Od ní jsem se naučila, že dobrá práce začíná tím, že člověk zná původ každé suroviny a dokáže se podívat dodavateli do očí. První rok byl boj o přežití, druhý už přinesl malé zisky a třetí rok jsme začali dodávat do hotelů v Brně, Olomouci a Praze. Pak do firmy přišla Denisa Horáková. Robert ji přivedl na tříměsíční projekt pro plánovanou expanzi do Německa a Rakouska.
Měla zkušenosti ze zahraničí a uměla mluvit tak, že jí lidé věřili. Přinesla tři faktury od společnosti DH Brand Solutions S. Ro. Každá byla v řádu statisíců.
Když jsem se ptala, na co jsou, odpověděla, že na analýzy trhu a překladovou dokumentaci. Poděkovala jsem jí a faktury proplatila. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že Robert rozhoduje o velkých věcech bez mě. O půl roku později jsem chtěla koupit pozemek vedle naší usedlosti.
Bylo to deset hektarů, které by nám umožnily rozšířit sady. Potřebovala jsem podpis obou společníků. Robert se usmál a řekl, že to není možné. Když jsem se zeptala proč, vytáhl z šuplíku notářsky ověřenou kopii.
Před půl rokem byl do sbírky listin založen dodatek, podle kterého jsem se vzdala části zvláštních schvalovacích práv u velkých transakcí. Podpis vypadal jako můj. Ale nebyl to můj podpis. Robert tvrdil, že jsem dokument podepsala, když jsem byla unavená z jednání s dodavateli.
Řekl, že to byl jen technický krok, aby se firma mohla rychleji rozhodovat. V tu chvíli jsem pochopila, že to není omyl. Bylo to plánované. Denisa mezitím získala vliv i na Roberta.
Čím déle u nás byla, tím víc rozhodoval sám. Když jsem přišla s obchodním plánem pro novou distribuční síť, řekl, že to není priorita. Když jsem navrhla novou ochrannou známku, odbyl mě tím, že na to není čas. Začal jsem si všímat, že Denisa s Robertem tráví hodiny v zasedací místnosti a zavírají dveře.
Často jsem slyšela, jak se smějí. Jednou jsem otevřela dveře bez zaklepání. Denisa seděla na stole a Robert jí něco ukazoval na tabletu. Oba se otočili.
Vypadali, jako bych je přerušila uprostřed něčeho důležitého. Robert se rychle narovnal a řekl, že připravují podklady pro investory. Nevěřila jsem mu. Pak jsem našla smlouvu.
Bylo to v den, kdy jsem hledala starý recept na mošt. Vlezla jsem do skříně v Robertově kanceláři a místo složky s receptem jsem narazila na desky s logem DH Brand Solutions. Uvnitř byl návrh holdingové společnosti Botanica Europe. Robert měl držet 45 %, Denisa 20 %, dva investoři dohromady 25 % a mně mělo zůstat 10.
Deset procent. Vlastní firma, kterou jsem budovala od nuly, se měla zmenšit na deset procent. Můj podíl. Můj podíl, který se mnou nikdo neprobral.
Chtěla jsem s tím jít za ním, ale nejdřív jsem chtěla vědět víc. Začala jsem sledovat, co se ve firmě děje. Všímal jsem si, že se změnilo účetnictví. Objednávky šly přes novou firmu.
Faktury od DH Brand Solutions se platily přednostně. Robert si mezitím začal víc všímat mé asistentky Jany. Jednou jsem ji slyšela říkat, že měla Robertovi předat nějaké instrukce o fakturách. Když jsem se zeptala, jaké instrukce, znejistěla.
Řekla, že jen drobnosti. Nevěřila jsem jí. Pak mi volala naše účetní Tereza. Řekla, že našla něco divného.
Tři měsíce zpětně byly z firemního účtu posílány peníze na soukromý účet Denise. Když jsem se zeptala Roberta, řekl, že je to odměna za její práci. Odpověděla jsem, že její práce byla vyfakturovaná. Řekl, že Denisa nám otevřela dveře do zahraničí a její odměna odpovídá výsledku.
V tu chvíli jsem věděla, že se musím začít bránit. Ale nevěděla jsem jak. Denisa mezitím začala veřejně útočit. Na svém profesním profilu publikovala text o tom, že tradiční rodinné firmy blokují růst kvůli emocím zakladatelů.
Nikdo neřekl jméno, ale všichni věděli, o kom mluví. Kolegové se mi začali vyhýbat. Někteří se tvářili, že se nic neděje. Jeden z nich, Robertův přítel, mi řekl, že možná potřebuji změnu.
Bylo to, jako by mi všichni postupně otáčeli záda. Když se krize prohloubila, přišla za mnou Denisa. Řekla, že chce, abych pochopila, že je to pro budoucnost firmy. Mluvila o tom, že já jsem symbol minulosti a ona budoucnost.
Řekla, že pokud podepíšu dohodu, dostanu slušné odstupné. Zeptala jsem se, kolik. Řekla, že pět milionů korun. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není o firmě.
Je to o tom, kdo má rozhodovat. Odpověděla jsem, že si to rozmyslím. Věděla jsem, že to musím udělat chytře. Šla jsem za právničkou, kterou jsem znala z doby, kdy jsme zakládali firmu.
Jmenovala se Kateřina. Vyslechla si celý příběh a řekla, že musíme jednat rychle. Nejdřív jsme potřebovaly dokázat, že podpis na dodatku je padělaný. Kateřina navrhla, abychom nechali provést grafologickou analýzu.
