Rodiče mi vždycky tiše vkládali do ruky bankovky, když jsem přišla na návštěvu. Nejdřív jsem si myslela, že to je jen jejich způsob, jak mi chtějí pomoct. Až později jsem zjistila, že všechno to „zařídí“ znamenalo, že si vzali mých dvanáct tisíc korun, které jsem dva měsíce šetřila. Říkali, že potřebují zaplatit občerstvení a dekoraci na nějakou rodinnou oslavu.
Nechala jsem si to líbit, protože jsem jim chtěla věřit. Pak jsem nastoupila do práce na pozici, která byla sice na nižší úrovni, hlavně zadávání dat a zvedání telefonů, ale pro mě to byl začátek. Jenže nástupní plat byl třicet tisíc čistého měsíčně a to mi nestačilo na byt, který by byl v rozumné dojezdové vzdálenosti. Takže jsem zůstala u rodičů.
Dva týdny po nástupu do práce se začali chovat vážně jinak. Jednoho večera za mnou přišla máma s tím, že jsou rádi, že u nich bydlím, ale že to bude stát osm tisíc měsíčně za bydlení a čtyři tisíce za jídlo. Dvanáct tisíc korun. To je víc než polovina mého platu.
Sotva jsem stačila vyprat, nachystat si jídlo do práce nebo se v klidu osprchovat. Pořád jsem jim platila těch dvanáct tisíc a zbytek výplaty mizel na nutné věci. Když jsem si spočítala, že potřebuji nové boty a nějaké oblečení do práce, bylo to dalších čtrnáct tisíc. Čtrnáct tisíc měsíčně?
To nešlo. Nejlevnější rozumné jedno pokojové byty stály kolem patnácti až sedmnácti tisíc měsíčně plus energie. S mým platem by to šlo, ale startovní náklady, kauce a poplatky byly pro mě momentálně obrovské, okolo padesáti tisíc celkem. Máma ke mně jednoho večera přišla do pokoje s prosebným výrazem, že mají problém se střechou a potřebují sedm tisíc.
Dala jsem jim to. Dalších patnáct tisíc pryč a pak se přidávaly další maličkosti. V průběhu pár měsíců mi tak zmizelo třicet tisíc. Když jsem se vyptávala, otec se vymluvil na problémy s termíny a máma to vždycky zahrála do autu.
Jednoho dne jsem přišla domů a v předsíni byly hromady zavazadel. Rodiče a Jana s Markem i dětmi pobíhali kolem a nakládali věci do auta. Ptala jsem se, co se děje. „Do Chorvatska,“ odpověděl otec až podezřele vesele.
V tu chvíli mi to došlo. „Moje peníze, třicet tisíc, které měly jít na střechu, jste utratili za dovolenou? “ A než jsem stihla cokoli říct, nastoupili do auta a odjeli. Zůstala jsem tam stát, v prázdném domě, s pocitem, že jsem byla celou dobu jenom zdroj peněz.
Druhý den jsem zavolala sestře a zeptala se, jestli ještě shání někoho do bytu. Pak jsem zavolala do stěhovací služby, jestli by mě byli schopni přestěhovat okamžitě. Během jednoho dne jsem to všechno odvezla do Magdina bytu. Usmála jsem se a začala vybalovat oblečení do nové skříně.
Pokojík byl malý, ale útulný, s oknem do vnitrobloku. Další dva dny jsem chodila do práce, vracela se do nového bytu a byla šťastná. Pak se otec s mámou vrátili z dovolené. Zavolali mi, ať přijedu.
Mysleli si, že si s nimi sednu a budu poslouchat jejich historky. Místo toho jsem rozložila talíře a příbory, pak jsem v tichosti zamkla a položila klíč do poštovní schránky. Rodina si nepůjčuje třicet tisíc na střechu a nerozfofruje je na dovolené. Nakonec mi sestra řekla, že volali, že mají práci pro mě s vyšším platem, kolem pětačtyřiceti tisíc čistého.
Usmála jsem se. Konečně jsem měla svůj život a vlastní klid.
