Stála jsem v mramorové hale Fenvik Parku a poslouchala vlastního manžela, jak před celým služebnictvem představuje svou milenku, jako by byla paní domu. Ne poprvé a ani naposledy jsem obdivovala, jak dokáže být Alarik tak dokonale, tak hluboce a tak bezostyšně krutý, aniž by v jeho tváři pohnul byť jen jediným svalem. „Toto je slečna Arabela Vencová,“ oznásil vévoda Alarik Fenvik a jeho hlas se nesl halou s tou samozřejmostí muže, který nikdy v životě nemusel přemýšlet o následcích svých činů. „Bude obývat východní křídlo.
Očekávám od služebnictva, že jí prokáže veškerou úctu náležející dámě tohoto panství. Paní Půjtová, dohlédněte na připravení jejích pokojů. “
Paní Půjtová se nepohnula. Stála se sepjatýma rukama, pohled upřený kamsi do dáli, ačekávala na můj pokyn.
Arabela Vencová se usmála tím drobným, vítězoslavným úsměvem ženy, která už vidí samu sebe na mém místě. „Jak okouzlující,“ řekla a její hlas byl přesně tak sladký a jedovatý, jak dokáže být jen hlas ženy, jež ví, že vyhrála. „Přiznám se, že jsem čekala, že bude současná vévodkyně poněkud více rozrušená. Alarik mi říká, že je to pozoruhodně praktická žena.
“
Všichni čekali, že se mi zhroutí svět. Že budu plakat, křičet, nebo v záchvatu vzteku rozbíjet porcelán. Deset let jsem žila po boku muže, který mi postupně vzal všechno kromě jména, a teď se rozhodl, že mi vezme i to poslední, co mi zbývalo. Věřím, že toto shledáš poněkud užitečnějším, než jakoukoli další dnešní ranní konverzaci.
Natáhla jsem k němu ruku s jediným složeným listem papíru. Alarik, jehož sebevědomí poprvé toho rána zaváhalo, papír vzal a rozbalil ho s tou nedbalou spěšností muže, který ještě nepochopil, že se mu půda pod nohama mezitím změnila. Přeletěl očima úvodní řádky a jeho tvář nejprve zbledla, a pak zrudla. „Co to má znamenat?
“ zeptal se a zvedl oči. „Moje rezignace, Alariku. Na pozici vévodkyně z Fenviku a na všechny povinnosti s tím spojené. “
„Ty… ty nemůžeš rezignovat na to, že jsi mou ženou!
“
„Právě jsem to udělala,“ odpověděla jsem klidně. „Nyní mám tu čest být pouze vaší hostkou, a to jen do doby, než si sbalím věci, což bude do jedné hodiny od této chvíle. “
Arabela se zasmála, nejistě. „To snad není všechno, Alariku.
Řekl jsi, že bude praktická, ne že je bláznivá. “
„A to měl být asi Londýn? “ zeptal se Alarik. V jeho hlase zazněla štiplavá poznámka, ale nedokázal zakrýt mírné chvění, když dočetl dokument, který mu můj právník připravil.
„Víš moc dobře, že je celý váš jediný mužský dědic bledý, nemocný a bez zájmu o sebe samotného. Kdy bys byl své vlastní…“
„Vidím, že jsi ještě nedočetl dokument až do konce,“ přerušila jsem ho, protože jsem ho znala dost dobře na to, abych věděla, kdy mluví ze strachu. „Možná bys měl číst dál. “
V té chvíli se paní Půjtová konečně pohnula.
Vystoupila vpřed a postavila se k mému boku, čímž mi vyjádřila podporu, kterou jsem si u ní nikdy nezískala, protože jsem byla „jenom ta smluvní nevěsta z hor, která přišla o všechno“. Teď ke mně stála zády k celému služebnictvu. „Vaše Milosti,“ řekla paní Půjtová, ale ne ke mně. K Alarikovi.
„Jsem si jistá, že vévodkyně nechce dělat ukvapené rozhodnutí. Možná byste se mohl vrátit do své pracovny, a…“
„Ne. “
Můj hlas byl klidný, ale řezal jako břitva. Otočila jsem se k němu čelem.
