Ten měsíc se táhl jako sirup. Restaurace šla skvěle, to mi nemohl nikdo vzít. Plno každý večer, rezervace na týdny dopředu. Ale jak se Sofiiny narozeniny blížily, Ivana mi volala častěji a častěji.
A pokaždé to bylo přesně o tom samém. “Karolínko, už jsi se na ty byty podívala? ”
“Ještě ne, Ivano. Mám hodně práce,” odpověděla jsem jí počtvrté za posledních deset dní.
“Přece nechceš čekat na poslední chvíli. To přece nejde. Sofie potřebuje vědět, kde bude bydlet, když to bude potřebovat. ”
“Ivane, tohle je obrovské rozhodnutí.
A taky obrovský výdaj. Nemůžu jen tak vzít sedm milionů ze dne na den. ”
“Ale vždyť ty je máš,” řekla, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. “Ty na tom účtu máš miliony.
Tobě to neuškodí. Tobě to peníze jenom leží na účtu. ”
Její slova mě bodla. Skoro jsem chtěla odsekla, že mám svoje peníze a že je nemá nikdo právo soudit, kolik toho mám a co si s tím můžu dovolit.
Ale jen jsem se zhluboka nadechla. “Podívej, to není tak jednoduché. Ty peníze nejsou jen na zahazování, je to i do budoucna. Restaurace potřebuje rezervy.
”
“Ale vždyť je pořád plno. Všichni o tom mluví. Ty potřebuješ jenom trochu povytáhnout. ”
Nechala jsem to být.
Stejně by mě nevyslechla. Věděla jsem, že to dopadne tak, že když jí to nepřipomenu, tak se mnou přestane mluvit. Jenže já jsem se rozhodla, že udělám něco jiného. O Vánocích jsem se před ní zavřela, ale teď jsem jí to chtěla říct osobně.
V klidu a s rozvahou. Týden před Sofiinými narozeninami jsem Ivana zastihla u rodičů. Máma byla v kuchyni a Ivana seděla v obýváku s mobilem v ruce. Vypadala nervózně.
Vešla jsem dovnitř a ona okamžitě vstala. “Tak co? Vybrala jsi nějaký? ”
“Ahoj, Ivano,” pozdravila jsem ji a posadila se.
“Musíme si promluvit. ”
“To zní vážně,” řekla a posadila se naproti mně. Na tváři měla ten povýšený úšklebek, který jsem nesnášela. “Tak povídej.
Koupíš jí ten byt? Našla jsi ten luxusní v Dejvicích? Nebo ten krásný s terasou na Vinohradech? ”
Nebudu jí kupovat byt.
Nastalo ticho. Ivana na mě chvíli jen koukala, jako bych mluvila cizím jazykem. Pak se zasmála. Krátce a nepříjemně.
“To si děláš srandu, že jo? ”
Vážně, Ivano. Nepřipadá mi to vhodné. Nebudu kupovat osmnáctileté holce byt jako dárek k narozeninám.
“Jak to, že nepřipadá vhodné? ” vyprskla a vstala. “Ty jsi povýšená, viď? Ty sis vždycky hrála na tu chudou, a teď, když máš peníze, tak najednou nevíš, co s nimi.
Nechceš se podělit. ”
“Moje peníze,” řekla jsem klidně, i když se mi v žilách vařila krev. “Tyhle peníze jsem vydělala já. Já jsem dřela v tý restauraci, když babička umírala.
Když jste tam všichni chodili jako zákazníci, já jsem tam myla podlahy. Já jsem nepoprosila o desetník. Fakturuji ti, že jsme ti zaplatili. ”
“Prosím?
A co myslíš, že ti ty peníze dlužíme? ” vykřikla Ivana. “Ty myslíš, že mám zadarmo byt. Já jsem ho musela dodržovat, když babička umřela.
”
“Ty ses starala o maminku a tatínka,” napadla jsem ji. “Já jsem se starala o babičku. Nikdo ti nikdy nic nedal zadarmo. ”
“Já jí prostě koupím notebook.
To je praktický dárek. Splní jí určitě dobrou službu. A pokud chceš přispět svým dílem, můžeš jí k tomu přispět na účet, klidně. ”
Ivana na mě koukala s otevřenou pusou.
