Když Alana otevřela oči, první, co uviděla, byl bílý strop a prázdná židle vedle postele. Po třech operacích se vědomí vracelo po vrstvách – nejdřív zvuky, pachy, potom tupá bolest v noze. Pamatovala si jen mokrý asfalt, zelenou na semaforu, oslnivé světlomety a ránu. Sestra jí řekla, že má zlomenou pánev, stehenní kost s fixací a otřes mozku.
A že tu byli rodiče. Přijeli druhý den. Matka byla bezchybně upravená, otec věcně vyptával na prognózu. Neslyšela v jeho hlase strach o dítě, jen netrpělivost.
Za deset dní odlétají do Švýcarska kvůli obchodu s horskou chatou. Alena doufala, že alespoň jeden z nich zůstane, posadí se na židli, podá jí vodu. Pátého dne otec přišel sám. Přinesl ovoce a desky s dokumenty.
Řekl, že je načase definitivně oddělit jejich životy. V deskách bylo prohlášení o vzdání se nároků na babiččin byt. Alena poslouchala a myslela na babičku, která ji celý život chránila. Babička jí říkala, že v téhle rodině si ženy musí poradit samy.
Byt zdědila před třemi lety, ale kvůli pozemkovému zmatku nebyl zápis dokončený. Otec jí tehdy nabídl pomoc a nechal si vystavit plnou moc. Teď chtěl, aby podepsala generální plnou moc, že vše vyřídí a později byt převede zpět. Zítra je u notáře všechno domluvené.
Alena řekla, že si to musí promyslet. Ráno zavolala Martině, spolužačce, která se stala právničkou. Martina přijela ještě ten večer. Zjistila, že stařičká plná moc vypršela před půl rokem.
A že matka podala žádost na katastrální úřad den po nehodě, zatímco Alena ležela v narkóze. Rodiče nepřijeli, protože se báli o její život. Nehoda jim otevřela příležitost. Martina jí poradila: nic nepodepisovat, nechat si vlastnické právo zapsat a odvolat plnou moc.
Otec se vrátil s tím, že notář už je na cestě, aby to pro ni bylo pohodlnější. Alena mu ukázala, že návrh na vklad už podala sama. „Nepotřebuji, aby to někdo dělal místo mě. Potřebuji, aby to někdo dělal pro mě,“ řekla.
Otec popadl desky a odešel beze slova. O dva dny později přišla matka s výčitkami, co to dělá s rodinou. Alena jí řekla, že už nechce být pro všechny pohodlná. Když uslyšela, jak se matka bojí o pověst mezi známými, zavěsila jako první.
Tři dny před odletem matka plakala do telefonu a prosila, ať to nedělá. Otec poslal zprávu: „Zapomeň, že máš rodinu. “ V den odletu matka zavolala znovu a konečně řekla pravdu. Otec si před třemi lety vzal obrovský úvěr, který nezvládl splácet.
Zajistil ho babiččiným bytem – slíbil bance, že byt převede na sebe a dá ho do zástavy. Použil k tomu plnou moc, která už dávno neplatila. Žádný obchod ve Švýcarsku neexistoval. Chtěli odjet před dluhy a peníze získat z bytu, který jim nepatřil.
Když se to provalí, otci hrozí vězení. Otec převzal telefon a začal vyhrožovat soudem. Alena mu řekla, že plná moc vypršela před půl rokem a že to není její problém. Zavěsila dřív, než mohl odpovědět.
Zavolala Martině, která jí poradila kontaktovat banku. Alena to udělala a banka pozastavila veškeré řízení. Otec poslal advokáta s nabídkou: vzdá se nároků na byt, když stáhne trestní oznámení. Alena odmítla.
Řekla, že mu nechce ublížit, ale že už nebude mlčet, jen aby se vyhnula hádce. V nemocnici se stále zotavovala. Fyzioterapeut Adam jí pomáhal s prvními kroky. Spolupacientka jí říkala, že je silná.
Jednoho večera přišla sousedka Nina Procházková s obálkou od babičky. Uvnitř byl dopis a notářská listina, která zakazovala převést byt na kohokoli jiného než na Alenu po dobu deseti let od babiččiny smrti. Babička to připravila šest měsíců před smrtí, protože znala svého zetě. Martina potvrdila, že dokument je platný a mění všechno.
Banka uznala, že dohoda byla od začátku neplatná, a předala věc policii. Po propuštění se Alena přestěhovala do babiččina bytu. Sousedé jí nosili polévku a koláče. Matka za ní přišla a omluvila se.
Přiznala, že celé roky mlčela a souhlasila se vším, co otec řekl. Řekla, že možná podá žádost o rozvod. Začaly se znovu vídat, nejdřív krátce a rozpačitě, potom častěji. Otec se u soudu plně přiznal.
Dostal podmíněný trest a povinnost splatit dluh. Po rozsudku za Alenou přišel a poděkoval jí. Řekla mu, že se nebude zlobit navždy, ale že potřebuje čas. Na podzim našla Alena na půdě babiččin deník.
V posledním zápisu babička psala, že ví, kam mohou rodinné návyky jednou vést. Že Alena je silnější, než si myslí, a že jí zanechává nástroje, aby se uměla bránit. Alena zavřela deník a položila ho mezi nejcennější věci. Stála u okna a dívala se na dvůr, kde se kdysi učila jezdit na kole.
Vzpomněla si na nemocniční lůžko a na to, jak jí nehoda přinutila zastavit se. Přečetla si zprávu od matky, která ji zvala na společné Vánoce. Odepsala souhlasně a vytáhla z krabice další svazek fotografií.
