Klímou toho prosincového večera pronikal chlad až do morku kostí, ale uvnitř Evelinina pokoje bylo dusno napětím. Hraběnka Bakliová vstoupila bez zaklepání a její pohled sklouzl po skromných šatech, které Evelína právě ukládala. „Jako host do tanečního sálu nepůjdeš,” řekla stroze a vzala si ty šaty pro sebe. Evelína jen sklonila hlavu, když hraběnka odešla a odnesla látku do pokojů Juliany, své vlastní dcery.
Věděla, že tohle není o laskavosti, ale o moci. V sále to večer žilo tancem a šepotem. Hraběnka vstoupila s major domem panem Harrisem, který si něco poznamenal do malého notýsku. Pak ukázala vějířem do výklenku a postavila Evelínu do stínu, jako by byla jen dekorací.
Evelína se instinktivně posunula hlouběji, aby nebyla vidět. Když před hraběnkou dámy klesaly do pukrlet, Evelína také poklekla s bezchybnou elegancí, ale v duchu počítala minuty do konce valčíku, aby se mohla ztratit. Kristian, vévoda, si jí ale všiml. Vešel do výklenku, opřel se o samet a natáhl nohy.
„Prosím vás, vraťte se do sálu,” řekla Evelína tiše, ale on jen pohlédl směrem k tanečníkům. „Tohle jsem asi nedomyslel až do rána,” zamumlal a přitlačil kávový šálek k rtu, jako by hledal útěchu v horku. Evelína chtěla odejít, ale on ji zastavil pohledem. „Vy se vrátíte do svého paláce,” dodal a v jeho hlase bylo něco, co nedovolovalo odpor.
Ráno se ale ukázalo být krutější než předchozí večer. Hraběnka si Evelínu předvolala do salónu a její hlas byl ostrý jako nůž. „Ty jsi chudá příbuzná, kterou jsem vzala do domu. Pošlu tě do Oakwood House.
” Evelína cítila, jak jí povolují kolena, ale než stačila odpovědět, vběhla do místnosti Juliana. „Nezačínej dřív, než vůbec vstoupí do místnosti,” okřikla ji matka a posadila se s vyšívacím rámem, jako by se nic nedělo. Juliana se ale nedala odbýt. „Chtěla vás poslat do Oakwood House,” řekla Evelíně a v jejích očích byl vzdor.
Evelína se podívala hraběnce přímo do očí. „Dnes jste přišla do našeho domu, protože jste mohla. ” V té chvíli pochopila, že tohle není jen o šatech nebo o postavení. Hraběnka ji doprovodila do haly a podala jí list papíru.
„Tím získal značnou sumu, téměř 10 000 liber,” řekla a Evelína zalapala po dechu. Deset tisíc liber. To byl majetek, který jí zanechal otec, a který měl přejít do jejího plného vlastnictví, až dosáhne devatenácti let nebo vstoupí do manželství. Ale teď byl v rukou hraběnky.
„Marto, schovej ho do boty nebo pod živ,” řekla Evelína své služce a schovala dopis, jako by to byl poklad. Vévoda může chodit do našeho domu, kolikrát chce, ale to nezachrání její budoucnost. Večer se v sále šuškalo o zdraví hraběnky a Evelína zaslechla větu: „Velmi brzy péče o její zdraví přejde do mých rukou. ” V tu chvíli jí došlo, že hraběnka neplánuje jen poslat ji pryč, ale připravit ji o všechno.
Do pátku zbývaly méně než dva dny, když Evelína stála u okna v šedém cestovním kabátu. Bolest vystřelila až do zápěstí, když se chytila rámu. Hraběnka mezitím vstoupila do místnosti s hůlkou, která pravidelně dopadala do zledovatělé kolejně venku. „Ty nevděčná mrcho, okamžitě půjdeš do kočáru.
Chci zpět celých 10 000 liber do poslední penny. ” Evelína se zasmála do kabátu, když slyšela, jak hraběnka křičí na Kristiana, který právě vstoupil. „Pane, pletete se do cizích záležitostí. ” Ale on se nenechal zastrašit.
Kristian ji zvedl do náruče a odnesl do kočáru. „Nevím, jak se správně oznamuje 10 000 liber,” řekl jí a položil jí do dlaně medailon. „Ale je tu částka 10 000 liber. ” Evelína otevřela medailon a uvnitř byl doklad o převodu na její účet.
„Zítra se vracíme do Londýna,” dodal a jeho hlas byl pevný. Hraběnka Bakliová nakonec laskavě souhlasila s předáním zákonného dědictví, ale přišla o velkou část svého společenského postavení. Evelína šla vedle Kristiana zavěšená do jeho paže, ale v duchu stále cítila chlad toho prosincového rána.
