V šoku jsem otevřela oči dokorán a podívala se na svou desetiletou nevlastní dceru Emily. Bylo to poprvé, co mi řekla „mami“. Celý rok se ke mně nepřiblížila, nepromluvila se mnou víc, než musela, a teď mi najednou podávala pravou ruku. V její otevřené dlani ležel prsten.
Snubní prsten. Ženský. Emily sklopila zrak a zachvěla se. Klekla jsem si vedle ní.
„To je od tvojí skutečné mámy. Chceš se s ní setkat? “ zeptala jsem se jemně. Manžel Bob byl na služební cestě v zahraničí.
Byly jsme tu jen my dvě. Čekala jsem cokoli – dojetí, nadšení, možná strach. Místo toho mi Emily šeptem odpověděla:
„Ne. Chci, abys to vyhodila.
“
„Cože? “
Když jsem poslouchala její vyprávění, cítila jsem, jak se ve mně zvedá vztek. Jmenuji se Katherine, je mi devětadvacet. Před rokem jsem se vdala za Boba, o osm let staršího kolegu z otcovy firmy.
Bylo to pro nás oba druhé manželství. Bob se rozvedl s Lindou, která hodně pila a měla několik afér. Nechávala malou Emily samotnou doma, plakala ve školkách, a když Emily nastoupila do druhé třídy, Linda prostě zmizela. Na stole nechala jen rozvodový papír s kroužkem a podpisem.
Bob pak Emily rok vychovával sám. Znala jsem ten příběh. Jen jsem netušila, že Linda se vrátila. „Mami,“ řekla Emily, „včera jsem se s ní setkala po škole.
Vlastně ne jen včera. Několikrát mě cestou domů zastavovala a vyptávala se na tebe. “
„Na mě? Proč?
“
„Máma mi řekla, že tvoje nová máma je pěkně bohatá. Že jsi dcera ředitele firmy, kde pracuje táta. Řekla tátovi, ať jí pošle nebo přinese peníze, ale táta prý moc peněz nemá. Tak řekla, že si příště promluví s tebou.
“
Emily měla oči plné slz. „Řekla mi, ať ti řeknu, že uděláš, co si přeje. Ať tě donutím platit. A ať řeknu, že k ní nechci jít, ať ji necháš být.
“
„Měla bych odejít, ne? “ zašeptala. Objala jsem ji pevně a pohladila ji po slzami zamlžené tváři. „Zítra jí řekni, že udělám, co si přeje,“ zašeptala jsem.
„Neodpustím nikomu, kdo moji dceru rozpláče. “
Tu noc jsem zavolala Bobovi. „Je to pravda,“ potvrdil. „Neřekl jsem ti to, protože jsem ti nechtěl dělat starosti.
Ale že by Lindy obtěžovala i Emily přímo, o tom jsem nevěděl. “
„Až se příště sejdu s Lindou, sejdu se s ní i s Emily,“ řekla jsem mu. „Můžeš počkat, až se vrátím? “ naléhal.
„Ne. Rozplakala naši dceru. Nemůžu zůstat tiše. “
Druhý den přišla Emily ze školy s vzkazem.
Linda chce v sobotu v deset dopoledne v kavárně. Vsadím se, že věří, že si přijde pro peníze. Nakoupily jsme s Emily nové oblečení – značkové šaty, které na první pohled vypadají draho. Ne proto, že bych se chtěla předvádět.
Ale dnes to byl signál. „Ať už já nebo ona řekneme cokoli, budeš mi věřit, že? “ zeptala jsem se. „Ano,“ pevně přikývla.
Vkročily jsme do kavárny a Linda nám zamávala. „Ach, Emily, máš na sobě tak krásné šaty! “
„Sedni si vedle své matky,“ poručila mi. Emily si ale sedla vedle mě.
Lindě mírně cukla tvář. Položila jsem na stůl těžkou papírovou tašku a značkovou kabelku. „Uvnitř je něco cenného. Dávej na to pozor,“ řekla jsem záměrně dostatečně hlasitě.
Linda lačně zírala na tašku. Myslela si, že v ní jsou peníze. Dala jsem Emily dort a objednala si kávu. Pak jsem přímo nadhodila: „Chceš Emily zpátky?
“
„Cože? Ano. Je to tak milá dívka. Jen ji chci vychovávat sama.
“
„Od Boba jsem slyšela, že ji opravdu miluješ jako vlastní dceru,“ řekla jsem. „Láme mi srdce, když pomyslím na to, že bych ji vzala někomu, jako jsi ty. Tak jsem si říkala, že bys mi mohla dát něco na oplátku. “
„Jako co?
