Vzduch v pozdním srpnovém odpoledni se tetelil vedrem a Everett si sáhl na pažbu pušky v sedlovém pouzdře, jakmile se jeho kůň Bak náhle zastavil. Valach stál jako přimražený s ušima nastraženýma dopředu. Everett toho koně znal. Bak se nebál hadů ani horských lvů.
Tohle bylo něco jiného, něco, co páchlo krví. . . Sedl z koně, poplácal ho po krku a s puškou v ruce se vydal k potoku, který se vinul mezi topoly.
Vzduch zhoustl kovovým pachem čerstvé krve. A pak ji uviděl, ležela tváří k zemi u vody, jedna ruka ponořená do proudu jako by se snažila dosáhnout něčeho, co už bylo dávno pryč. Byla to indiánská žena v jelenicové tunice zdobené korálky, s vlasy spletenými do copů. Z jejího levého ramene trčel zlomený konec šípu.
Peří neslo zlověstné barvy, černou a zubatě červenou. Ledový chlad mu projel tělem. To nebyl šíp lakotů ani šajenů. Znal tu značku.
Byla to značka Victoriovy bandy, skupiny odpadlíků, co se živili strachem a násilím. . . Dalek klekl, stiskl jí dva prsty na krk a prekvapeně ucítil slabý puls.
Žila. Kůže měla horkou, horečka jí už kolovala v žilách. Zavřel oči a udělal rozhodnutí, které převrátí jeho pečlivě uspořádaný svět. Nemohl ji tu nechat zemřít.
Vzal ji do náruče, lehkou a křehkou. Její hlava mu klesla na rameno a tichý sten jí unikl ze rtů. Nesl nejen umírající ženu. Nesl budoucnost, kterou si nevybral, a nebezpečí, kterému se celý život vyhýbal.
. . Srub byl malý a strohý, postavený z hrubě otesaných klád. Položil ji na svou úzkou postel, jediný měkký nábytek v místnosti.
Rána byla ošklivá, kůže kolem šípu oteklá a zlověstně zčervenalá. Tmavé pruhy se plazily po kůži k srdci. Znal znamení otravy krve. Nebyl čas na váhání.
„Odpusť mi, zašeptal a začal jí zvedat tuniku. Byla to intimita, kterou si nevybrala, ale nezbyl mu jiný způsob, než ránu odhalit. Když konečně látku přetáhl přes hlavu, zadržel dech. Hrot šípu byl zabodnutý hluboko, téměř na kost.
V tu chvíli se pohnula, otevřela oči skalené horečkou a zmatením. Uviděla se napůl obnažená před cizincem a slabě se pokusila odtáhnout. „ Klid, řekl jemně. Musím to dostat ven.
Přestala bojovat. Tělo jí ochablo a do očí se jí vrátila horečnatá mlha. Vzal nůž, očistil čepel v plameni a udělal dva malé řezy, aby ránu rozšířil. Trhla sebou, ale zůstala ležet.
Vzal kleště, pevně sevřel konec hrotu a jedním rychlým silným pohybem ho vyrval. Vykřikla. Ostrý pronikavý zvuk, který se odrazil od stěn srubu, a pak ji pohltily mdloby. Zastavil krvácení, nalil whisky do rány a pevně jí ovázal.
Práce byla hotová. . Místo toho udělala něco nečekaného. Vzala jeho zizvenou mozolnatou ruku do své.
Bylo to prosté gesto, ale obsahovalo celý svět slibů. Neznamenalo to „půjdu s tebou. Znamenalo to „půjdeme spolu. Everet se podíval na jejich spojené ruce, její tmavou a štíhlou, jeho světlou a ošlehanou prací.
Jeho osamělá pevnost byla prolomena ne silou, ale aktem soucitu. Nevěděli, co jim budoucnost přinese. Věděli jen, že jí budou čelit společně. Skutečná odvaha se neměří počtem poražených nepřátel, ale silou překonat propasti, které nás rozdělují.
Soucit je most, který dokáže spojit i nejvzdálenější světy. A v zranitelnosti druhého často nacházíme svou vlastní zapomenutou lidskost. .
.
