„Takže si volíte skandál,“ řekl Julian, když jsem se postavila od stolu. „Ne,“ odpověděla jsem klidně před všemi hosty, „volím si život bez vás, i kdyby měl být chudý.“ Ještě včera večer jsem…

V domě Ardenových v Halfordu patřilo stříbro k těm věcem, které se neleštilo jen kvůli hostům. V jeho chladném lesku byly uzavřeny zásnuby, pohřby, rodinné přísahy i pověst několika generací. Toho večera zářilo obzvlášť ostře, protože lady Evelyne Ardenová stála u dlouhého stolu v malé jídelně ještě předtím, než lokajové přinesli poslední svícen. Vlastní rukou posunula jednu sklenici o šířku prstu, zkontrolovala, zda závěsy nejsou spuštěné příliš nízko, a požádala, aby křeslo tetičky Ferliové stálo dál od okna.

Starší paní si na průvan stěžovala vždy až druhý den, kdy už jí bolela šíje a celý dům musel poslouchat, kdo za to může. Začíná být opravdu zima, poznamenala Marta Grejová, která rovnala záhyby bílého ubrusu. Dvakrát se nadechla, jako by chtěla promluvit, ale pokaždé místo toho uhladila další neviditelnou nerovnost. Evelyne se k ní obrátila.

Milady, pan Holf vzkázal, že milord nařídil změnit jmenovky. Jaké jmenovky? Marta pohlédla ke stolu. Byla to žena, která dávno věděla, že mezi služebnictvem lze říct mnohé, ale před panstvem může jediné nešikovné slovo stát člověka místo.

U večeře, milady. Evelyne přistoupila blíž. Na bílém plátně ležely úhledné kartičky s černě napsanými jmény. Její vlastní nebyla po pravici hostitele, kde se dávala ode dne svatby jako paní domu.

Stála o dvě místa dál vedle sira Thomase Ferlyho, jehož vzpomínky na loďstvo dokázaly vysušit i moučník politý krémem. Po pravici vikonta bylo jméno paní Bontové. Evelyne se na kartičky dívala tak dlouho, až jí začaly pálit oči. Písmena se však nezměnila.

Nařídil to sám, milord? Ano, milady. Evelyne pomalu narovnala záda a upravila si manžetu rukavice, přestože na ní nebylo co opravovat. Děkuji, Marto.

Nic neměňte. Večeře začala přesně tak, jak Evelyne předpokládala. Hosté se scházeli s veselou zvědavostí, kterou si lidé rádi přivážejí na slavnostní večeři do cizího domu. Teta Ferliová mluvila o půl tónu hlasitěji, než bylo nutné, sir Thomas sotva odložil plášť, už připomínal jakousi bouři u pobřeží, a paní Radcliffová si pochvalovala květiny a přitom očima počítala, kdo stojí vedle koho.

Julian byl neobyčejně rozjařený, opíral se o krbovou římsu a nakláněl se k Selině Bmontové tak blízko, že se mladá vdova nemusela namáhat zvyšovat svůj sametový hlas. Naslouchal jí tak, jak se neposlouchá žert, ale hudba, kterou člověk nechce přeslechnout. Jediný člověk v místnosti nepředstíral, že si ničeho nevšímá. Hrabě Adrien Wale dorazil později než ostatní.

Uklonil se Evelyne s obvyklou zdrženlivou přesností, která jí vždy připomínala ocelovou čepel uloženou v sametové pochvě. Lady Ardenová, lord Wale. Jeho pohled zůstal na její tváři o jediný okamžik déle než obvykle. Nebylo v něm nic, co by mohl kdokoli označit za důvěrnost.

A přesto Evelyne napadlo, že pod jejím klidem něco zahlédl. Pak se Adrien obrátil k siru Thomasovi a nechal se vtáhnout dohovoru o námožnictvu

K večeři přešli za šelestu hedvábí a hlasu lokaje, který ohlašoval místa. Evelyne usedla tam, kam byla odsunuta, bez námitky a bez jediného pohledu na manžela. Právě to bylo horší než políček.

Políček by trval vteřinu a zanechal by bolest. Toto bylo odebrání jejího místa, vykonané pod stříbrem jejího domu a před lidmi, kteří budou zítra u čaje vzpomínat, jak vikont Arden posadil vedle sebe jinou ženu tam, kde měla sedět jeho manželka. Selina se usadila po Julianově pravici s takovým klidem, jako by tam sedávala odjakživa. Když podali polévku, Julian se k ní osobně naklonil a podal jí slánku, přestože stála na dosah lokaje.

Při dalším chodu se jí zeptal, co soudí o francouzské omáčce. Evelyne si nedokázala vzpomenout, že by se jí za tři roky manželství u stolu zeptal na názor na cokoli, co nebylo spojeno s počtem hostů nebo cenou svící. Když mladý lokaj zaváhal s vínem, Julian se pobaveně usmál. Paní Bontová, obávám se, že byste tento dům řídila lépe než polovina mých sluhů.

Několik hostů se tiše zasmálo. Tetička Ferliová sklopila oči k talíři a začala nožem rovnat kousek zeleniny, jako by na tom závisel celý večer. Evelyne tehdy pochopila, že už nejde o lehkomyslnost, dvojsmysl ani prázdnou mužskou ješitnost. Julian jí neublížil nedopatřením.

Chtěl, aby viděla své místo. Chtěl, aby je viděli i ostatní. Necítila prudký hněv. Všechno se naopak náhle vyjasnilo.

Cinkání lžic, hlas sira Tomase i vůně pečeného bažanta ustoupili do pozadí, jako když voda odteče od kamene a odkryje jeho ostrou hranu. Podávali víno. Lokaj se zastavil u jejího křesla a naplnil sklenku rubínovým klaretem. Evelyne sevřela stopku mezi prsty.

Milady, zašeptal sluha, protože nevěděl, zda má čekat na společný přípitek. Ona však už vstala. Hovor neutichl najednou. Nejprve přestal novit sir Thomas.

Pak se k němu přidala teta Ferliová. Selina Bontová pomalu zavřela vějíř a přestala se usmívat. Julian se obrátil k manželce s líným nepochopením člověka, který si je jistý, že svět zůstane pohodlný, i když se někdo odváží pozvednout hlas. Evelyne držela sklenku rovně.

Když se v tomto domě dnes tak vysoce cení upřímnost, pronesla jasně a klidně, dovolte mi pozvednout sklenku na nevěru mého manžela. Přinejmenším zbavuje jeho ženu povinnosti zaměňovat pokrytectví za úctu. Nikdo se nepohnul. Tetičce Ferliové se zachvěla ruka.

Jeden z lokajů stuhl u příborníku a spustil láhev tak neobratně, že kapka vína dopadla na leštěné dřevo. Selina Bontová zbledla, ale v zápětí zvedla bradu, jako by si tím pohybem mohla vrátit bezpečí. Julian vypadal, jako by ho někdo před celým stolem udeřil. Otevřel ústa, zavřel je a pak to zkusil znovu.

Evelyne, vy, ale další slovo nenašel. Na druhém konci stolu se zvedla ještě jedna sklenka. Adrien Wale povstal beze spěchu, jako by tento pohyb patřil k večeru od samého počátku. Jeho tvář zůstala klidná, ale v očích měl tvrdost, která se nedala zaměnit za společenskou zdvořilost.

Upřímnost, řekl. Byla to jen dvě slova. Přesto změnila celou scénu. Nedovolil, aby její přípitek zůstal viset nad stolem jako výstup pro rozrušené ženy, který lze druhý den omluvit únavou.

Potvrdil, že ji slyšel, že pochopil její smysl a že se za ni nestydí. Julian se k němu prudce obrátil. Wale, tohle je čertovina. Správně, odpověděl Adrien.

Přesně tak to vypadá. Někdo hlasitě nasál vzduch. Sir Thomas zakašlal do ubrousku. Teta Ferliová zvedla hlavu a v očích se jí mihlo uznání, které jí samotnou téměř vyděsilo.

Evelyne přiložila sklenku k rtům. Víno bylo chladné a trpké. Napila se, položila ji na stůl stejně klidně jako už stokrát předtím a posadila se. Nikdo už nemohl předstírat, že se nic nestalo.

U tohoto stolu pod těmito svícemi, v domě vikomta Ordena, nazvala jeho žena nevěru nevěrou a hrabě Wale dal najevo, že její slova nepovažuje za hanbu. Julian sevřel nůž, potom sklenku, pak ruku zase položil. Jeho hezký obličej, vždy připravený k úsměvu, působil najednou téměř žalostně. Nebyl zvyklý hledat slova v místnosti, kde ho lidé neposlechli.

Evelyne se na něj už nepodívala, rozkrojila kus bažanta, přidržela maso vidličkou a věděla, že do rána bude muset učinit rozhodnutí, které už nepůjde odvolat. Večeře skončila tak, jak končívají zlé sny. Nikdo nevyslovil to nejhorší, ale každý zvuk tím byl nasáklý. Dámy odešly do modrého salónu dříve než obvykle.

Lady Ferliová se posadila k ohni a začala podrážděně přebírat šňůrku svého pompadúru, aniž se na někoho podívala. Paní Bontová požádala o čaj a s chorobně veselým úsilím hovořila o hudbě v Bathu. Evelyne odpovídala vyrovnaně. Ne více, ani méně, než vyžadoval slušný večer.

Kdyby teď někdo vstoupil, spatřil by obyčejnou společnost po večeři. Jen jedna dáma svírala vějíř tak pevně, až se jí bílé prsty vtlačovaly do tmavé látky. A druhá neudělala jediný chybný pohyb, protože jediný chybný pohyb by jí mohl být ještě dlouho připomínán. Když se k nim připojili muži, vzduch ztěžkl.

Julian vstoupil poslední. Tvář měl opět ovládnutou, dokonce krásnou tím líným způsobem, kterým si získával lidi během prvních pěti minut známosti. Uklonil se tetě Ferliové, řekl siru Thomasovi něco o zítřejším lovu a ani jednou se nepodíval na svou ženu. Právě to si Evelyne zapamatovala nejjasněji.

Ne jeho hněv, ne stud. To úmyslné odvrácení očí. Adrien Wale stál u klavíru a hovořil se starší paní Radcliffovou o počasí v Northumberlandu. Jeho tvář nic neprozrazovala.

Jen jednou, když Evelyne vstala pro šálek, vykročil o půl kroku vpřed, jako by byl připraven jí zachytit, kdyby jí selhala kolena. Neselhala, ale toho kroku si všimla. Za čtvrt hodiny Lady Ferliová oznámila migrénu. Paní Radcliffová únavu a sir Thomas časné vstávání.

Večer se rozpadl do zdvořilých rozloučení rychleji, než bylo plánováno. SelínaBontová odešla nahoru, ani se s Evelyne zvláště rozloučila. Julian sám dobrovázel hosty do haly. Když poslední kočár odjel od schodiště, dům jakoby vydechl.

Služebnictvo se pohybovalo tišeji než jindy. Někde v patře se zavřely dveře. Hodiny na schodišti odbyly půl šesté. Evelyne stála v malém salónu, kde po večeři obvykle četla dopisy.

Oheň v krbu už klesl. Sundala si rukavice a položila je na stolek. Na okamžik zatoužila posadit se do křesla, opřít hlavu a necítit nic. Dveře se otevřely.

Julian vstoupil a zavřel je za sebou s okázalou pečlivostí. Dost, řekl, tady není publikum. Evelyne se k němu otočila. Právě proto jste se konečně rozhodl promluvit.

Přistoupil blíž, nespěchal, voněl vínem a drahou vlasovou pomádou, kterou používal každý večer. Dříve jí ta vůně připadala důvěrně známá. Teď byla nasládlá a cizí. Udělala jste odpornou scénu.

Nazvala jsem odpornost pravým jménem. Pojmenovala jste něco, čemu nerozumíte. Jeho hlas zůstal tichý, ale pod každým slovem už byl slyšet vztek. Bůh ví, co budou zítra opakovat.

Pomyslela jste alespoň na okamžik na mé jméno, na tento dům? Evelyne se málem zasmála. Zvuk, který z ní vyšel, byl však příliš hořký, než aby se dal nazvat smíchem. Na váš dům myslím každý den.

Dnes jste se zřejmě rozhodl, že už nepotřebuje paní. Julian mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz. Jmenovky u stolu. Bože, Evelyne, skutečně jste klesla k tak malichernému ženskému účtování.

Paní Bontová je vdova. Bylo třeba věnovat jí pozornost. Na mém místě. Vaše místo je tam, kam vás uznám za vhodné posadit.

Neřekl to hlasitě. Právě proto ta slova udeřila silněji. Evelyne na něj chvíli hledla. Náhle před sebou neviděla muže, za něhož se provdala před třemi lety v oslnivém dubnu, ale pána domu, rozhoštěného tím, že věc nezůstala tam, kam ji položil.

Takže takhle to je, řekla. Přesně tak. A jestli ve vás zbyla alespoň špetka zdravého rozumu, budete zítra u snídaně tím, čím jste byla vždy. Rozumnou ženou, která umí nevystavovat manžela posměchu.

Rozumnou ženou, zopakovala. Nebo pohodovou. Nenuťte mě mluvit o ruběji, a vy jste snad ještě nezačal? Julian přistoupil až k ní.

Ve světle krbu byla jeho tvář krásná a prázdná jako drahá maska. Poslouchejte mě pozorně. Paní Bontová je hostka. Budete s ní jednat bezchybně.

Budete držet jazyk za zuby a nikam neodjedete, dokud nerozhodnu, že tento směšný záchvat žárlivosti byl zapomenut. Evelyne pomalu sevřela prsty. Všechno, co ještě před hodinou vypadalo jako veřejná urážka, se teď ukázalo být součástí něčeho většího. Julian nechtěl její mlčení kvůli pokoji v domě.

Chtěl její poslušnost jako důkaz, že smí rozhodovat, co jí zraní a kdy na to musí zapomenout. Ráno odjedu, řekla. Zamrkal. Cože?

Ráno odjíždím k tetě Agátě do Bathu. To si nedovolíte. Už si to dovoluji. V jeho tváři se mihlo něco horšího než hněv.

Čistý údiv člověka, kterého někdo náhle odmítl poslechnout. Nikam neodjedete bez mého svolení. Pak jste si na to měl vzpomenout dřív, než jste z mé židle udělal dar jiné ženě. Popadl jí za zápěstí.

Nejdřív ne silně, jen tak, aby ji zastavil. Evelyne zvedla hlavu. Pusťte mě. Julian sevřel prsty pevněj.

Chováte se jako hysterická školačka. A jestli si Wale namluvil, že má právo zasahovat do mých rodinných záležitostí, rychle ho takové chuti zbavím. Adrianovo jméno znělo v jeho ústech jako špinavé podezření. Evelyne nestačila odpovědět.

Dveře, které Julian nedovřel úplně, se pohnuly. Ve škvíře se na okamžik objevila postava mladého lokaje s bledou tváří. Promiňte, milord. Lord Wale žádá o svolení vyzvednout si svou hůl.

Zdá se, že ji tu nechal po kartách. Julian prudce pustil Evelyne zápěstí. Na kůži se okamžitě ukázala červená čára. Ať ho čert vezme, zamumlal.

Evelyne nespustila oči z manžela. Vyřiďte lordu Walemu, že mu hůl ihned pošlu. Chlapec přikývl a zmizel. V pokoji zavládlo ticho.

V němž bylo slyšet prasknutí uhlíku i Julianův zrychlený dech. Upravil si manžetu a vrátil si obvyklou chladnou nedbalost. Ráno budeme v tomto rozhovoru pokračovat. Ne, odpověděla Evelyne.

Ráno odjedu. Díval se na ni, jako by se stále snažil rozhodnout, zda žertuje. Nakonec ustoupil ke dveřím. Zkuste to, řekl, a poznáte, jak málo stojí ženská hrdost bez mužské ochrany.

Když odešel, Evelyne zůstala chvíli bez pohybu. Potom přiložila prsty k zápěstí. Kůže pálila přesně v místech, kde ji svíral. Marta se objevila téměř okamžitě, jako celou dobu čekala za rohem.

