Zima toho roku přišla dřív, než kdokoli čekal. Mráz se zakousl do kamene hradu Eshwood a pronikl i do nejhlubších chodeb, kde se držel pach zatuchliny a zoufalství. Uvnitř těch zdí, v místnosti, která kdysi patřila služebným, seděla Rowena Ashwoodová a pozorovala úzkým oknem šedou oblohu. Byla nejmladším dítětem a jedinou dcerou zesnulého Alfy Ashwoodských, muže, jehož jméno kdysi budilo respekt od Silverhornského údolí až po daleké severní štíty.
Teď tu zůstala jen ona a vzpomínky. A dva bratři, kteří jí vládli. Její otec zemřel při lovu. Nešťastná nehoda, řekli všichni.
Ale Rowena slyšela šepoty služebných i tehdy, když byla ještě dítě. Viděla, jak se Garet a Samuel tvářili smutně, zatímco si rozdělovali otcův majetek dřív, než tělo vychladlo. Garet si vzal titul Alfa. Samuel se stal jeho betaem.
A Rowena se stala přítěží, kterou bylo třeba snášet, dokud se nenaskytne vhodná příležitost se jí zbavit. Nepřátelé na ně doléhali ze všech stran. Smečka Iron Claw, vedená obávaným Alisterem, postupovala z divokých severních plání. Její bratři plýtvali zdroji na malicherné šarvátky se sousedními klany, prohrávali území a pálili zimní zásoby, které měli schovávat.
Když padl první sníh, v nižších vesnicích už začal hlad. Ale Garet si stále hrál na krále, rozdával rozkazy, zatímco jeho pokladnice chudla a jeho vojáci byli vyzáblí a unavení. Pak na hrad dorazili vyslanci Iron Claw. Jejich vlci, černí a mohutní, zanechávali v čerstvém sněhu hluboké stopy.
Vystoupili do hlavní síně bez pozvání, s meči na zádech a pohrdáním v očích. Alister požadoval desátky. Požadoval podřízenost. Jinak prý přijdou válečníci a srovnají Eshwood se zemí.
Garet se klaněl. Samuel klusal vedle něj. A zatímco přednášeli řeči o úctě a spojenectví, Rowena stála u dveří a sledovala, jak se z jejích bratrů stávají psi. Pak Garet zvedl ruku a ukázal na ni.
„Vezměte si ji,“ řekl. „Alfa Alister má zájem o ženu královské krve. Řekněte mu, že je jeho. Jen ať ušetří naše údolí.
“
Samuel se ušklíbl. „Žádná škoda nebude. Nikdy nebyla víc než přítěž. “
Rowenain dech se zastavil.
Podívala se nejdřív na jednoho, pak na druhého. Žádná lítost. Žádné zaváhání. Jen chlad, který byl ostřejší než venkovní mráz.
Vyslanci si ji prohlédli jako dobytek na trhu. Pak jeden z nich přikývl. „Vezmeme ji. Alfa rozhodne o jejím osudu.
“
Než stačila cokoli říct, chytili ji pod pažemi a táhli chodbou. Vzpouzela se, křičela, ale jejich sevření bylo jako železo. Zpětně viděla tváře svých bratrů. Garet se díval jinam.
Samuel se usmíval. Vojáci ji hodili do cely bez oken. Nebyla to ani cela. Byla to sklepní kobka, kde se drželo uhlí.
Tma byla tak hustá, že si nebyla jistá, jestli má oči otevřené. Zima jí lezla pod šaty, pod kůži, až k samotným kostem. Netušila, jak dlouho tam byla. Hodiny, dny, možná déle.
Vyslanci se nevraceli. Nikdo jí nenosil jídlo. Jen občas zaslechla kroky na chodbě, smích mužů, kteří si z ní dělali legraci. Mluvili o tom, že ji Alista hodí psům.
Že vydrží maximálně do dvou týdnů. Pak se dveře otevřely a dovnitř vstoupil on. Alista. Vládce Iron Claw.
Jeho silueta zaplnila celý vstup. Byl obrovský, širší než kterýkoli muž, kterého kdy viděla. Jizvy mu lemovaly obličej a krk jako staré mapy. Vlasy měl stažené do hrubého uzlu, vousy prošedivělé v zimě, ale oči měl ostré, dravé.
A za ním, v šeru chodby, se pohnul stín. Tvar, který byl příliš velký na to, aby to byl pes. I na vlka, jaké znala. Jeho oči zářily zlatě.
„Tak tohle je ona,“ řekl hlasem, který zněl, jako by drnčel kameny. „Ashwoodská princezna. “
Nepohnula se. Nemohla.
Ne strachem, ale hrdostí, která jí zbyla jako poslední štít. „Jsem Rowena Ashwoodová. Dcera Alfa Samuela Ashwooda staršího, který zemřel s mečem v ruce a ctí v srdci, na rozdíl od těch dvou zbabělců, kteří mi dali život a teď ze mě dělají vyjednávací nástroj. “
Alistin úsměv byl pomalý.
Nebylo v něm slitování. „Statečná slova na někoho, kdo je v moci nepřítele. “
„Můj bratr je slaboch a zbabělec. To z tebe ale nedělá mého pána.