“Ty jsi hrozná osoba, Karolíno. Vážně. Si tu sedíš za svými penězi a soudíš mě. ”
“Nesoudím tě, Ivano.
Jenom prostě nebudu hrát tuto hru. Nemám na to mrhat takhle peníze za něco, co není potřeba. Ta holka má pokoj, má kamarády, má nás. ”
“Ale ty jsi prostě lakomá svině.
”
Vstala jsem. Třásla jsem se, ale hlas jsem držela klidný. “Tohle řekni babičce, až se na tebe bude dívat z nebe. Až budeš vzpomínat, jak jsi ji nechala v devadesáti devíti létech, aby se o sebe postarala sama.
Já jsem s ní byla líp. ”
Ticho. Vedle v kuchyni zazněla rána, skoro jsem slyšela, jak máma upustila vařečku, a pak hlas: “Dost. ”
Do obýváku vešla máma.
Vypadala staře. Unaveně. Ivana ani já jsme se nepodívali jedna na druhou. “Tohle je přesně to, čeho jsem se bála,” řekla máma klidně.
“Že tahle restaurace tu rodinu rozdělí. Už jsem to viděla u svých sourozenců, když jim umřela máma. ”
“Mami, to nemá nic společného,” začala jsem, ale zvedla ruku. “Tak dost.
Ivano, jdi si sednout támhle k oknu a nadechni se. Karolíno, pojď sem a dej si se mnou kávu. ”
Ivana na mě pořád vrhala otrávené pohledy. Ale poslechla.
Máma mě vzala do kuchyně a tiše zavřela dveře. “Tak co se stalo? ” zeptala se máma a nasypala kávu do kávovaru. “Mami, Ivana po mě chce, abych Sofiiným 18.
narozeninám koupila byt. Byt! ” Syčela jsem a opřela se o linku. Máma zvedla obočí.
“Jak velký byt? ”
“To si děláš srandu? Za čtyři až sedm milionů. ”
Máma zapískala.
“To je teda pěkná hovadina. ”
“Ale to není jenom o tom. To je pořád dokola. Když jsem ji vytáhla z bytu, který jsem jí zdědila, ona mi to počítá.
Všichni mi ty peníze počítají. Když pomůžu, jsem rodina. Když chci pomoc dostat, tak jsem lakomej. ”
Máma si povzdychla.
Mlčky došla k lince, vytáhla hrnek a nalila si kávu. Pak se otočila a podívala se mi přímo do očí. “Měli ti ti rodiče nejdřív poděkovat sestry,” řekla potichu. “Tobě nikdo nepomohl.
Ani jsem si nevšimla, že se vám tak těžko dýchá. Protože jsi nikdy fňukala. Už je to dávno a já jsem si toho vážila. Ale nebyla moc slušná ani k tobě.
”
Celá ta léta, co jsem makala, abych z restaurace udělala něco, na co můžu být pyšná, mi posílala peníze, volala jsem jim kvůli účtům a víkendům, celé ty roky jsem čekala, až mi to někdo uzná. A teď jsem to slyšela. Vlastně poprvé. “Mami…
”
“Ne. Někdy myslím, že jsme zapomněli, že ty nejsi naše holka. Ty jsi ženská, která dře jako kůň. Ty se o nás všechny staráš.
A my jsme to brali jako samozřejmost. ”
Seděly jsme u kávy asi hodinu. Ivana k nám dvakrát nahlédla, ale pokaždé jsem zavrtěla hlavou. Máma mi řekla spoustu věcí.
Že je na mě pyšná. Že jí je jedno, co si mysleli ostatní. Že jediné důležité je, aby rodina držela pohromadě, ale ne kvůli penězům. Když jsem odcházela z domu, Ivana stála u dveří a dívala se do mobilu.
Než jsem stihla něco říct, řekla přes rameno: “Zítra jdu pro ten notebook. abys to věděla. ”
“Ok,” řekla jsem. Ráno v den Sofiiných narozenin mi zazvonil telefon.
Byla to Ivana. “Karolína, omlouvám se,” řekla. “Chovala jsem se příšerně. Ty peníze jsem si samozřejmě vzala jako samozřejmost.
