V zrcadle před sebou Tereza Lorencová chvíli sledovala vlastní tvář. Přes rameno v odrazu viděla stůl, studenou kávu a mezi papíry účtenku ze servisu. Z přeloženého listu vykukovala jediná položka: kontrola brzd. Byl pátek 3.
května. Na sobotu měla naplánovanou zkoušku obřadu v rodinném sídle, zkoušku šatů a schůzku s floristkou. V neděli, přesně v poledne, už bude manželkou Kamila Kostky. Tu větu si v duchu zopakovala pomalu.
Čekala na známé zachvění radosti, na cokoli, co by z těch slov udělalo víc než správně sestavenou větu. Formálně na tom nebylo co opravit. Právě to jí zneklidňovalo. Bylo jí osmadvacet a seznamy pro ni byly přirozenější než improvizace.
Říkala, že nejde o chlad, ale o architekturu. Kamil kdysi prohlásil, že funguje jako dobře navržený dům. Tehdy se zasmála, ale nebyla si jistá, jestli ji tím chválil, nebo jen pojmenoval něco, co na ní nechápal. Kávu nechala vychladnout.
Oblékla si bundu v odstínu slonové kosti, vzala tašku a sáhla po klíčích. Před týdnem byla se stříbrným Mercedesem na servisní kontrole. Dobromila Hrušková jí doporučila dílnu, kterou provozoval její otec. Vůz dostala zpátky s účtem na 2800 korun za nový filtr a kontrolu brzd.
Podle servisu nebyl žádný problém. Dobromila byla její kamarádka od vysoké školy, osm společných let, a teď měla být její družička. Znala skoro všechny Tereziny drobnosti. Měla měděné vlasy, smála se nahlas a dokázala strhnout i lidi, které znala deset minut.
Cesta k rodinnému sídlu u Jindřichova Hradce měla zabrat hodinu a tři čtvrtě. Kamil předchozí večer napsal: „Přijeď dřív, chybíš mi. “ Usmála se nad tím, ale odpověď odložila, protože zrovna telefonovala s floristkou. Prvních čtyřicet kilometrů uběhlo bez komplikací.
Květnové nebe bylo mléčně bílé a světlo rozptýlené. Myšlenkami byla už u neděle. Obřad ve dvanáct, sto dvacet hostů, bílý stan a pivoňky s eustomami, které si vybrala osobně. Zhruba po hodině jízdy si všimla, že motor nepracuje jako obvykle.
Nejprve přišlo drobné škubnutí, pak se změnil zvuk a volantem začaly probíhat vibrace. Sundala nohu z plynu. Ještě pár vteřin motor zabíral, potom zcela zhasl. Tereza několikrát otočila klíčkem.
Startér se ozýval, ale motor nenaskočil. Mobil neukazoval žádný signál. Vystoupila z auta. Kolem ní stál nehybný, hustý les.
Silnice byla v obou směrech prázdná. Po chvíli se ze zatáčky objevila starší tmavě zelená Toyota Land Cruiser. Řidič zpomalil a zastavil. Z vozu vystoupil vysoký muž s tmavými vlasy.
Na sobě měl bundu se skvrnou na rukávu. Tvář působila klidně, ale oči si všímaly všeho. „Něco se stalo? “ zeptal se stručně.
Tereza ukázala na odstavený vůz. Přikývl a zamířil ke kapotě. Několik dlouhých minut beze slova kontroloval motor. Pak se narovnal a otočil se k ní.
Mluvil tiše. „Máte poškozenou brzdovou trubku. Ten řez vypadá jako běžné opotřebení, ale kapalina už uniká. Kdybyste pokračovala a musela prudce brzdit, brzdný účinek by mohl výrazně klesnout.
Nemusela byste zastavit včas. “
Tereze se stáhl žaludek. „Říkáte naříznou? Myslíte tím úmyslně?
