Jmenuji se Pamela J. Schaefer, je mi sedmadvacet a až do minulého úterý jsem si myslela, že jsem ve vážném vztahu s mužem, který mě celou dobu bral jen jako dočasnou záležitost. Jmenoval se Logan. Byli jsme spolu rok a půl, osmnáct měsíců, dost dlouho na to, aby měl u mě zásuvku, oblíbený hrnek v kuchyni a názory na to, ve které čtvrti bychom měli hledat byt, až se konečně nastěhujeme k sobě.
Seznámili jsme se přes společné přátele na střešním baru v Seattlu, v tom typu podniku s předraženými koktejly a tepelnými lampami, které nikdy pořádně nefungují. Sblížili jsme se díky příšernému karaoke a společné nenávisti ke koriandru, což mi tehdy připadalo absurdně intimní. Během dvou měsíců si u mě nechal kartáček. Po půl roce měl zásuvku.
Po roce jsme spolu procházeli nabídky bytů, bavili se o denním světle, druhé ložnici a o tom, jestli už jsme lidi se psem, nebo jen máme rádi představu, že jimi budeme příští jaro. Myslela jsem, že něco budujeme. Nic okázalého, nic dramatického, jen něco skutečného. Ten typ vztahu, který se ti usadí v životě tak přirozeně, že přestaneš zpochybňovat jeho tvar.
Několikrát jsem poznala jeho rodinu, o svátcích, narozeninách, nedělních obědech. Jeho matka mě objímala, jako bych už patřila do rodiny. Otec se mnou probíral městskou politiku a řemeslníky. Jeho mladší bratr Bennett byl tišší, vnímavější, pořád napůl duchem u architektury a u nějakého nemožného termínu, který mu ten týden žral život.
Nikdy mě nenapadlo se nad tím pozastavit. Proč taky? Myslela jsem, že jsem něčí přítelkyně. Myslela jsem, že znám roli, kterou zastávám.
Minulé úterý to změnilo. Leželi jsme v posteli kolem desáté večer, ten nejobyčejnější druh všednodenní intimity. Dva lidé napůl opření o polštáře, telefony v rukou, po místnosti se rozlévalo modré světlo. Četla jsem článek o nových regulacích umělé inteligence.
Logan vedle mě projížděl něco tím známým pohybem zleva doprava, který dneska pozná každý ve spánku. Podívala jsem se bez přemýšlení a ono to tam bylo. Seznamovací aplikace. Jasné profilové karty, srdíčko a křížek, usmívající se žena na obrazovce, zatímco jeho palec visel nad ní s nenucenou soustředěností člověka, který si vybírá jídlo s sebou.
Žaludek se mi propadl tak rychle, že to bylo skoro fyzické. „To myslíš vážně?