„Alariku, už devět let se podílím na chodu tohoto panství. Moje věno bylo vloženo do Fenvikova majetku, ale nikdy jsi nejednal podle mého mínění o tom, jak má být spravováno. Rozhodla jsi se přivést svou milenku pod mou vlastní střechu, bez ohledu na mou pověst, bez ohledu na mé city, bez ohledu na cokoli, co jsem ti kdy dala. A nyní by ses rád vrátil do své pracovny, aby ses poradil se svými právníky, a doufal, že dokud se nevrátíš, zapomenu na to, cos právě udělal?
“
Alarik zrudl. „Ty nerozumíš, Isidoro. Arabela a já…“
„Samozřejmě. Arabela a ty.
Vy jste se zamilovali, viď? Jako by láska omlouvala zradu. Jako by láska byla kouzelná hůlka, která vymaže všechnu tu neúctu, všechny ty malé krutosti, všechny ty roky, kdy jsem byla jen kusem nábytku, který má být přesunut, když ho potřebuješ, a uložen, když ne. “
Ticho, které se rozhostilo, bylo tak husté, že by se dalo krájet.
Služebnictvo se dívalo do země. Arabela se přestala usmívat a poprvé se v jejích očích objevila nejistota. „Nejsi v pozici…“ začal Alarik. „Jsem přesně v té pozici, kterou jsi mi vytvořil,“ přerušila jsem ho.
„Vidíš, Alariku, před deseti lety, když se ti má rodina pokusila říct, že nejsi pro mě to pravé, když jsi měl tu drzost si myslet, že moje láska je samozřejmost, aniž bych za ni cokoli chtěla nazpět… můj otec byl tehdy ještě naživu? Ne, počkat. Můj otec už tehdy byl mrtev. A má matka mi tehdy řekla jednu věc, na kterou jsem si za ta léta často vzpomněla.
Řekla: ‚Isidoro, muž, který tě chce, protože tě miluje, je vzácný. Ale muž, který si myslí, že má právo na tebe, aniž by si tě zasloužil, je nebezpečný. ‘“
Alarik se zasmál, ale ten smích byl dutý. „A tohle je tvoje odpověď?
Citovat mi svou matku? “
„Ne. Tohle je moje odpověď,“ řekla jsem a podala jsem mu další list papíru. Tento jsem měla schovaný v rukávu.
„Jedná se o oficiální dokument o převodu vlastnických práv k podílu na mlynářském průmyslu, který moje matka vlastnila jako součást svého věna. Podepsaný, ověřený, právně závazný. Od této chvíle je veškerý výnos z něj převáděn na jiný účet – na účet mého vlastního jmění, mimo vaši správu. “
Alarik se podíval na dokument a pak zase na mě.
Jeho tvář byla teď opravdu popelavá. „Ty jsi… vyprázdnila naše účty? “
„Vyprázdnila? Ne.
To je příliš silné slovo. Spíše jsem se rozhodla, že budu spravovat své vlastní finance sama. Naše manželská smlouva mi dávala právo na ovládání mého dědictví, když jsi ty začal dělat… špatná rozhodnutí. Například poslední tři roky posíláš finanční prostředky do zámoří, o kterých jsem ti nikdy neřekla, že o nich vím.
“
Trvalo mu pár okamžiků, než mu to došlo. Pak se v jeho očích objevil strach. „To je absurdní. Ty nemáš důkaz o žádném…“
„Mám.
“ Zvedla jsem obočí. „Mám důkaz o spoustě věcí. Mám také svého právníka, který je velmi dobrý. A mám dnes ráno rozeslané dopisy do všech novin, pokud by se stalo něco, co by mělo být zveřejněno.
Ale jsem si jistá, že k takovému kroku nedojde. Že? “ zeptala jsem se ho na oplátku. Arabela ztratila část své arogance.
„Alariku? Co se to děje? Co to říká? “
„Nic,“ odpověděl rychle, ale jeho pohled byl upřený na mě.
„Nic se neděje. Isidora a já si jen potřebujeme promluvit o pár věcech o domácnosti, že, má drahá? “
„Opravdu je třeba, abychom si promluvili o domácnosti? “ zeptala jsem se a můj hlas byl jemný.
„To je zvláštní, protože právě jsi mi řekl, že do téhle záležitosti může mluvit každý kromě mě. Já myslím, že naše komunikace je u konce. “
Otočila jsem se a rozhlédla se po hale, po tom nádherném, chladném, mramorovém prostoru, který měl být mou domovem, ale nikdy jím nebyl. „Paní Půjtová,“ řekla jsem a otočila se k ní.
„Dbejte na to, aby moje věci byly poslány do domu v Londýně. To je vše. “
„Vaše Velikosti…,“ začala. „To je vše,“ řekla jsem znovu, tiše, ale tak, že to slyšela celá hala.
