Za doprovodu tlumených hlasů a suchého rytmu drahých bot dopadajících na mramorovou podlahu jsem procházela mezi hosty a snažila se být neviditelná. Každý z nich věděl, proč tu je, a každý z nich předstíral, že to není pohřeb někoho, koho znali. Ženy v černém hedvábí tiskly kapesníčky k očím, které zůstávaly podezřele suché, muži v oblecích šitých na míru stáli v malých skupinkách a jejich pohledy těkaly po místnosti víc, než by bylo přirozené. Vzduch byl těžký směsí lilií, drahých parfémů a něčeho ostřejšího, něčeho, co se nedalo pojmenovat.
Alexandr Fiala ležel v otevřené rakvi obklopené květinami, které vypadaly, jako by je někdo naaranžoval s až krutou pečlivostí. Bylo mu osmatřicet let. Podle oficiální verze ho zradilo srdce. Jenže já už jsem byla dost dlouho v těch správných kruzích, abych věděla, že tihle lidé neumírají jen tak na infarkt.
Tři roky jsem zajišťovala občerstvení na jejich svatbách a gala večerech. Věděla jsem, jak vypadá falešný smutek a jak se tváří opravdová ztráta. To, co jsem viděla teď, byl strach maskovaný důstojností. Muži se k sobě skláněli a vyměňovali si krátké věty, ženy sledovaly každý pohyb stráží, které stály u vchodů.
Když jsem procházela kolem jedné starší dámy s diamantovým náhrdelníkem, který zachytával záři lustrů, zaslechla jsem šepot. “Jaká tragédie. Takový muž, celý život před sebou. ” Její společník nepřesvědčivě přikývl.
“Vypadal nezničitelně. Člověk by řekl, že mu jeho postavení zajistí bezpečí. ” Rty se jí sevřely v tenkou linku. V tu chvíli jsem věděla, že to není jen tak obvyklý pohřeb.
Byl to proces, soudní přelíčení a rozsudek zároveň. Pak jsem ucítila ruku na své paži. Sevření bylo pevné, konečky prstů se zarývaly do látky. Otočila jsem se a stála před mužem s vlasy barvy stříbra, které se leskly pod světly lustrů.
Jeho oči byly chladné, vypočítavé, a když promluvil, hlas měl nízko položený a tón nepřipouštěl odpor. “Slečno. Urovnejte květiny u rakve. Některé lilie vadnou.
” Chtěla jsem namítnout, že jsem servírka, že nápoje jsou moje starost, ale jeho pohled mě zastavil dřív, než jsem stačila otevřít pusu. Položila jsem tác na nejbližší stůl a prošla mezi skupinkami hostů, kteří se rozestupovali tak, jak se rozestupují lidé, kteří nechtějí, aby je někdo sledoval. Každý krok k rakvi mě přibližoval k něčemu, co jsem tušila, ale nechápala. Když jsem dorazila, začala jsem rovnat bílé a růžové lilie s rukama, které se mi třásly mnohem víc, než mělo být zdravé.
Pak jsem zvedla oči a podívala se na něj. Byl to můj první pohled na mrtvé tělo. Rodiče mi zemřeli při nehodě, když jsem byla mladá, ale pamatovala jsem si jen neútulnou místnost krematoria a dospělé, kteří mě drželi za ruku. Nikdy jsem neviděla jejich tváře, jen krabici s popelem.
Teď se mi před očima otevřela tvář cizího muže, kterého jsem znala jen z vyprávění. Alexandr Fiala vypadal skoro pokojně. Skoro jako by spal. Ale v tom klidu bylo něco špatně.
Něco, co mě donutilo zpomalit. Pokožka měla lehce namodralý nádech, který se nedal úplně schovat ani tím nejlepším líčením. Rty měl matné, těsně sevřené. Vypadal spíš jako vyřezaný z vosku než jako muž, který kdysi vládl polovině města.
