů. Cestou zavolala Marii a řekla jí, že přišla o práci. Marie byla v šoku a chtěla vědět proč. Tereza jen řekla: „Nech to být.
”
Doma si dala sklenici vody a chvíli jen seděla v kuchyni. Pak zavolala Michalovi. „Michale, já už to nezvládám. Tvoje matka mi zničila kariéru.
” Michal se snažil situaci uklidnit. „To není pravda. To je náhoda. Já to s ní vyřeším.
” Tereza se krátce zasmála. „Vyřešíš? Víš vůbec, co řekla? ” Pak hovor ukončila a strčila telefon do kabelky.
Opřela se hlavou o sedadlo a zavřela oči. Další ráno se Tereza rozhodla, že jen tak neodejde. Začala si hledat novou práci. Poslala životopis do pěti firem a do jedné z nich dostala pozvání na pohovor.
Zavolala proto do personální agentury, aby si ověřila nějaké detaily. Když telefonát skončil, vzala si tašku a vyrazila ven. Cestou potkala sousedku, která se ptala, kde pracuje. Tereza se usmála a řekla: „V kanceláři, to je jedno.
” Ale večer dostala e-mail od Tomáše. Stálo v něm: “Omlouvám se, ale v zaměstnání nemůžeme pokračovat. Důvod: porušení pracovní etiky. ” Tereza se na obrazovku dívala dlouho.
Porušení? Nikdy neudělala nic špatného. Rozhodla se, že se s Marií setká. Sešly se v malé kavárně.
Marie jí do ničeho netlačila. Jen poslouchala. Pak řekla: „Zlato, tohle není o tobě. Je to o tom, že někdo chce, abys byla tam, kde si mě myslí.
Ale ty si musíš stát za svým. ” Tereza jí řekla, že neví, jestli má sílu bojovat. Marie se naklonila přes stůl a řekla: „Moje dcera se nikdy nevzdává. ” Tereza se usmála.
Za pár dní se Tereze ozvala firma, která ji pozvala na pohovor. Byla to menší mediální společnost. Tereza se do pohovoru připravila, oblékla se elegantně a jela na Smíchov. Recepční se podíval do systému a usmál se: “Ano, paní Novotná, prosím do 15.
patra. ” Tereza vyjela výtahem. V zasedací místnosti ji čekali tři lidé. Jeden z nich byl starší muž s přísným pohledem.
“Takže vy jste ta, o které se mluví? ” Tereza nechápala. “O čem? ” Muž jí podal noviny.
Na titulní straně byl článek s jejím jménem a fotografií. Stálo tam: “Bývalá zaměstnankyně obviněna z krádeže firemních financí. ” Tereza zalapala po dechu. “To není pravda!
” Muž se podíval na ni a řekl: “To je vážné obvinění. Nemůžeme vás zaměstnat, dokud se to nevyjasní. ” Tereza vyšla z budovy s novinami v ruce. Byla to Helena.
Jen ona měla přístup k těm informacím. Tereza se rozhodla, že už nebude čekat. Šla na policii a podala trestní oznámení pro pomluvu a poškození dobrého jména. Policie začala případ prověřovat.
Tereza mezitím začala pracovat na vlastní kariéře jako nezávislá novinářka. Psala články pro regionální časopis. Jeden článek upoutal pozornost. Byla v něm zmínka o tom, že Helena Nováková má finanční problémy ve své firmě.
Tereza to nepsala záměrně, ale přišla na to z dokumentů, které jí poslal neznámý zdroj. Když to vyšlo, Helena zuřila. Volala Tereze a křičela: “Ty mě zničíš! ” Tereza odpověděla klidně: “Já nikoho neničím.
Jen říkám pravdu. ”
V té době se konala svatba Terezy a Michala. Byla to menší svatba bez Heleny. Tereza se rozhodla, že už se nebude schovávat.
Usmála se na Michala a řekla: “Všechno bude dobré. ” Ale v srdci cítila, že bitva není vyhraná. Policie mezitím pokračovala ve vyšetřování. Jednoho dne přišla obsílka pro Helenu.
Obvinění z křivého obvinění. Helena se postavila před soud. Tereza u soudu vypovídala klidně. “Říkala jsi, že mi zničíš život.
A tys to udělala. Ale já jsem se nevzdala. ” Soud uznal Helenu vinnou. Byla potrestána podmínkou a pokutou.
Tereza se cítila spravedlivě zadostiučiněná, ale ne slavila. Chtěla jen žít v klidu. Po tom všem se Tereza vrátila k novinařině. Dostala nabídku psát pro velký deník.
Marie se mezitím přestěhovala do Prahy, do bytu, který si sama koupila. Tereza a Michal žili spolu šťastně. Helena se jim vyhýbala. Jednoho dne se Tereza procházela po nábřeží a potkala starou kolegyni z práce.
Ta jí řekla, že Helena už nikde nepracuje a žije osamoceně. Tereza jen pokrčila rameny. “Nechci to řešit. Mám svůj život.
” Večer si sedla na balkon s kávou a dívala se na západ slunce. Přemýšlela o tom, jak chtěla jen být šťastná. A teď konečně byla.