Milady? Evelyne vzala ze stolku hůl Adriana Waleho. Byla z černého dřeva. Měla hladkou rukojeť a žádnou zbytečnou ozdobu.

Stejně jako její majitel. Na tmavém leštění jako ještě zůstávalo teplo něčí dlaně. Zbalte mé věci, Marto, řekla. Jen to nejnutnější.

Vyjíždíme za úsvitu. Marta zvedla oči. Do Bathu, milady? Ano.

A jestli milord. Evelyne se k ní otočila, služebná větu nedokončila. Tentokrát, Marto, bude-li milord nespokojený, bude muset být nespokojený beze mě. Podala jí hůl.

A vraťte lordu Walemu jeho věc. Řekněte jen, že mu děkuji za jeho včasnou paměť. Marta přijala hůl opatrně, jako by nebyla ze dřeva, ale z rozhodnutí, které se už nesmí upustit. Když se za ní zavřely dveře, Evelyne klesla do křesla.

Vydržela sedět jedinou vteřinu a znovu vstala. Do rána měla opustit manželův dům bez jeho svolení. Bylo třeba vybrat dopisy, cestovní šaty, peníze, které měla po ruce, a věci, jež skutečně patřily jen jí. Nebyl čas čekat, až se strach zmenší.

Za úsvitu dům stále spal těžkým spánkem, který přichází po večeru, o němž lidé vědí a nikdo o něm nesmí mluvit. Chodby voněly voskem a vychladlým vzduchem z haly. Někde daleko šustilo koště. Za okny ležela mlha tak nízko nad trávníkem, že zahrada vypadala přikrytá šedým závojem.

Evelyne už byla oblečená na cestu. Měla tmavomodré vlněné šaty, prostý klobouček a rukavice, bez nichž se její ruce cítily téměř nechráněné. Marta zapnula poslední knoflíky cestovního pláště, ustoupila a přeměřila si svou paní přísným pohledem, jímž zkušené služebné nekontrolují krásu, ale připravenost. Skříňku s dopisy jsem uložila zvlášť, milady.

Do kočáru jsem dala teplou přikrývku. Děkuji. Přinesou kávu sem nebo dolů? Sem.

Nechci nikoho budit. Marta se na ni podívala. Úcta se v jejím výrazu mísila s obavou. Obávám se, milady, že dnes nevstanete brzy jen vy.

Evelyne pochopila smysl dřív, než zaslechla kroky. Dveře ložnice byly pootevřené a z předsíně doléhal tlumený mužský hlas. Nebyl to Julian. Jeho línou napjatost by poznala okamžitě.

Dole v hale se ozýval spěšný pohyb služebnictva. Zjistěte, co se děje, řekla Evelyne. Marta odešla a za minutu se vrátila s velmi rovnými zády. U ní to vždy znamenalo zprávu, kterou považovala za důležitou.

Milady, na schodišti je lord Wale. Odjížděl před svítáním, ale podle pana Holfa si všiml, že jednomu koni z vašeho cestovního spřežení je postroj utažený nerovnoměrně. Zastavil se, nechal zavolat podkoního a čeká, než to opraví. Evelyne zamekala.

Všiml si toho sám? Tak se říká, milady. A ještě vzkázal, že cesta je po noční mlze špatná a že je lepší vyjet o čtvrt hodiny později než s prasklým řemenem. Evelyne mlčela.

O čtvrt hodiny později prasklý řemen. Nic než správná, nevinná a praktická starost. Ani slovo o včerejší večeři, ani náznak noční scény nebo červené čáry, kterou Marta při oblékání viděla, ale nepojmenovala. Je to od něj velmi laskavé, pronesla Evelyne.

Marta si dovolila téměř neznatelně zvednout obočí. Ano, milady, jestli lord Wale ještě neodjel, já. Evelyne se zarazila a narovnala se. Poděkuje mu sama.

V hale jí Marta mlčky upravila límec pláště. Bylo to malé gesto, ale Evelyne v něm cítila souhlas, který si služebná nemohla dovolit vyslovit. V hale voněl mokrý kámen, ranní vlhkost a koně. Dveře na schodiště byly do kořán a vpouštěly dovnitř bledé světlo.

U prahu stál Adrien Wale v tmavém cestovním kabátě bez klobouku s rukavicemi v ruce. Podkoní u schodu utahoval řemen a mumlal omluvy. Adrien mu odpověděl několika krátkými slovy a otočil se za zvukem Evelininých kroků. Na okamžik se jeho tvář změnila.

Nebyla hraběcí ani chladná. Byla to prostě unavená mužská tvář někoho, kdo rovněž špatně spal. Pak se vrátila obvyklá zdrženlivost. Lady Ardenová.

Lorde Wale, bylo mi řečeno, že jste zachránil můj kočár před neslavným koncem v příkopě. Koutek jeho úst se sotva pohnul. Netroufl bych si na tak velkolepé tvrzení. Pouze jsem odložil jednu nepříjemnost na vhodnější hodinu.

Dělily je sotva tři kroky. Mezi nimi však stál celý dům, včerejší stůl, Julianova ruka na jejím zápěstí a všechno, co nebylo možné vyslovit před služebnictvem. Dlužím vám vděčnost, řekla Evelyne. Není zač.

Je už podruhé během jediné noci, co mě zbavujete nepříjemné situace. Pohlédl jí do tváře a potom velmi krátce na levou ruku ukrytou v rukavici. Evelyne nevěděla, zda včera něco zahlédl. Podle toho, jak mu potemněly oči, měla dojem, že ano.

Dával bych přednost tomu, abyste takové služby vůbec nepotřebovala, řekl. Bylo to tiché a bez opovážlivosti. Přesto v těch slovech zaznělo něco osobního, co mezi nimi dříve nebylo. Evelyne sklopila oči k zapínání pláště.

Bath není daleko. A teta Agáta dovede z cizího skandálu vytvořit téměř spořádanou společnost. To je vzácný dar. Zdá se, že pochybujete, zda to zvládne.

Naopak. Adrian si pomalu navlékl jednu rukavici, jako by tím získával čas. Pochybuji jen, že společnost bude hodna její pohostinnosti. Kočí dal znamení.

Čas ubíhal. Evelyne si uvědomila, jak zvláštně snadné je vedle tohoto muže nemluvit přímo o bolesti a přesto nemít pocit, že ji někdo přehlíží. Milorde, řekla po krátké odmlce. Jestli jsem vás včera uvedla do nepříjemného postavení.

Vy jste mě do ničeho neuvedla, lady Ardenová. Vstal jsem sám. Zvedla oči. Pronesl to prostě.

Právě kvůli té prostotě se jí na okamžik těžce dýchalo. Z horní galerie se ozval zvuk otevíraných dveří. Někdo v domě se probouzel. Možná Julian, možná některá z hostek.

Ráno rychle měnilo tuto krátkou rozmluvu v nebezpečnou věc. Adrian to také zaslechl. Ustoupil o půl kroku a vrátil mezi ně patřičný odstup. Cesta do Bathu je za Malbrou rozbahněná, řekl už sušeji.

Nařídil jsem vašemu kočímu, aby neodbočoval na spodní cestu lesem. Je tam příliš hluboko. Děkuji. A ještě něco.

Vytáhl z vnitřní kapsy složený list papíru. Má teta, lady Berviková, žije v Bathu na Camden Place. Kdybyste někdy potřebovala pomoc, kterou by bylo nevhodné přijmout od muže, můžete se obrátit na ni. Dovolil jsem si jí dnes za úsvitu napsat několik řádků.

Evelyne hned nenatáhla ruku. V tom listu nebylo nic nevhodného. Starší dáma nabízela pomoc mladší. Nejbezúhonnější možná podoba účasti.

Přesto v sobě ten dopis skrýval víc než pouhou zdvořilost. Adrien myslel na její zítřek ještě před východem slunce. Vzala list. Jste příliš laskavý?

Ne, řekl. Jen se snažím nepřijít příliš pozdě. Evelyne tomu úplně nerozuměla. Cítila však, že za těmi slovy leží nějaký starý příběh, který nepatří jí.

Nahoře se ozvaly rychlé kroky. Schovala dopis do pompadúru. Musím jet. Ano.

Adrian se uklonil. Ani příliš hluboko, ani příliš krátce. Tak, jak se člověk klaní ženě, jejíž důstojnost plně uznává. Potom ustoupil ke dveřím a uvolnil jí cestu ke kočáru.

Evelyne už kladla nohu na stupátko, když zhora zazněl Julianův ostrý hlas. Co se tady děje? Otočila se. Její manžel stál na galerii v županu, bledý z nevyspání a zuřivosti.

Pohled mu přelétl od ženy k hraběti, od cestovních truhel k otevřeným dveřím. Evelyne nedovolila nikomu promluvit první. Odjíždím k tetě Agátě do Bathu, milorde. Řekla jasně, aby ji slyšeli sluhové, Julian i Adrien.

A lordu Walemu jsem už poděkovala za jeho laskavost. Julian sevřel zábradlí tak silně, až mu zbělely prsty. Kočí však už pobídl koně. Evelyne se opřela o polštáře a pod rukavicí cítila složený list.

Za oknem pomalu mizel dům Ordenových, jeho sloupy, vlhký štěrk, černá silueta hraběte Walea u schodů a postava jejího manžela nahoře, který příliš pozdě pochopil, že skutečně odjíždí. V pompadúru měla adresu, na niž se mohla obrátit, a dopis od muže, který si jejího neštěstí nejen všiml, ale přemýšlel, jak jí pomoci bez toho, aby jí vzal právo rozhodovat. Dům lady Agáty Merouové v Bathu nebyl velký, byl však zařízen s neomylným vkusem. Díky němuž působily pokoje tepleji, než odpovídalo jejich rozměrům.

Koberce tlumily kroky. Na stolech ležely knihy skutečně čtené, nikoli jen vystavené. V ranním salónu voněl čaj, levandule a inkoust. Nebyl tam jediný předmět postavený pouze pro lesk.

Každá židle, lampa i malý stolek existovaly pro něčí pohodlí. Po Halfordu připadala Evelyne tato prostá myšlenka téměř jako přepych. Teta ji přivítala bez výkřiků a vyptávání. Jen stiskla prsty o něco pevněji, než dovolovala běžná srdečnost, a okamžitě nařídila přinést vývar, suché střevíce a ohřívadlo k nohám.

První večer téměř nemluvili o tom, co se stalo. Druhý také ne. Agáta se omezila na jedinou větu. Nejsem hluchá, mé dítě.

A Bath také není hluchý. Až budeš chtít, povíš mi to. Evelyne jí za tuto zdrženlivost byla vděčnější než za jakékoliv oběti. Třetího rána déšť jemně ťukal do oken knihovny.

Evelyne seděla u stolu a třídila cestovní skříňku s dopisy své matky, když lokaj přinesl podnos s čokoládou a dvěma dopisy na stříbrné míse. Z ranní pošty, milady. Jeden dopis byl od Robina. Písmo bylo chlapecké a spěšné.

Druhý nesl pečeť Ordenových. Evelyne ucítila sevření v žaludku. Přesto vzala právě ten. Otevři ho, řekla lady Agáta, aniž odtrhla pohled od vyšívání.

Jestli je to nesmysl, budeme alespoň vědět, jakého druhu. Papír byl drahý a silný. Nesl lehkou vůni suchého parfému, která ulpívala na všech Julianových dopisech. Evelyne list rozložila.

Madam, předpokládám, že vaše nedávné chování bylo důsledkem únavy a chorobného rozrušení, kterému jsem jako velkorysý manžel ochoten nepřikládat význam. Avšak váš ukvapený útěk z domu bez mého svolení mě staví do směšné situace a vyžaduje okamžitou nápravu. Vrátíte se do Halfordu nebo alespoň do našeho londýnského domu během jednoho týdne. V opačném případě se budu považovat za oprávněného omezit vaše zaopatření na částku postačující pouze k nejskromnějším výdajům, jak se sluší na ženu, která dává přednost rozmaru před rodinnou povinností.

Doporučuji vám rovněž pamatovat, že společnost omlouvá mužskou nerozvážnost ochotněji než ženskou okázalost. Orden. Evelyne dočetla až do konce. Pak si poslední řádek přečetla znovu.

Ani jediné slovo omluvy, ani slovo studu, jen příkaz, hrozba a jistota, že se bude třást před jeho jménem a penězi. Lady Agáta odložila vyšívání. No? Evelyne jí dopis podala.

Teta si nasadila lorňon, mlčky četla a potom jej sundala tak pomalu, jako by se obávala, že ho jinak rozbije. Jako velkorysý manžel, zopakovala. Bože na nebesích. Někteří muži by svým tónem dokázali otrávit i písmo svaté.

Evelyne se nečekaně usmála. Byl to první upřímný úsměv za několik posledních dní. Hned jí zabolelo, jak neobvykle působí na její vlastní tváři. Neměla jsem vás do toho zatahovat, teto.

Nesmysl. Příbuzenstvo existuje právě proto, aby se do sebe navzájem zatahovovalo, když se svět chová mizerně. Agáta položila dopis na stůl a zatížila ho nůžkami, jako by se bála, že znovu vyskočí a někoho urazí. Kolik máš teď peněz?

Otázka byla tak přímá, že Evelyne na okamžik znejistěla. Trochu hotovosti a to, co jste mi dovolila přivést. Vlastního nemám po ruce téměř nic. Rozkošné.

Staré zákony zřejmě vytvářeli lidé, kteří si nikdy vlastníma rukama nevyprali ani kapesník. Evelyne sklopila pohled ke skříňce. V sametových přihrádkách ležela broš s modrým safírem, dva náramky, perlová spona a menší náhrdelník, který jí matka darovala nikoli ke svatbě, ale v den její plnoletosti. Nebyly to Julianovy dary, ani symboly jeho moci.

Byly její. Dotkla se safíru konečkem prstu. Něco prodám. Lady Agáta zvedla hlavu.

Evelyne, jsou to mé šperky a mé jméno. Právě proto nebudu Juliana prosit o jedinou penci za cenu poslušnosti. Teta na ni dlouze hledla. Potom si povzdechla, jako by nepouštěla s rukou rozhodnutí, ale vlastní strach o neteř.

V nejhorších chvílích se velmi podobáš své matce. Bohužel je to poklona. Evelyne opatrně zavřela skříňku. V tom se ozvalo zaklepání.

Lokaj přinesl na malém podnose další dopis. Pro lady Ardenovou. Právě ho přinesl poslíček z Camden Place. Evelyne poznala pečeť lady Bervikové, tety Adriana Walea.

Srdce jí udeřilo o něco rychleji. Zlomila pečeť a rozložila úhledný list. Milá lady Ardenová, můj synovec měl tu smělost předběhnout dokonce i poštu a oznámit mi, že jste dorazila do Bathu za okolností, které nevyžadují vyptávání, nýbrž dveře, jež se bezprodlení otevřou. Budete-li potřebovat radu, společnost, společnici na vycházku nebo jen dům, kde se dá vypít čaj bez zlých pohledů, věřte, že na Camden Place jste vždy vítána.

S upřímnou úctou, lady Berviková. Evelyne si krátký vzkaz přečetla ještě jednou. V místnosti bylo stejné vlhké ráno jako před chvílí. Přesto jí už nebyla taková zima.

Agáta ji pozorovala přes lorňon. Co znamená ten výraz? Neříkej mi, že nás lady Berviková zve na kázání o trpělivosti. Ne, odpověděla Evelyne tiše.

Na čaj. Teta odfrkla. To je užitečnější. Evelyne složila vzkaz a položila ho vedle manželova dopisu.

Dva listy na jednom stole. Jeden jí vyhrožoval skromným zaopatřením, jestli se nepodřídí. Druhý nabízel dveře, které se otevřou bez otázek. Evelyne pohlédla na skříňku se šperky.

Pošlete pro klenotníka, teto. Agáta hned neodpověděla. Jsi si jistá? Ano.