Chtěla jsem odvrátit pohled, ale nemohla jsem. Snažila jsem se najít v jeho tváři něco, co by odpovídalo příběhům o muži, který nikdy nezvyšoval hlas, protože to nepotřeboval. O muži, který rozdával šance a pak si je nechával vracet i s úroky. Bylo to přesně v tu chvíli, co jsem si toho všimla.
Na jeho spánku, těsně u vlasové linie, byl malý otok, který neodpovídal ničemu, co by mohlo souviset s nemocí srdce. Sklonila jsem se k němu pod záminkou, že upravuji květiny, a pořádně na to místo pohlédla. Připomínalo to drobnou modřinu, která se snažila probarvit skrz tónovanou pleť. Píchl jsem se o trn a tiše jsem sykla, když jsem se narovnávala.
Pak jsem se setkala s očima jednoho z mužů, kteří stáli poblíž rakve. Sledoval mě s pohledem, který nebyl ani smutný, ani zvědavý. Byl to vážně pohled, který sliboval, že si pamatuje mou tvář. Okamžitě jsem se otočila a zamířila zpátky ke své podnosu, ale někdo mi cestou podal prázdnou sklenici a požádal o doléh nápoje.
Když jsem odpověděla, že to není moje práce, muž se na mě podíval tak, že jsem se okamžitě stáhla a vzala sklenici. Takhle to tady chodilo. Byli jsme pro ně neviditelní, jen další prvky interiéru. Sloužila jsem další hodinu, zatímco uvnitř mě vřela neklidná energie.
Přesně v osm hodin večer nastalo ticho tak náhlé, že bylo hmatatelné. Všichni se pomalu obraceli k hlavnímu vchodu, kde se objevil starší muž s ledovým pohledem, doprovázený dvěma mladšími muži, kteří vypadali, jako by měli všude oči. Jeho syn. Matěj Fiala.
Když dorazil k rakvi, položil ruku na okraj a sklonil hlavu tak, že mu bouře černých vlasů zakryla obličej. Stála jsem u stěny a sledovala, jak muži v oblecích kývají na jeho pokyny. Matěj zvedl hlavu a setkal se s očima ženy v černém závoji, která stála blízko rakve. Byla to Valerie, mladá vdova, ta, kterou si Alexandr vzal teprve před rokem.
Její tvář byla nečitelná. Pak Matěj promluvil. Jeho hlas byl tichý, ale dopadl do sálu s krystalickou jasností. “Nechte nás samotné.
” Hosté se začali trousit ven, nejdřív pomalu, pak rychleji. Muži v oblecích zůstali jako sochy u východů. Když se dveře zavřely, Matěj se otočil k pohřebníkovi a tiše se na něco zeptal. Sledovala jsem ho z koutku oka a snažila se vytušit, o čem mluví.
V ruce držel esemesku a jeho tvář ztvrdla. V tu chvíli jsem jasně viděla podobnost s otcem. Přesně stejný tvar čelisti, přesně stejný ledový klid. Ale tam, kde byl otec zkušený a neprostupný, v očích syna leželo něco mladšího, zranitelnějšího, což bylo stačilo být nebezpečné.
Matěj svěsil telefon a ukázal na mě. “Ty,” řekl a zamířil na mě prstem. “Pojď sem. ” Srdce mi poskočilo.
“Slečno, okamžitě. ” Zahodila jsem váhání a prošla mezi hosty. Když jsem před ním stála, všimla jsem si, že má v ruce malý dřevěný křížek se zlatým řetízkem. Jeho dlaň se sevřela a křížek zmizel v té pěsti tak rychle, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to vůbec zdálo.
“Kde jste to vzal? ” zeptal se Matěj. Jeho hlas byl tichý, ale znělo v něm napětí. “Já…
já jsem to nenašla. Byl u otce. Na krku. ” Vzpomněla jsem si, že když jsem upravovala lilie u rakve, něco se zatřpytilo mezi záhyby jeho obleku.