“
Předstírala jsem nepochopení. „Jako co myslíš? Já nevím. “
Linda otráveně cvakla jazykem.
Po chvíli netrpělivě řekla: „Tedy kvůli penězům! Prostě peníze, Katherine. Peníze. “
Schválně jsem se zeptala hlasitěji: „Takže se vzdáváš své drahé dcery kvůli penězům?
“
Linda se zamračila. „Očividně si zasloužím nějakou kompenzaci. “
„Ne. Já jsem taky matka.
Vím, jak vzácné může být dítě. Nemám v úmyslu ti Emily vzít, Lindo. Pokud si to ty i Emily přejete, vrátím vám ji. Dokonce ti pomůžu přesvědčit Boba.
“
Linda nevěřícně vyjekla: „Počkejte chvíli! “ Smála se, ale v očích měla úzkost. „Emily, ty přece nechceš být odloučená od Katherine a svého otce, že? “
Emily se na ni podívala, pak na mě.
Sklopila zrak. „Tak jako tak je to v pořádku. “
„Zbláznila ses? “ Linda bouchla do stolu.
„Takhle mi dej alimenty. Deset tisíc dolarů. Ne, to nestačí! Dejte mi pro začátek padesát tisíc!
“
Linda se začala projevovat v pravé podobě. Opřela jsem se na židli. „Není na tobě, abys rozhodovala, Lindo. Promluv si s Bobem.
Já nejsem ta, kdo bude platit. “
Linda byla čím dál víc frustrovaná. Sáhla po tašce na stole. „Aspoň tohle mi nech!
“ vykřikla a přitáhla si ji k sobě. „To je v pořádku,“ řekla jsem nenuceně. „Vlastně jsem ty knihy chtěla prodat v antikvariátu. Jestli je chceš, jsou tvoje.
“
Linda zkontrolovala obsah a překvapeně odfrkla. „Nechci tak špinavé staré knihy! “ odstrčila tašku. V tu chvíli jsem se v duchu zasmála.
Pak jsem vytáhla z kabelky malý diktafon a ukázala jí ho. „To je jasná hrozba. S tím, cos právě řekla, by ti nikdo nesvěřil dítě do péče. “
Linda vyskočila a snažila se mi ho vytrhnout.
Vtom jí ze strany někdo chytil zápěstí. „Tati! “ vykřikla Emily. Bob.
Stál tam s chladným pohledem. Měl být v zahraničí. „Jestli se pokusíš ublížit mé ženě, budu tě žalovat,“ řekl Lindě. Emily se mu vrhla kolem krku.
„Jak bych se mohl nevrátit v době rodinné krize? “ usmál se na mě. Pak se otočil zpátky k Lindě. „Měla by sis uvědomit, že tě naše dcera jako matku už nepřijímá.
“
Linda se třásla vztekem. Nakonec sevřela tašku s knihami a zasyčela: „Aspoň tohle mi nech! “
„Vezmi si je,“ řekla jsem klidně. „Některé jsou první vydání.
Každé má hodnotu tisíců dolarů. “
Lindě se rozšířily oči. „Cože? Tys říkala, že mi je dáš!
“
„Ne. “
Bob ji přinutil usednout. „Ty se nikdy nepoučíš. Tyhle knihy teď patří Emily.
“
Linda prosila, plakala, ale Bob byl neoblomný. „Jestli ještě někdy budeš obtěžovat mou ženu nebo dceru, nebudu váhat podniknout právní kroky. “
Odešli jsme. Později vyšlo najevo, že Bob si vyžádal naléhavý návrat ze služební cesty a že se s Emily celou dobu domlouval přes mobil.
Od toho dne se Linda před námi už nikdy neukázala. Jen jednou, když byla vystěhovaná z bytu, přišla v obnošených šatech prosit Boba o pár set dolarů. Odmítl ji a poradil jí, aby žila zodpovědněji. Proklínala ho a nakonec se rozplakala jako malé dítě.
A Emily? Stali jsme se nerozlučné jako skutečná matka a dcera. Začala mi pomáhat s vařením, skládala se mnou prádlo, vyprávěla mi příběhy ze školy. Jednou se mi svěřila, že si vždycky přála, abych byla její máma, a že si držela odstup jen proto, že se bála, že ji zase někdo opustí.
„Toho ses nemusela bát,“ řekla jsem a objala ji. „Jsem teď tvoje máma. Vždycky tě budu chránit a vždycky si budeme rozumět. “
Emily se na mě zářivě usmála.
A já věděla, že tohle pouto už nám nikdo nerozbije.