“ Muž pohled neodvrátil. „Na trubce je hluboký čistý řez. Není to oděrka ani běžná prasklina. “ Tereza si vybavila předjíždění nákladního vozu.
Brzdy tehdy poslechly normálně. Od té chvíle ale uplynulo dvacet minut. Dvacet minut jízdy, během nichž kapalina po troškách unikala. „Jak se jmenujete?
“ zeptala se. „Ivan. Ivan Šťastný. “ „Ivane, já jsem Tereza.
Opravdu si tím jste jistý? “ „Pracuju jako lesník, ne jako automechanik. Ten řez ale nevypadá jako běžné selhání materiálu. Kdo ho udělal a jestli šlo o úmysl, vám tvrdit nebudu.
To musí zdokumentovat servis a případně policie. “
Tereza přešla blíž a snažila se dívat do místa, které zkoumal. Netušila, na co se má soustředit. Ivan jen natáhl ruku.
Teprve potom rozeznala úzkou kovovou trubku a na ní lesklou vlhkou stopu kapaliny. Jakmile věděla, kam se dívat, zahlédla i samotný řez. Rychle se narovnala a couvla. Servis.
Minulý týden. Ve středu ráno jí Dobromila zavolala: „Terezo, táta má teď v dílně volné místo. Můžeš auto přivést. “ Tereza seděla na poradě, takže jen řekla, že ano.
Auto nakonec odvezla sama a nechala ho v dílně Willéma Jandy. Další den si ho vyzvedla. Starší mechanik s knírkem jí řekl: „Všechno je v pořádku. “
„Terezo.
“ Ivanův hlas jí vytrhl ze vzpomínky. „Radši si sedněte. Jste úplně bledá. “ Chtěla namítnout, že pomoc nepotřebuje, ale kolena jí už nedržela tak jistě.
Přešla k Toyotě a usedla na místo spolujezdce. Kabina nesla směs pryskyřice, lesa a benzínu. Ivan spustil kapotu Mercedesu a došel k otevřeným dveřím. „Kam jste měla namířeno?
“ „Do Jindřichova Hradce, na soukromé rodinné sídlo. “ „Odsud nějakých třicet kilometrů. Zavezu vás. Auto tady nemůžete nechat, ale nemůžete v něm ani pokračovat.
“ Tereza sklopila oči. „Dobře, děkuju. “
Několik prvních minut nepadlo jediné slovo. Tereza sledovala krajinu za oknem.
V hlavě se všechny otázky objevovaly současně. Kdo jí to udělal? Willém Janda, Dobromilin otec? Skoro ho neznala.
Jenže servis nesl jeho jméno. Pokud v tom nebyl on, mohl zasáhnout některý z mechaniků. A jestli mechanik, kdo ho k tomu přiměl? „Snažíte se přijít na to, kdo zatím je?
“ ozval se Ivan. „Před chvílí jste byla v šoku. Teď už máte výraz člověka, který si dává dohromady souvislosti. “ Tereza po chvíli řekla: „Před týdnem jsem měla auto v servisu otce své kamarádky.
Od té doby k vozu nikdo jiný přístup neměl. “ Ivan nechal pár vteřin na odpověď. „Oznámíte to policii? “ „Nejdřív musím zjistit, co přesně se kolem mě děje.
“ „Jestli to nebyla náhoda, nemůžete se k tomu chovat jako k náhodě. “ Sama to věděla. Dokud to ale někdo nevyslovil nahlas, mohla před skutečností ustupovat. Teď už ne.
Zkusila vytočit Kamila. Spojení selhalo. „Pracujete jako lesník někde odsud? “ zeptala se, aby přehlušila vlastní ticho.
„Lesní správa je asi pět kilometrů od Jindřichova Hradce. Byl jsem na obchůzce a vracel jsem se. “ „Zastavujete takhle každému? “ Ivan zaváhal.