“Jsem si toho vědom. Ale kde byl řetízek, když jste ho viděla? Schovaný v dlani? ” Zavrtěla jsem hlavou.
“Nevypadal jako schovaný. Když jsem k němu přišla, měl ho sevřený v ruce, u hrudi. ” Matěj přimhouřil oči. “A kdo s ním byl u rakve před vámi?
”
Vzpomněla jsem na muže s bílými vlasy a chladným pohledem, který mě poslal urovnat květiny. Byl to Vitold Mareš, otec zesnulého? Ne, ten byl dávno po smrti. Spíš to byl někdo z rodiny, možná strýc nebo bratranec.
Jeho tvář byla povědomá. “Nevím, proč by s ním někdo byl před panem Fialou,” řekla jsem opatrně. “Chceš mi tvrdit, že jsi tam byla sama? ” Jeho hlas zesílil o půl tónu, ale pořád to byl jen šepot.
Nejdřív jsem přikývla, pak jsem zaslechla zvuk kroku za sebou. Otočila jsem se a spatřila muže, který mě tam poslal. Stál u dveří a mluvil tiše s jedním ze stráží. Matěj se na něj okamžitě zaměřil.
“Pane Mareši,” zavolal. “Máte k tomu co říct? ” Muž se pomalu otočil, jako by ho vyrušili od důležité myšlenky. “Myslím, že je to jen nedorozumění,” řekl hladce.
“Slečna si plete detaily. Žádný křížek jsem neviděl. ”
Matěj se na mě podíval. “Nemyslím, že si plete cokoli.
” Sevřel křížek v dlani, pak ho vrátil do kapsy u saka. “Mějte se na pozoru, pane Mareši,” řekl o kus hlasitěji. “Zlodějům v tomto domě se přetínají prsty. ” Už jsem neposlouchala, co odpověděl.
V hlavě mi tepala jediná myšlenka. Alexandr svíral křížek v mrtvé ruce. Ne proto, že by to byl náhodný předmět. Byl to vzkaz.
Někdo chtěl, aby ho našel, aby ho držel v ruce, až bude rakev otevřená. Ale komu ten vzkaz patřil? Když jsem se otočila zpět k Matějovi, on byl pryč. Proplétala jsem se davem lidí, kteří se vraceli do sálu, a hledala ho očima.
Nakonec jsem zahlédla jeho široká záda mizet za dveřmi vedoucími do soukromého křídla domu. Rozhodla jsem se ho následovat. V úzké chodbě osvětlené tlumenými světly se zastavil. Chtěl jsem zmizet v pokoji, ale jeho hluboký hlas mě zarazil.
“Vy mě sledujete. ” Otočil se. “Nápadně. ” “Řekla jste, že mě necháte o samotě,” řekla jsem.
“To jsem řekla. ” “A vy souhlasil s tím, že budete čekat, ne? Na místě, kde jste řekl. ” Koutky jeho rtů se pohnuly, ale nebyl to úsměv.
Byl to spíš tón znepokojení. “Nebyla to dobrá volba. ” “Ne, že bych si myslela, že je to tady o mně. ” “O čem to mluvíš?
” “Ten křížek,” řekla jsem. “Ten na krku. Někdo ho tam nechal schválně. Chce to, abys to viděla.
” Tvář mu znehybněla. “A proč by tohle někdo dělal? ” “Nevím. Ale kdo by chtěl víc, než se ti podívat do tváře, když zjistíš, že tvůj otec drží těsně před smrtí znamení, které mělo zůstat skryté?
” Hleděl na mě tak dlouho, že jsem se musela přinutit nedívat se jinam. Pak se narovnal a otevřel dveře. “Pojďte dál. ”
Když se za námi zavřely dveře, ocitla jsem se v místnosti, která byla zařízená spíš jako soukromá kancelář než jako obývací pokoj.
