Prach tady byl první i poslední věcí každého dne. Jemný načervenalý prach Arizony, který si sedal na parapet, na okraj klobouku i do tichých koutů srdce. Jamesův ranč, uhnízděný v náruči sluncem spálených kopců, byl ostrovem v oceánu ticha. Jediné zvuky tu dělala vrzající větrná pumpa, občasné frknutí koně a pravidelný rytmus jeho kroků po prkenné verandě.
Bylo mu něco přes třicet, s rameny širokými od dřiny a rukama mozolnatýma, kterýma dovedl opravit plot i uklidnit splašené hříbě. Tvář měl ošlehanou větrem, s jemnými vráskami kolem očí, které viděly příliš mnoho úsvitů o samotě. Modré oči, obvykle klidné jako polední obloha, skrývaly hloubku, kterou málokdo tušil. Málokdo se totiž obtěžoval se podívat.
Toho rána seděl na verandě jako každé jiné, s plechovým hrnkem horké černé kávy, a sledoval, jak první paprsky malují horizont do růžova a zlata. V samotě nacházel svého druhu pokoj, rutinu, která ho chránila před ozvěnami minulosti. Pak se ale na západě začala stahovat mračna. Zhoustla a ztmavla do zlověstného hnědého odstínu, který James znal až příliš dobře.
„No tak,” zamumlal si pro sebe, odložil hrnek a dal se do práce. Nahnal dobytek do ohrady blíž ke stodole, zkontroloval západky na kurníku a pevně zavřel těžká vrata. Když se chystal vrátit se do srubu a přiložit do kamen, zachytil uchem něco, co do toho hluku nepatřilo. Něco, co ho donutilo sáhnout po pušce Winchester.
Vetřel se do vřícího písečného chaosu, kde ho vítr tlačil zpátky a písek ho bodal do tváře. Zavolal do větru, ale hlas mu vítr okamžitě sežral. A pak ji uviděl. Ženu, která se krčila u rozsochatého starého jalovce, chycenou v pasti vlastního strachu.
Byla jako divoké zvíře, připravené bojovat nebo utéct. Vzal ji opatrně do náruče a donesl ji dovnitř, do bezpečí srubu, zatímco venku zuřila bouře. Když se uklidnila a on jí podal horkou kávu, zjistil, že se jmenuje Ajaša. Řekla mu, že přišla z hor, že jí došla voda a že ji bouře chytila cestou.
Nic víc neřekla a James se neptal. Dny plynuly jeden za druhým. Bouře pominula, ale Ajaša zůstala. Nejdřív to bylo jen o tom, že potřebovala nabrat síly, pak se ale začala podílet na práci kolem ranče.
Opravovala ploty s pozoruhodnou jistotou a s koněm si rozuměla líp než kdokoli, koho James kdy poznal. Jednoho večera, když seděli na verandě a sledovali, jak se obloha barví do fialova, upřela pohled na hranici jeho pozemku, vyznačenou plotem z ostnatého drátu. Začal si všímat drobností. Jak si ráno zaplétá své dlouhé lesklé vlasy.
Jak se jí rty nepatrně zkroutí, když vidí hříbě dovádět. Jak se pohybuje po srubu tiše a ladně, jako by tu byla odjakživa. Ticho mezi nimi přestalo být prázdné. Stalo se plným, srozumitelným, a James v něm nacházel něco, o čem si myslel, že už nikdy nenajde.
Poprvé za dlouhé roky nebyl jeho svět jen o prachu a samotě. Potom přišla ta rána, kdy měl pocit, že je všechno v pořádku. Vyšel ven, nadechl se čistého vzduchu a uviděl to. Někdo hodil mrtvého kojota do jeho studny.
Mršina znečistila vodu na několik dní, možná týdnů. V jeho očích se mísil vztek s nevěřícností. V tomhle kraji se takové věci nedělaly. Ne bez důvodu.
Ne bez varování. A pak mu došlo, že Ajaša od rána nikde není. Prostě se vypařila do krajiny, jako by ji spolkla samotná zem. „Když s tímhle půjdu za šerifem, vysměje se mi,” zamumlal pro sebe.
Neměl důkaz. Neměl jméno. Měl jen mrtvého kojota ve studni a prázdný srub, který ještě před pár hodinami voněl kávou a její přítomností. Seděl na verandě a zíral do prachu, když se na hřebeni kopce objevili tři jezdci.
Zastavili se a dlouho se dívali dolů na ranč. Na Jamese. Pak jeden z nich seskočil z koně a začal sestupovat k srubu. Byl to muž s chladnýma očima a úsměvem, který nikdy nedošel do očí.
Představil se jako Caleb Turner, místní rančer, a promluvil o tom, jak slyšel o „problémech” s divochy v okolí. Nabídl Jamesovi pomoc. Ochranu. Spojenectví.
Řeč mu plynula hladce, ale pod tím vším James cítil něco jiného. Když tiše zmínil, že ví, že James „hostí” ženu z hor, v jeho hlase zazněl zvláštní důraz. „Taková ženská může přinést jen potíže, příteli,” řekl Caleb s úsměvem, který nevěstil nic dobrého. „Lidi v tomhle kraji si pamatují.
A některý účty se platí krví. ”
James stál na verandě, ruku na pušce, a pozoroval, jak Caleb nasedá zpátky na koně. Jezdci zmizeli na hřebeni stejně tiše, jako se objevili. Nechal je odjet, ale slova mu vrtala hlavou.
Vrátil se do srubu a našel to, co Caleb neřekl, ale co James teď viděl jasně: Turner potřebuje jeho půdu. Jeho vodu. A Ajaša byla jen záminka, jak ho vytlačit nebo vyprovokovat ke konfliktu, který by mu uvolnil cestu. Jenže když se otočil, stála ve dveřích.
Ajaša. Vrátila se. Sama, pěšky, s odřeninami na dlaních a pohledem, který říkal víc než tisíc slov. Dívala se na něj zpříma, s bradou zdviženou a očima plnýma vzdoru i strachu zároveň.
„Utekla jsem, protože jsem nechtěla, aby ti ublížili kvůli mně,” řekla tiše. „Ale oni tě najdou, ať se stane cokoli. Tu ženskou, co pohřbili před dvaceti lety u Turnerova potoka, našli taky. ”
James se podíval na ni, pak na západ, kde slunce pomalu zapadalo za hřeben, za kterým zmizel Caleb Turner.
Nadechl se. Zhluboka. Položil ruku na pušku a podíval se Ajaše do očí. „Tak už neutečeme,” řekl.
„Dokud je co bránit. “