„Když vidím někoho samotného u nepojízdného auta, ano. Tady je provoz slabý. “ Tereza si představila, že by Toyota nezastavila. Šla by pěšky na podpatcích, v lehké bundě, s telefonem bez signálu.
„Děkuju,“ řekla potřetí. Tentokrát to neznělo společensky. Za celou dobu se Ivan ani jednou nepokusil vypadat jako zachránce. Nepřidával rady, o které ho nežádala.
Nevyžadoval vděčnost. Když nebylo co říct, nechal kabinu ztichnout. Právě to Terezu uklidňovalo víc než cokoli vznešeného. Seděl vedle ní a řídil soustředěně na silnici.
„Kolik nám ještě zbývá? “ zeptala se. „Tak pětadvacet minut. “ Přikývla a vrátila pohled k oknu.
Pětadvacet minut. Překvapilo ji, že jí to najednou připadalo krátké. Začala si události třídit jako v práci, když se projekt odchýlí od plánu. Ne domněnky, fakta.
Za prvé, brzdová trubka byla poškozená způsobem, který nevypadal jako běžné opotřebení. Za druhé, posledním známým místem, kde měl někdo k autu přístup, byl servis Willéma Jandy. Za třetí, Willém Janda byl otec Dobromily, ženy, která jí měla stát při svatbě jako družička. Za čtvrté, právě Dobromila jí ten servis sama nabídla.
Volala ve středu, pouhý týden před svatbou. „Jak dlouho se s tou kamarádkou znáte? “ zeptal se Ivan. Nezdálo se, že by četl myšlenky, jen zachytil délku ticha.
„Osm let. Známe se od prvního ročníku na vysoké. “ „A ten servis vám doporučila ona. “ Spíš si to potvrdil, než aby se ptal.
„Pořád nevím,“ řekla Tereza pomalu. „Nechci nikoho obvinit jen proto, že mi to zapadá do teorie. Mohl to udělat mechanik sám. Mohl mít vlastní důvod.
Třeba si spletl vůz. “ „Takový čistý a hluboký řez nevypadá jako běžné opotřebení,“ odpověděl Ivan. „Nejdřív bych hledal, kdo by z toho něco získal. “
Kdo by z toho něco získal?
Vybavil se jí Kamil. Za dva dny se měli brát. Kdo by měl důvod, aby Tereza k tomu domu vůbec nedorazila? Na okamžik zavřela víčka.
Ne, tak daleko zatím nepůjde. „Řekněte mi něco o lese,“ požádala z ničeho nic. Ivan k ní krátce otočil překvapený pohled. „O lese?
“ „O čemkoli, jen ne o autě. Jestli budu dál sedět potichu, začnu si stavět další teorie a teď mi to nepomůže. “
Začal mluvit prostě. „Lesní správa obhospodařuje přibližně devět tisíc hektarů.
Les je smíšený, smrk, borovice, bříza, osika. Na severní straně máme mokřad a na jaře je tam největší ptačí ruch. Jsem tu čtvrtým rokem. Předtím jsem pracoval na Šumavě.
“ „Jste na to sám? “ „Jsme tři. Každý má jinou část. Mně vyhovuje, když můžu být většinu času sám.
“ „Čím to? “ Ivan hledal slova. „V lese se nemusí mluvit jen proto, aby nebylo ticho. “ Tereze cukly koutky úst.
To se dalo považovat za úsměv. Když přijeli k sídlu, Tereza požádala, aby zastavil u bílého sloupku. „Odsud půjdete sama? “ „Ano.
“ Otočila se k němu. „Ivane, nechci, aby to znělo jako zdvořilost. Opravdu vám děkuju. “ „Není zač.
“ Vystoupila, zavřela dveře a chvíli stála na místě. Toyota se otočila a zvuk jejího motoru se ztratil. Pak Tereza upravila tašku a vykročila k bráně. Na schodech před hlavním domem už stál Kamil Kostka.