“
Síň ztichla. Vojáci Iron Claw, kteří stáli za ním, si vyměnili pohledy. Čekali na rozkaz. Čekali, až ji roztrhá na kusy.
Ale Alista se místo toho obrátil a vyrazil zpět do chodby. „Hoďte ji do východní věže,“ řekl přes rameno. „K ostatním politickým vězňům. Ať si s nimi poklábosí o tom, jaké to je být zraden rodinou.
“
Rowenu odvlekli do východní věže. Byla to úzká, točitá stavba přilepená k boku skalnaté hory, kde vítr kvílel tak silně, že se zdálo, že se kameny chvějí. V cele, která byla o málo víc než klec, seděla na vlhké slámě a poslouchala vytí vlků zvenčí. Ačkoli věděla, že jsou to muži Iron Claw, v tom zvuku nebylo nic lidského.
Pak se dveře otevřely a dovnitř vstoupil jiný muž. Vyšší než stráže, svalnatý, s vlasy barvy černé havraní noci a očima, které měly barvu zimní oblohy před bouří. Nebyl to člověk. Věděla to okamžitě.
Bylo cítit pachem vlka, kouře a něčeho divokého. Vlkodlak. Ale ne obyčejný. V jeho pohybu byla jistota vládce, ne služebníka.
„Jmenuji se Rorik,“ řekl tiše. Sedl si naproti ní, přes mříže. „Alistův mladší bratr. I když si to on sám nerad přiznává.
“
Podívala se na něj. „Proč mi to říkáš? Jsi můj věznitel. “
„Jsem tvůj možný spojenec.
“ Pousmál se. „Nebo jsi to ještě nepochopila? “
„Pochopila jsem, že tvoje smečka mě chce využít pro politický zisk. Stejně jako chtěli moji bratři.
Já jsem jen prostředek. Kousek na šachovnici, který se pohybuje podle cizí vůle. “
Rorik se zasmál. Byl to hluboký, opravdový zvuk.
„Mýlíš se, Roweno Ashwoodová. Tady nikdo nechce tvoji cenu pro tvoje tělo nebo tvoje jméno. Alista chce tvoje bratry. Chce je na kolenou.
Chce vidět, jak se plazí v tom bahně, do kterého sami sebe uvrhli. A když tě přivedl do mé blízkosti…“ Zmlkl. „Možná nás oba chce jen naštvat. “
Neřekla nic.
Jen ho pozorovala. A on se usmál, jako by četl její myšlenky. „Pojď. Ukážu ti něco, co tě možná částečně usmíří s tou dlouhou studenou cestou sem.
“
Vzal ji do nejvyššího patra věže. Místnost byla kruhová, zařízená knihami, mapami, dopisy rozházenými po stole. Okna byla široká, ale zasklená zvířecími blánami, takže dovnitř pronikalo jen studené bílé světlo. A uprostřed stál vysoký muž, celý oděný do černé vlny, s vlasy stříbrnými jako mráz.
Když se otočil, Rowena spatřila oči, které měla celý život před sebou ve snech. Uvědomila si, proč jí Alistovo jméno připadalo tak povědomé. „Roweno,“ řekl hrdě. Ne tázavě.
Jako by ji znal celý život. A pak se to stalo. Kousky zapadly. Smaragdové oči, které jí připomínaly otce.
Muž, který před lety nezemřel při lovu. Muž, který ji teď držel v náručí, když ztratila vědomí na studené kamenné podlaze. „Alistere? “
„Jsem to já, děvče.
Tvůj otec. “
Svět se jí roztočil. Zavřela oči a slyšela šero, jak zalomcoval cizí hlas, jak slova pronikla jako nůž. Když otevřela oči, viděla, že místnost je plná mužů.
Neozbrojení, ale přesto muži. „Jak je to možné? “ zašeptala. „Všichni říkali, že jsi mrtvý.
Byl jsi napaden při lovu. Našli tvoje tělo…“
„Našli tělo špatného muže,“ řekl Alista. Jeho tvář byla klidná. „Byl jsem přepaden.
Vlastní bratři – tví strýcové – se mě pokusili zabít, aby se zmocnili mého území. Zachránil jsem si život tím, že jsem jim nechal věřit, že jsem mrtvý. A pak jsem odešel na sever. Shromažďoval jsem spojence.
Připravoval jsem se vrátit. “
„Ale ty bratry… Garet a Samuel…“
„Vím, co udělali. Vím, co ti udělali. “ Jeho hlas ztvrdl.
„Když jsem dosáhl plnoletosti, poslal jsem emisary do všech koutů kontinentu, abych hledal dívku se smaragdovýma očima. Tvůj bratři mě nikdy nepoznali. Vyrůstali ve lži o tom, jak jsem zbabělý a slabý. A teď…“ Podíval se jí do tváře.
„Včera večer tě do mé síně přivedli v železných řetězech. A když jsem tě uviděl, věděl jsem, že jsi to ty. Vím, že to zní jako šílenství. Ale slyšel jsem svou krev mluvit.