A lady Bervikové také odpovíme, ale nejprve klenotník. Teta přikývla a sáhla po stříbrném zvonku. Evelyne už nečekala, zda jí manžel dovolí žít mimo jeho dům. Chtěla si zaplatit vlastní výdaje z věcí, které jí dala matka, a vědět přesně, kolik času si tím kupuje

O dva dny později déšť konečně ustoupil.

Bath se znovu rozzářil světlým kamenem, mokrým zábradlím a okny, v nichž se odráželo chladné jarní slunce. Lady Agáta u snídaně prohlásila, že se už nelze déle skrývat. Když se žena příliš dlouho neukazuje na veřejnosti, řekla a mazala toast s rozhodností, s jakou jiní vedou armády, společnost si představí buď smrtelnou nemoc, nebo tajemství. Tak se Evelyne ocitla v Assembly Rooms na dopoledním koncertě, který sliboval hudbu, čaj a celou řadu dobře vychovaných pohledů.

Vybrala si šaty v barvě jemně šedé perly. Neměly zbytečný lesk, ale padly jí dokonale. Lady Agáta je schválila krátkým přikývnutím. Výborně.

Nevypadáš jako oběť, ale jako žena, která nemá čas poslouchat cizí hlouposti. To je můj záměr. Pak se snaž, aby se ti nezachvěl hlas, až ty hlouposti začnou. Vstoupili do sálu za zvuků houslí a šelestu pozdravů.

Lidé v Bathu uměli předstírat, že si nikoho neprohlížejí. Právě proto bylo jejich předstírání tak výmluvné. Hlavy se neotáčely prudce. Jen se ve vzduchu objevila drobná pauza.

Méně úsměvů se stalo opatrnějšími. Rozhovor u vedlejšího sloupu na okamžik zakolísal. Evelyne kráčela vedle tety vyrovnaně. Pod rukavicí cítila hřejivé bodnutí starého neklidu.

Tady nikdo její přípitek neviděl na vlastní oči. Téměř všichni o něm však slyšeli od lidí, kteří dovedli převyprávět cizí neštěstí jako zábavnou novinku mezi dvěma šálky čaje. Lady Denhamová, drobná živá dáma s drahocennými náušnicemi a neúnavnou zvědavostí, je přivítala jako první. Drahá lady Ardenová, jaká radost vidět vás v Bathu.

Báli jsme se, že jste se ještě nevzpamatovala po cestě. Slovo cestě vyslovila s takovou elegancí, že jen naprostý hlupák by za ním neslyšel skandál. Evelyne se usmála. Děkuji, lady Denhamová.

Cesta byla skutečně únavná, ale naštěstí skončila. Lady Agáta zakašlala do krajkového kapesníčku, aby skryla uznání. Zaujali místa ve druhé řadě. Housle vystřídal klavír.

Dvě mladé slečny vpředu svědomitě hleděly na pódium a šeptali si, jako by hudba právě vyžadovala důležitou rozpravu. Za Evelininými zády zazněl sotva slyšitelný hlas. To je ta vikontesa. Druhý odpověděl: Říká se, že pozvedla sklenku.

Dál už nebylo třeba rozumět. Evelyne držela hlavu rovně. Ukázalo se, že je to těžší než v manželově domě. Tam bylo ponížení ostré a osobní.

Tady se změnilo v předmět cizí zábavy, kterou si lidé předávali, aniž by museli vidět její tvář. Během přestávky se publikum dalo do pohybu. Židle zavrzaly, šálky zacinkaly a mezi řadami se rozlila vůně čaje. Lady Agáta odešla ke známé vdově a nechala Evelyne na několik minut samotnou u sloupu s malým čajovým stolkem.

Nebyla to náhoda. Teta zjevně chtěla zjistit, zda se neteř udrží sama, aniž by jí po celý život musela stát před ramenem. Evelyne právě odkládala šálek, když se vedle ní ozval mužský hlas. Lady Ardenová.

Otočila se. Adrian Wale stál půl kroku od ní. Vysoký, bezchybně klidný, v tmavém kabátci, který činil jeho tvář ještě přísnější. Jen oči přísné nebyly.

Lorde Wale, nevěděla jsem, že jste v Bathu. Od jistého rána umí má teta proměnit pozvání v rozkaz. V tom případě jí musím být vděčná. Její dopis byl velmi laskavý.

Bývá laskavá v těch nejužitečnějších podobách. Byl to téměř lehký rozhovor. Kolem nich se však už napínaly neviditelné nitky pozornosti. Evelyne je cítila téměř na kůži.

Přiblížil se sir Lionel Grey, milovník novinek, který si obvykle předem odpouštěl vlastní netaktnost. Wale, lady Ardenová. Jaké šťastné sousedství. Bath v skutku umí shromáždit tu nejzajímavější společnost.

Někdy až příliš zajímavou, poznamenal Adrien suše. Sir Lionel se zasmál, jako by slyšel vtip. Ach, všichni jsme smrtelně nudní, dokud se nestane něco živého. Mimochodem, lady Ardenová, ujišťuji vás, že zde panuje ta nejúčastnější náklonnost k dámě, která byla nucena tak náhle opustit Halfford.

Evelyne sevřela šálek pevněji. Jaká útěcha, pronesla. Vždy jsem si cenila účasti lidí, které jsem nezvala ke svému stolu. Sir Lionel zamrkal, ale neustoupil.

Bath je, víte, jeden velký salón. V něm je o to užitečnější pamatovat, řekl Adrian a v jeho vyrovnaném hlasu se objevil led, že ne každé téma se hodí na společnou pohovku. Úsměv Lionela zakolísal. Nemyslel jsem nic zlého.

Pak máte obzvláštní štěstí, že vás právě tak pochopili. Na okamžik bylo kolem příliš ticho. Jedna dáma u vedlejšího stolku se spěšně otočila zády. Druhá začala věnovat neobvyklou pozornost zákusku.

Sir Lionel zrudl, zamumlal něco o setkání s plukovníkem a rychle odešel. Evelyne pomalu položila šálek. Srdce jí stále bilo tak hlasitě, že ho téměř slyšela, ale tvář zůstala klidná. Získal jste si nepřítele, milorde, řekla tiše.

V tom případě to bude můj první užitečný nepřítel za celý týden. Pohlédla na něj a koutky úst se jí nepatrně zvedly. I u něj se objevil stín úsměvu. Byl okamžitý a vzácný.

Přistoupila lady Agáta. Pohledem přelétla odcházejícího sira Lionela k Adrianově tváři a pochopila dost. Lorde Wale, řekla. Jaké šťastné setkání.

Jak vidím, už jste se pustil do zlepšování místní společnosti. Obávám se, že bezvýsledně, lady Agáto. Ach, nedělejte se skromným. V Bathu si lidé ponížení pamatují mnohem lépe než zdvořilost.

Sir Lionel odešel zmožený před svědky. Každý, kdo krátkou scénu viděl, pochopil jednoduchou a pro pomlouvače nepříjemnou věc. Hrabě Wale nemíní předstírat, že lze Ardenovou probírat jako pohodlnou novinku. Vybral si stranu.

Otevřeně. Hudba začala znovu a zvala publikum na místa. Adrien ustoupil o krok a uklonil se. Lady Ardenová, lady Agáto.

Když odešel, teta vzala Evelyne pod paží. Nuže, řekla tiše a vedla ji zpět k řadě židlí. Teď dostane Bath nový příběh na místo starého. Jaký?

Lady Agáta se posadila a uhladila si sukni. Že lord Wale zjevně nemíní dovolit, aby o tobě mluvili jako o odhozeném ubrousku. A to, mé dítě, mění celý odstín pomluvy. Evelyne usedla na své místo.

Během jediné krátké scény u čajového stolku jí někdo nejen litoval, ale před svědky uznal její důstojnost za věc, kterou stojí za to hájit

Následujícího rána lady Agáta oznámila, že přijímá pouze známé s přehnanou účastí. V praxi to znamenalo, že salon byl uveden do bojové pohotovosti. Čajový stolek stál u okna. V modré váze byly čerstvé narcisy.

Na krbové římse čekal stříbrný zvonek a sama paní domu seděla u ohně s výrazem, kterým by dokázala obrátit na útěk polovinu Bathu. Evelyne byla v knihovně za vedlejšími dveřmi a pokoušela se číst matčin dopis. Řádky se jí však tvrdošínně rozplývaly před očima. Myšlenka na včerejší scénu u čajového stolku jí nedávala pokoj.

Ne kvůli ponížení, kvůli tomu, co přišlo po něm. Adrianova ochrana byla příliš jasná a příliš vzácná, než aby jí dokázala jednoduše odložit jako zdvořilost. Když lokaj vstoupil a pronesl: Lord Wale, milady, lady Agáta odpověděla dost hlasitě, aby to bylo slyšet i v knihovně. Samozřejmě.

A jestli jste přišel zachraňovat něčí pověst ještě před polednem, milorde, posaďte se blíž k ohni. Takové hrdinské činy vyžadují teplo. Evelyne se proti své vůli usmála. Dveře knihovny se pootevřely a teta nahlédla dovnitř.

Mé dítě, jestli se hodláš schovávat mezi policemi, je to tvé právo, ale já nebudu hrát roli celé armády. Vyjdi a vypij čaj, než se rozhodnu, že ses znovu stala rozumnou. V jejich ústech znělo slovo rozumnou téměř jako urážka. Evelyne zavřela dopis a vstala.

Adrian stál u krbu v šedém ranním kabátci. Uklonil se nejprve lady Agátě a potom Evelyne. Na malém stolku ležel jeho klobouk a rukavice odložené s nespěšnou pečlivostí, která mu byla vlastní. Lady Ardenová.

Lorde Wale, přišel jsem vyjádřit úctu své tety a zjistit, zda po včerejším únavném výstupu něco nepotřebujete. Lady Agáta odfrkla. Jestli jste se přišel zeptat, zda má neteř neomdlela kvůli místním pomluvám, musím vás zklamat. Drží se mnohem lépe než Bath.

O tom jsem nepochyboval, odpověděl Adrian. Evelyne se posadila u čajového stolku a cítila na sobě tetin pohled. Agáta až příliš dobře rozuměla tichu mezi lidmi. Sama nalila čaj, podala první šálek Adrianovi, druhý neteři a pak náhle oznámila: Musím napsat dva řádky lady de Vere, jinak se rozhodne, že jsem zemřela.

Odpustíte mi tuto nezdvořilost na čtvrt hodiny. Nečekala na námitky, odešla do vedlejšího pokoje a nechala dveře pootevřené. Bylo to dostatečně slušné na dopolední návštěvu a dostatečně mazané na lady Agátu. Několik vteřin bylo slyšet jen tikání hodin a lehké cinknutí lžičky o porcelán.

Vaše teta, řekla Evelyne a hledla do šálku, má velmi rozhodné pojetí slušnosti. Právě proto v její blízkosti bývá tak málokdy nuda. Evelyne k němu zvedla oči. Adrian stál u okna a jednou rukou přidržoval podšálek.

Sluneční světlo dopadalo na jeho tvář a zdůrazňovalo linii lícních kostí i tmavý oblouk obočí. Nebyl krásný lehkým, okamžitě podmanivým způsobem jako Julian. Bylo v něm něco méně nápadného a mnohem spolehlivějšího. Pocit, že tento muž neslibuje nic, co nehodlá splnit.

Milorde, pronesla Evelyne, včera jste udělal víc, než vyžadovala prostá zdvořilost. Adrian položil šálek na podšálek. Ano. Evelyne téměř upustila svůj.

Předpokládala jsem, že to budete popírat. Proč? Bylo by to nezdvořilé vůči vám i vůči pravdě. Opatrně odložila šálek.

Pak vám budu muset poděkovat bez obvyklých vytáček. Není zač děkovat za něco, co se mělo stát, ale nikdo jiný to neudělal. Pohlédl na ni klidně. Mnozí dávají přednost lítosti na dálku, neušpiní si při ní rukavice.

Evelyne se tiše zasmála. I on se téměř usmál. Od toho vzácného zdrženlivého úsměvu působila místnost na okamžik tepleji než od krbu. Vždy jsem vás považovala za velmi chladného člověka, lorde Wale, řekla.

Takový jsem. Ne, nejste. Vyklouzlo jí to rychleji, než zamýšlela. Adrian lehce zvedl obočí.

Evelyne cítila, jak jí do tváří stoupá ruměnec. Promiňte, chtěla jsem říct. Co jste chtěla říct. Odložil šálek a přistoupil o krok blíž.

Neporušil slušný odstup. Přesto se rozhovor změnil v něco, co už nebylo určeno společnosti. Lady Ardenová, když už mluvíme upřímně, dovolte i mně jednu věc. Dříve jsem vaše mlčení skutečně považoval za chladnost.

Evelyne znehybněla. Vážně? Ano. Myslel jsem si, že patříte k ženám, které jsou příliš chytré, než aby trpěly otevřeně, a příliš hrdé, než aby si všímali utrpení druhých.

Neřekl to krutě. Přiznával vlastní chybu a nesnažil se ji zmenšit. A teď? Zeptala se tiše.

Adrian sklopil pohled k jejím rukám sevřeným v klíně. Teď si myslím, že jsem se mýlil v každém slově. Ticho mezi nimi se napnulo jako struna. Evelyne nevěděla, co jí zasáhlo víc.

Zda nespravedlnost jeho dřívějšího úsudku, nebo skutečnost, jak mnoho pro ni nyní znamenalo, že jej změnil. V Halfordu vždy cítila jeho pohled. Chladný, pozorný, téměř lhostejný. Nyní zjistila, že ji skutečně viděl, posuzoval a dokázal přiznat, že jí posoudil špatně.

To je u muže vzácná velkorysost, pronesla. Přiznat, že byl nespravedlivý. Ne, odpověděl Adrian. Je to spíš opožděný pokus napravit špatný zvyk.

Sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl složený list. Nechtěl jsem to přinášet před vaší tetou, abych ji zbytečně neznepokojil. Pečeť Ordenových byla porušená. Evelyne zvedla hlavu.

Co je to? Dopis od vašeho manžela. Mně. Zamrazilo ji.

Napsal vám? Dnes ráno. Adrian jí podal list, ale hned jej nepustil. Vyjadřuje údiv nad přehnanou ochotou zasahovat do soukromých potíží cizí rodiny a doporučuje mi pamatovat na meze, které slušný člověk nepřekračuje.

Evelyne mu pohlédla do tváře. A přesto jste přišel. Jak vidíte. Vzala si dopis.

Jejich prsty se sotva dotkly. Dotek byl krátký a náhodný. Přesto ho ucítila až příliš jasně. Teď kvůli mně budou mluvit i o vás, řekla a pohlédla na papír.

V Bathu se mluví o každém. Rozdíl je jen v tom, zda předmět hovoru stojí za tu námahu. Vedlejší dveře zavrzaly. Lady Agáta se vracela a šustila papíry, jako by skutečně celou dobu psala lady de Vere a nesledovala hodiny s přesností velitele.

Evelyne sevřela manželův dopis. Julian jí už nekáral jen doma. Pokusil se odradit i muže, který se postavil na její stranu. Adrien byl varován.

Mohl ustoupit, aniž by mu kdokoli něco vyčítal. Přesto přišel. Lady Agáta vstoupila do salónu, položila pero na stolek a jediným pohledem si všimla porušené pečeti v Evelinině ruce. Orden?

Zeptala se. Evelyne podala tetě dopis. Agáta si znovu nasadila lorňon. Adrien zůstal stát u okna a v krbu se s tichým prasknutím sesunuly červené uhlíky.

Sundala si perlový náhrdelník a nedořekla ani půl slova. Udělala však to jediné, čeho byla v té chvíli schopna. Položila šperk do pouzdra opatrně, až její pohyb působil měkčeji, než se slušelo na ženu, o níž už někteří mluvili téměř jako o vdově, přestože její manžel stále žil. Adrianovu účast už dávno nebylo možné nazývat náhodnou zdvořilostí.

Než si však Evelyne stačila ujasnit, co přesně jeho vytrvalá přítomnost v jejím životě znamená, přijela do Bathu návštěva, neohlášená a mnohem neklidnější. Robin Hartwell dorazil v plášti postříkaném blátem z cesty, se zmačkanou kravatou a s tak nešťastným výrazem, že lady Agáta, jakmile ho spatřila stát v předsíni, pronesla jen. Bože, chlapče, buď ses zamiloval, nebo ses zadlužil. Sundej si klobouk a nestůj mi na koberci jako rozsudek smrti.

