Když mi zazvonil telefon, seděla jsem u kuchynského stolu, před sebou čerstvou kávu a všechny ty barevné prospekty, které mi naposledy vykouzlí úsměv na tváři. Podívala jsem se na displej. „Christian“ – jméno, které jsem za poslední roky četla tisíckrát. Zvedla jsem to.
„Renate, omlouvám se, že ruším, ale Christian je teď na lince a chce s vámi mluvit. Říká, že je to naléhavé a že volá z kanceláře, kde stojí pan doktor Hartmann z developera. Že to nemůže být jinak než dnes. “
Posadila jsem se zpátky na židli.
„Dobře, spoj mi ho. “
Chvíli jsem poslouchala, jak mi Christian vysvětluje, že pan doktor Hartmann je na střeše domu, kde právě probíhá předání bytu, že je tam nájemník, který má si stěžuje na vlhkost v koupelně, a že to vypadá jako voda z dešťového svodu, která zatéká do předsíně, a že se to musí neprodleně vyřešit. Pak se ozvalo ještě něco o nějakém pánovi, který že chce, abych přijela a podívala se na to vlastníma očima. „Dobře,“ řekla jsem klidně.
„Řekni Hartmannovi, ať mi pošle adresu. Za hodinu tam jsem. “
„Jasně, že pošlu. Jsme tady skoro všichni, je tu i pan Fiala z pojišťovny, potřebuje s vámi probrat ten škodový protokol k tý zatýkající garáži na Letný.
“
„Vyřiď mu, že se ozvu zítra dopoledne. A ať se kvůli tomu nehlásí nikde jinde, dokud s ním nepromluvím. “
Zavěsila jsem a povzdechla si. Dnes je to asi deset let, co jsem tu firmu po tátovi převzala, pomyslela jsem si, když jsem vstala od stolu, došla do ložnice a otevřela šatník.
Tchánovu elánu se ale nic nevyrovnalo. Ale mně už dneska táhne na pětašedesát, pomyslela jsem si, když jsem vytáhla tmavý kostým a pevné boty, a přesto furt makám, protože kdo by to zařídil za mě? Zazvonil mě u dveří. Otevřela jsem a stál tam Christian.
„Vezmu si to na starost,“ řekl okamžitě místo pozdravu. „Můžete zůstat doma a odpočívat. Přece jen…“ zarazil se. „Co?
Neříkej to dokonci,“ vynutila jsem si úsměv. „Přece jen je neděle? Že jsem to řekla? Vím, mám si dnes odpočinout, jsou přece Vánoce.
“
„No, přesně tak. A vy tady stojíte, seberete se a jedete přes celou Prahu kvůli cizímu bytu. Já to vyřeším. “
„Ne.
Neporučuji ti to, ale tohle si nechám pro sebe. Ten byt je syna jejich známých, mladý pár a mají dvě malé děti, samá voda, a pan Hartmann, ten tam teprve dělá velké plány s rekonstrukcí, takže jestli se to nevyřeší dnes, tak se to nevyřeší vůbec a po Vánocích mají smůlu. A já jsem se za to u nich zaručila. Takže jedu.
“
Christian chvíli mlčel a pak se usmál. „Vy jste ale tvrdohlavec. “
„To ode mě stejně chceš,“ usmála jsem se. „Tak jdeme.
“
Před domem na mě dávala pozor, když jsem nastupovala do auta. Christian řídil, tiskl se v dopravě, zatímco já jsem koukala z okna na vánočně vyzdobené ulice a lidi, co se tlačili s dárky. Byl to docela obyčejný vánoční stres, uklidňující svou všedností. Vlastně jsem byla ráda, že jedu ven, že mám kam jít a co řešit.
Doma byl teď v posledních týdnech takový divný klid, taková tíha, ze které mi naskakovala husí kůže. „Víte, že si toho vážím, Renate,“ řekl najednou Christian. „Máte to s tou firmou v malíku. Už deset let.
A pořád vás to baví, co? “
„Deset let u nás, to je pořádný kus života,“ odpověděla jsem. „A jo, baví. Až na ty věčné spory s ODS na úřadě a na to, že se každou chvíli mění zákony, to je věčný boj s větrnými mlýny.
Ale když člověk vidí ten výsledek, když se ti lidi do toho bytu nastěhují a jsou spokojený, tak to za to stojí. “
Zastavili jsme na červenou. Christian se otočil a chvíli mě pozoroval. „A co rodina?
Jak se má syn? A vaše snacha? Jak jí dneska říkají… Katka? “
„Kája,“ opravila jsem ho, a ten den to snad ani nebolelo tak, jako obvykle.
„Dobře. Dneska měla zrovna pracovní pohovor do nějakýho startupu, dělá v marketingu, no posuň se dál. A malej? Ten má teď ve školce plno, je z něj takovej capart.