”
“Ježiš, Ivano. Ani nevíš, jak jsem ráda, že to slyším. ”
“S tím bytem jsem to přehnala. ”
“To teda jo,” zasmála jsem se.
“Ale už to pusť z hlavy. Dneska jdeme slavit a nechci žádné napětí. ”
“Karolíno? ”
“Ano?
”
“Děkuju. Vážně. Za všechno. Za to posledních sedm let.
Za Sofiinu skvělou výchovu, i když jsi jí nikdy nebyla povinná. I když jsem ti za to nikdy nepoděkovala. Tak díky. ”
Seděla jsem na posteli a v ruce držela studený hrnek s kávou.
A nemohla jsem přestat usmívat. O pár hodin později jsem dorazila k rodičům. Autem jsem obešla dům až do kuchyně. Zevnitř se ozýval hluk.
Několik tetiček, strejdů, sestřenic a bratranců. Rodina. Spousta jich zároveň. Ale tentokrát mě ten hluk nenaplňoval hrůzou.
Věděla jsem, co mám říct. Vešla jsem a okamžitě šla za Sofií. Seděla na pohovce s telefonem místo obličeje a vypadala krásně, s pusou zamlasknutou rtěnkou a růžovými vlasy, které jí ukrývaly jedno oko. Objala jsem ji.
“Všechno Nejlepší k narozeninám, krásko. Pojď, donesu ti dárek. ”
Sofie vyskočila, jakmile zahřmotil velký balík zabalený v lesklém papíře, když jsem ho vytáhla ze skříně. “To je pro mě?
”
“Jenom pro tebe. ”
Odtrhla papír. A v tu chvíli, když se zastavila, se všichni otočili. Seděla tam s mobilem v ruce.
Na mobilu svítila obrazovka s nějakou esemeskou. Všichni ztichli, jakmile Sofie zvedla hlavu. Nejdřív koukala na mě, pak na mámu. Pak znovu na mě.
A pak se na mě podívala tak. Aniž se usmála, řekla: “To jako vážně? Oh, můj bože! Karolíno, tys mi to udělala!
”
“Jen se na něj podívej, jestli se ti líbí,” řekla jsem a podala jí nůžky. Sofie se chvíli zdráhala, pak otevřela krabici. Notebook se zaleskl. Nejdřív se na něj tupě dívala, pak ho zvedla a rozsvítila.
“Ježišmari”, řekla. “Jenom se podívej, jestli se ti líbí. Chtěla jsem ti dát něco praktického a užitečného do školy. ”
“Líbí se mi,” vyhrkla ze sebe a objala mě rukama kolem krku.
“Ubohý, že jo? Ale ty jsi mi koupila byt. Byt! Maminka mi to řekla, že ho mám v bance, a že mi dá peníze.
”
“Co? Ne,” řekla jsem a podívala se na Ivanu, která v rohu zalapala po dechu. “Ne, počkat. Žádný byt.
Sofie, tady není žádný byt. Žádný byt. To je všechno. ”
“Ale už víš, že mám tu zprávu?
Je přímo tady. ”
Konečně se podívala na svůj telefon, který stále svítil. Ztlumil se a pak znovu zazvonil. A pak všichni slyšeli, jak se Ivana škrtí.
“Co? ” řekla jsem. Ivana stála uprostřed obýváku s rukou na ústech. Vypadala úplně zkoprněle.
Pak rychle vytáhla telefon, zírala na něj a pak na mě. “Karolíno, co to znamená? ” zeptala se hlasem, který se chvěl. “Co co znamená?
”
“Stránka. Účet. Další měsíce, žádné peníze. ” Zvedla mobil a otočila se směrem k nám.
Na displeji svítila hláška z banky. Oznámení o zrušeném inkasu. “Prvního už nepřišla. Další peníze, které mi posíláš.
”
“Aha,” řekla jsem tiše. “Ty jsi zrušila trvalé příkazy? ”
Nadechla jsem se. Teď už to přišlo.
Tady je to. Teď. “Ivano, víš, že tě mám ráda. Miluju tě.
Ale tohle pro tebe dělám už sedm let. Stejně jako pro rodiče s penězi. Jenom přestanu být bankomat. To je vše.
Všechno ostatní je úplně stejné. ”
Máma vyjekla a přiložila si ruku k ústům. Tatínek se postavil. “To se ti to mluví,” začala Ivana a zvedla hlas.