Robin poslušně smekl, ale klobouk držel oběma rukama, jako by se ho potřeboval přidržovat. Evelyne právě scházela po schodech. Ještě stačila zahlédnout, jak se její bratr, který ještě před několika měsíci připadal téměř jako chlapec, s námahou pokouší nasadit svůj obvyklý veselý výraz. Ve dvaceti byl pohledný onou lehkou světlou krásou, která u mladých mužů často kráčí ruku v ruce s přesvědčením, že následky jsou určeny někomu jinému.

Měl jasné oči, měkké vlasy, které nikdy nevydržely dlouho uhlazené, a úsměv schopný odzbrojit kuchařku, tetu i věřitele, pokud částka nebyla příliš vysoká. Tentokrát však jeho vzhled jen zdůrazňoval, jak hluboko se propadl do vlastního zmatku. Evy, vydechl, když ji spatřil. Musel jsem přijet.

Podívala se na jeho promáčené boty, na špinavý lem pláště a na prsty křečovitě sevřené kolem klobouku. Robin nikdy necestoval bez ohlášení, pokud ho nepoháněl strach nebo lehkomyslnost. Tentokrát z něj byla cítit obojí. Pojďme do malého salónu, Robine.

Lady Agáta lusknutím prstů přivolala služebnou. Horkou čokoládu a pořádně velkou porci. Když mí lidé vypadají, jako by je měli každou chvíli oběsit, bývá sladké někdy užitečnější než modlitba. V malém salónu už hořel oheň.

V pokoji bylo teplo. Vonělo v něm uhlí, včelí vosk a sušená pomerančová kůra, kterou teta nechávala pokládat na okraj krbu. Robin se neposadil hned. Přešel k oknu, obrátil se.

Udělal tři kroky zpět a nakonec klesl na samotný kraj křesla, jako by se bál, že čalounění propálí vlastní vinou. Evelyne se posadila naproti němu. Lady Agáta zaujala místo trochu stranou, ale už podle toho, jak si upravila sukni a položila ruce na hůlku, bylo zřejmé, že odejít nemíní. V některých rodinách by její přítomnost považovali za nevhodnou.

V jejich situaci to byla milost. Evelyne věděla, že kdyby zůstala s Robinem sama, mohl by se pokusit polovinu pravdy zlehčit a druhou polovinu spolknout. Před tetou se lhalo mnohem hůř. No, řekla Agáta, začni tím nejhorším.

Ušetříme si čtvrt hodiny kašlání, přešlapování a vět typu: Není to tak zlé, jak to vypadá. Robin si projel rukou vlasy. Týká se to Juliana. Evelyne sebou ani nepohnula.

Pouze složila ruce do klína, aby nikdo neviděl, jak se jí prsty sevřely. Pokračuj. On, čert aby to vzal. Nevím, jak to říct.

S použitím podstatných jmen a sloves, poradila mu Agáta. Tak se obvykle sdělují nepříjemné zprávy. Robin sevřel pěsti. Před několika měsíci, ještě před Halffordem, mě začal brát s sebou do klubu.

Zpočátku to vypadalo jen jako laskavost. Byl veselý, všichni ho znali. Když jsme vešli, lidé mu uhýbali a zdravili ho. Připadalo mi, zarazil se a podíval se do ohně, připadalo mi, že už nejsem kluk, kterého otec posílá z místnosti, když se mluví o penězích.

Seděl jsem mezi muži. Julian mi radil, představoval mě lidem, objednával víno, smál se, když jsem vyhrál pár liber. Lady Agáta povytáhla obočí. A potom si začal prohrávat.

Robin bolestně přikývl. Ano. Zpočátku ne mnoho. Dvě libry, pak pět, jednou devět.

Myslel jsem, že to vyhraju zpátky. Julian říkal totéž. Tvrdil, že každý muž musí někdy vydržet špatný večer, jinak zůstane celý život dítětem. Evelyne se zadívala na bratrovu tvář.

Dokázala si přesně představit Juliana, jak tu větu pronáší s lehkým úsměvem, s kartami v ruce a s klidnou jistotou muže, který nikdy neriskoval nic, co by ho skutečně bolelo. Dokonce za mě několikrát částku uhradil, pokračoval Robin. Říkal, že je to maličkost a že si mezi příbuznými nebudeme vést účty. Myslel jsem, že mi pomáhá.

Muž, který ti nejprve podá sklenku a potom zaplatí první dluh, nebývá vždy přítel. Poznamenala Agáta. Někdy si jen kupuje právo sáhnout po tobě později. Robin sklopil hlavu.

Před dvěma týdny jsem prohrál víc. Jedna dlužní směnka se dostala k panuovi. Včera za mnou přišel jeho člověk. Nepřišel do domu.

Čekal na mě u stáje, aby to vypadalo, že je ohleduplný. Řekl mi, že pokud peníze nebudou během několika dní zaplaceny, dozví se o tom otec. Evelyne ucítila, jak se jí pod žebry zvedá chlad. Jejich otec už tak s obtížemi udržoval starý rodový dům.

O zatékající střeše se nemluvilo, dokud nezačalo pršet do pokojů. O dvou neprodaných koních se mluvilo jako o dočasné změně ve stáji. Staré stříbro se přestalo objevovat při večeři, ale nikdo se neptal, kam zmizelo. Kdyby se dozvěděl, že se jeho jediný syn zapletl do karetních dluhů pod patronátem vlastního švagra, nebyla by to jen otázka peněz.

Byla by to rána do posledního zbytku jeho hrdosti. Jaká je to částka? Zeptala se Evelyne. Robin zaváhal tak dlouho, že lady Agáta poklepala nehtem na hlavici hůlky.

Čísla se při mlčení nezmenšují, chlapče. Sto dvacet liber, vypravil ze sebe. Lady Agáta tiše hvízdla mezi zuby. Pro chlapce, který nedokáže rozeznat vypočítavost od vlastní ješitnosti, je to téměř celé jmění.

Já vím, vybuchl Robin. Proč se zvedl, ale hned si zase sedl. Já vím, teto Agáto. Nemusíte mi říkat, jaký jsem idiot.

Nepřijel jsem, aby mě někdo litoval. Poslední slovo mu přeskočilo, odvrátil tvář k oknu, ale ve skle se stejně odráželo, jak pevně svírá čelist. Nemohl jsem napsat otci, pokračoval tišeji. A nemohl jsem prosit tebe, Evy.

Ne potom všem. Ale Julian včera řekl, že když ses už rozhodla hrát uraženou manželku, měla bys být alespoň připravena na to, že některé rodinné nepříjemnosti se přestanou řešit samy. V místnosti zavládlo takové ticho, že bylo slyšet, jak se poleno v krbu rozlomilo, sesunulo mezi uhlíky a vyslalo vzhůru několik jisker. Evelyne pomalu zvedla oči.

Řekl to přesně takhle. Robin sklopil pohled k vlastnímu kolenu. Téměř doslova. Lady Agáta si sundala lorňon a položila si ho do klína.

Ach, jaký ušlechtilý člověk. Dokonce i vydírání mladíka dokáže vydávat za rodinnou výchovu. Evelyne vstala, udělala několik kroků ke krbu a zpět. Potřebovala pohyb, jinak by se jí hněv dostal do hlasu dřív, než by mu stačila dát směr.

Teď už chápala, proč Julian Robina tak ochotně bral do klubu. Nešla jen o lehkomyslnost, ani o zábavu staršího muže s nezkušeným mladíkem. Julian si z něj udělal další provaz, kterým jí mohl přitáhnout zpátky. Proč si za mnou přišel teprve teď?

Zeptala se. Robin dlouho mlčel. Protože se stydím, odpověděl nakonec téměř šeptem. A protože jsem si myslel, že možná má pravdu, že potom všem řekneš, že nejsi povinna vytahovat mě z téhle špíny.

Evelyne se před ním zastavila. Na okamžik mu chtěla říct právě to. Bylo by to spravedlivé, tvrdé, čisté a pro ni samotnou téměř osvobozující. Robin se do těch klubů nechal zavést dobrovolně.

Podepisoval směnky vlastní rukou. Chtěl vypadat jako muž a nevšiml si, že se přitom nechal vodit jako chlapec. Pak však viděla, jak se mu třesou prsty. Nezvedal oči, protože se považoval za nehodného jejího pohledu.

Nebyla v tom jen obava z otce nebo z věřitelů. Byla v tom první opravdová hanba člověka, který pochopil, že někomu dovolil použít jeho slabost proti vlastní rodině. Robine, řekla měkčeji. Kdybych měla v úmyslu opouštět muže naší rodiny pokaždé, když se chovají hloupě, musela bych žít v naprosté samotě.

Rty mu cukly, jako by se chtěl zasmát, ale neodvážil se. Odpustíš mi. A necháš mě, abych se z toho vyhrabal sám? Ne.

Lady Agáta souhlasně přikývla, ale okamžitě dodala: Nemám však v úmyslu litovat tě. Zachoval ses jako naprostý hlupák. Robin si povzdechl. Já vím.

Dobře. Uvědomění bývá levnější než advokát, i když přichází pozdě. Vstoupila služebná s horkou čokoládou, postavila podnos na stolek, nalila Robinovi šálek a přidala na talíř tak velký kus koláče, že se na něj mladík chvíli díval téměř provinile. Lady Agáta počkala, dokud se dveře nezavřely.

Evelyne se znovu posadila. Myslela na skříňku se šperky, která po nedávné návštěvě klenotníka výrazně prořídla. Peníze měla, ale nikoli nazbyt. Některé kusy patřily její matce, jiné byly svatební dary.

Každý prodaný předmět znamenal, že se část jejího dřívějšího života změnila na účtenku a několik bankovek. Přesto už pro ni otázka, co udělat, neexistovala. Zaplatíme to, řekla. Robin prudce zvedl hlavu.

Ne, Evi, nemohu od tebe ty peníze přijmout. Ne teď. Zvlášť ne teď. A já se tě neptám, jestli je ti to příjemné, naklonila se k němu.

Ptám se, zda chceš, aby tě ten člověk držel na krátkém vodítku prostřednictvím mého manžela. Robin zbledl. Ne! Tak poslouchej.

Dluh bude zaplacen, ale přestaneš chodit do klubů. Přestaneš přijímat Julianovu ochranu, peníze i rady. Hned zítra napíšeš otci, že jsi onemocněl a že nějakou dobu zůstaneš u tety Agáty. Robin otevřel ústa.

Evy, dokud nepřijdeš k rozumu, dokončila, a o tom se nebude diskutovat. Několik vteřin na ni hledil, pak přikývl. V té chvíli už nepřipomínal jen lehkomyslného chlapce. Vypadal jako člověk, který poprvé pochopil, že cizí ochrana může mít cenu vyšší než samotný dluh.

Zaklepání na dveře přerušilo ticho. Do místnosti vstoupil lokaj s vizitkou na stříbrném podnose. Lord Wale. Milady, ptá se, zda není na ranní návštěvu příliš brzy.

Robin zamrkal, přenesl pohled z kartičky na sestru a potom na tetu. Lady Agáta neodolala a lehce zvedla obočí. Evelyne cítila, jak se v ní všechno zvláštně srovnalo. Ještě před chvílí zachraňovala bratra před dluhy, které jí Julian ponechal jako novou uzdu.

Teď byl v domě muž, který od ní nemusel vysvětlovat, proč musí být každý den o něco pevnější než den předchozí. Požádejte lorda Walea, aby vstoupil, řekla. Když lokaj odešel, obrátila se přímo k Robinovi. A ty, bratře, zůstaneš.

Já? Ano. Naučíš se dívat do očí lidem, kteří se k tobě chovají lépe než ti, jejichž přízeň sis chtěl koupit. Robin se narovnal.

Tvář mu stále hořela studem, ale tentokrát nesklopil oči. Tím se změnily dvě věci. Robin přestal být skrytým rodinným neštěstím, které je třeba odnést z pokoje před příchodem návštěvy. A Adrian měl vstoupit do místnosti, kde Evelyne neseděla jen jako žena, již je třeba litovat.

Měl ji spatřit. Se seznamem dluhů v hlavě, s prořídlou šperkovnicí a s rozhodnutím, že svého bratra nenechá utopit. Přestože se sama teprve učila stát na pevném břehu

Do Londýna se Evelyne vrátila brzy ráno pod šedou oblohou, která barvila domy do stejného odstínu jako saze usazené na kameni. Velkoměsto ji přivítalo rachotem kol, voláním pouličních prodavačů a oním nepřetržitým hlukem, který i zavřenými okny připomínal, že cizích životů je kolem víc, než může jeden člověk unést.

Přijela v uzavřeném kočáře bez erbovních štítků na dveřích. Doprovázela ji pouze Marta Greyová se svým cestovním vakem. Lady Agáta trvala na tom, že Evelyne do londýnského domu nevstoupí sama, a Adrien Wale zase odmítl připustit, aby je vezl první náhodně najatý kočí. Poslal svého vlastního, staršího muže jménem Bricks, který se po celou cestu ani jednou neohlédl do kočáru a u každého zastavení vystoupil, aby osobně zkontroloval zapřžení.

Adrian sám nejel. Bylo to správné. Jeho přítomnost by v Brook Street proměnila obyčejné vyzvednutí věcí v otevřenou výzvu. Přesto Evelyne při pohledu na prázdné protější sedadlo pocítila krátké, téměř bolestné zklamání, které si odmítla blíže vysvětlovat.

Londýnský dům Ardenových vypadal přesně jako vždy. Tmavé dveře, pravidelná okna, dva kamenní lvi u schodů, jejichž hřbety byly mokré od ranní mlhy. Na prahu čekal starý pan Pibody. Majordomus při pohledu na Evelyne pohnul jen koutkem úst.

U jiného člověka by to nebylo nic. U pana Pibodyho to téměř nahrazovalo úlevný výdech. Lady Ardenová. Pane Pibody.

Přijela jsem si pro několik věcí a dopisů. Je milord doma? Ne, milady. Milord je od včerejšího večera v klubu.

Pauza byla nepatrná, ale výmluvná. Pibody se nedíval stranou, neodkašlal si. Pouze o zlomek vteřiny déle držel ruku na dveřích. V domě je jen služebnictvo, dodal.

Evelyne pocítila úlevu smíšenou s únavou. Bylo lepší, že Julian není doma. Přesto jí zabolelo, jak snadno se mohl její muž ztratit na celou noc v klubu, zatímco ona musela cestovat bez erbu na dveřích, aby si vyzvedla vlastní dopisy. Dobře, nezdržím se dlouho.

Pibody ustoupil a vpustil ji dovnitř s úctou, kterou si Julian v posledních měsících od vlastního domu už nezasloužil. V hale voněl prach, vosk a uzavřené pokoje. Vysoký věšák na pláště stál na svém místě. Zrcadlo ve zlaceném rámu odráželo schodiště, kde kdysi Evelyne vítala hosty.

Na podlaze ležel koberec se vzorem, který sama vybrala krátce po svatbě. Vzpomínala si, jaký Julian tehdy řekl, že barva je příliš světlá a nebude praktická. Později ji však před návštěvami vydával za důkaz manželčina vytříbeného vkusu. Všechno bylo známé a právě proto působilo prázdněji než cizí dům.

Marto, řekla Evelyne, aniž si sundala rukavice. Vezměte schránku na dopisy. Potřebuji papíry z psacího stolu v ložnici a skříňku s matčiným prstenem ze šatny. Ano, milady.

Vyšli po schodech. Na podestě druhého patra Evelyne zaváhala. Tělo se zastavilo dřív než mysl. Dveře do ložnice byly pootevřené, stejně jako je sama často nechávala, když služebné měnily prádlo.

Přitiskla prsty na zábradlí. Počkala jeden nádech a vstoupila. Místnost ji přivítala tichem. Na krbové římse stály dvě porcelánové figurky pastýřů.