Pak jsem se otočila k Arabelle. „Slečno Vencová. Přeji vám, abyste byla ve Fenviku šťastná. Budete ovšem potřebovat velkou dávku štěstí, protože toto panství je stejně krásné, jako je neúprosné.
A Alarik je muž, který miluje jen sám sebe. Věřte mi. Znám to. Strávila jsem devět let jeho manželkou.
“
Vstoupila jsem do svého kočáru s pocitem, který bych nenazvala zadostiučiněním. Spíš to byla úleva, že je konec. ***
O tři dny později jsem seděla ve své pracovně ve svém vlastním domě v Londýně a dívala se na dopisy, které jsem poslala, a na odpovědi, které přišly. Pan Blackwood, právník, který byl mým otcem už celé roky, seděl naproti mně, s brýlemi na nose, a listoval v dokumentech.
„Jste si jistá, že to chcete udělat, vévodkyně? Protože jakmile toto podepíšeme, nebude cesty zpět. Váš manžel může udělat všechno pro to, aby vám to překazil,… ale máte plnou podporu zákona v tom, že vám patří jen to, co je ve vašem vlastním jménu, a to je podíl ve mlýnech. Ten je váš.
Váš manžel má na něj nárok jen tehdy, pokud byste zemřela bez závěti, a vy právě… no. Vy máte závěť. Na základě které se všechno řídí podle vás, ne podle vévody. “
„Vím, co dělám, pane Blackwoode,“ řekla jsem tiše.
„Poprvé v životě mám pocit, že vím, co dělám. “
Když jsem opustila Fenvik Park, poslala jsem mu jeden dopis, který měl sloužit jako moje rozloučení. A v něm bylo jen pár řádků, ne omluva, ne vysvětlení. Jen toto: „Alariku.
Byl jsem ti dobrou ženou. To nestačí, ale je to jediné, co jsem ti kdy mohla dát. Nejsi ty muž, za kterého jsem tě považovala. Doufám, že s Arabelou nalezneš štěstí, kterého jsem ti nepřála ztratit.
Ale pokud ji máš rád jen na půl tolik, kolik jsi měl rád sám sebe, nebude to nikdy stačit. Sbohem. Isidora. “
Ted, když jsem se na to dívala, jsem věděla, že to bylo nejmoudřejší, co jsem kdy udělala.
Možná jsem nezachránila své manželství, ale zachránila jsem svou vlastní důstojnost. O týden později mi přišel dopis z Fenvik Parku. Byl od paní Půjtové, hospodyně, která mi sloužila devět let. „Milá vévodkyně,“ psala.
„Panství je tiché. Slečna Vencová si vyžádala přesun do východního křídla, jak bylo dohodnuto. Pán se s tím nikdy nesmířil. Večer po vašem odjezdu vyhodil z okna sklenici na víno.
Pak seděl ve vaší pracovně až do ranních hodin. Nevím, co dělal, ale slyšela jsem ho, jak mluví sám se sebou. Nejedná se o velké štěstí, které mu přejete. Považuji za nutné vás informovat, že panství je čistě, ale špatně řízené.
Slečna Vencová nemá o domácnost zájem a pán se stará jen o své obchodní záležitosti. Slečna Arabela jezdí každý den na projížďku a nevrací se před setměním. Nikdo neví, kam jezdí. Vím, že to není moje věc, ale myslela jsem si, že byste to měla vědět.
I když vy už nežijete jako naše paní, naše loajalita je vůči vám. Vždy byla. Přišel jsem se s vámi rozloučit, pokud mi to dovolíte. Váš služebník, Abigail Půjtová.
“
Dočetla jsem dopis, složila ho a vrátila se k práci. O dva měsíce později jsem obdržela právní oznámení, že Alarik podává žádost o rozvod s tím, že jsem ho opustila. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala slyšet. „Zařiďte to,“ řekla jsem panu Blackwoodovi.
„Udělejte vše, co bude potřeba. Ale chci, aby bylo jasné, že se nebojím špíny. “
A on mi na to odpověděl s drobným úsměvem, který jsem se naučila rozpoznat. „Už to zařizuji, vévodkyně.
Vlastně je toho celkem dost, aby to byl obzvlášť špinavý rozvod. “
Když jsem ale opouštěla jeho kancelář, zastavila jsem se ve dveřích. „Ještě něco, pane Blackwoode. Jak si stojí mlýny?
