„Žádná oslava, peníze potřebujeme na tvoji sestru,“ řekla matka. U večeře mi zazvonil telefon. „Pane, váš soukromý tryskáč je připraven. “ Otci upadla vidlička.
Všechno se změnilo v jediné vteřině. Vystoupila jsem z taxíku poblíž jejich domu kolem šesté večer, když slunce už zapadalo za obzor a šedivé fasády barvilo do chorobně růžova. Čtvrť Barriera v Miláně vždycky vypadala unaveně. Staré domy, rozpadlé portály, stromy roztroušené v betonových záhonech.
Moji rodiče tam žili dvaatřicet let a matka o tom bytě pořád mluvila, jako by to byl palác. Šla jsem po schodech pomalu. Výtah se rozbil už minulý měsíc a otec se sousedy se nemohli shodnout, kdo zaplatí opravu. Čtvrté patro.
Na odpočívadle byl cítit cizí jídlo a vlhko. Věděla jsem, že matka každou chvíli začne. „Patnáct tisíc,“ povzdechla si. Patnáct tisíc pro rodinu, kde otcův důchod sotva dosáhl na dvanáct set a matka vydělávala ještě míň.
Dívala jsem se na matku a nevěřila jsem vlastním uším. Patnáct tisíc dolarů dluhů a vy ji chcete poslat na dovolenou? Před třemi měsíci jsem do jejího projektu investovala padesát tisíc eur přes zastřenou investiční společnost. Odhadovala jsem celkový kapitál na zhruba dva miliony čtyři sta tisíc.
Investovala jsem do toho sto dvacet tisíc před šesti měsíci a projekt se začínal rozjíždět. Chtěla jsem odejít z práce dispečerky, otevřít si vlastní fond rizikového kapitálu, přestěhovat se do Milána nebo dokonce do zahraničí. Utratili skoro čtyři tisíce eur, což byla na jejich rozpočet obludná částka. Měla jsem malou rezervu, patnáct tisíc eur, které jsem našetřila za pár let příležitostných příjmů.
Tehdy to byla okrajová záležitost, nikdo to nebral vážně. Investovala jsem z toho deset tisíc. Nejprve pomalu, pak čím dál rychleji, a když to překonalo deset milionů, prodala jsem polovinu a inkasovala sto padesát tisíc čistého. Byly to šílené peníze.
Ottavia se považovala za úspěšnou ženu, holku s patnácti tisíci dluhy a prací za tisíc měsíčně. Banky, mikrofinanční organizace, nějaké online služby, částky od pěti set do pěti tisíc eur. „Dvacet tři tisíc,“ opakovala jsem. „Polovina je skoro dvanáct tisíc.
“ Opřela jsem se do židle. Jak může splácet třiadvacet tisíc? „Úspěšná,“ usmála jsem se, s dvaceti třemi tisíci dluhů. Odpověď je ne.
Vymahači vyhrožují, chápeš to nebo ne? Byl to zlom, přesně ten projekt, do kterého jsem investovala sto dvacet tisíc. Ne, nasadila jsem si sako. Ottavia se svíjela v hysterii.
Částka třicet tisíc. Ověřili jsme IP adresu, patří do bytu její sestry Ottavie Tagliacozzo. Napište prohlášení, že jste nedala souhlas k použití svých údajů. Dluh je obrovský, dvacet tři tisíc.
Jediná podpora s dvaceti třemi tisíci dluhů. Částka tři sta šedesát tisíc čistého. Potvrdila jsem, že jsem nedala souhlas k použití dokumentů a že Ottavia jednala bez mého vědomí. Rozsudek byl vynesen téhož dne, dva roky podmíněně, pokuta pět tisíc eur, povinnost splatit všechny dluhy do jednoho roku.
Můj podíl činil dva miliony tři sta tisíc. Lhala jsem, že se stěhuji do zahraničí. Ne, děkuji. Vzdání se dědictví po rodičích, vzdání se jakýchkoli nároků na majetek, oficiální zákaz kontaktů, telefonátů, zpráv, návštěv, v případě porušení pokuty a možnost právního postihu.
Turisté se tlačili u vchodu do galerie. Vešla jsem do malé kavárny na rohu. „Poslyš, i jen deset tisíc, i jen pět…“ Řekla jsem ne. Došla jsem k rohu, zahnula do další uličky.
Portýr mě pozdravil a otevřel mi, vyjela jsem do osmého patra a vešla do bytu.
