Když mi švagrová Jana začala chodit skoro každý den, říkala jsem si, že se jen snaží zapadnout do rodiny. Byla krásná, sebevědomá a ke mně se chovala, jako bych byla její vlastní sestra. Až na to, že mi její zájem připadal čím dál víc dusivý. „Kristy, slyšela jsem, že nemáš přítele.
Proč? Cítíš se v přítomnosti mužů nesvá? “ zeptala se jednou bez okolků. Vysvětlila jsem, že pracuju z domova, a tak nemám moc příležitostí někoho poznat.
Jana zamyšleně přikývla a hned mi začala radit, jak se nalíčit a oblékat, abych zaujala. Byla jsem za její starost vděčná, i když jsem si říkala, že se do mého soukromí plete víc, než by bylo zdrávo. „Nejdřív musíš mít základní prvky, díky kterým se lidem budeš líbit,“ prohlásila. Jenže já doma opravdu nevypadám jako na svatbě.
Nosím pohodlné oblečení, šátek na ofinu a rozhodně se nemaluju, když nikam nejdu. Jana mě ale vídá jen doma, takže si zřejmě myslela, že takhle chodím ven vždycky. „Začneme tím, že se podíváme do tvého šatníku,“ řekla a bez váhání vstoupila do mého pokoje. Neměla jsem to srdce ji zastavit.
Jenže za hodinu mi leželo na posteli celé zimní oblečení, které mělo být úhledně složené ve skříni. „Páni, nečekala jsem, že budeš mít tak pěkné věci! A tvoje kosmetika je špičková,“ divila se Jana. „Nelíčím se skoro nikdy, pokud není zvláštní příležitost,“ přiznala jsem.
„Takhle to nepůjde. Příště ti dám lekci líčení,“ rozhodla za mě. Když konečně odešla, skládala jsem rozházené zimní oblečení zpátky do skříně. A pak mi to došlo.
Můj oblíbený svetr tam nebyl. Ten, co jsem kupovala teprve loni a který jsem rozhodně nevyhodila. Nikdy jsem se s ním nerozloučila. Neměla jsem žádný důkaz, že si ho Jana vzala, ale něco mi říkalo, že to není náhoda.
Rozhodla jsem se proto koupit si skrytou kameru a nainstalovat ji do pokoje. O měsíc později Jana přišla znovu, přesně jak slíbila. „Dnes pořádám kurz líčení,“ vesele oznámila a šla rovnou do mého pokoje. Posadila mě na koberec a začala malovat.
Po hodině jsem šla do umývárny, abych se odlíčila. „Končím, odcházím,“ zavolala na mě Jana. „V obýváku jsem připravila čaj a občerstvení, prosím, sněz něco, než odejdeš,“ nabídla jsem. Ale ona už byla pryč.
Zamířila jsem k počítači a pustila si záznam z kamery. Bylo tam všechno. Jak Jana bere ze skříně kosmetiku a nenápadně si ji ukládá do tašky. Lak na nehty, který jsem používala jen zřídka, ani bych si nevšimla.
Přenesla jsem si video do telefonu a šla do obýváku. Tam na mě čekal můj bratr Scott. „Kristy, slyšel jsem, že ti dnes Jana dala lekci líčení. Prosím tě, přestaň na ni spoléhat.
Kvůli tobě se sem cítí nucena chodit,“ řekl. „Cože? Nikdy jsem ji o pomoc nežádala. Ta lekce byl její nápad.
Právě jsem zjistila, že mi něco ukradla,“ odpověděla jsem. Scott se ale choval, jako bych byla ta špatná. „Jana se ti ze všech sil snaží pomoct, protože jsi v háji, jsi nepořádná! Každý den jen sedíš doma na počítači.
Kde na to všechno bereš peníze? Musíš odčerpávat peníze od rodičů! Už to necháme být. Přebíráme domácnost,“ odfrkl si.
Byla jsem v šoku. Pracuju z domova, mám vlastní příjem. Ale on si předem udělal obrázek a nikdo mě nenechal vysvětlit. Když se rodiče vrátili domů, snažila jsem se jim vše objasnit.
