Sedím v kavárně a za oknem pořád prší. Není to žádná průtrž mračen, spíš takový vytrvalý drobný déšť, ale včera v noci to bylo pořádné. A já si říkám, že dneska snad přežiju nástup. Znovu.
Už jednou jsem u speciálních jednotek byl, a přesto mě čeká další vojenská služba. Když jsem to ráno oznamoval do vysílání, lidi se divili. Chápu. Ale nemám na výběr.
Včera jsem se s Kkebim zase bavil u něj na streamu a dokonce mi gratuloval. Prý je to vzácná příležitost, takže si mám pořádně namazat opalovací krém. Jenže venku prší a fouká víc, než bych čekal. Škoda, že nemůžu mít ideální počasí.
Ale aspoň jsem se najedl doma, do jídelny už bych to nestihl. Domů jsem dorazil až kolem jedné v noci. Ráno jsem musel zase vstávat, a když jsem viděl tu ranní špičku, věděl jsem, že taxík nemá smysl – uvízl bych v zácpě a platil čím dál víc. Tak jsem jel metrem.
Kkebi určitě taky zrovna vyráží. Včera jsme si dali meloun. Teda hlavně já. Snědl jsem ho snad za pět minut, jako bych se tři dny nenajedl.
Mango jsem nechal být, bylo zamrzlé a na to jsem si nepotrpěl. Náš plán je potkávat se jednou za měsíc, ale teď jsme se viděli potřetí během jediného měsíce. Je to vlastně hezký. Vážím si toho, že si na mě lidi udělají čas a že mi dokonce kupujou jídlo.
Obvykle se snažím platit sám, ale stejně mi nakonec skoro všechno pošlou zpátky. V kavárně jsem se zeptal, jestli si tu můžu na chvíli sednout, a nikdo nic nenamítal. Objednal jsem si jídlo, dvě ásu, čokoládové mléko a studený čokoládový latte. Paní u pultu byla milá.
Ještě jsem si přidal nějaké body a pak se pomalu připravoval k odchodu. Dnes má jet osm lidí – Sem, Kkamang, Yunseung, Kkebi, Suyeong, Navin, Damgi a Pangniu. Plus náš šéf. To bude devět.
Možná se někdo přidá, kdo ví. Nic bližšího nevím. Když jsem psal Syeun, jestli si dá kávu, odpověděla hned. Slíbil jsem jí, že jí jednu koupím, když bude chtít.
Řekla, že je v kavárně poblíž. Prý jsem jí to ale říkal potají. Jen jsem se zasmál. Pak ke mně dorazil vzkaz od Lina, ať se opatruju.
Slíbil jsem, že se vrátím celý a že se uvidíme dlouho. Kdosi se ptal, jestli je tohle poslední párty před odjezdem. Vypadá to tak. Včera jsme měli párty v hotelu, dneska další nástup.
Počasí je příjemné, zataženo, sem tam poprchává. Za hodinu nebo dvě by mělo přestat. Když nebude úplně nelidský výcvik, měl bych to zvládnout a večer se vrátit domů. Hlavně když nebudu muset běhat v tom vedru, všechno se rychle vysuší.
Vojenské oblečení jsem si pořídil na trhu za deset tisíc wonů. Říkají tomu „replika“. Pod to se nosí krátký rukáv, tak jsem si nějaký vzal. A s sebou mám jen ručník a ponožky.
Hlavu si oholím doma. Čas letí. Najednou je půl dvanácté a já musím vyrazit. Rozloučil jsem se s diváky, nechal jim pár pozdravů a slíbil, že se ozvu z nástupu.
Yunseung a Ssangmyeon se ještě přidali, tak jsem je pozdravil taky. Pak jsem zvedl věci a vyrazil. Venku pořád mrholí, ale to nevadí. Utíkám, abych to stihl.
Před odchodem ještě vzpomínám na včerejší stream – byl jsem v tom s Kkebim a bavili jsme se. Dneska je ale nejlepší Syeun. Můj nejlepší parťák je ale pořád Soso. Jenže dneska je den Syeun.
Soso to snese. Nikoho nechci urazit. Všichni jsou mí oblíbení – Kkamang, Pangniu, úplně všichni. Ale kdybych měl říct jedno jméno, dnešek patří Syeun.
A když se mě ptáte, kdo je nejhorší – to fakt neřeknu. To si nechám na příště. A pak už vyrážím. Autobus, metro, nohy.
Mířím k srazu a doufám, že to stihnu. Uvidíme se na oficiálním streamu našeho šéfa. Teď jdu na nástup.