“Sedíš tady se svou úspěšnou restaurací, se svým slavným kuchařem, a ty nikdo nemáš právo. Ty sis nechala babičky, celou restauraci. Co mi zbylo? byl byt, kde stejně musím neustále platit náklady.
”
“Ty sis nechala byt,” řekla jsem klidně. “Vysála jsem ho. Do toho. ”
“To je jedno, že měl cenu?
Co myslíš, pro kolik by se prodal? Chápeš? ”
“Co tím myslíš, za kolik by se prodal? ”
“Právě proto jsem ti ten byt na koupi poslala, Karolíno.
Tvým jménem. Chtěla jsem, aby se rodina posunula dál. A ty ne. ”
“Počkej, ty jsi ten byt už prodala?
”
“Já jsem ti neřekla, že bych ho nechala. Prodala jsem ho. Samozřejmě. A měla jsem v plánu koupit Sofii nový.
Menší, samozřejmě. Ale krásný. A myslela jsem, že když jsi dostala celej babičky… “Stůj,” vykřikla jsem.
Musela jsem se nadechnout. “Jenom počkej. Ty jsi prodala byt, který ti babička odkázala, protože jsi chtěla koupit byt pro Sofii? Tak to mi řekni, kde jsou ty peníze.
Chceš mi říct, že je máš a jenom jsme ti je vzali. ”
“Ne,” Ivana sklopila oči. “Nechala jsem si je. na účtu.
”
“Proč sis to neudělala,” zabručela jsem jen tak mezi zuby, “kdyby chtěla dát Sofiiným peníze, proč jsi prostě nešla a nenašla byt a nezaplatila ho všechno? ”
Ivana po mně střelila pohledem. Zlostným, ale trochu nešťastným. “Protože to jsem chtěla, aby udělala moje sestra.
”
V tu chvíli se ozvala Sofie. “Vy mi lžete,” řekla tiše. Otočily jsme se všechny. Sofie vstala.
Držela notebook v náručí a byla bledá jak stěna. “Myslel jsem si, že je můj. Ten notebook. Myslel jsem si, že to je od tebe,” obrátila se na mě.
“A místo toho jsi mi dala nějaký levný notebook a ona,” ukázala na matku, “moje máma prodala byt, který mi patřil! Byt po babičce. A tys o tom věděla. ” Rozhořčeně ukázala na mě.
“Sofie, ne,” máma vykřikla. Ale Sofie se na ni obořila. “Víš, kolikrát jsem ti říkala, že ten byt chci. Že je to poslední místo, kde jsem se cítila v bezpečí.
Už je to pryč. Kvůli tobě. ”
“Já chtěla, abys měla byt ty,” plakala Ivana. “Ne, tys chtěla byt, kde můžeš být v pohodě ty,” odsekla Sofie.
“Ty se vždycky bavíš o tom, jak je pro tebe důležité bydlet ve vlastním bytě, a děláš mrtvou, že nevidíš, jak trpíš hlady. Ale ty máš vlastně doma. Já už žádnej nemůžu mít. ”
Otočila se ke mně.
Už jí tekly slzy po tváři a nátěr přeběhla žíly. “Ty nejsi o moc lepší,” řekla. “Víš, že jsem od tebe nikdy nic nechtěla. Vždycky jsem říkala, že jsem odešla s mámou.
Ty jsi se ale neustále chlubila, že pomáháš. Že dáváš peníze. Já jsem z tebe byla nemocná. ”
“Sofie…
” začala jsem. “Proč mi to děláš? Myslel jsem, že jsi měla ráda babičku. Já jsem ti jednou řekla, že je to moje komnata, co mám v pokoji.
A tys mi řekla – nikdy na to nepřišel. Ta naše tety, která mi asi o tom bytě říkala. Nikdy jsem ti neřekla o tom, že bych byla ráda, kdybych měla byt po ní. ”
Zarazila jsem se.
Nebyla jsem si jistá, co říct. “Chtěla jsi ten byt? ” zeptala jsem se jemně. “No jasně, žes ho chtěla!