Prej po mně chtěli, abych jim něco zařídila na Vánoce. Tak jsme si řekli, že bychom s Kájou zašli s klukem na cukroví. “
„To nezní zle. “
„No, uvidíme.
Já toho tolik nenachystala, abych byla upřímná. Sestra se mi ozvala včera, že přijede na Štědrý den, že bude ráda, a já jsem jí řekla, ať přijde, jenže u nás je to samý stěhování. Už teď mám plnou hlavu. “
„Tak jim zavolejte, že to necháte dovézt, ať nemusíte nic chystat.
“
„To bys nechápal. Vono to chce tu správnou vánočku a tu rybí polévku. Ne, já to dám. Jen se na to musim vykašlat a pustit je k tomu.
“ Povzdechla jsem si. „Tak. Takže který to je, ten panelák? “
„Pod Skalkou.
Ale spíš bych řek, že je to přesně ta boční ulice, co vede k parku. Támhle,“ ukázal, „zahni doleva. “
Zaparkoval před menším panelovým domem uprostřed sídliště. Venku proti nám hned šel pán v kabátě a s čepicí v ruce.
Vypadal zmoženě, oči unavené. „Dobrý den. Vy jste asi Renata? Já jsem Hartmann.
Ten, co nám na to volal. Pojďte, já vám to ukážu, je to v přízemí. “
V bytě to bylo cítit vlhkem, takovým tím zatuchlým chladem od topení. V malé chodbičce stál mladý muž s černým dítětem v náručí a vedle něj mladá žena, oba vypadali vyděšeně.
U jejich nohou ležela hromada hadrů, utěráků a na zdi se táhla tmavá skvrna vlhkosti. „Tady,“ ukázal Hartmann na strop, „u schématu. V noci to teklo, ale já jsem to zachytil, voda šla po špalíku a po stěně dolů k zásuvce. Nebýt šťastná náhoda, tak je z vás průšvih.
“
Vyšla jsem za ním k zásuvce, opatrně jsem si prohlížla skříň, jestli mi náhodou nechodí na hlavu, a pak jsem řekla: „Nemějte strach, zásuvku jsem vypla, to jsem si vzala na starost včera večer, když to začalo. Ale hlavní přívod je vzadu, na ten si už netroufám. Takže teď pustíme vodu na pět minut, jen co se sem vejde. “
Pak jsem se otočila k mladé ženě.
„Vy jste paní Kalinová, že? Dobrý den. Tak mi řekněte, odkdy je to takhle? “
„Od té doby, co se oteplilo, to je tak tři dny.
Nejdřív to jenom kapalo… a dnes v noci to začlo téct po zdi. Pan Hartmann říkal, že jste se na to přijela podívat, ale já jsem si myslela, že už se na to díváte… že to snad vyřešíte…“
„Ne, tak já se na to dívám,“ řekla jsem. „Ale jenom to okouknu a řeknu vám, kudy to vede. Vy máte pojistku vyřešenou?
Mám tím na mysli takovou, co by případně kryla škody z havárie vody. “
„Myslím, že ano, ale pan Hartmann říkal, že se to musí nahlásit do 48 hodin…“
„To je nesmysl, paní Kalinová, to si pište, že to nahlásíte hned a vysvětlíte, že jste mířily za vámi. Jestli máte inkaso, do zítřka přijde likvidátor. Zařiďte to takhle.
Vy,“ otočila jsem se na muže, který stál tiše, „mi teď půjdete do sklepa a podíváte se na hlavní uzávěr. Je tady dole sklep? Jo? No tak pojďte.
“
Pan Kalina kývl a mlčky mě následoval. Sklep byl vlhký, špatně osvětlený, ale to nám nevadilo. Prošla jsem kolem něj a ukázala na starou železnou trubku, která se vinula podél stropu. „Tudy to vede.
Všechno svody, co tady jsou, tečou tudy. Stavěli to v osmdesáti letech, pane Kalino, když se dělaly tyhle baráky z prefabrikovaných desek. Takže to nezatejká od sedlové střechy, na to bych si vsadila, ale protože se to špatně vedením, tak se to musí projít. Vy máte v bytě sprchovej kout, viďte?
“
„Ano,“ hlesl muž. „Tak to je možná ono. Půjdeme se podívat, jesti vám náhodou nezatýká od sprcháče. Jde se na to přímo, pane Kalino.
To je teď vaše jediná šance, aby si z toho lidi něco nevybrali. “
Za námi se začaly ozývat kroky, když jsme se vraceli po schodech zpátky. Do bytu přišel muž středního věku v pracovním oděvu a s kufříkem. „Tady je instalatér,“ řekl jsem paní Kalinové.
„Pan Hartmann mi ho dneska dohodil. Jen mu vysvětlete, kde to je, a on vám to celé proklepne. Uvidíme, co z toho bude. “
Muž si odfrkl, ohmatal si vlhkou stěnu a beze slova se pustil do práce.