Měl světle modrou košili s vyhrnutými rukávy a široký úsměv. Byl vysoký, světlovlasý, upravený. Vlastnil podíl v developerské firmě. Měl cit pro dojem.
Seběhl několik schodů a otevřel náruč. „Terezo, ty už jsi tady? Čekal jsem tě až později. “ Objal ji pevně.
„Cesta v pohodě? “ „Normální,“ řekla Tereza. Nic dalšího nepřidala. Ještě u brány se rozhodla, že mu o brzdové trubce teď neřekne.
Potřebovala nejprve srovnat informace. „A kde je auto? “ Kamil přelétl pohledem cestu za jejími zády. „Zůstalo stát na silnici.
Motor přestal fungovat. Svezl mě někdo, kdo jel kolem. “ „Kdo přesně? “ Téměř nepostřehnutelně změnil tón.
„Místní lesník. Zastavil a nabídl mi pomoc. “ Kamil svraštil čelo. „To je teda den.
Odtah máš objednaný? “ „Tam nebyl signál. Zavolám odsud. “ „Jistě, zařídíme to hned.
“ Vzal jí z ruky tašku. „Pojď dovnitř, musíš mít hlad. “
Tereza překročila práh. Dům znala.
Světlý kámen, vysoké stropy, široká okna do parku. „Jak jste daleko s přípravami? “ zeptala se. „Skvěle.
Stan stojí od včerejška. A mimochodem, ráno volala Dobromila. Ptala se, jestli už jsi na cestě. “ Tereza se zastavila poblíž okna.
„Dobromila ti volala? “ „Asi kolem desáté. Říkala, že už jsi vyjela a brzo dorazíš. “
Tereza si vzala tašku a vyšla do pokoje.
Oknem viděla na park a příjezdovou cestu. Nejdřív vytočila odtahovou službu. Potom zavolala do servisu v Praze, který si vybrala sama. „Vůz prosím převezme zkušený mechanik.
Má zkontrolovat především brzdový systém. Chci písemný záznam. “ Mechanik zbystřil. „Brzdy vám během jízdy selhaly?
“ „Někdo našel naříznutou brzdovou trubku. “ Na lince bylo ticho. „Dobře. Nejdřív vůz nafotíme a sepíšeme stav.
Po telefonu vám ale nepotvrdím, že šlo o úmysl. “ „To po vás ani nechci. Potřebuju, aby nic nezmizelo. “ „Dokumentace, potom práce.
“
Tereza se převlékla a sešla dolů. U oběda Kamil mluvil o dodavateli stanu, o špatných lampách, o tom, jak všechno srovnává. Mluvil o něco rychleji než obvykle. Soukromý telefon měl displejem dolů a během jídla ho třikrát otočil.
„Přijede Dobromila už dnes večer? “ zeptala se. „Až zítra. Říkala něco o příjezdu kolem poledne.
“ Tereza pomalu zamíchala čaj. Jenže včera večer jí Dobromila psala: „Dorazím zítra brzy ráno. Chci být u floristů. “ Brzy ráno a poledne nebyly totéž.
Tu nesrovnalost si uložila v hlavě bez závěru. Po jídle vyšli k bílému stanu. Floristé třídili pivoňky. Výsledek odpovídal plánům.
Jen Tereza v sobě nenacházela nic z toho, co si představovala. Nebyl to klid, spíš prázdné místo po emoci, která se měla dostavit a nedostavila se. „Líbí se ti to? “ zeptal se Kamil.
„Je to krásné,“ odpověděla. Vzal jí za ruku a políbil ji. Když zvedl oči, Tereza zachytila krátké zaváhání. „Dneska tě skoro nepoznávám.
“ „Ta cesta mě vyčerpala. “ Přikývl a nechal téma být. K večeru odešel do pracovny. Tereza zůstala sama v obývacím pokoji.