Prarodiče měli byt po babičce, ale byl na mě. Vím, že jsem o tom mluvila, jen tys nikdy neposlouchala. ”
Ivana si sedla na gauč a plakala. Máma se opírala o zeď a držela se, aby nespadla.
Rodina ztichla. Slyšet bylo jen tlukot mého srdce. “Víš ty co, Karolíno? ” řekla Ivana a otřela si tvář.
“Ne. Já už nechci tvoje peníze. Nikdy jsem nechtěla tvoje zatracené peníze. Tys to jen vždycky myslela tak, že se chováš líp než my.
”
“To není pravda. ”
“To je svatá pravda. ” Ivana vstala a popadla kabelku. “Pojď, Sofie.
”
Sofie se naposledy podívala na notebook. Položila ho na konferenční stolek, zmáčkla ho a bez jediného slova vyšla za matkou. V celém domě se rozhostilo ticho. Někdo z vedlejší místnosti si odkašlal.
Já jsem se ale nemohla pohnout. Dívala jsem se na notebook na stole a po tvářích mi stékaly slzy. Tatínek došel ke mně a položil mi ruku na rameno. “To se spraví,” řekl.
“Snad,” odpověděla jsem. Měla jsem své vlastní pocity. Hlavně jsem ale byla z něčeho úplně zmatená – cítila jsem, že se mi ta váha z toho všeho ulevila. Tohle setkání bylo dlouho očekávané, i když jsem nevěděla, že vlastně bylo tolik potřeba.
Všichni v domě se postupně vytráceli. Máma došla k oknu a zadívala se ven. Neteř k tobě čichala u stolu. Tatínek zmizel někam dozadu, pravděpodobně pro kafe.
Našla jsem ji venku. Seděla na zadních schodech a kouřila cigaretu. Podala mi krabičku, ale zakroutila jsem hlavou. “Můžu si sednout?
” zeptala jsem se. “Tak. ”
Usedla jsem vedle ní. Chvíli jsme mlčely.
Slyšely jsme jen cvrčky a zvuk aut na hlavní silnici. “Prodala jsem ho,” řekla Ivana. “Toho léta, co jsem ho měla. Chtěla jsem ho prodat.
Chtěla jsem začít znovu. Věděla jsem, že Sofie chci ten byt. Ale nemohla jsem se na něj dívat. Byl plný vzpomínek.
Babičky. Na mého tátu. Na to, co mi udělal. ”
Překvapeně jsem na ni pohlédla.
“Ivano, co to říkáš? ”
“S tátou? Nic. Jenom jsem si vzpomněla, co dělal.
Proto jsem nechtěla zůstat ve svém bytě, až D. zbůhdarma. Vlastně jsem byla šťastná, že je po všem, když se rozvádím. A pak mi babička nechala byt.
Myslela jsem, že začnu znovu. Jenže jsem nebyla schopná. “Ale ty jsi to zvládla. Po sedmi, osmi let to zvládáš.
”
Ivana se zasmála. Znělo to hořce. “Nezvládla. Jenom jsem se naučila nosit masku.
Pokaždé, když jsem vešla do toho bytu, viděla jsem, jak mě táta mlátí mámu. Jak se schovávám pod postelí, když jsem byla malá. Ivana, říkala jsem si, ty jsi Idiot. Zvládneš to.
Nikdy jsi nic nevyřešila. ”
Zastavila se. “A pak mi bylo jasný, že to nejde. Ty jsi mi v jednom kuse pomáhala.
Ty jsi mi posílala peníze, ty jsi Sofiinu koupila věci, aby do školy. Já jsem si připadala neschopná. Neschopná máma. Tak jsem se rozhodla, že to vezmu zpátky.
Chtěla jsem udělat obrovskou věc, abych se cítila jako ty. A Sofii udělat radost, abych se cítila alespoň trochu hodná. Myslela jsem, že když jí koupím byt, stane se ze mě dobrá máma. ”
“To se ti povedlo, Ivano,” řekla jsem.
“Jsi dobrá máma. ”
“Nech to plavat,” utřela si oči. “Víš, co ty peníze z toho prodeje jsou? Mám je na účtu.
Koupila jsem si s ní malý byt pro mě a Sofií, který mám přes nájem. Ale bála jsem se o tom říct. Protože to je moje pojistka. Když všechno ostatní selže, Skočím do toho a budu v pořádku.