Také mi poradila, abych sbírala všechny e-maily, zprávy a dokumenty, které dokazují, že jsem o dodatku nevěděla. Ukázala jsem jí smlouvu o Botanica Europe. Řekla, že je to důkaz, že se Robert a Denisa chystali převzít firmu bez mého svolení. Bylo to těžké.
Každý den jsem chodila do práce, jako by se nic nedělo. Usmívala jsem se na lidi, kteří věděli, že mě chtějí odstavit. Když jsem se večer vrátila domů, brečela jsem. Ale věděla jsem, že nemůžu přestat.
Musela jsem dokázat, že to není moje vina. Pak přišel zlom. Kateřina mi zavolala, že má výsledky grafologické analýzy. Podpis na dodatku nepatřil mně.
Byl to padělek. Když jsem to slyšela, spadl ze mě obrovský kámen. Ale zároveň jsem věděla, že to ještě není konec. Museli jsme to dokázat v soudní síni.
Podala jsem žalobu. Robert i Denisa se tvářili, že se nic nestalo. Řekli, že je to nedorozumění. Ale soud začal.
Bylo to vyčerpávající. Vyslýchali mě, předkládali důkazy, zpochybňovali mé motivy. Denisa před soudem prohlásila, že jsem o dodatku věděla a že jsem ho podepsala dobrovolně. Ale grafologický posudek byl jasný.
Navíc Jana, moje bývalá asistentka, vypověděla, že jí Robert nařídil, aby faktury od DH Brand Solutions byly platby přednostně. Řekla, že se bála, že přijde o práci. Její výpověď zaskočila Roberta i Denisu. Soud trval dva roky.
Během té doby se firma dostala do problémů. Bez jasného vedení ztrácela zákazníky. Robert se snažil řídit firmu sám, ale nebyl schopen udržet vztahy s dodavateli, které jsem budovala roky. Denisa slibovala zahraniční partnery, ale žádné nepřivedla.
Naše restaurace v Brně a Olomouci začaly rušit objednávky. Když jsem viděla, jak se firma rozpadá, bolelo mě to. Ale věděla jsem, že nemůžu couvnout. Nakonec soud rozhodl v můj prospěch.
Dodatek byl prohlášen za neplatný. Robert byl povinen vrátit mi schvalovací práva a podíl. Denisa musela vrátit peníze, které si poslala na soukromý účet. Bylo to vítězství.
Ale nebylo to vítězství, které bych chtěla. Firmu jsem dostala zpět, ale byla poškozená. Musela jsem začít znovu budovat důvěru. Musela jsem znovu oslovit dodavatele a zákazníky.
Nebylo to snadné. Ale věděla jsem, že to zvládnu, protože jsem to už jednou dokázala. Roberta jsem potkala ještě jednou. Bylo to v kavárně v Brně.
Vypadal unaveně. Řekl, že měl pocit, že mě tím dodatkem chrání. Že se bál, že už nechci ve firmě pokračovat. Řekl, že doufal, že se mnou může mluvit otevřeně.
Zeptala jsem se ho, proč to neudělal. Mlčel. Vstala jsem a odešla, aniž bych řekla cokoli dalšího. Pochopila jsem, že někdy se člověk nemůže vrátit do minulosti.
Denisa zmizela. Slyšela jsem, že se pokusila o podobný podvod v jiné firmě, ale nevyšlo jí to. Její jméno se objevilo v hospodářském tisku jako příklad toho, že agresivní expanze bez důvěry končí krachem. Nechtěla jsem se nad ní radovat.
Chtěla jsem jen pokračovat. Po soudu jsem se rozhodla, že firmu přejmenuji. Už to nebyla původní obchodní značka, kterou jsme s Robertem založili. Chtěla jsem jí dát novou identitu, která by odpovídala tomu, kým jsem se stala.
Vybrala jsem jméno, které odkazovalo na kořeny a na to, že naše produkty pocházejí z naší vlastní země. Začali jsme znovu. Pomalu. Nejprve jsem znovu oslovila staré zákazníky.
Jedna restaurace v Olomouci, která nás kdysi opustila, se vrátila. Řekli, že nám věří. Byla to nejlepší věc, kterou jsem slyšela za celou dobu. Po čase jsme se začali zase rozrůstat.
Ne tak rychle, jako předtím. Ale jistě. Od jedné restaurace ke druhé, od města k městu. Když jsem podepisovala novou smlouvu s hotelem v Praze, uvědomila jsem si, že jsem se nezhroutila.
Naopak. Bavilo mě to víc než kdy předtím. Ale už jsem nikdy nebyla tak naivní. Všechno jsem četla.
Každou stránku. Každou klauzuli. Jednou jsme s Michalem seděli na terase a on se mě zeptal, jestli bych, kdybych mohla vrátit čas, vůbec vstoupila s Robertem do společného podnikání. Dlouho jsem přemýšlela.
Řekla jsem, že ano. Protože bez té zkušenosti bych nevěděla, kdo jsem. Ale dodala jsem, že bych nezačínala s partnerem, kterému nevěřím. Nejdřív bych si ověřila, jestli se na něj mohu spolehnout.
Náš rozhovor přerušila Jana, které jsem mezitím začala říkat tchyně. Přinesla nám čerstvý mošt. Měla pravdu.
Celá ta dlouhá cesta se nakonec vešla do tří slov – a to byla pravda, kterou jsem se naučila nejdřív od ní a kterou jsem si musela sama prožít, abych jí uvěřila.