Já jsem si zatím stoupla stranou a pozorovala jsem ho, přičemž mi neuniklo, jak po mně paní Kalinová střelila pohledem, když si myslela, že se nedívám. „Jestli chcete, tak si zatím udělejte kafe,“ řekla jsem jí s úsměvem. „Až to bude hotový, zavolejte nám. Zaplatíte jen materiál a práci, tu osobně.
“
O hodinu později, když nám instalatér potvrdil, že byla prasklá spojka u sprcháče a že už to má opravené, jsem se s Christianem vracela autem zpátky. Byla už pomalu tma, ulice se rozsvěcela, a já jsem se cítila unavená, ale spokojená. „Vy jste se ale dneska nadřela,“ řekl Christian. „To je v pořádku.
Aspoň mám pohodlí, že se mladí vyspí a v klidu si užijou svátky. To za to stojí. “
„A co vy? Užijete si je?
Máte nějaký plán? Půjdete k synovi? “ zeptal se opatrně. Ztuhla jsem.
Seděla jsem kdysi u stolu, před sebou štědrovečerní večeři pro dva, ale ten druhý seděl jinde. Ale zvládla jsem to. Už jsem si na to za ta léta tak nějak zvykla. „Ne.
Syn jede k přítelkyně rodičům, na horách, zvou mě k nim už léta… Ale já to nechápu, nejsem si jistá, že to letos vyjde. Nejspíš to budu mít jako vždycky, klid. “
Zvážněl. „A nechcete k nám?
Máma s tátou nás zvou každý rok, děti tam lítají. Budete jen tak sedět, pít svařák a koukat na nás, jak se hádáme, kdo komu vleze do talíře. Udělali byste nám radost. “
Povzdechla jsem si.
Bylo to věčné téma, do kterého se mi už vůbec nechtělo, ale s Christianem se dalo mluvit. „Nechte si to zajít, Christiane. Já to přežiju. Vždyť víš, jak to chodí.
“
„Vím, že to přežijete. Ale mě by spíš zajímalo, proč to pořád podstupujete. Tchán byl pryč, děti jsou pryč, přítel vás nechá na Štědrý den samotnou a vy si to užívejte jako nějakou vytrvalostní disciplínu. Nemáte pocit, že si občas zasloužíte taky něco udělat?
“
Zarazila jsem se. „Jako co? “
„Nevím. Třeba říct synovi, že ho máte ráda a že byste ráda strávila Štědrý den s ním.
Třeba každému zvlášť. Máte na to právo, ne? Je to přeci vaše rodina. “
Zmlkla jsem.
Před sebou jsem viděla jen vánoční jedli na náměstí, která se honosila víc a víc barev, čím víc se blížila tma. A ti lidé, co se okolo loudali. „Rodiče nejsou samozdroj, Christiane. Jsou to lidi jako my.
“
„No právě. Tak to řekněte synovi. „Věci se mění, lidi odcházej, ale rodina je rodina. Ten kluk vám za to stojí, ne?
“
Zavřela jsem oči a nechala ta slova zapadnout. Dojela jsem až domů, vešla do prázdného bytu a dlouho stála u okna s pohledem na osvětlenou krajinu. Pak jsem se nadechla, vzala telefon a vytočila synovo číslo. „Ahoj, mami,“ ozval se mladý hlas.
„Ahoj, synu. Poslouchej, co to děláš na Štědrý den večer? “
„No, plánovali jsme to s Kájou u nich, že bychom zašli k jejím rodičům, a pak snad na půlnoc k nám… Mami, proč? “
„A nechtěli byste přijít ke mně?
Já bych udělala bramborový salát a byla by to pohoda? Jen kdybyste neměli lepší nabídku, víš, že to nechám na tobě. “
Na druhé straně to na chvíli ztichlo. A pak se syn zasmál a já jsem věděla, že je to to nejlepší rozhodnutí, které jsem dnes udělala.
„Ty jsi zlatá mami. Jasně, že přijedeme. Vezmu to jako fakt, že u tebe letos frčíš ty. “
Když jsem večer ležela v posteli a poslouchala, jak za okny poletuje sníh, usmála jsem se.
Ještě pořád jsem dělala věci, co jsem dělala vždycky: zařizovala, pomáhala, držela slovo. Ale dnes jsem se naučila něco nového. Někdy ta nejdůležitější věc, kterou musíte zařídit, není ta, co se týká jiných lidí, ale ta, co se týká vás. A občas je potřeba konečně přestat čekat, až za vámi někdo přijde, a prostě říct: „Zastavte se, je tu místo pro vás.
“
A o Vánocích jsem s nimi seděla u stolu, můj syn naproti mně a Kája vedle něj, jedli jsme ten bramborový salát a říkala jsem si, že je to úplně to nejlepší, co jsem si mohla nadělit. Protože žádný dárek v sobě neskrývá tolik radosti jako pár blízkých lidí, co vám naštěstí dělají společnost.