“
„Vaše mlýny vzkvétají. Vaši správci odvádějí skvělou práci. Vlastně… přinesl jsem vám účetní knihy, abyste se podívala. Jsou v souladu s tím, co jste mi popsala.
“
A skutečně byly. Ne jako za mého otce, ale postupně. A já jsem teď měla dostatek peněz, abych mohla existovat, aniž bych musela žádat o povolení svého manžela. Poprvé za devět let jsem spala celou noc.
O půl roku později, když byl rozvod dokončen, mě přišel navštívit pan Blackwood. „Považuji za vhodné vás informovat, vévodkyně, že vévoda se podruhé oženil. “
Zvedla jsem obočí. „S Arabelou?
“
„S nikým jiným. Ale zdá se, že ho panství už nebaví. Zasnoubení bylo oznámeno před třemi dny v Times. Četl jste to?
“
„Ne. “ Šálek čaje jsem držela nadoraz. „Nepovažoval jsem to za nutné. “
„Považuji za vhodné to vědět, protože panství je zadlužené.
Vévoda jezdil do Londýna a hodně hrál. A slečna Vencová, jak se zdá, byla ve spojení s vaším správcem. Tvrdí, že jí panství dluží peníze, a chce obhájit svůj nárok u soudu. “
Ztuhla jsem.
„Co to říkáte? “
„Říkám, že vaše mlýny jsou nyní chráněny závětí. Vaše závislá osoba je v bezpečí. Ale panství Fenvik je v troskách.
A vévoda hledá, koho by z toho mohl vinit. Já bych byl rád, kdybyste byla opatrná. “
„Nejsem součástí panství Fenvik,“ řekla jsem mu. „Už ne.
A pokud si myslí, že se nechám pasivně obvinit z jeho vlastní neschopnosti, pak měl poslouchat víc pozorně, když jsem mluvila o tom, že jsem nebyla nikdy slyšet, když jsem říkala, co potřebuji. “
O měsíc později byli Alarik a Arabela oddáni. O měsíc později mi pan Blackwood poslal dopis, ve kterém stálo, že Arabela požádala o soudní příkaz, aby jí bylo povoleno použít mé rodné jméno, protože jméno Fenvik pro ni „neskýtá dostatečnou ochranu“. Věděla jsem, co to znamená.
Ani ne za rok od našeho rozvodu se druhá paní Fenviková snažila distancovat od jména, o které tak usilovala. Nechala jsem ten dopis odepsat. Pak jsem vstala, přešla k oknu a podívala se na ulici. Slunce svítilo na zaprášené výlohy drobných obchodníků a na klobouky kolemjdoucích.
Rozhodla jsem se, že už svůj život nebudu prožívat v očekávání další rány. Bylo to poprvé za devět let, co jsem se cítila volná. A když jsem se za pár let ohlédla zpět, neviděla jsem ztroskotaný život, ale přesně ten, který jsem potřebovala. Začala jsem pracovat, podnikat, žít.
Mlýny vzkvétaly, protože jsem do nich vložila své srdce, a ne jen peníze. A poprvé v životě jsem se stala sama sobě paní. Za tři roky jsem se vrátila do Fenvik Parku. Ne jako host.
Jako majitelka. Alarik byl nucen prodat sídlo, aby zaplatil své dluhy. A já jsem ho koupila za zlomek jeho hodnoty. Ne z pomsty, ale proto, že jsem to potřebovala.
Potřebovala jsem vědět, že se tam umím vrátit bez pocitu, že jsem oběť, která přišla o všechno. A když jsem stála na tom mramoru, kde mi kdysi představil svou milenku, věděla jsem, že teď je tento dům skutečně můj. Ne proto, že by mi ho dal jako dárek, ale proto, že jsem si ho vzala. Paní Půjtová tam stále pracovala.
Když mě viděla, usmála se a udělala pukrle. „Vítejte domů, vévodkyně. “
„Není to vévodkyně, paní Půjtová,“ řekla jsem jemně. „Už ne.
Ode dneška jsem jen paní Hartwellová. Ale jeho sídlo je mé, a to mi stačí. “
„Jak si přejete, paní Hartwellová.
“
A když jsem vyšla po schodech do svého bývalého pokoje, poprvé v životě jsem necítila tíhu toho, co jsem ztratila, ale příslib toho, co jsem získala: svobodu, kterou mi nikdo nemůže vzít.