Svatní dar od tety Ferliové. U okna visely těžké krémové závěsy. Na toaletním stolku ležel stříbrný kartáč na vlasy s jejími iniciálami. U postele byl malý kobereček, na který ráno pokládala bosé nohy.

Všechno bylo na svém místě a přece ne. Nejdřív zachytila tenkou sladkou vůni parfému, který nebyl její. Nebyla to vůně, jakou by používala služebná. Byla příliš drahá, příliš výrazná a důvěrně známá z plesových sálů.

Potom si všimla tmavé atlasové stuhy. Její konce nedbale vykukovaly zpod okraje křesla. Na toaletním stolku ležela cizí jehlice s drobnou perlou na hlavici a přes opěradlo křesla byl přehozen šál v odvážném vínovém odstínu, jaký Evelyne nikdy nenosila. Látka byla zmačkaná uprostřed, jako by ji někdo stáhl z ramen jedním rychlým pohybem a ani se neobtěžoval ji složit.

Marta, která se skláněla k dolní zásuvce komody, stuhla. Milady. Evelyne přistoupila ke křeslu. Stuhu zvedla dvěma prsty.

Byla měkká, drahá a navoněná. Cizí ženská věc v její ložnici. Ne v salónu, ne v pokoji pro hosty, ne v hudebním pokoji, kde by se ještě dalo předstírat, že někdo ztratil stuhu při odpolední návštěvě. Tady vedle jejího lůžka.

Před zrcadlem, v němž si každé ráno upravovala vlasy. Marta se narovnala. Ve tváři byla bledá, ale v očích jí hořel hněv silnější než strach. Mám to nechat spálit, milady?

Evelyne dlouho hleděla na stuhu. Jakási hloupá vytrvalá část její duše až do této chvíle chránila poslední úzkou skulinu pro pochybnost. Flirt, ješitnost, netaktnost, mužská nestoudnost, která se ještě nemusela rovnat úplné zradě. Teď zmizela i ta skulina.

Ne, řekla. Položila stuhu zpátky přesně tam, kde ji našla. Ničeho se nedotýkejte. Hlas jí zněl klidně.

Právě proto na ni Marta pohlédla ještě úzkostněji. Váš psací stůl, milady, připomněla tiše. Evelyne k němu přešla téměř mechanicky a vysunula horní zásuvku. Matčiny dopisy byly na místě převázané modrou stuhou.

Na vrchu leželo malé kožené album. Vedle něj svazek starých not, na nichž byly v rozích stále vidět matčiny poznámky tužkou. Prsty se jí zachvěly jen jednou. Mezi papíry spatřila napůl přeložený list, který tam dříve nenechala.

Neměl adresu, rukopis však poznala okamžitě. Rozložila papír. Selina Bontová. Nebuďte večer tak chladný, jestli se vaše žena zase rozhodne hrát mučednici.

Mě sluší odvaha mnohem víc než vám, vaše opatrnost. A nezapomeňte, sám jste řekl, že se v Londýně mohu cítit jako doma. Evelyne sklopila dlaně. Přečetla si poslední větu podruhé, pak potřetí.

Nebyl to milostný dopis. Nebylo v něm vyznání ani něžné oslovení, jen lehký sebejistý vzkaz ženy, která už ani neuvažovala o tom, zda smí vstoupit. Byla zvyklá, že jí dveře otevřou, a Julian jí zřejmě skutečně dovolil cítit se zde jako doma. Milady, zašeptala Marta, když si všimla výrazu její tváře.

Jestli je to od té dámy. Ano. Evelyne složila list a vrátila jej na stůl. Ne proto, že by ho tam chtěla nechat.

Jen si potřebovala nejprve uložit matčiny dopisy. Udělala to pečlivě, jeden svazek za druhým, jako by přesnost pohybů mohla zabránit tomu, aby se jí rozběhly myšlenky. Potom přešla do šatny. Skříňka s matčiným prstenem ležela na zadní polici, kde měla být.

Evelyne ji otevřela. Uvnitř na vybledlém modrém sametu spočíval prostý zlatý prsten. Vzala jej do dlaně. Drobný předmět se téměř okamžitě zahřál teplem její kůže.

Patřil jí. Ne Julianovi, ne domu Ardenových, ne ženě, která zde odhazovala šály. Byla to jediná věc v celé místnosti, jež jí v té chvíli nepřipadala poskvrněná. Zdola se náhle ozval zvuk vstupních dveří, pak mužský hlas a smích.

Po něm ženský, lehký, jasný a známý. Marta prudce zvedla hlavu. Ach, bože. Evelyne se nepohnula, ale po zádech jí přeběhl chlad.

Hlas Seliny Bontové stoupal z přízemí spolu s klapotem kroků. Zněl klidně, bezstarostně, jako hlas člověka přicházejícího do domu starého přítele. Říkal, že se vrátí až k obědu. Jaká smůla, jestli budu zase muset čekat s knihou v ruce.

Pibody odpověděl tak tiše, že jednotlivým slovům nebylo rozumět. Potom se v hale znovu ozvaly kroky. Marta popadla schránku s dopisy. Milady, musíme jít.

Evelyne stála uprostřed vlastní ložnice, v níž se jiná žena cítila jako doma. Za několik okamžiků mohla Selina vstoupit do dveří, spatřit ji, spatřit svůj šál na křesle a jehlici na jejím toaletním stolku. Už to nebyla urážka, o níž se Evelyne dozvěděla pozdě. Dělo se to právě teď v jejím domě před služebnictvem, které mělo předstírat, že nevidí.

Zvedla hlavu. Ne, Marta se zastavila. Nehýbejte se. My lady, neodejdeme zadním vchodem.

Neodejdeme vůbec. A jestli sem přijde, zavolejte pana Pibodyho. A jestli paní Bontová vyjde nahoru, setká se se mnou zde. Kroky v přízemí zpomalily.

Evelyne stála uprostřed ložnice a stále svírala matčin prsten v dlani. Naslouchala domu, který kdysi reagoval na každý její pokyn. A teď v něm sluhové šeptali. Dveře se otevíraly bez jejího vědomí a cizí žena znala cestu po schodišti.

Marta došla ke dveřím. Zavolám pana Pibodyho, milady, a nikoho jiného. Zmizela na chodbě. Za několik vteřin se ozval její zdrženlivý, ale pevný hlas.

Potom začaly po schodech stoupat těžké opatrné kroky majordoma. Dole v hale znovu zazněl Selinin smích, měkký jako hedvábí. A právě proto v těchto zdech zvlášť ponižující. Pibody vstoupil jako vždy bezchybně vzpřímený.

Milady. Pane Pibody, řekla Evelyne, v této místnosti jsou věci, které nepatří ani mně, ani tomuto domu. Majordomus zkrátka pohlédl na šál, jehlici a stůl. V jeho staré tváři se nepohnul jediný sval.

Přeji si, aby byly okamžitě odstraněny, pokračovala Evelyne, a aby napříště žádná hostka nevstoupila do mých pokojů bez mého výslovného svolení. Jeho pohled se stal o něco pozornějším. Samozřejmě, milady. A ještě něco.

Jestli se paní Bontová bude ptát na mě, řeknete jí, že jsem zde. Ano, milady. Už se chystal uklonit a odejít, když Marta stojící za jeho ramenem prudce nasála vzduch. Evelyne se otočila.

Ve dveřích šatny stála mladinká služebná z londýnského personálu, téměř ještě děvče. Tvář měla bledou, ruce pevně sevřené před zástěrou a na jedné manžetě šedou šmouhu od prachu. Evelyne si ji matně pamatovala. Jane.

Nejspíš se jmenovala Jane. Musela jsem přiběhnout, aby odstranila stopy dřív, než si jich paní všimne. Teď však stála přistižená mezi skříní a dveřmi a vypadala, jako by se bála pohnout. Co potřebujete?

Zeptala se Evelyne klidně. Dívka otevřela ústa a hned je zase zavřela. Já, promiňte mi, milady. Pan Pibody nařídil.

Pibody. Po ní střelil překvapeným pohledem. Mluvte přímo, řekla Evelyne. Služebná polkla.

Očima přelétla k majordomovi, potom k Martě a nakonec zpět k Evelyne. Bylo mi nařízeno uklidit šál a jehlici před vaším příjezdem, milady. Nestihla jsem to. V místnosti se rozhostilo naprosté ticho.

Z přízemí dolehl tlumený zvuk odkládané jezdecké hůlky. Kdo vám to nařídil? Zeptala se Evelyne. Jane zbledla ještě víc.

Neodvažuji se. Odvážíte, když vám to přikazuji? Dívka se roztřásla celým tělem jako pták sevřený rukou. Pan Felps, milordův komorník, řekl, že pokud lady Ardenová přijede, mám tvrdit, že jsou to věci jedné z pradlen, které jsem byly omylem zaneseny.

Hlas se jí zlomil. A jestli se začnou vyptávat, křečovitě sevřela okraj zástěry, mám naznačit, že jste v posledních týdnech sama byla příliš roztržitá a pletete si jednu věc s druhou. Marta vykročila vpřed, jako by byla připravena dívku zakrýt vlastním tělem. Pibody těžce sklopil víčka.

U člověka jeho věku, kázně a postavení to bylo téměř otevřené vyjádření odporu. Evelyne necítila prudký hněv. Místo něj přišla chladná jasnost. Julian ji nejen ponížil, nejen přivedl Selinu do její ložnice a dovolil jí zacházet s domem jako s vlastním.

Připravil si i další krok. Kdyby Evelyne promluvila, služebnictvo mělo tvrdit, že se spletla. Kdyby trvala na svém, měla být roztržitá, žárlivá, nervózní, možná téměř pomatená. V očích domu i společnosti se z jeho zrady měla stát její slabost.

Podívejte se na mě, Jane, řekla. Dívka s námahou zvedla oči. Vyhrožoval vám někdo propuštěním? Ano, milady.

Za to, že nebudete lhát? Jane přikývla. Po tvářích jí stekly slzy, které si netroufla setřít. Uklidněte se.

Nebudete lhát a o místo nepřijdete. Pibody zvedl pohled. Marta, souhlasně jsem si jistá. Milady, začal majordomus opatrně.

Obávám se, že milord může mít na věc jiný názor. V tom případě, pane Pibody, sama napíšu, že Jane přechází ke mně do Bathu až do dalšího rozhodnutí. Jestli se se mnou milord bude chtít o to, kterou služebnou si beru do služeb, bude to muset učinit písemně. Nebyl to výkřik, nebyla to scéna.

Evelyne pouze vyslovila rozhodnutí, které okamžitě změnilo rozložení sil v pokoji. Jane si zakryla ústa dlaní. Milady, nezasloužila jsem si to. Zasloužila jste si, aby vás nikdo nenutil špinět cizí čest kvůli vlastnímu pohodlí.

Zdola se ozval Selinin hlas. Pane Pibody, myslím, že půjdu nahoru sama. Vaše schodiště už znám lépe než některé salónky. Marta se prudce narovnala.

Pibody se obrátil ke dveřím. Doprovodím paní Bontovou do ranního salónu, milady. Ne, odpověděla Evelyne. Půjdu sama.

Sundala si pravou rukavici a navlékla matčin prsten. Drobný zlatý kroužek jí padl na prst s překvapivou přesností. Netočil se, netlačil. Seděl tam, jako by na tuto ruku čekal.

Marto, vezměte schránku s dopisy. Jane, ten šál. Jane se na okamžik podívala na vínovou látku. Potom ji opatrně zvedla z opěradla.

Pane Pibody, dohlédněte, aby byl můj kočár připraven za deset minut. Ano, milady. Evelyne došla ke dveřím a zastavila se na prahu. Zdola už byly slyšet Selininy kroky na prvním schodu.

Pomalé, sebejisté, bez nejmenšího zaváhání. Teď už nešlo jen o Evelyne. V tomto domě byla ještě jedna žena, kterou chtěli přinutit lhát, aby ulehčili život muži. Právě pohled na Jane dodal Evelyne víc síly než vlastní ponížení.

Sešla po schodech právě tak daleko, aby Selinu spatřila. Selina Bontová stála na odpočívadle v jezdeckém úboru barvy zralé švestky. Klobouček držela v ruce, závoj měla odhrnutý a na tváři klidný, téměř pobavený úsměv. Vypadala krásně a dokonale doma.

Lady Ardenová, pronesla. Jaké překvapení? Pro vás možná, pro mě ne. Selina přejela pohledem po Evelinině tváři, po zlatém prstenu na její ruce, po schránce v Martiných pažích a po uplakané Jane, která držela vínový šál.

Její oči se u šálu zastavily jen na okamžik. Doufám, že jste si nenamluvila, že jsem sem přišla kvůli hádce. Ach ne. Evelyne položila ruku na zábradlí.

Napadlo mě něco mnohem přesnějšího. Že jste sem přišla, protože vám někdo dovolil zapomenout, kde končí hostka a začíná paní domu. Selinin úsměv poprvé zakolísal. Dnes vám to připomenu.

V hale pod nimi stáli sluhové. Někdo držel Selininu jezdeckou hůlku, jiný její rukavice. Nikdo nepromluvil, ale všichni slyšeli. Evelyne už nebyla ženou, která tajně odnáší dopisy z manželova domu zadním vchodem.

Stála na vlastním schodišti a mluvila jako paní domu před lidmi, kteří nosili stříbro, otevírali dveře a nejlépe věděli, kdo se v těchto zdech chová zpříma

Zimní ples v horních sálech patřil k těm večerům, kdy měl Bath obzvlášť rád sám sebe. Svíčky v křišťálových lustrech hořely tak jasně, že zlaté štuky na stěnách působily téměř teple. Hudba se ještě před prvním tancem přelévala přes šumalasy. Dámy vstupovaly do sálu s výrazem, který neznamenal pouze potěšení, ale i připravenost být spatřeny, posouzeny a následujícího rána přesně popsány u snídaně.

Lady Agáta seděla v křesle u stěny a sledovala dění jako generál prohlížející bojiště. Na němž se mu nelíbí příliš mnoho lidí. Robin, který u ní už dva týdny bydlel, stál za tetiným křeslem. V oblékání i způsobech viditelně zmoudřel.

Kravatu měl tentokrát uvázanou přesně. Vlasy uhlazené a v kapse žádnou kartu ani dlužní směnku. Snažil se vypadat, jako by na světě neexistovali mladí důstojníci schopní zatáhnout ho do špatné společnosti. Evelyne seděla vedle tety v šatech barvy tmavého stříbra.

Vlasy měla upravené jednoduše. Na krku nosila jen matčin náhrdelník z drobných perel. Nechtěla zářit. Chtěla večer přežít bez dalšího ponížení.

Sály však už viděl. Podrobnosti londýnské scény ještě do Bathu nedorazily celé, ale pomluva nepotřebovala přesné údaje. Stačilo jí několik kočárů, dvě služebné, jeden šál a žena, která opustila manželův dům. Kolem Evelyne se vytvořil zvláštní kruh zdvořilé pozornosti.

V němž člověk nezůstane ani minutu sám a přesto má stále pocit, že je vystaven na odivu. Neotáčej tím vějířem, dítě, řekla tiše lady Agáta. Nejsi u výslechu. Evelyne spustila ruku.

Teprve teď si všimla, že palcem rychle přejíždí po krajkovém okraji. Já jsem na to ani nemyslela. Právě proto jim otáčíš. Hudebníci zahráli první takty kontratance.

Několik mladých mužů už vedlo dámy do řady. K lady Agátě přistoupila paní Keruvová a pustila se do vyprávění o nachlazení svého synovce s onou vytrvalostí, za níž se vždy skrývala naděje zároveň mluvit a poslouchat cizí rozhovor. Robin okamžitě zmizel pod záminkou, že přinese tetě vodu. Evelyne zůstala sedět.

Kolem ní procházely páry, šustily sukně a míhaly se bílé rukavice. Každá druhá žena se na ni podívala jen o zlomek vteřiny déle, než bylo slušné. Lady Ardenová, netančíte? Zvedla oči.

