Krátce po smrti mého dědečka řekla maminka babičce, ať brečí, sbalí si věci a vypadne. Táta se usmál a dodal, že tohle nikdy nebyl její domov. Když jsem se vrátil z pracovní cesty, našel jsem babičku venku v zimě, zamčenou před domem. To, co jsem udělal potom, je přimělo kleknout a prosit.
Vlak z Bruselu měl zpoždění dvacet minut. Stál jsem v předsíni a díval se z okna na známé střechy Štrasburku, šedé střechy, úzké uličky, věž katedrály v dálce. Služební cesta byla náročná – tři dny jednání s belgickými dodavateli, kteří nedokázali jasně vysvětlit, proč zase nesplnili podmínky. Když jsem dorazil domů, babička seděla na schodcích před domem, zabalená v kabátu.
Byla celá promrzlá. Řekla mi, že jí maminka řekla, ať pláče, sbalí si věci a jde pryč. Táta prý dodal, že tohle nikdy nebyl její domov. Babička žila v tom domě pětačtyřicet let.
Starala se o dědečka, když byl nemocný, platila opravy, starala se o zahradu. A najednou ji vyhodili jako psa. Dům byl dvoupatrový, s červenou taškovou střechou a malou zahrádkou před vchodem. Babička do něj za posledních patnáct let investovala přes třicet tisíc eur – nová okna, střecha, topení.
A teď jí chtěli vzít všechno. Vzal jsem si klíče od auta a jel do márnice. Dědeček tam ležel, studený a tichý. Babička si mezitím došla do obchodu na rohu a koupila chleba a mléko.
Ale domů se už nevrátila. Stála před domem, zamčená, a plakala. Vrátil jsem se k domu. Táta stál u auta a kouřil.
Řekl jsem mu, ať mi dá klíče. Usmál se a řekl, že babička už nemá co dělat v tom domě. Pak jsem mu řekl, že pokud mi klíče nedá, zavolám právníka. Táta zbledl.
Vytáhl klíče a hodil mi je. Druhý den jsem šel za právníkem. Jeho tarif byl sto padesát eur za hodinu plus soudní výlohy. Průměrně takové případy stojí tři až čtyři tisíce eur.
Měl jsem našetřeno asi pět tisíc, takže téměř všechno by šlo na právníky. Ale stálo to za to. Právník řekl, že babička má silný případ. Investovala do domu víc než třicet tisíc eur.
Navíc s dědečkem byli manželé, takže měla nárok na podíl. Poslal jsem tátovi a mámě dopis s předžalobní výzvou. O týden později mi táta volal. Chtěl se sejít.
Řekl, že má nabídku. Když jsme se sešli, vytáhl z kapsy obálku a položil ji na stůl. „Tady je deset tisíc eur.
Víc nemůžeme dát.
