„No konečně,“ řekla zdravotní sestra s unaveným, ale laskavým úsměvem, když vešla do nemocničního pokoje. Alena ležela s obvázanou hlavou a sledovala, jak jí žena kontroluje reflexy a svítí do očí. Chtěla se zeptat na druhého řidiče, na toho, kdo vjel do protisměru, ale slova jí uvázla v krku. Místo toho se dívala na mandarinky v sáčku, které se při každém pohybu kutálely k sobě.
Otec seděl vedle postele a mlčky bubnoval prsty do kolena. Když sestra odešla, řekl: „Máme štěstí, že to dopadlo takhle. “ Alena přikývla, ale v hlavě se jí honily myšlenky na byt po babičce, který znala do posledního detailu. Babička říkávala, když nalévala čaj do starých šálků s popraskaným zlacením: „Tenhle byt je náš, a do něho se ti druzí nevešli.
“
Druhý den přišla Martina, její kolegyně a přítelkyně, s vytištěnými fotografiemi a deskami plnými dokumentů. „Ještě jedna věc,“ řekla a začala ukládat notebook do tašky. „Nechám oficiálně a v plném rozsahu zapsat do svého vlastnictví. “ Alena se zarazila.
„Co tím myslíš? “ Martina se vyhnula pohledu a rychle odešla, než stačila Alena cokoliv dodat. O tři dny později přišel telefonát od matky. Matka plakala do telefonu a prosila, aby Alena zastavila běžné geodetické řízení.
„Prosím tě, jen to odlož,“ vzlykala. „Formálně ještě není byt úplně zapsán do vlastnictví. “ Alena položí telefon a dlouho hleděla do stropu. Jednotlivé části do sebe začaly zapadat, a obraz, který se rýsoval, byl děsivý hlavně svou obyčejností.
Otec investoval do nemovitostí v zahraničí a zadlužil se. Vzal si úvěr, o kterém Alena do dnešního telefonátu netušila. Byt po babičce měl jít do zástavy. „Formálně ještě nebyl byt úplně zapsán do vlastnictví,“ opakovala si matčina slova.
Alena si vzpomněla, že otec poslední měsíce něco chvátal, neustále spěchal. „Spěch byl od začátku pastí, do níž chtěli zahnat i ji,“ pomyslela si. Alena se ponořila do práce, oddělila skutečnosti od domněnek, stanovila priority a začala jednat podle seznamu. Věděla, že člověk, který se dostane do finančního kouta, může jednat velmi nepředvídatelně.
Ale pořád to byl její otec. Muž, jehož sebejistotu a odvahu riskovat kdysi obdivovala. Zamilovala se do jeho schopnosti prosadit svou. Teď jí ta samá vlastnost ničila život.
Čtvrtého dne přišel do pokoje neznámý muž středního věku. Představil se jako Petr Havel, advokát. „Nehodlám pronášet morální soudy, protože to nespadá do mé práce,“ řekl a podíval se jí do očí. „Ale měla byste vědět, že pokud ten převod dokončíte, váš otec půjde do vězení.
Pokud ho zastavíte, přijdete o něj navždy. “ Alena zavřela oči. „Nehodlám ustoupit,“ řekla, ale její hlas se chvěl. Martina jí poradila, aby jednala podle práva, ne podle emocí.
Nina, která jí nosila obálky do nemocnice, téměř každý den mlčky seděla u postele. Alena se dívala do tmy a vracela se k jediné otázce: „Jak mohl udělat něco takového vlastní dceři? “ Jen se dívala na babiččino písmo a cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Ráno vzala listinu do rukou.
Znovu ji otevřela a četla ji, i když už ji znala zpaměti. U jiných případů si udělala jen krátkou poznámku do telefonu. „Posílí to naši pozici na maximum,“ řekla si. Ale pak zavřela deník a vložila ho do samostatné krabice.
Poprvé, když znovu vstoupila do kanceláře, kolegové ji přivítali květinami a krabicí zákusků. Matka přišla týden poté a seděla tiše v kuchyni. „Zamilovala jsem se do jeho sebejistoty,“ řekla Alena a podívala se matce přímo do očí. „A ty jsi to věděla.
“ Matka sklonila hlavu. „Věděla jsem, že má problémy, ale ne takové. “ Alena si vzpomněla na byt, na babiččiny šálky, na vůni čaje. „Samozřejmě jen, pokud mě někdy budeš chtít znovu pustit do svého života,“ řekla tiše a zavřela oči.
Nakonec se rozhodla. Přešla do kuchyně, kde na stole ležel návrh oznámení. Vzala pero a pomalu ho podepsala. „Samozřejmě jen, pokud mě někdy budeš chtít znovu pustit do svého života,“ opakovala si, zatímco se dívala z okna na město, které se probouzelo.
Věděla, že tohle rozhodnutí změní všechno. Ale byla připravená nést následky.