Bez tebe, bez rodičů, bez všech. ”
Seděla jsem vedle ní a nechala ji, ať se vybrečí. Vlastně jsem ji nikdy neviděla brečet. Ne takhle.
Vlastně nevím, která z nás vydržela. Jen jsme tam seděly, dokud nevykouřila druhou cigaretu. “A teď co? ” zeptala se nakonec.
“Teď jsem to řekla. A jsi naštvaná? ”
“Ne,” řekla jsem. “Popravdě jsem ulevila.
Tváříš se, že si sáhla na dno. Tady nemůžete vědět, jaké utrpení prožíváš. Ale ty nejsi ta špatná, Ivano. Nebyla jsi ani tehdy.
Jen sis na sebe vzala víc, než jsi unesla. ”
Zasmála jsem se. “Já měla podezření, že jsi celá ta léta platila Sofiinu školu. Ta částka byla přesněji o dvacet tisíc vyšší, než kolik činilo školné.
Nechtěla jsem to řešit. Jen jsem tak nějak předpokládala, že ti to vrátí jednou, až bude moct. ”
“Ale já jí to neřeknu,” řekla Ivana. “Já vím.
”
Ztichly jsme. A pak jsem udělala krok, na který jsem neměla moc odvahu. Otevřela jsem náruč. “Nech si to.
”
Ivana se na mě podívala. Po tváři jí stékaly slzy. A pak se zasmála. Zněla spíš jako já.
Vzlykala a smála se zároveň, když mě objala. Seděly jsme tam dlouho, dokud z domu nepřiběhla Sofie. “Mami? Teto?
” Přibrzdila. Vypadala naštvaně i zarazila se, když viděla náš stav. “Co je? ” zeptala se.
“Koupila jsem ti auto,” řekla Ivana. “Co? ” vytřeštila oči Sofie. “Ale je to jenom trochu.
Myslela jsem, že bys mohla začít jezdit, až budeš mít sedmnáct. Vlastně to je opravdu auto. Má červenou barvu. Stálo to za to, abys šla do depa a koupila si ho.
”
“Vy mi lžete,” řekla Sofie a podívala se na mě. “Teta? Ty jsi o tom věděla? ”
“Já jsem se to dozvěděla včera,” přiznala jsem.
“Ale myslím, že by ses měla podívat, co je uvnitř. ”
Sofie na mě chvíli zírala, pak otevřela dveře auta. Uvnitř na sedadle ležela obálka. Vytáhla ji a otevřela.
Vytáhla z ní vytištěný papír s červeným nápisem – smlouva o prodeji auta na její jméno. “Mami,” vydechla. “Šťastné narozeniny, miláčku,” řekla Ivana a objala ji. Sofie stála uprostřed naší zahrady a brečela.
Nikdy jsem ji neviděla brečet. Ale nebyly to smutné slzy. Držela Ivany a pak mě chytila za ruku. “Vy jste si za mě sedly,” řekla.
“No jistě, ty jsi naše holka,” řekla jsem jí. “A nezlob se, že jsem byla maminka,” řekla Ivana. Ale Sofie jí položila ruku na ruku. “Stačí, mami.
Prostě se omluv. ”
A já jsem pohlédla na ně, na moji rodinu, jak tam stojíme na schodcích. Sestra, kterou jsem si konečně našla. Neteř, která z nás vyrostla.
A já s vědomím, že tohle je nejhezčí dárek, jaký jsem letos dostala. Té noci jsem se vrátila domů a poprvé po dlouhé době jsem nešla jen tak spát hned. Sedla jsem si ke stolu s šálkem čaje a dívala se na fotky na mobilu. Na Sofii u auta, smějící se, s rukama kolem krku, jak drží smlouvu.
Pak na sebe s Ivanou, jak se objímáme. Jak je to jen pár hodin zpátky, že? “Ahoj, babi,” zašeptala jsem do tmy bytu. Možná to zní bláznivě, ale skoro jsem cítila její vůni.
Levandule a upečené cukroví. “Nechal jsi to pryč. Nechal jsi nás, abychom to vyřešili. ”
Nechala jsem prsty přejíždět po okraji hrnečku a po tváři se mi rozlil úsměv.
“Konečně se to spravilo. “