Tlusté koberce tlumily zvuk kroků, na stěnách visely police plné knih, ale hlavnímu místu vládl velký stůl. Uprostřed stolu stál nakloněný počítač, jehož obrazovka svítila tlumeným modrým světlem. Matěj si sedl do křesla a naznačil mi židli naproti sobě. “Takže vy tvrdíte, že jste ten křížek našli?
Že ho měl v ruce váš otec? ” “V ruce,” opravila jsem ho. “Ne na krku. Sevřel ho v dlani.
” “To je… neobvyklé. ” “Řekl bych, že je to znamení. ” “Jaký to má smysl, když ho drží člověk, který ho nemůže použít?
” Protáhl si prsty po čelisti a mlčel tak dlouho, že jsem začala mít pocit, že bych měla odejít. Pak se postavil a došel k oknu. “To není jediná věc, která mi nesedí. ” Otočil se.
“Byly tam výsledky pitvy. Lékař řekl, že zemřel na selhání srdce. Žádné stopy po násilí. ” Zvedla jsem obočí.
“Vy mluvíte o tom, co jsem vám řekl. Modřina na spánku. ” “Modřina na spánku může vzniknout, když padneš. Zkrátka.
Žádný důkaz, že by to bylo cokoli. ” “A co ten křížek? ” “To může být taky něco, oč mu šlo. Otec byl podezřívavý.
Nikdy nevěděl, komu může věřit. ” Chtěla jsem říct, že podezřívavý člověk by neschovával jediný důležitý důkaz na krku, ale místo toho jsem se zeptala: “Co budete dělat? ” Podíval se na mě. “Nejdřív zjistím, kdo ti tu ležel v hlavě a nechal ho umřít.
”
Mlčel jsem. Po dlouhé chvíli promluvil. “Moje žena–” začal. Ale nedokončil to.
Jeho tvář se stáhla, jako by mu to slovo způsobilo fyzickou bolest. “Není to jednoduché. ” “Není to jednoduché,” zopakoval jsem. “Já to chápu.
Ale kdybych vám chtěl ublížit, nepozval bych vás do kanceláře. ” Povzdechl si a zíral do prázdna. “Pojďme se projít. ” “Cože?
” “Venek. Na zahradu. Tady uvnitř nemůžu myslet. ” Bylo absurdní, že se tak chová v den pohřbu vlastního otce.
Ale ve chvíli, kdy na mě pohlédl, sevřel mě neklid. Když jsme vyšli ven, noční vzduch byl studený a ostrý. Měsíc visel nízko nad obrysy stromů v zadní části zahrady a vrhal na cestičky stříbřité světlo. Šli jsme beze slova, když mě náhle chytil za paži a stáhl mě do stínu velkého smrku.
“Klid,” zašeptal. “Někdo jde. ” Byla jsem jako přikovaná. Z tmy se vynořila postava, muž, který šel tiše, ale jeho tělo bylo napjaté jako struna.
Když vstoupil do světla, spatřila jsem prošedivělé vlasy a ostré rysy. Byl to muž, který mluvil u rakve, starší muž, kterému jsem řekla, že jsem servírka. Vitold Mareš. “Někdo zapomněl, že pohřby mají být útulné,” řekl hlasem, který byl o něco hlasitější, než bylo nutné.
Matěj ztuhl. “Co tady děláš? ” “Jen se procházím. Rád si prohlížím hvězdy.
” “Mareši. Nehraj si. ” Muž zachechtal. “Hraju si?
Já si nehraju. Jen se snažím přijít na to, proč by syn, který právě pochoval otce, pořádal tajné schůzky se servírkami o půl hodiny později. ” Matějova čelist se zatnula. “Řekl jsem jen, že se chci nadechnout vzduchu.
” “A přitom držet za ruku servírku. ” Jeho oči sklouzly k nám. Všimla jsem si, že mi Matěj pořád drží paži. Rychle jsem ucukla.
