Ráno káva, práce v poliklinice do tří, potom obchod, potom domů. Eva žila podle stejného rytmu už dvacet let. Jednoho dne probrala komoru a odnesla dva pytle oblečení do chrámu. Bylo toho víc, než čekala.
U dna jednoho pytle narazila na svetr, který už byl cítit potem. Stačilo by ho hodit do pračky, ale místo toho ho držela v rukou a vzpomínala.
