„Postarej se o mámu a tátu sama. Jestli se mi budeš vzpírat, rozvedu se s tebou a budu ti platit alimenty. ”
Jen jsem na něj šokovaně zírala. John si hrdě vyhrnul hruď a samolibě se usmál.
To si vážně myslí, že bych splnila něco tak směšného? Vždycky jsem myslela na své příbuzné a kvůli nim jsem snášela nejednu nesmyslnou žádost. Ale tohle byla poslední kapka. Jmenuji se Emily a je mi čtyřicet.
Jsem generální ředitelkou internetové společnosti, kterou jsem založila ve svých šestadvaceti. Přišla jsem o rodiče příliš brzy, a tak jsem se upnula k práci. Zatímco přátelé se ženili a vdávali, já jsem cestovala po zakázkách u nás i v zahraničí. Byla jsem neustále zaneprázdněná a na vztahy nezbýval čas.
Příbuzní mě kritizovali: „Pokud se brzy nevdáš, nebudeš moct mít děti. ” Nebo: „Není ti smutno, když jsi pořád sama? ” Jen jsem se usmívala a šla dál. Má práce mě naplňovala a firma rostla.
Jednoho dne mě podřízený přemluvil, ať jdu na fotbalový zápas. Tam jsem potkala Johna, který fandil stejnému týmu. Okamžitě jsme si padli do oka. Byl veselý, pozorný a dokázal mě rozesmát.
Pro někoho, kdo žil jen prací, byl John jako závan čerstvého vzduchu. Užívala jsem si s ním každou chvíli. Do podrobností o své firmě jsem se nepouštěla – stačilo mi, že mě má rád takovou, jaká jsem. Pak přišel jeden zásadní večer.
Vyprávěla jsem Johnovi o svém podnikání a on se začal zajímat čím dál víc. Nakonec se přihlásil do mé společnosti jako zaměstnanec. Těšilo mě, že můžeme sdílet i pracovní život. Jenže jsem netušila, že to byl začátek konce.
Po svatbě se John změnil. Začal mě kritizovat kvůli mému platu a tomu, že vydělávám víc než on. Často mi říkal, že bych měla být radši, že ho mám. Když jsem se bránila, obvinil mě, že jsem sobecká a že zanedbávám jeho rodiče.
Tvrdil, že manželka má povinnost starat se o tchána a tchyni. Já jsem ale měla vlastní firmu, kterou jsem budovala patnáct let. Nemohla jsem všechno zahodit. Jednou večer mi položil na stůl papíry.
„Podepiš tyhle dokumenty, ať máma s tátou mají nárok na část tvého majetku,” řekl klidně. Podívala jsem se na něj nevěřícně. „To je můj majetek. Vydělala jsem si ho sama.
” John se usmál: „Když ses vdala do téhle rodiny, je tvoje povinnost se o ně postarat. ” Odmítla jsem podepsat. John jen pokrčil rameny: „Nezapomeň, že to můžu podat kdykoli znovu. ” Papíry samolibě uklidil do šuplíku v obýváku.
Od té chvíle jsem k němu začala chladnout. Ráno jsem už nevařila snídani ani pro něj nežehlila košile. Přestala jsem poslouchat jeho stížnosti. John si toho všiml a začal se chovat ještě hruběji.
Vyhrožoval mi rozvodem, pokud se nepřizpůsobím jeho představám. Říkal, že jsem neschopná manželka, protože dávám přednost práci před rodinou. Jenže já už jsem nevěřila ani slovu z toho, co říká. Jednoho dne John oznámil, že pořádá pracovní večírek.
Pozval všechny zaměstnance, ale nápadně zval do hotelů jen mladé kolegyně. Říkala jsem si, že to snad jen špatně vnímám. Pak mi jedna zaměstnankyně po pracovní době řekla něco, co mě zarazilo. John se k ní choval důvěrně, až nepatřičně.
Nevěděla jsem, jestli jí mám věřit. Ale v mém nitru se už dávno usadilo podezření. Toho večera jsem přijela k jeho rodičům tak, jak bylo zvykem. V poslední době jsem už nezvonila, jen jsem tiše otevřala dveře a zouvala si boty v předsíni.
Z obýváku se ozývaly hlasy. Poznala jsem Johnův smích. A pak jsem zaslechla jeho matku: „No, zatím je docela příjemná a nosí peníze, takže ji asi budeme muset strpět. ”
Ztuhla jsem.
Tchyně tedy o mně mluví jako o tašce s penězi? Vešla jsem do místnosti a oba ztichli. John se na mě podíval očima podlitýma krví, jakmile vstoupil, rychle ke mně udělal krok. Chtěl mě zastrašit.
Ale já už jsem se nebála. „Co to říkáš? ” zeptala jsem se klidně. Tchyně zbledla a John začal křičet.
„Ty nemáš právo sem chodit, když chceš! ” vyjel na mě. „Když ses přivdala do téhle rodiny, je tvoje povinnost starat se o moje rodiče, a basta! ” Přesně tohle jsem čekala.
Usmála jsem se. „Tys mě nikdy nemiloval, že ne? Chtěl jsi jen můj podíl a pohodlný život. ”
Johnovi vyschlo v ústech.
„Jestli mě ještě jednou urazíš, rozvedu se s tebou! ” zahrozil. Jen jsem pokrčila rameny: „Tak se rozveďme hned. Vlastně už jsem volná, ne?
”
Johnovi ztuhla tvář. Ztratil řeč. A když jsem domluvila, jeho sebevědomý výraz se proměnil v šedý popel a on začal plakat. Ale já jsem se ani neotočila.
Odešla jsem z jeho rodičovského domu, nasedla do auta a rozjela se domů. Druhý den ráno jsem si sbalila věci, objednala právníka a podala žádost o rozvod. John mi psal desítky zpráv, prosil a vyhrožoval. Neodpověděla jsem.
Jeho matka mi nechala vzkaz, že jsem nevděčná a že si za to můžu sama. Ale mě už jejich hlasy nezajímaly. Zavřela jsem za sebou dveře a podruhé se nenechala nikým ponižovat.
Poprvé po dlouhé době jsem se cítila svobodná.