Sir Lionel Grey, muž, kterého Adrien už jednou usadil u čajového stolku, se před ní ukláněl s vytříbenou zdvořilostí. Jeho úsměv byl hladký, jeho rukavice bez poskvrny a jeho zájem příliš nápadný. Obávám se, že ne, sire. Jaká škoda.

Zdálo se mi, že právě dnes by mnozí považovali za čest vás doprovodit do tance. Nechal větu nedokončenou. Usmál se až příliš pečlivě. Evelyne už ten tón znala.

Nabídka, kterou bude možné později převyprávět jako galantnost, soucit nebo důkaz její přílišné ochoty podle toho, co se komu bude hodit. Jste velmi laskavý, řekla. Spíš upřímný. Naklonil se o něco blíž.

Nicméně si dovolím doufat, že dnes už nepotřebujete zvláštní ochránce, abyste mohla přijmout pozvání k tanci. Lady Agáta prudce zvedla hlavu. Její lorňon se zaleskl tak nebezpečně, že by každý rozumný člověk ustoupil. Sir Lionel však patřil k mužům, kteří vlastní nevychovanost považovali za odvahu, pokud ji pronesli tichým hlasem a v dobře střiženém kabátě.

Evelyne otevřela ústa. Za jeho zády se ozval známý vyrovnaný hlas. V tom případě patrně nebudete nic namítat, když tato čest připadne někomu jinému. Sir Lionel se otočil.

Adrian Wale stál několik kroků od nich. Byl vysoký, klidný a v černém fraku působil ještě neotřesitelněji než obvykle. Nepodíval se na sira Lionela déle, než vyžadovala zdvořilost. Uklonil se lady Agátě a potom Evelyne.

Lady Ardenová, věnujete mi první tanec? Sál nezmlkl. Hudba hrála dál. Lidé mluvili a sklenice cinkaly.

Přesto kolem nich vzniklo ticho, jaké se rodí kolem událostí, které budou do rána známy polovině města. Evelyne se na Adriana dívala jedinou vteřinu. V té vteřině zahlédla tetin výraz. Viděla, jak sir Lionel rudne vzteky.

Uvědomila si, co Adrien riskuje. První tanec nebyl drobná laskavost ženě, o jejímž manželství se šeptalo. Bylo to veřejné prohlášení. A ke svému úžasu v sobě necítila jen strach.

Cítila úlevu. Ano, milorde, odpověděla. Adrien jí podal ruku. Vložila konečky prstů do jeho dlaně.

Dotek byl pevnější a teplejší, než vyžadoval obyčejný tanec. Nebyl vlastnický. Nedržel ji, jako by ji někomu bral. Jen jí dal jistotu, že ruku nestáhne, jakmile se ostatní podívají.

Vyšli do řady. Hudba zachytila nový okruh. Páry se daly do pohybu a Evelyne se poprvé toho večera přestala cítit jako žena sedící pod zkoumavými pohledy. Teď se všichni dívali na ně oba.

Chápete, co jste udělal? Zeptala se tiše, když jim taneční figura dovolila na okamžik se přiblížit. Ano. Je to nerozumné.

Rozumné skutky se mi málokdy daří ve chvílích, kdy vám někdo říká hlouposti přes rameno. V jeho tónu bylo o něco víc tepla než obvykle a také téměř neviditelný stín výsměchu sobě samému. Evelyne se bezděky usmála. Rozešli se, otočili a znovu se setkali.

Bílé rukavice, lesk podlahy, hudba a světlo náhle nepůsobily nepřátelsky. Sál byl stále plný zvědavých lidí, ale musel přijmout jiný obraz toho, co se děje. Ne opuštěná manželka čekající na milost. Žena, kterou si hrabě Wale vybral pro první tanec.

Bath bude mluvit, řekla při další figuře. Bath mluví vždy. Dnes bude mít alespoň příležitost říct něco slušného. Ve druhé figuře jí lehce podepřel loket, když jeden obzvlášť rozjařený pár málem šlápl na lem jejich šatů.

Gesto bylo malé. Právě proto se jí dotklo víc než okázalé hrdinství. Adrian se nerozhlédl, zda si jeho pozornosti někdo všiml. Jen zabránil tomu, aby klopýtla, a hned ruku stáhl.

U stěny seděla lady Agáta naprosto nehybně. Podle toho, jak položila ruce na opěrky křesla, Evelyne poznala, že teta současně schvaluje, obává se a už plánuje odpovědi na zítřejší návštěvy. Na konci tance Adrien doprovodil Evelyne zpět na místo. Uklonil se ani kratčeji, ani déle, než bylo vhodné.

Jeho pohled však zůstal na její tváři. Děkuji vám za tanec. A já vám za důvěru. Sir Lionel už se nepřiblížil.

Za to přišli jiní. Dvě starší dámy s okázalou vlídností, mladý plukovník s velmi zdvořilou úklonou. Dokonce i paní Keruvová přestala mluvit o synovcově nachlazení a začala chválit hudebníky. Průběh večera se změnil všem přímo před očima.

Když Adrian odešel pozdravit hostitele, lady Agáta se nakloněla k Evelyne. Nuže, pronesla tiše. Teď se nikdo neodváží říct, že tě tu jen trpí. Měla pravdu.

Během jediného tance se stalo něco většího než společenská zdvořilost. Adrian s Evelyne neučinil předmět soucitu, ale ženu, s níž je třeba počítat. Současně však sám vstoupil do jejího příběhu tak otevřeně, že návrat k předstírané lhostejnosti už nebude snadný ani pro jednoho z nich. Den poplesu jakoby Bath mluvil o něco tišeji, ale pozorněji.

Evelyne to cítila v kostele, kde se k ní dvě dámy po bohoslužbě přihlásily dřív než obvykle. Všimla si toho v rukavičkářství, kam zašla s tetou. Poznala to i podle způsobu, jakým se jí dvě neznámé ženy na promenádě uklonily s téměř okázalou vlídností. Jeden tanec nemohl umlčet pomluvy.

Dokázal jim však dát jiný tón. Po obědě lady Agáta oznámila, že atmosféra v domě je příliš vážná. Poslala Robina na poštu, Jane třídit prádlo a Evelyne do zimní zahrady u domu lady Bervikové, kde měli právě rozkvést vzácné kamélie a kde se podle tety očekávala ne příliš nebezpečná společnost. Sama Agáta se ovšem zcela náhodou zdržela u známé na Camden Place o deset minut déle, než bylo nutné.

Oranžerie za domem lady Bervikové byla světlá, vlhká a plná tichého šepotu listů. Skla se teplem lehce zamlžila. Za nimi se třpitil chladný den, zatímco uvnitř voněla zem, mokré dřevo a květiny, které jakoby o zimě nic nevěděly. Lady Berviková doprovodila Evelyne dlouhou cestou mezi káďmi s pomerančovníky.

Jakmile na jejím konci spatřila Adriana, okamžitě si vzpomněla na vzácnou odrůdu, jež na opačné straně oranžerie naléhavě potřebovala její osobní pozornost. Evelyne se zastavila u bílé kamélie. Adrian k ní nepřistoupil hned. Dopřál jí několik vteřin, aby mohla předstírat, že překvapení ze setkání není příliš velké.

V ruce držel zahradnické nůžky, které si zřejmě vzal pouze proto, aby nevypadal jako muž čekající mezi květinami na cizí manželku. Lady Ardenová. Lorde Wale. Pohledla na nůžky.

Jak vidím, jste teď dokonce zahradník. Jen v takové míře, jakou vyžaduje snaha nevypadat zahálčivě, usmála se. Včerejší tanec mezi nimi zanechal něco nevysloveného, ale živého. V teple oranžérie to bylo cítit silněji než v plesovém sále.

V tom případě jste si měl vzít konev. Nůžky vám dodávají příliš rozhodný vzhled. Zvážím to příště. Zastavil se vedle ní, ale ne příliš blízko.

Mezi nimi zůstala široká kamenná cesta, zelené listy a vzdálenost, kterou by žádná přísná společnice nemohla označit za nevhodnou. Přesto Evelyne vnímala jeho přítomnost silněji než hudbu předchozího večera. Několik minut mluvili o maličkostech. O kaméliích, o lady Agátě, která by podle Adriana dokázala řídit nejen dům, ale i kabinet ministrů.

O Robinovi, jenž ho na plese překvapil svou zdrženlivostí. Je to první večer po dlouhé době, kdy se vyhnul karetnímu stolku, řekla Evelyne. Všiml jsem si, že se mu vyhýbal tak rozhodně, až málem převrhohl stolek s punčem. To je zatím nejvyšší stupeň jeho opatrnosti.

Adrian se pousmál. Potom rozhovor utichl. Někde v zadní části oranžérie kapala voda do mělké nádoby. Lady Berviková se mezi azalkami pohybovala dostatečně daleko, aby nic neslyšela, a dostatečně blízko, aby společenská pravidla zůstala spokojená.

Zachránil jste mi večer, řekla nakonec Evelyne. Adrian k ní obrátil tvář. Ten včerejší ne. Všechny poslední týdny.

Neodpověděl hned. Prsty sevřel rukojeti nůžek a potom je zase uvolnil. Nezasloužím si takovou velkorysost. Prudce k němu zvedla oči.

Je zvláštní slyšet to od člověka, který vždy vypadá, jako by všechno dělal správně. Adrian se krátce zasmál, ale bez radosti. Pak se obávám, že jsem vyvolával klamný dojem. Položil nůžky na okraj kamenné lavice.

Pohyb byl pomalý, jako předem věděl, že teď vysloví něco, od čeho už nebude snadné ustoupit. Když mi bylo osmadvacet, začal a díval se na větve citroníku, byl jsem zasnoubený. Mlčela. To slovo bylo prosté.

Přesto znělo téměř osobně, jako by jí Adrian položil do rukou část svého života, kterou dosud nikomu neukazoval. Jmenovala se Margaret Eskombová. Nebyla bohatá. Měla však onu vlastnost, které muži zpočátku říkají půvab a později se jí začnou bát.

Jakou? Říkala pravdu nahlas. Na okamžik se mu v tváři objevil téměř úsměv. Mé rodině se to nelíbilo.

Matka se domnívala, že pro hraběte je třeba hledat výhodnější, těžší a pohodlnější spojení. Margaret se nehodlala usmívat na člověka, kterého neměla ráda. Jen proto, že vlastnil půdu. Při večeři jednou opravila strýce, když mluvil o chudých nájemcích, jako by byly součástí dobytka.

Matka jí to nikdy nezapomněla. Evelyne z něj nespouštěla oči. A vy? Já byl příliš dobře vychovaný, než abych se s rodinou okamžitě pohádal, a příliš sebejistý, než abych pochopil cenu odkladu.

V jeho hlase nebyla okázalá tíha. Bylo v něm něco horšího. Dávná vina, která se už dávno usadila v každodenních návycích. Co se stalo?

Zeptala se tiše. Požádal jsem Margaret, aby počkala, a řekl jsem, že rodinu přesvědčím a že se všechno vyřeší. Do té doby jsem jí prosil, aby byla trpělivá a nezhoršovala situaci svou prudkostí. Adrian se podíval na vlastní ruce.

Za měsíc onemocněla horečkou. Za další tři týdny zemřela. Vyslovil to rovně, téměř suše. Právě proto se Evelyne sevřelo hrdlo.

Ach, bože. Má rodina potom byla dokonale zarmoucená. Matka říkala, že je to možná tak lepší, protože vášnivé povahy bývají v manželství málokdy šťastné. Adrian sklopil pohled.

Od té doby velmi dobře znám cenu mužské opatrnosti, když se převlékne za rozumnost. Evelyne dlouho mlčela. Teď mnohé chápala. Jeho zdrženlivost, náhlou tvrdost vůči lidem, kteří si dovolili příliš mnoho.

Jeho téměř bolestnou neochotu zůstat stranou, jakmile jednou spatřil nespravedlnost. Nebyl chladný. Byl to člověk, který jednou zaplatil za vlastní váhání a už nikdy nechtěl stát opodál, zatímco někdo jiný čeká, až se odhodlá. Proto jste za mnou tehdy přišel i po Julianově dopise, řekla.

Pohlédl na ni. Ano. A proto jste neustoupil na plese. Ano.

Teprve teď jí vzduch oranžérie náhle připadal příliš těsný. Ne strachem. Tím, jak blízko k jejímu srdci se dostala tato stará bolest člověka, kterého dosud považovala za téměř neotřesitelného. Je mi to líto, zašeptala.

Adrian lehce zavrtěl hlavou. Nelitujte mě. Samotnou ztrátu jsem dávno přežil. Jen jsem si dosud úplně neodpustil pohodlí, s nímž jsem tehdy dovolil druhým rozhodnout za mě, co je vhodné.

Evelyne stála nehybně. Pak, ani si to stačila promyslet, stáhla rukavici z pravé ruky. Velmi opatrně položila prsty na jeho ruku, která spočívala na kamenné lavici vedle zahradnických nůžek. Dotek trval jen vteřinu.

Adrian stuhl, nepohnul se, nepokusil se ji zadržet. Díval se na jejich ruce, jako by se neodvažoval uvěřit ani této prosté laskavosti. Evelyne prsty téměř okamžitě stáhla a znovu si navlékla rukavici. Mezi nimi se však už stalo něco, co předtím nebylo.

Přestala v něm vidět pouze ochránce. Teď znala vinu, která ho učinila tak citlivým k cizímu ponížení, a on věděl, že to pochopila. Návštěva vikomta Ardena přišla dva dny po setkání v oranžérii. Byla to hodina, kdy lady Agáta obvykle přijímala pouze nejbezpečnější známé a domnívala se, že svět je povinen chovat se slušně alespoň do čaje.

Proto, když lokaj vstoupil do ranního salónu s výrazem člověka, který nechce špatnou zprávu vyslovit nahlas, Agáta okamžitě zvedla hlavu. Milady, vikomt Arden. Stříbrná lžička v Evelinině šálku cinkla o porcelán. Robin, který seděl u okna s knihou, vyskočil tak prudce, jako by se chystal zakrýt sestru vlastním tělem.

Lady Agáta ani nezamrkala. Je sám? Ano, milady. Říká, že přijel pro svou ženu.

Jak příhodné, pronesla suše a urovnala si jeden z vlněných šálů přes kolena. Evelyne položila šálek na podšálek. Srdce jí bilo silně, ale pravidelně. Na tuto chvíli čekala příliš dlouho, než aby se nechala zastihnout nepřipravená.

Přijmu ho zde. Samozřejmě, že ano, odvětila Agáta. A samozřejmě ne sama. Robin udělal krok blíž.

Mám zůstat? Ano, řekla Evelyne, ale nebudeš mluvit, dokud to nebude nutné. Robin sevřel rty. Už tím bylo jasné, kolik úsilí jeho poslušnost bude stát.

Když Julian vstoupil, byl bezchybně oblečený a téměř krásný, jako vždy, když se chtěl zalíbit lidem, jimž se chystal ublížit. Měl na sobě tmavý kabátec, dokonale uvázanou kravatu a rukavice držel v jedné ruce. Tvář mu vyjadřovala unavenou trpělivost ušlechtilého manžela nuceného napravovat ženské výstřelky. Uklonil se lady Agátě, krátce kývl Robinovi.

Teprve potom pohlédl na Evelyne. Lady Ardenová. Milorde, doufám, že je vaše zdraví lepší. Natolik, že s vámi mohu mluvit ve stoje.

Bylo to první malé střetnutí. Julian je zaslechl. Jeho úsměv se stenčil. Jsem rád.

Znamená to, že můžeme toto nedorozumění ukončit bez zbytečného dramatu. Jestli jste se chtěl obejít bez dramatu, neměl jste je vozit sebou do Londýna, poznamenala lady Agáta. Vikomt věnoval lehký úšklebek. Madam, nepřišel jsem se přít s příbuznými.

Jaká škoda? Možná byste měl příležitost slyšet pravdu. Robin sklopil hlavu, aby nebylo vidět, jak mu cuklo v koutku úst. Julian tetu nepoctil odpovědí, udělal krok k Evelyne.

Zbalte se. Kočár čeká. Ticho, které následovalo po této větě, bylo téměř neslušné. Promiňte, zeptala se Evelyne velmi klidně.

