Věděla jsem, že ten den přijde. Jen jsem netušila, že to bude přesně ve středu v 11:30 dopoledne, před očima dvaatřiceti lhostejných kolegů v open space na pátém patře, když mě můj manžel chytí za paži tak silně, že mi na zápěstí zůstane otisk, a zařve mi do tváře: „Copak ty jsi fakt tak tupá? Ty vůbec nic nechápeš? “
Jmenuji se Antonella, je mi jednačtyřicet let, jsem hlavní účetní ve společnosti Avanguardia Costruzioni a tři roky jsem vdaná za Riccarda.
Ne, počkat – to je špatně. Jmenuji se Antonella, je mi jednačtyřicet let, jsem hlavní účetní a jsem vdaná tři roky. Máme spolu syna Giacoma. Až sem je to všechno pravda.
Do Avanguardia Costruzioni jsem nastoupila před třemi a půl lety. Věděla jsem, že zaměstnávat manželku hlavního účetního není ideální, ale když mi práci nabídli, řekla jsem ano. Riccardo tehdy pracoval jinde a tu práci nesnášel. Viděla jsem, že se v něm něco mění, pomalu, skoro neznatelně.
Neříkala jsem si to nahlas, ale cítila jsem to. A pak se to stalo. O rok později nastoupila do firmy Elena. Moje tchyně.
Riccardova matka. Byla to odbornice na administrativu a uklidnění chaosu, takže zpočátku to vypadalo jako dobrá volba. Jenže Riccardo nebyl nadšený z představy, že jeho matka bude pracovat ve stejné firmě jako jeho žena. A já jsem v tu chvíli nechtěla, aby se z toho stala podmínka mého zaměstnání.
Nechtěla jsem, aby to bylo od začátku něco, co mi visí nad hlavou. Toho rána jsem přišla do práce o dvacet minut dřív než obvykle. Ne kvůli spěchu, ale protože jsem spala špatně. Měla jsem před sebou prezentaci.
Dělala jsem takové reporty osmkrát do roka a znala jsem jejich strukturu nazpaměť. Jenže tentokrát to bylo jiné. Data z druhého projektu se přelila do sloupce prvního. Technická chyba při exportu mezi programy.
Věděla jsem, že to opravím, ale necítila jsem se dobře. Vlastně jsem se necítila dobře už několik týdnů. Byla jsem unavená. Všechno mě bolelo.
Myslela jsem, že je to stres. Prezentace proběhla před vedením. Řekla jsem, že došlo k chybě. „A proto navrhuji, abychom…“ – „Ne,“ řekl Riccardo a zvedl se od stolu.
„Nemůžeme. “ A vyšel ze zasedačky. Všichni na mě hleděli. Já jsem jen stála a držela se židle.
O dvacet minut později měl přijet můj otec. Žije u jezera Como, poblíž kanceláří naší firmy. Byla to náhoda, že se stavěl ve městě. Měla jsem mu ukázat kancelář.
Měla jsem mu představit kolegy. A hlavně jsem mu chtěla představit Riccarda. Když jsem procházela kolem místnosti, kde seděla Elena, zastavila jsem se. Jen na vteřinu.
Nezastavila jsem se úplně, jen jsem zpomalila a poslouchala. Chtěla jsem vědět, s čím mám do činění. Slyšela jsem její hlas. Nebylo v něm nic mateřského.
Bylo v něm něco studeného a vypočítavého. Tenkrát jsem se tomu zasmála. Dnes už se nesměju. Můj otec přijel.
Stál u výtahu s mým synem Giacomem a s mým bratrem. Všichni tři, připravení, oblečení, čekali na mě. Riccardo šel naproti nim s aktovkou pod paží, četl si něco za chůze, a když je uviděl, zastavil se. A pak udělal něco, co mě donutilo zastavit se i mě.
Usmál se. Ne široce. Jen tak lehce. Přesně tím způsobem, jakým se usmíval na začátku, před třemi lety, když jsem řekla něco nečekaného.
Když se na mě díval jako na člověka, ne jako na součást svého obrazu světa. Došla jsem k nim. „Můžeš počkat asi dvacet minut? “ zeptal se mě Riccardo.
Neřekla jsem ne. Řekla jsem: „Vzpomínáš si, jak jsi nastupoval do Avanguardia? “ Usmál se. „Ne,“ řekl.
„Vzpomínám si, jak jsem tě potkal. “ A pak se otočil k mému otci. „Jdeme do ambulantní místnosti tři. “ Řekl to tak, jako by to byla samozřejmost.
Nerozuměla jsem. „Proč do ambulantní místnosti? “ zeptala jsem se. „Protože tam na nás čeká doktor,“ řekl Riccardo.
„Máš schůzku. S gynekologem. “
Nedýchala jsem. „Cože?
“
„Řekl jsem doktorovi Venierovi, že tě sem přivedu,“ řekl klidně. „Věděl jsem, že bys sama nešla. Tak jsem to zařídil. Přijdeme o dvacet minut později, ale to nevadí.
“
A pak ke mně sklonil hlavu a zašeptal: „Jsi těhotná, Antonello. Už dva měsíce. A já jsem to věděl dřív než ty. A věděl jsem, že kdybych ti to řekl doma, utekla bys.
Tak jsem to udělal tady. Před tvým otcem. Před tvým bratrem. Před tvým synem.
Protože už nemůžeš utéct. “ Otevřel dveře do ambulantní místnosti a ukázal mi dovnitř. „Tak co? Jdeš?
Nebo to mám říct všem, až se vrátíme do kanceláře? “
Nikdy jsem neviděla svého otce tak ztichlého. Nikdy jsem neviděla svého bratra tak bezradného. A nikdy jsem neviděla Riccarda tak, jak vypadal v tu chvíli – jako muž, který nečeká, že řeknu ano, ale který mě donutí čelit pravdě, ať chci, nebo ne.
A já jsem stála uprostřed chodby, s rukou na břiše, a poprvé za tři roky jsem nevěděla, kdo z nás dvou je ten, kdo drží kontrolu.