Místo aby mě podpořili, jen mlčeli a vyměňovali si pohledy. „Táto, mami, Scott říká, že tu bude bydlet. Opravdu s tím souhlasíte? “ zeptala jsem se.
„No, jestli tu Scott chce bydlet, nevidím důvod, proč bychom měli něco namítat,“ odpověděl táta. „Jana je skutečně báječný člověk. Mohlo by být zábavné žít spolu,“ přidala se máma. Scott za mnou nasadil vítězoslavný výraz.
„Na rozdíl od tebe, která jen sedíš doma a uklízíš, já skutečně vydělávám peníze a mám ženu. Někoho jako ty nikdo nepotřebuje! Zbal si věci a odejdi. “
„Nejsem uklízečka, pracuju z domova,“ namítla jsem.
„Aha, práce z domova. To dělají ubožáci, kteří vypadli ze společnosti. To se od uklízení moc neliší,“ ušklíbl se. Cítila jsem, jak se mi bortí celý svět.
Bylo jasné, že pro mě v tomhle domě už není místo. Ale nehodlala jsem odejít s prázdnou. „Nábytek a spotřebiče si vezmu s sebou,“ řekla jsem. Scott i Jana zůstali překvapení.
„Jak sis ty mohla dovolit nábytek a spotřebiče? “ zeptal se. „Zeptej se táty a mámy. Všechno jsem zaplatila já,“ odpověděla jsem a odešla balit.
Druhý den přijeli stěhováci. Můj kamarád vlastnil stěhovací firmu a pomohl mi. Scott a Jana jen ohromeně koukali, jak odvážíme celý dům. Když jsme nakládali poslední věci, přišel ke mně můj editor.
„Slečno Christy, vyrazíme do vašeho nového bytu? “
„Ano, omlouvám se, že jsem tě tak náhle požádala o pomoc. “
„Ani se o tom nezmiňuj. Slíbil jsem, že ti pomůžu zařídit nové prostředí pro psaní.
“
Jana, která do té doby mlčela, najednou promluvila. „Psaní? “
„Ano, jsem spisovatelka. A tenhle muž je můj editor.
Už dlouho jsem se chtěla odstěhovat, abych měla lepší prostředí na psaní. Ale nemohla jsem, protože jsem za tenhle dům platila daň z nemovitosti. A pak jsi přišla ty a Scott a začali jste říkat, že tu budete bydlet,“ řekla jsem klidně. „Jsem vám moc vděčná, že se staráte o naše rodiče.
Nevím, kde budu bydlet. A nechci, aby ke mně chodila zlodějská švagrová. A protože je tenhle dům napsaný na mě, mám v plánu ho prodat. “
Na obrazovce telefonu jsem Jim pustila video, kde Jana krade kosmetiku.
Jana zbledla. Scott i rodiče na ni hleděli. „Jano, není to tak, jak to vypadá! “ bránil ji Scott.
„Bez ohledu na výmluvy je fakt, že mi ukradla věci. Je to zlodějka,“ pokrčila jsem rameny a nasedla do auta. Ještě než jsme odjeli, Scott a Jana se začali hádat s rodiči. Zablokovala jsem si v telefonu všechna jejich čísla.
O několik měsíců později se během autogramiády objevila vychrtlá Jana. Měla na sobě moje ukradené oblečení a nesla si můj lak na nehty. „Omlouvám se, potřebuju pomoc,“ řekla. „Promiň, ale já nikoho takového neznám,“ odpověděla jsem a odešla.
Později jsem se doslechla, že po prodeji domu začali bratr, rodiče a Jana žít spolu. Rodiče ale pokračovali v marnotratném utrácení, a protože Scottův příjem nestačil, přestal je finančně podporovat. Jana začala pracovat, aby je uživila, a je tak vyčerpaná, že o dětech nemůže být ani řeč.
Já jsem mezitím v klidu psala ve svém novém domově.