Na nízkém stolku vedle pohovky zůstal Kamilův soukromý telefon. Nechal ho tam při odchodu. Tereza na přístroj pohlédla, pak zkopila oči ke knize. Za celé tři roky by mu do telefonu nesáhla.
Dnešní den ale už dávno neměl pravidla obyčejného dne. Zvedla telefon. Znala přístupový kód. Kamil jí ho ukázal asi před rokem.
„Před tebou nic neschovávám. “
Telefon se odemkl. Otevřela galerii. První snímek byl ze včerejška, 2.
května. Ve stejnou dobu, kdy ona balila tašku a telefonovala kvůli květinám, se v tomhle domě odehrával jiný večer. Dobromila. Měděné vlasy rozprostřené přes bílý polštář.
Poznala povlečení z Kamilovy ložnice, na látce byl vyšitý monogram, jehož podobu kdysi vybírala právě ona. Dobromila hleděla do objektivu a usmívala se. Nebyl to úsměv zachycený náhodou mezi dvěma trapnými vteřinami. Působila ve známém pokoji až příliš samozřejmě.
V galerii bylo osmnáct takových snímků. Tereza je prošla jeden po druhém až do posledního. Teprve potom obrazovku zamkla a telefon vrátila přesně na stejné místo. Zvedla se a došla k oknu.
Park byl stejný jako před deseti minutami. Právě ta obyčejná kontinuita venku působila po fotografiích téměř absurdně. Soustředila se na dech. Čtyři vteřiny nádech, čtyři vteřiny výdech.
Dobromila dnes kolem desáté zjišťovala, kde Tereza je. Včera večer byla právě tady. Před týdnem nabídla servis svého otce. Dobromila také věděla, kudy Tereza pojede.
Minulou sobotu se zeptala: „Pojedeš sama nebo vezmeš řidiče? “ „Sama. Tu cestu mám ráda. “
Jednotlivé body se spojovaly do jediné linie.
Bolest cítila ne jako prudký náraz, spíš jako tlak pod hrudní kostí. Tři roky. Tři roky nebudovala jen vztah s Kamilem. Kolem něj uspořádávala celý budoucí život.
A po celou dobu se někde vedle pohybovala Dobromila. Znala všechny důležité věci, dávala rady, objímala ji, když se něco podařilo. „Mám z tebe takovou radost, Terezo. “ Tereza se otočila zády k oknu.
Oblékla si lehkou bundu a vyšla z domu bočním vchodem. Potřebovala být venku, pryč od Kamila, od bílého stanu, od polštáře s monogramem. Zvolila vedlejší cestu parkem, k oplocení u lesa. U staré břízy se zastavila.
Kdo přesně rozhodl, že se má s brzdami něco stát? Věděl Kamil, že jí někdo poškodil vůz? Chtěl, aby do sídla vůbec nedorazila? Na žádnou z otázek neměla důkaz.
Jedno rozhodnutí ale žádný důkaz nepotřebovalo. Svatba se ruší. A o brzdách nebude s nikým v domě mluvit, dokud nebude venku. Za plotem zaslechla pravidelné těžké rány.
Někdo štípal polena. Tereza šla podél plotu, dokud mezi prkny nenašla úzkou mezeru. Na malé mýtině stála tmavě zelená Toyota. Nedaleko špalku stál Ivan.
Pracoval v tmavém tričku, stejně klidně jako předtím řídil. Sekera šla dolů jediným přesným pohybem. Otočil hlavu. Jejich oči se setkaly.
„Takže pracujete i tady,“ zavolala přes oplocení. „Chystám dřevo na léto. Tohle patří k našemu revíru. “ „Myslela jsem, že jste odjel pryč.
“ „Odjel jsem. Pak jsem se vrátil. “ Po chvíli se zeptala mnohem tišeji: „Vadilo by vám, kdybych tu chvíli zůstala? “ Ivan ji pozoroval bez zvědavosti.