A když jsem viděl statečnost, s jakou jsi čelila těm psům, kteří ti měli vládnout… Věděl jsem, že jsi moje dcera. “
Roweniny oči zaplavily slzy. Poprvé po mnoha letech. Ne z lítosti.
Z úlevy. „Posíláš mě domů, otče. “ Zašeptala. „Nemysleli jste, že mě posíláte na porážku.
Poslali jste mě zpátky do náruče vlastní rodiny. “
Shromáždil ji do náruče, přitiskl si ji k hrudi, jako by byla malým dítětem. „Proto jsi nikdy nebyla ztracená,“ řekl jí do vlasů. „Už ne.
“
Ráno rozdělilo noc. Alista vydal rozkaz a obléhací vojska se začala shromažďovat pod hradbami. Bylo jich dvakrát tolik, co jich měli. Černí vlci vychrtlí hladem a hněvem.
Vojáci s meči z ledové oceli. Rowena stála vedle svého otce na cimbuří a sledovala, jak se Eshwood probouzí. Její bratři stále spali, netušíce, že se nad nimi stahují mraky. „Jak je chceš zničit?
“ zeptala se tiše. „Nechci je zničit,“ řekl Alista. „Chci, aby cítili to, co jsem cítil já. Zoufalství.
Bezmoc. A pak ti dají na výběr. Buď se podřídí novému řádu, nebo skončí v té zimní pustině, kterou tak milují. “
Dojeli k bráně.
Samuel se probral vzteky, vyrazil ze svého pokoje, když uslyšel hluk. Garet ho následoval. Když spatřili svou sestru stojící po boku Alistu, jejich tváře se zkřivily a pak zbělaly. „Ty… jak jsi přežila?
“ vykoktal Garet. „Protože jsem se vrátila domů, bratře,“ řekla klidně Rowena. „Někdo mi to musí vysvětlit, protože vy jste zřejmě zapomněli, kde domov je. “
Samuel vytáhl meč.
„Ty zrádná mrcho! “
„Zrádce je ten, kdo zradí krev, Samueli. Ty a Garet jste mě prodali nepříteli za vlastní kůži. Vy jste ti zrádci.
“
Samuel zavrčel a vyrazil k ní. Byl rychlý, ale ne dost. Rorik se pohnul dřív, než stačil vykřiknout. Se svištěním meče vyrazil Samuelovu zbraň z rukou.
Garet se pokusil zaútočit z boku, ale zastavil se, když uviděl Alistu, jak na něj čeká s rukama založenýma na prsou. „Nebudu s tebou bojovat, Garete,“ řekl klidně. „Ale chci, abys věděl, že Samuel právě podepsal svůj ortel. A ty máš na vybranou: buď se mi podřídíš, nebo se přidáš ke svému bratrovi do toho mrazu, který jsi stvořil.
“
„Nikdy ti nebudu vládnout! “ zaječel Samuel. „Ty a tvoje děvka! “
Alista se zasmál.
Pak se obrátil k mužům Iron Claw. „Rozdělte ho hladovějícím vesničanům tohoto údolí,“ řekl hlasem, který zněl jako hrom. „A ty dva zrádce vyhoďte do třesoucího se průsmiku. Nechť vidí, jak dlouho přežijí v chladu, do kterého jste mě odsoudili.
“
Samuelovi došla slova. Garet se celý třásl. „Prosím… prosím, sestro…“
Rowena k němu přistoupila. Podívala se mu do očí.
V těch očích bylo tolik nenávisti, že si nebyla jistá, jestli je to skutečné. Ale nebyla to láska. Nikdy nebyla. „Neboj se, Garete,“ řekla tiše, jen pro něj.
„Tady dole mrzne tak, že už nikdy nebudeš muset přemýšlet, jestli tě má sestra miluje nebo ne. Protože odpověď už znáš. “
Garik a Samuel byli zbaveni svých hodností a vrženi do zmrzlé pustiny za hradbami. Jejich křik se rozléhal sněhem, dokud nezmizel v dálce.
Rowena stála na cimbuří a dívala se za nimi. Cítila, jak jí po tváři stéká mráz. Ne z chladu. Z hlubokého, očistného uvolnění.
Konečně byla svobodná. „Není ti jich líto? “ zeptal se Alista. „Ne,“ řekla tiše.
„Lituju jenom toho, že jsem jim kdy dovolila, aby mi vládli. Ale to už je pryč. “
„A co teď? “
Otočila se a usmála se na něj.
„Teď? Půjdeme domů. Do Silverhornu. A napravíme všechno, co jsme ztratili.
“
Rorik se k nim připojil. „Podle mě je to dobrý plán. Sice pro chlapa od Iron Claw trochu nečekaný, ale…“ pokrčil rameny. „Máš moji podporu.
“
A Rowena se poprvé po dlouhé době zasmála. Tak upřímně, že se jí ten zvuk vrátil ze skal ozvěnou. Slunce konečně vykouklo nad obzor a osvětlilo hřebeny hor. Smečka Ashwood měla novou rosnou.
A ona, stejně jako kdysi její otec, byla připravená to dokázat.