Byla jste na návštěvě dost dlouho. Bath už dostal svůj díl zábavy. Je čas ukončit řeči a vrátit se tam, kam patříte. Evelyne položila konečky prstů na opěradlo křesla.

Do mé ložnice, milorde? Julianův pohled na okamžik stvrdl. Nebo do té, pokračovala, kde se teď cítí jako doma paní Bontová. Robin prudce nasál vzduch.

Lady Agáta si pomalu sundala lorňon a položila jej do klína. Dokonce i Julian na okamžik ztratil výraz blahosklonné kontroly. To je nízké, pronesl. Nízké je přivést ženu do manželčiny ložnice, ne nazvat to pravým jménem.

Sevřel čelisti. Opíráte se o řeči a služebné a o stuhy, jehlice a vzkazy zanechané v mém psacím stole. Evelyne se na něj dívala bez mrknutí. Chcete, abych před tetou Agátou ocitovala tu část, v níž vám paní Bontová děkuje za právo cítit se v Londýně jako doma?

Julian zbledl. Trvalo to jediný okamžik. Stačilo to však. Robin vykročil vpřed.

Mizero. Robine, řekla Evelyne ostře. Ne, Evy, dovol. Alespoň jednou nazvat věc pravým jménem.

Julian pomalu obrátil hlavu k mladíkovi. Předpokládám, že už jsi stihl litovat, že jsi dal přednost domu své sestry před muži schopnými naučit tě životu. Robinovi zrudli tváře, ale tentokrát neuhnul. Jestli tím myslíte karty a dluhy, pak ano, litoval jsem.

Julian na něj pohlédl s opravdovým chladem. Opatrně, chlapče. Ne, milorde, vložila se Evelyne. Opatrný byste měl být vy.

V tomto domě jste host. Prudce se k ní otočil. V tomto domě všichni zapomínáte, kde je vaše místo. Naopak, já si všechno pamatuji velmi dobře, narovnala se.

Právě proto s vámi nepojedu. Slova zůstala mezi nimi, konečná a jasná. Julian chvíli neodpovídal. Jste má žena, pronesl tišeji.

A jestli vám zbyla alespoň trocha rozumu, vrátíte se dříve, než mě donutíte mluvit jiným tónem. Evelyne cítila, jak se v ní všechno uklidnilo, jako by právě tato výhrůška odplavila poslední zbytek strachu. Mluvte, jak chcete. Nevrátím se.

Nerozumíte následkům. Rozumím jim lépe, než si myslíte. Díval se na ni a hledal v její tváři někdejší poddajnost. Zvykl si, že se podvolí, mlčí a omlouvá jeho chování dřív, než se na ně někdo zeptá.

Tu ženu však už před sebou neměl. Velmi dobře, řekl nakonec. Pak mi dovolte vyjádřit se jasně. Položil rukavice na stolek, jako by se chystal projednávat obchodní smlouvu.

Jestli zůstanete, přestanu hradit vaše výdaje. Ukončím veškeré zaopatření nad nejnutnější minimum a budu se považovat za oprávněného vysvětlovat vaši nepřítomnost jako ženský rozmar vyvolaný nezdravou žárlivostí. Společnost tomu ochotně uvěří. Lady Agáta tiše odložila šálek.

Vyhrožovat hladem ženě, kterou jste zostudil. Jak originální? Evelyne se na tetu nepodívala. Hleděla jen na manžela.

Je to vaše konečná odpověď? Zeptala se. Je to má poslední shovívavost. Tady je má.

Zůstávám v Bathu. Julian otevřel ústa. V té chvíli se za dveřmi ozval hlas lokaje. Lord Wale, milady, přijel na základě vašeho včerejšího pozvání.

Nikdo v místnosti se nepohnul. Robin přenesl pohled ze dveří na vikomta a málem se usmál. Lady Agáta složila ruce do klína s výrazem člověka, jemuž se prozřetelnost nečekaně rozhodla pomoci ve výchovních záležitostech. Evelyne nespustila oči z manžela.

Požádejte lorda Walea, aby vstoupil, řekla. Julian teď musel buď zůstat a připustit přítomnost svědka, nebo odejít s vědomím, že z jeho někdejší moci nezbyl ani tón rozkazu. V každém případě ji už nemohl odvést z Bathu pouhým příjezdem, čekajícím kočárem a hlasitě vysloveným jménem. Dveře se otevřely téměř okamžitě, jako celý dům zadržoval dech a čekal právě na tento zvuk.

Adrian Wale vstoupil. Na prahu se zastavil a během jediného pohledu pochopil vše podstatné. Evelyne stála zpříma u krbu. Julian Arden držel bradu vysoko a tvářil se jako muž přistižený uprostřed věty, kterou nedokázal dokončit podle svého.

Robin byl napjatý u okna. Lady Agáta seděla nehybně v křesle jako soudce, který už rozsudek vynesl a nyní jen čeká, zda obžalovaný udělá ještě něco pošetilého. Lady Agáto, lady Ardenová, pronesl Adrian vyrovnaně. Po krátkém zaváhání dodal: Arden.

Wale, odpověděl Julian chladně. Lokaj za Adrianem zavřel dveře. V místnosti zůstali jen lidé, jejichž svědectví už Julian nemohl převálcovat. Doufám, že neruším, řekl Adrian.

Naopak, odpověděla lady Agáta. Přišel jste právě včas, abyste dosvědčil, do jaké míry se mužská velkorysost může podobat pouličnímu vydírání. Teto, řekla Evelyne mírně. Agáta jen mávla krajkovým kapesníčkem.

Julian zkřivil rty. Vidím, že máte v Bathu výborně připravené rodinné představení. Jestli jste přijel pro svou ženu, milorde, řekla Evelyne klidně. Odpověď už jste dostal.

Julian z ní nespouštěl oči. Raději bych ji slyšel ještě jednou. Před svědky. Myslel si, že jí Adrienova přítomnost zmate, že se před cizím mužem začne hlídat, mluvit méně přímo a znovu chránit zdání.

Místo toho jí jeho požadavek zbavil poslední potřeby šetřit číkoli ješitnost. Evelyne pomalu přešla ke stolu u okna. Ležela na něm schránka s dopisy, kterou přivezla z Londýna. Otevřela ji a vytáhla složený list.

Vzkaz Seliny Bontové. Rozložila jej a položila na stůl tak, aby na něj Julian dobře viděl. Nepodala mu ho. Nechtěla, aby ho vzal, zmačkal nebo strčil do kapsy.

Dobře, řekla. Před svědky, tedy před svědky. Položila vedle dopisu konečky prstů. Nevrátím se do domu, kde manžel přenechal mé místo u stolu jiné ženě.

Přivedl ji do mé ložnice a potom se rozhodl, že může přimět služebnictvo, aby mě prohlásilo za lhářku nebo pomatenou, pokud si toho dovolím všimnout. Julianova tvář zbělela. To si nedovolíte. Dovoluji.

Její hlas se nezvýšil. A také si dovolím ponechat u sebe dívku, které bylo nařízeno lhát kvůli vašemu pohodlnému podvodu. Jmenuje se Jane. Bude-li třeba, zopakuje totéž v přítomnosti vaší sestry, tety Ferliové, lady Bervikové i kterékoli vážené dámy, kterou považujete za dostatečně urozenou pro podobný rozhovor.

Robin tiše vydechl cosi, co znělo téměř jako obdiv. Lady Agáta sklopila oči k šálku a zjevně skrývala úsměv. Adrian se nepohnul, jeho pohled však potemněl. To je nehorázné, pronesl Julian.

Děláte z domácího nedorozumění ostudné divadlo? Ne, milorde, divadlo jste uspořádal vy. Evelyne pohlédla na dopis. Já už jen odmítám hrát v něm roli nábytku.

Julian udělal krok vpřed. Adrian okamžitě nepatrně změnil postoj. Nevstoupil mezi ně a nezastoupil jim cestu. Pouze přenesl váhu na druhou nohu a obrátil se tak, že každý v místnosti pochopil, co by následovalo po Julianově dalším kroku.

Julian si toho všiml také. Wale, řekl s pohrdavým úsměvem. Je to dojemné. Opravdu hodláte dělat rytíře dámě, která dosud nosí mé jméno?

Adrian neodpověděl hned. Hodlám stát tam, pronesl nakonec, kde slušný člověk stojí bez zvláštního pozvání, když je žena nucena příliš dlouho opakovat samozřejmé věci. Slušný člověk. Julian se krátce zasmál.

Vybral jste si nebezpečně nápadnou roli. Ne tak nebezpečnou jako vy. Zaznělo to tiše bez důrazu. Právě proto ta věta dopadla do místnosti tak tvrdě.

Evelyne viděla, jak Julian zadržuje vztek. Přes svou ješitnost dobře chápal sílu svědků. Zde v domě lady Agáty, před bratrem své ženy, před hrabětem Walem a před sluhy za zavřenými dveřmi, si už nemohl dovolit uchopit Evelyne za paži. Rozkazovat jí, ani ji ponižovat tak snadno jako v Halfordu.

Obrátil se k ní. Takže si volíte skandál. Ne, volím si život bez oží a chudobu. Jestli je to cena za to, abych nemusela sdílet domov s vaší milenkou, nepřipadá mi přehnaná.

Slova zazněla tak zřetelně, že bylo slyšet pravidelné tikání hodin na krbu. Julian se na ni dlouho díval. Potom si prudkým pohybem navlékl jednu rukavici a po ní druhou. Velmi dobře, řekl, zůstaňte, ale nemyslete si, že si vás společnost bude pamatovat jako hrdinku.

Spíš uvěří žárlivosti než ctnosti. A až vás omrzí žít z blahovůle příbuzných a náhodných ochránců, netvrďte, že jste nebyla varována. Uklonil se lady Agátě, krátce Robinovi. Adriana poctil jen ledovým pohledem.

Pak zamířil ke dveřím. Milorde, zavolala za ním Evelyne. Zastavil se s rukou na klice a otočil hlavu. Pošlete mi mé osobní knihy a zbývající věci z londýnského domu.

Julian mlčel. A své sluhy už nezatěžujte vymýšlením vysvětlení pro vaše skutky, dodala. Bude-li třeba, udělám to za vás. Na jeho tváři se poprvé objevila skutečná, ničím nezakrytá nenávist.

Sevřel kliku tak prudce, až kov v jeho dlaní tiše cvakl. Julian však neodpověděl, jen se otočil a odešel. Dveře se za ním zavřely a v pokoji zůstalo takové ticho, že bylo slyšet slabé zapraskání dřeva v krbu. Několik vteřin se nikdo ani nepohnul.

Potom si Robin sedl přímo na okenní parapet, přejel si dlaní po tváři a dlouze vydechl. Bože, Evi. Nezačínej, zarazila ho lady Agáta, ačkoli se jí hlas zachvěl pýchou, kterou se ani nesnažila úplně skrýt. Evelyne zůstala stát na stejném místě.

Teprve nyní cítila, jak jí povolují ramena a jak z prstů, ještě před chvílí sevřených do dlaní, pomalu mizí křeč. Konečně vyslovila nahlas to, co jí tak dlouho pálilo v nošení. Neřekla to v náznaku. Neschovala to za přípitek ani za zdvořilou větu, kterou by později někdo mohl označit za nedorozumění.

Odmítla Juliana přímo před svědky a bez možnosti vzít svá slova zpět. Teď už nejen ona věděla, že se k manželovi nevrátí. Věděli to Robin, lady Agáta i Julian. Věděli to všichni, na jejichž úsudku jí ještě záleželo.

Týden po Julianově návštěvě se dům lady Agáty náhle ztišil a stal se téměř domácky útulným. Ne proto, že by starostí ubylo, spíš proto, že bouře, kterou člověk konečně pojmenuje, už nehřmí každou minutu přímo nad jeho hlavou. Zůstává za okny, stále nebezpečná, ale už se před ní nemusí předstírat, že jde jen o vzdálené zahřmění. Bath si dál šeptal.

V lázeňských sálech, u karetních stolků i za vějíři se rozebíralo, proč vikomtka Ardenová odmítla návrat k manželovi a jak dlouho hodlá pobývat u své tety. Do salónu lady Agáty se však tyto hlasy dostávaly jen zřídka. Teta dovedla jako zkušený generál uzavřít přístupy ke svému domu. Nevhodné návštěvy nechávala čekat tak dlouho, až pochopili narážku, a příliš zvědavým dámám dokázala během pěti minut položit tolik otázek o jejich vlastních rodinách, že odcházeli se sklopenýma očima.

Robin trávil rána nad účty a knihami s takovým utrpením, jako by účetnictví bylo novým druhem pokání. Přesto vydržel sedět u stolu, škrtal vlastní chyby a někdy se dokonce sám vrátil ke sloupci, který mu nesouhlasil. Jane, kterou Evelyne přivedla do domu, se pohybovala tiše a vděčně. Dokázala přinést šál dřív, než o něj bylo třeba požádat, a nikdy se neptala na věci, o nichž se v domě nemluvilo.

V tomto novém a překvapivém uspořádání se objevily celé hodiny, kdy bylo možné prostě dýchat. Jednoho dne po obědě nechala lady Agáta podávat čaj nikoli v salónu, ale v malé zahradě za domem. Mezi kamennými zdmi už vyrážely první tvrdohlavé výhonky a holé růžové keře slibovaly jaro, přestože ještě ani samy nevypadali přesvědčeně, že se ho dočkají. Slunce svítilo skoupě, ale opravdově, a na cestičkách zůstávaly po ranním dešti tmavé mapy.

Evelyne vyšla do zahrady s knihou. Rozhodla se, že alespoň hodinu nebude myslet na dopisy, na Juliana ani na budoucnost, která se před ní rozprostírala jako most, jehož druhý břeh se ztrácel v mlze. Na lavičce pod starou jabloní už stál šálek. Druhý čekal na stolku.

Vedle nich ležely zahradnické nůžky a smotaný klubek pro vázku, což byla na hraběcí návštěvu téměř neslušná prostota. Lady Agáta samozřejmě nemohla takový čaj uspořádat náhodou. Adrian Wale jí vyšel vstříc. Lady Ardenová.

Lorde Wale. Začínám mít podezření, že nepronásledujete mě, ale všechny zahrady mé rodiny. V tom případě bych měl častěji nosit lopatu, aby mé úmysly vypadaly ušlechtileji. Usmála se a on jí odpověděl tím vzácným polovičním úsměvem.

Kvůli němuž pro ni bylo pokaždé o něco těžší připomínat si, proč je třeba zůstat opatrná. Kde je teta Agáta? Zeptala se a rozhlédla se po zahradě. V domě.

Lady Berviková jí poslala vzkaz o čísi skandální čepičce při včerejší snídani. Vaše teta usoudila, že jde o záležitost vyžadující okamžité projednání. Jak příhodné. Ano.

Podezřele příhodné. Posadili se. Zahrada byla malá a chráněná vysokými zdmi, takže hluk z ulice sem doléhal tlumeně. Někde nahoře na římse poskakoval drobný pták a na cestičku dopadal tenký suchý stín větví.

Evelyne otevřela knihu, ale nepřečetla ani řádek. Adrien naléval čaj s tou klidnou pozorností, kterou věnoval všemu od vážných rozhodnutí až po sklon konvice. S cukrem. S jedním kouskem.

Podal jí šálek, aniž rozlil jedinou kapku. Byla to maličkost. Po měsících života vedle muže, který si ženy všiml hlavně tehdy, když ji chtěl ponížit nebo potrestat, však tak prostá péče působila téměř jako přepych. Robin dnes vypadá, jako by účetnictví bylo mučení vynalezené Francouzy, poznamenal Adrian.

Pro něj také je, ale snaží se. Ano. Evelyne si zahřívala prsty o porcelán. Vždycky byl hodný, jen si dlouho myslel, že stačí být okouzlující.

Mnoho mužů v tomto omylu zemře, aniž ho kdy odhalí. Tentokrát se zasmála otevřeně. Smích zazněl v zahradě nečekaně lehce. Adrien k ní zvedl oči a zadíval se na ni, jako by zaslechl něco, co mu dlouho chybělo.