„Klidně zůstaňte. “ Další rána rozštípla poleno. Stála u plotu a sledovala jeho práci. Pohyby se opakovaly bez spěchu.
Několik vteřin, kdy se ozýval jen les. Po chvíli zjistila, že už si v hlavě nepřehrává Kamilovu galerii. Nemyslela ani na Dobromilu. Asi po deseti minutách Ivan srovnal polena a napil se vody.
„Co jste zjistila? “ zeptal se přímo. Tereza hledala nejkratší pravdivou větu. „V telefonu svého snoubence jsem našla intimní fotografie mojí kamarádky.
Jsou ze včerejšího večera. “ Ivan nevyjádřil údiv, jen čekal. „Je to ta samá kamarádka. Její otec vlastní servis, kde bylo moje auto.
“ Teprve když tu souvislost slyšela vlastním hlasem, dopadla na ni celou váhou. „Řekněte mi něco o ní,“ řekl Ivan. „Proč? “ „Protože dnešek už znám.
Zajímá mě, proč jste jí věřila včera. “ Tereza začala: „Dobromila Hrušková. Potkaly jsme se v prváku na architektuře. Byla vždycky hlasitá, lehká, uměla z obyčejného večera udělat oslavu.
Byla jsem přesvědčená, že vím, kdo je. “ „Kdy se poprvé setkala s Kamilem? “ „Na mých narozeninách před rokem a půl. Já jsem je představila.
“ Hlas udržela klidný, jen malá mezera před poslední větou prozradila, že právě ta bolela nejvíc. „A od té doby jsme se potkávali. Nevšimla jsem si ničeho. Nebo jsem se dívala tak, abych si ničeho všimnout nemusela.
“
„Milovala jste Kamila? “ Ivan položil otázku opatrně, ale bez úhybu. „Dlouho jsem si říkala, že ano. Jenže dnes jsem stála v tom stanu a uvnitř nebylo vůbec nic.
A to jsem ještě neviděla jeho telefon. Možná jsem odpověď dávno znala. Jen jsem ji nechtěla slyšet. “ Soumrak přicházel pomalu.
„Co uděláte teď? “ zeptal se Ivan. „Ráno odjedu na policejní služebnu. Z pražského servisu bych měla mít písemné vyjádření.
Mechanikovi jsem řekla, aby všechno zdokumentoval. “ Ivan kývl. „To je rozumný postup. “ „A nebojíte se?
“ „Být přes noc v tom domě vedle člověka, který možná o brzdách věděl? Ano, napadlo mě to. Ale nevěra je jedna věc. Pokus někomu ublížit úplně jiná.
Nemůžu je spojit jen proto, že se staly vedle sebe. Dveře v mém pokoji jdou zamknout. Už jsem si to ověřila. “ Ivan si ji měřil pohledem.
„Kdyby se cokoliv změnilo, po severní cestě je pracoviště lesní správy. U odbočky stojí dřevěná cedule se šipkou. Do rána budu tam. “ Nebylo v tom hrdinské gesto.
Znělo to jako praktická informace. „Děkuju. “ „Už je to potřetí,“ ozval se Ivan a v hlase mu zaznělo lehké pobavení. „Můžete s děkováním přestat, až přestanete dělat věci, za které vám mám děkovat.
“ Tereza se rozhlédla po místnosti, po knihách na policích bez systému, po sněhu za oknem. „Lituju, že to bolelo. Nelituju, že jsem odjela. “ Naklonila se a lehce ho políbila.
Nemusela tím nic dokazovat. Stačilo, že tenkrát odjela, když už nebylo proč zůstávat. Opřela se o jeho rameno. Za oknem sněžilo a z kamen se ozývalo tiché praskání.
Tereza neměla potřebu nic srovnávat ani plánovat. Nevěděla, jak bude vypadat každý další krok. A tentokrát jí ta mezera v plánu nepřipadala jako chyba.