“Radši bychom se měli vrátit. ”
Po návratu do haly jsem se chtěla vytratit a zmizet, ale Matěj mě chytil za zápěstí. Jeho dotek byl hřejivý i přes chlad, který mě obklopoval. “Ne tak rychle,” řekl tiše.
“Potřebuji vaše svědectví. ” “Myslela jsem, že jste se rozhodl, že to necháte být. ” “Rozhodl jsem se, že potřebuji vědět víc. ” Pustil mě a o krok ustoupil.
“Za hodinu. Bude se to řešit v malé jídelně. Zavřete dveře. ” Než jsem stihla odpovědět, otočil se a odešel.
Zůstala jsem uprostřed chodby a přemýšlela, co jsem to vlastně spustila. Věděla jsem, že za hodinu vstoupím do té místnosti a nebudu se moci vrátit. Ale ve tmě pohřbu jsem se naučila jednu věc. Mrtví mluví.
Jen je potřeba naslouchat. A já jsem naslouchala. Přesně za hodinu jsem stála před dveřmi do malé jídelny. Po chodbě se šířila vůně kávy a doutníků.
Zvedla jsem ruku, ale než jsem stihla zaklepat, dveře se otevřely dokořán. Stála za nimi žena s tmavými vlasy staženými do drdolu a černými šaty. Usmála se na mě, ale v tom úsměvu nebylo nic vřelého. “Vy musíte být slečna, které se Matěj rozhodl svěřit.
Pojďte dál. ” Byla to Sofie, Matějova sestra. Když jsem vešla dovnitř, seděla u stolu s dokonale nalakovanými nehty a podávala si smetánku do kávy. “Vy jste mu řekla o tom křížku?
” zeptala se místo pozdravu. “Ano. ” “A co si o tom myslíš? ” “Myslím, že to byl vzkaz.
” “Od koho? ” “Nevím. Ale někdo ho tam musel nechat. ” “Hm.
” Zvedla šálek ke rtům a upila. “A vy věříte, že to byl vzkaz pro něj? ” Věřila jsem, že ano. Ale ve chvíli, kdy jsem to chtěla vyslovit, uvědomila jsem si, jak to zní.
Sama jsem nevěděla, jestli to byl vzkaz pro něj. “Myslím, že to byl vzkaz někomu. ” řekla jsem. “A jestli to byl pro něj, to teprve zjistím.
” “To je odvážná odpověď. Většina lidí by se tvářila, že nerozumí. ” “Jsem zvyklá poslouchat za dveřmi. ”
Vtom se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Matěj s notebookem v ruce.
Vůbec se na mě nepodíval, jen položil notebook na stůl. “Sofie, zavolej Viktorovi. Ať tohle slyší i on. ” “Viktor je venku.
Říkala jsem si, že to může počkat. ” “Zavolej mu. ” Sofie se na něj podívala dlouhým zkoumavým pohledem, pak vstala a odešla. Když za ní zabouchly dveře, Matěj se posadil.
“Vypadáš bledě,” řekl. “Já jsem v pohodě. ” “Ne, nejsi. Ty jsi nikdy v pohodě.
” V jeho hlase byl náznak smutku. Otevřel notebook a poklepal na klávesnici. “Podívej se na tohle. ” Otočil obrazovku směrem ke mně.
Na obrazovce byla bankovní zpráva. Nadpis zněl: “Převod z účtu číslo 421 776 2023 na účet číslo 982 117 3461. ” Částka byla astronomická. “Co to je?
” “Tohle je otcův osobní účet. Těchhle deset milionů korun zmizelo dva dny před jeho smrtí. ” Někdo je převedl na firemní účet neziskové organizace, o které nikdo nikdy neslyšel. ” “Kdo?
” “To se snažím zjistit. A k tomu mi budete pomáhat. ” “Proč já? Neznám vaši rodinu.
Nebudu vědět, kdo s největší pravděpodobností. ” “Přesně proto. Protože jsi jediná, kdo není nikde zapsaná.
“