Co? Zeptala se. Nic. To není pravda.

Tváříte se jako člověk, který zaznamenal důležitou změnu v rozmístění vojsk. Jen jsem si pomyslel, řekl, že už jsem dlouho neslyšel, jak se smějete, aniž se hned ohlédnete. Teplo v jeho hlase jí proběhlo hrudí rychleji než horký čaj. Sklopila oči k šálku.

V posledních měsících jsem k tomu měla málo důvodů. Pak by měl dnešní okamžik považovat za čest. Několik vteřin mlčely. Lehkost, která mezi nimi před chvílí panovala, se najednou stala příliš zřetelnou.

Evelyne hleděla na světlou skvrnu slunce na cestičce a cítila, jak nebezpečně příjemné je sedět vedle něj v pokojném tichu, mluvit o maličkostech a vědět, že by si všiml, kdyby jí byla zima. Jako by tuto myšlenku vyslechl vítr, přelétl přes zeď chladný závan z ulice. Evelyne se zachvěla. Adrian beze slova vstal, vzal z opěradla sousední židle přikrývku, kterou tam nechal sluha, a podal ji.

Nepřehodil ji sám přes ramena, jen ji nabídl a ponechal jí jako vždy právo rozhodnout. Děkuji. Je vám zima? Trochu.

Pak jste to měla říct. Evelyne převzala přikrývku a na okamžik se dotkla jeho prstů. Náhodný dotek v ní znovu probudil ten podivný, příliš živý pocit. Nejsem zvyklá, že se mě někdo zeptá včas, řekla tišeji, než měla v úmyslu.

Adrian od ní neodvrátil oči. Na to se dá zvyknout. V zahradě zavládlo ticho. Dokonce i pták na římse znehybněl a naklonil hlavu.

Slova byla prostá a na pohled nevinná. Přesto v nich zaznělo něco mnohem většího, než co se slušelo přiznat u čaje v tetině zahradě. Evelyne si pomalu rozložila přikrývku přes kolena. Věděla, že by měla odpovědět žertem, poděkováním nebo jinou bezpečnou větou.

Místo toho řekla: Právě to mě děsí. Adrian jí porozuměl. Poznala to podle toho, jak se jeho prsty lehce sevřely na opěradle židle a jak mu potemněl pohled. Mě také, odpověděl.

Tato dvě slova změnila všechno. Až dosud mohli oba předstírat, že jejich blízkost vyrostla z náhodných zdvořilostí, společných starostí a Adrianovy snahy chránit její pověst. Nyní už věděli, že nejde jen o povinnost, soucit ani odpor k Julianovu jednání. Strach se objevil právě tam, kde už vznikl skutečný cit.

O několik dní později bylo ráno jasné, téměř jarní. Lady Agáta prohlásila, že za takového počasí je hříchem sedět doma i pro ženu s poškozenou pověstí a mladého muže s pokaženými směnkami. Robin byl proto poslán ke knihkupci pro tetinu objednávku. Jane na trh pro ranou zeleninu a Evelyne na vzdálený konec zahrady s krabicí starých dopisů, které bylo třeba roztřídit na ty určené ku chování a ty, jež měly skončit v ohni.

Když se po čtvrt hodině v zahradním altánu objevil Adrian Wale s balíčkem čerstvých novin pro lady Agátu, nemohl už nikdo předstírat, že jde o naprostou náhodu. Altán stál v rohu zahrady, kde cihlová zeď držela teplo déle než jinde. Popínavé stonky byly stále holé, ale slunce procházelo dřevěnými příčkami tak měkce, že zde člověk bezděčně mluvil tišeji. Na Evelininých kolena ležel balíček matčiných dopisů převázaný bledě modrou stuhou.

Právě rozvazovala uzel, když Adrian vstoupil. Doufám, že neruším státní záležitost. Jestli je osud těchto papírů skutečně roven osudu státu, pak je tento stát spravován ještě žalostněji, než jsem si myslela. Usmál se a položil noviny na lavičku u vchodu.

Lady Agáta vzkázala, že je bude chtít, až skončí rozhovor s kuchařkou o trhu. To znamená, že mě v domě příští půl hodinu nejspíš nepotřebují. Pak byste si měl dávat pozor. V naší rodině lidé bez práce rychle dostanou za úkol kopat záhony.

Minulý týden jsem se už obětoval šípkovému keři. Myslím, že mi náleží milost. Posadil se naproti ní. Mezi nimi ležely dopisy jemně vonící starým papírem a levandulí.

Evelyne jeden vytáhla. To je rukopis mé matky. Psala mi do penzionátu, když mi bylo šestnáct. A co radila mladé lady Evelyne?

Přejela očima první řádky a tiše se usmála. Nikdy nevěř muži, který je příliš pohlední z profilu a příliš zdvořilý ke služebnictvu jen tehdy, když se na něj někdo dívá. Adrian zvedl obočí. Vaše matka měla dar přesnosti.

Bohužel jsem ho ne vždy dokázala využít. Otočila list a úsměv jí pomalu zmizel. Dále napsala jiným perem: Manželství samo o sobě ženu nečiní bezpečnou. V bezpečí ji činí pouze muž, pro něhož její důstojnost není ozdobou, ale povinností.

Poslední větu přečetla bezděčně nahlas. Když domluvila, mezi ní a Adrianem zavládlo ono zvláštní ticho. V němž se slova náhle ocitnou příliš blízko pravdě. Vaše matka byla moudrá žena, řekl nakonec.

Ano. A přesto mě dala Julianovi? Možná v něm tehdy neviděla to, co jste později poznala vy. Nebo viděla těžkou situaci vaší rodiny a rozhodla se, že opatrnost je přepych, který si nemůže dovolit každý.

Nesnažil se její matku omluvit za každou cenu. Nepřel se s ní a neříkal jí, co má cítit. Evelyne mu za to byla vděčná. Někteří muži příliš rádi utěšovali právě tam, kde bylo třeba pouze přiznat, že se stala křivda.

Složila dopis a odložila jej stranou. Do ohně ho nedala. Stále častěji přemýšlím, řekla tiše, že se nebojím ani tak minulosti jako budoucnosti. Minulost se alespoň už stala.

Adrian se na ni díval příliš pozorně, než aby se mohla schovat za lehký žert. A čeho přesně se v budoucnosti bojíte? Přejela prsty po bledě modré stuze. Že jednoho dne přestanu být stále ve střehu.

Že si znovu dovolím věřit v domov, v laskavost, v. Zarazila se. V lásku. Doplnil jí velmi tiše.

Zvedla oči. Nepohnul se, jen čekal. Řekla nakonec. Bylo to první takové slovo mezi nimi a vzduch v altánu se po něm změnil.

Adrian pomalu vydechl. Pak se obávám, že už je pro nás oba pozdě předstírat, že jde pouze o ochranu. Evelyne cítila, jak se jí krev nahrnula do tváře. Přesto pohled neodvrátila.

Neříkejte to. Proč? Protože jsem stále manželkou jiného muže. Vyslovila to tvrději, než chtěla.

Právě tuto tvrdost však potřebovala, aby nevkročila tam, kam jí srdce už dávno táhlo. Adrian sklopil oči k dopisům a potom se na ni znovu podíval. Nenavrhuji vám, abyste na to zapomněla. Ale jestli věci pojmenujeme, bude těžší zapomenout na ně.

Budou snad proto méně pravdivé? Otázka byla nesnesitelně upřímná. Evelyne na okamžik zavřela oči. Chtěla říct ne.

Chtěla říct ano. Chtěla, aby ji vzal za ruku, a současně si přála, aby se toho neodvážil. Místo toho znovu svázala dopisy do balíčku. Milorde, řekla a snažila se, aby se jí hlas nezachvěl.

Jestli si mě alespoň trochu vážíte, nebudete ode mě žádat přiznání, která mohou ponížit nás oba. Adrian téměř neznatelně zbledl. Nikdy od vás nebudu požadovat nic, co by vás ponížilo. Pak mi pomoze.

Ne teď. Několik dlouhých okamžiků mlčel, potom vstal. Dobře. Toto jediné slovo bylo těžší než hádka.

Bylo v něm přijetí, bolest i tak ohleduplné sebeovládání, že Evelyne málem porušila vlastní zákaz ještě v té minutě. Adrian vzal z lavičky noviny a zastavil se u východu z altánu. Počkám tak dlouho, jak bude třeba, řekl, aniž se otočil. Ale nežádejte mě, abych předstíral, že nemám na co čekat.

Když odešel, v altánu zůstalo slunce, rozvázané dopisy a vůně staré levandule. Mezi nimi téměř zaznělo vyznání. Nezastavila je chladnost ani nedostatek citu, ale čest. To, co k sobě cítili, už nebylo domněnkou.

Bylo to jasné vědomí, které budou oba muset zatím nést mlčky. Julianův dopis přišel hned následujícího rána, jakoby vycítil, že ticho v domě lady Agáty začíná nebezpečně připomínat klid. Lokaj jí přinesl na podnose spolu s ranní poštou. Už samotná pečeť Ordenových přiměla Robina zamumlat něco velmi neslušného na adresu rodového erbu.

Nečti to u snídaně, řekla lady Agáta a mazala marmeládu na toast. Jídlo nemusí trpět spolu s námi. Evelyne už však obálku otevřela. Tvář měla klidnou, zatímco očima přejížděla po řádcích.

Teprve u slova prodej se jí zachvěla ruka. Co píše? Zeptala se Agáta. Evelyne pomalu položila dopis na stůl.

Rozprodává věci z londýnského domu. Robin se narovnal. Co přesně? Evelyne zvedla list a četla nahlas.

S každým řádkem jí hlas chladl. Část přebytečného nábytku a nepotřebných drobností. Jelikož jste dala přednost oddělenému životu, jsem přirozeně nucen zavést rozumné úspory. Rovněž připomínám, že předměty pořízené během manželství podléhají rozhodnutí hlavy rodiny.

Položila dopis. Jinými slovy, hodlá prodat všechno, co se mu zachce, včetně věcí, které vybírala má matka, a knihovních skříní zaplacených z mého věna. Lady Agáta položila nůž na talíř s takovou silou, až Robin sebou trhl. Ten člověk by zastavil i vlastní svědomí, kdyby se někdo omylem domníval, že má nějakou cenu.

Kde je? Zeptala se Evelyne. V Londýně, odpověděl Robin. Podle sestřiny tváře už poznal, kam její myšlenky směřují.

Evy, ne. Nedívej se tak. Nepojedeš za ním sama. Neptala jsem se, zda pojedu.

Ptala jsem se, kde přesně je. Lady Agáta si pomalu sundala lorňon. Mé dítě, než ze snídaně uděláš válečnou poradu, dovol staré ženě připomenout jednu věc. Právě to chce.

Chce tě donutit pobíhat, bránit se, ospravedlňovat se a znovu se točit kolem jeho rozmarů. Já vím. Tak zůstaň sedět a ať si prodá svá křesla k čertu. Evelyne dopis pečlivě složila.

Kdyby šlo jen o křesla, udělala bych to. Ale je tam matčin psací sekretář. Její porcelán, její knihy i moje. Jestli znovu ustoupím jen proto, že se bojím setkání, pochopí, že může brát dál.

Robin vyskočil. Pak pojedu já. Ne. Proč?

Protože je to můj boj, sevřel pěsti. Sakra, Evy, nemusíš každý boj vést sama. V jeho hlase bylo tolik opravdového, téměř chlapeckého zoufalství, že Evelyne změkla. Nejsem sama, řekla tišeji.

Mám tebe, mám tetu, mám lidi, které jsem dříve podceňovala. Ale s manželem o mém domě musím mluvit sama. Lady Agáta ji dlouho pozorovala. Takže ses rozhodla?

Ano. Pak si s sebou vezmi alespoň Pibodyho jako svědka a nedovol, aby tě zatáhl do scén nebo usmíření. Nemám v úmyslu dopustit ani jedno z těch tří. Ozvalo se za klepání.

Vstoupil lokaj. Lord Wale. Milady. Robin hlasitě vydechl s očividnou úlevou.

Díky bohu. Adrian téměř okamžitě vstoupil. Jako vždy působil dokonale klidně. Jeho pohled však zůstal na Evelinině tváři o chvíli déle než obvykle.

Přišel jsem s pověřením své tety, začal. Požaduje od lady Agáty okamžité stanovisko k nové společnici. Potom si všiml dopisu v Evelinině ruce a v jeho výrazu se cosi nepatrně změnilo. Co se stalo?

Lady Agáta mu bez zbytečných obřadů podala list. Náš drahocenný vikomt se rozhodl, že rodinné vzpomínky se budou dobře vyjímat pod dražebním kladívkem. Adrian dopis rychle přečetl. Palcem jednou tlumeně klepl o okraj papíru.

Kdy jedete? Zeptal se a vrátil list Evelyne. Dnes odpoledne. Pojedu s vámi.

Okamžitě zavrtěla hlavou. Ne. Evelyne. Poprvé ji oslovil bez titulu a tak prostě, že se jí na okamžik zatajil dech.

Robin se na ně zadíval a potom se velmi rozumně otočil k oknu. Lady Agáta zvedla obočí, ale mlčela. Ne, zopakovala Evelyne mírněji. Jestli budete vedle mě, Julian promění rozhovor o domě v rozhovor o vás.

Právě na to čeká. Potřebuji, aby tentokrát slyšel mě, ne svou žárlivost. Adrian neodpověděl hned. V odmlce bylo vidět, jak těžké je pro něj zadržet touhu ji chránit.

Pak s vámi pošlu svého kočího a dva muže na střídání koní, které nelze podplatit. A uvědomíte mě, jakmile rozhovor skončí. To vám mohu slíbit. To nestačí.

Mně to musí stačit. Podíval se na ni výrazem, který poznala. Byla v něm pýcha, obava i bezmocná něha. Příliš upřímná, než aby se dala ukrýt.

Vždy si vybíráte nejtěžší cestu, řekl. Možná proto, že ty krátké příliš často vedou zpět. Lehce sklonil hlavu a přijal její vůli, přestože s ní v duchu zjevně nesouhlasil. V poledne stál cestovní kočár před schodištěm.

Marta kontrolovala přikrývku a košík s jídlem. Robin přecházel po schodech, jako by se chystal tajně vyšplhat na zadní stupátko. Lady Agáta podala neteři malou lahvičku čichací soli a poučila ji, že sůl je někdy užitečná nikoli k zabránění mdlobám, ale k tomu, aby člověk neudeřil muže. Adrian jí při nastupování nenabídl ruku.

Stál poblíž, lehce ustoupil a ponechal jí volnost. Současně však byl přítomen tak úplně, že tato volnost nepůsobila jako samota. Nedovolte mu převést rozhovor na váš stud, řekl tiše. Nedovolím.

A na nic nepřistupujte hned. Nepřistoupím. Jejich pohledy se setkaly. Na okamžik mu chtěla říct: Jestli se budu bát, myslete na mě.

Jestli se všechno zhroutí, nedovolte mi litovat vlastní odvahy. Místo toho pouze přikývla. Kočár se rozjel. Sama jela za manželem požadovat své věci a konec jeho nátlaku.

Nikoli milost. Ať už setkání dopadne jakkoli, nebude se tentokrát moci schovat za nedorozumění ani za cizí rozhodnutí. Londýnské setkání s Julianem bylo přesně takové, jak Evelyne očekávala. Chladné, neplodné a v jistém smyslu poslední.

Přijal ji v knihovně v Brook Street. Líně vyslechly její požadavky ohledně knih, nábytku a matčiných věcí. Nejprve se pokusil převést rozhovor na peníze, potom na žárlivost a nakonec na Adriana Walea. Nedostal však ani slzy, ani hádku, ani ústupky.

Evelyne stála u psacího stolu a klidně řekla, že si od této chvíle přeje pouze oddělený život, své věci a konec všech pokusů zostudit ji prostřednictvím služebnictva, účtů a majetku. Julian se zasmál. Společnost ochotněji uvěří vašemu rozmaru než mé vině. Evelyne mu neodpověděla.

Vzala připravený seznam věcí, polož