Šedé svítání se protlačilo přes zakalenou tabulku okna a dopadlo na pokoj studeným, mdlým světlem. Mary Cavanahová stála u matčiny postele a mezi prsty držela její útlou dlaň. Kůže na ní byla tak tenká, že pod ní vystupovaly modravé žilky. V domě se držela vůně vlhké hlíny, sušených bylin a studeného popela.
Táhla škvírami ve stěnách a ulpívala na starých prknech podlahy, která při každém kroku tiše zavrzala. Matka spala neklidně, občas zasténala, pak se její dech na chvíli zklidnil a Mary bezděčně zadržela vlastní, jako by tím mohla pomoci i jí. Neodvažovala se odejít ani pro vodu. Každé pohnutí přikrývky, každý hlubší nádech sledovala s pozorností, kterou se člověk naučí jen tehdy, když se bojí, že příští nádech už neuslyší.
Za dveřmi zaduněly těžké kroky. Otec se vrátil za úsvitu. Zůstal stát ve dveřích s vlhkým kabátem na ramenou a botami od bláta. Ve tváři měl výraz, který Mary znala z posledních let až příliš dobře.
Unavený, zachmuřený, se sklopenýma očima, jako by se na vlastní dceru nedokázal podívat, protože v jejím obličeji viděl všechno, co rodina ztratila. „Jaký je? “ zeptal se tiše. „Pořád stejně.
Doktor říká, že potřebuje klid a mléko. “
Otec přikývl. Jeho pohled sklouzl po pokoji. Ošoupaný obrus, matný svícen, přikrývka sešitá z nestejných kusů látky.
Kdysi býval dům plný lidí. Sousedé přicházeli večer bez pozvání. V kuchyni se přikládalo do ohně a někdo vždycky vytáhl housle. Mary si ještě pamatovala smích, který se rozléhal přes chodbu.
Teď se v těch stejných zdech mluvilo šeptem. Dospěla dřív, než měla. Přestala se ptát na nové šaty, přestala mluvit o cestách, přestala připomínat věci, které kdysi považovala za samozřejmé. Jen jeden sen si nechala.
Tak troufalý, že se za něj sama před sebou styděla. Jednou odtud odejít, vidět svět za irskými poli, přestat být jen dcerou z chudnoucího statkáře, o jehož pádu se v okolí mluvilo šeptem. Když později vyšla na dvůr, vítr jí rozcuchal tmavé vlasy. Zastavila se u nízké zídky a podívala se na pole.
Kdysi patřila Cavanahům. Teď už ne. Část byla prohraná v kartách, další padla na dluhy. Služebnictvo odešlo jedno po druhém.
Nejdřív kuchařka, potom čeledín, nakonec stará služebná, která před odchodem matku objala a dlouho plakala na schodech. Zůstali tři. Otec, nemocná matka a Mary. Ohlédla se.
Ve dveřích stála paní McDavlová ze sousedství. V obou rukou držela obálku. „Přišel vám dopis. Z Londýna.
Od vévody z Winchesteru. “
Mary si obálku převzala. Papír byl pevný a hladký, úplně jiný než ten, na který doma zapisovali výdaje. Na pečeti byl vytlačen erb.
Rodina Cavanahových byla zvána na ples do londýnského sídla vévody z Winchesteru. Mary zůstala stát uprostřed dvora. Ples. A pak ještě tišejí.
Londýn. Slovo znělo téměř neslušně vedle jejich oprýskaného domu, prázdných stájí a polí, která už nebyla jejich. „Je to opravdu pro nás? “ Hlas se jí zachvěl.
Paní McDavlová se usmála, ale v jejím úsměvu bylo víc lítosti než veselí. „Samozřejmě. Vévoda zve staré známé rodiny. “
Večer seděl otec dlouho u krbu.
Oheň už skoro vyhasl a on držel pozvánku v ruce tak opatrně, jako by šlo o účet, který si nemohou dovolit zaplatit. „Nemáme ani slušné šaty. Ani peníze na podobné cesty. “
Mary cítila, jak se v ní zvedá starý strach.
Tentokrát ho však nenechala rozhodnout za sebe. „Je to možná jediná příležitost, kterou ještě dostaneme. Jestli to ani nezkusíme, co nám zbyde? Sedět tady a dívat se, jak mizí poslední, co jsme měli.
“
Otec ji několik vteřin pozoroval. Poprvé po dlouhých měsících se jí díval přímo do tváře. „Opravdu tam chceš jet? “
Mary přikývla.
Té noci neusnula. Ležela na tvrdém lůžku a poslouchala vítr, který obcházel dům. Z vedlejšího pokoje slyšela matčin nepravidelný dech. Přesto si poprvé po dlouhé době dovolila představovat věci, které neměly nic společného s dluhy ani s nemocí.
Lustry, hudbu, valčík, sály plné lidí, kteří se na ni nedívají s lítostí. Londýn je přivítal deštěm. Ráno bylo šedé, ulice zahalené mlhou. Mary vystoupila z kočáru a přitiskla si k sobě opotřebovaný cestovní vak.
Kamenné fasády se táhly podél ulic v nekonečných řadách. Všechno bylo větší, dražší, rychlejší a mnohem méně přívětivé. Otec působil o několik let starší, shrbenější než doma. Matka se držela sotva na nohou.
Lokajové v domě vévody z Winchesteru se chovali dokonale zdvořile. Právě proto si Mary jejich pohledů všimla tím víc. Nikdo nic neřekl. Přesto dobře viděla krátké pohledy na otcův obnošený kabát, na její vak, na matčiny unavené šaty.
Hosté jako oni se tu očividně neobjevovali často. Dostali malý, ale příjemný pokoj ve druhém patře. Mary přešla k oknu. Pod ním se rozkládala upravená zahrada.
Po cestách se procházely dámy ve světlých šatech a jejich smích doléhal nahoru tlumeně, jako by mezi nimi a Mary byla silná skleněná stěna. Před zrcadlem se zastavila. Tmavé vlasy měla upravené co nejjednodušeji. Na šatech nebyla žádná ozdoba, která by mohla soupeřit s londýnskými róbami.
Jediné, co mohla ovlivnit, byl výraz vlastní tváře. Zvedla bradu. Ruce se jí stále třásly. Dole už se scházeli hosté.
Zrcadlové dveře se otvíraly do sálů zalitých zlatým světlem. Svíce, křišťál, hedvábí, smích a hlasy, které se slévaly v jeden nepřetržitý šum. Mary vstoupila pomalu. Snažila se kráčet tak, jako by tam patřila.
První šeptání zaslechla dřív, než přešla polovinu sálu. „To jsou oni, ti Irové. “
„Cavanahovi. Tak prosté oblečení už člověk dlouho neviděl.
“
Mary se dívala před sebe. Nesklopila hlavu. Jen cítila, jak jí otec jemně sevřel loket. Uprostřed sálu stál vévoda z Winchesteru, vysoký muž, jehož oděv byl bez jediného kazu a jehož chování působilo stejně přesně jako střih kabátu.
Když se usmál, úsměv se téměř nikdy nedostal až k očím. Byl obklopen dámami i pány. Mary se na něj podívala jen na okamžik. On však zahlédl ji.
Jeho pohled na ní zůstal o vteřinu déle, než vyžadovala zdvořilost. „Kdo je ta dívka? “ zeptal se někdo v jeho blízkosti. Vévoda lehce sklonil hlavu.
„Slečna Cavanahová, pokud se nemýlím. Z té rodiny. “ Krátká pauza. „Irští aristokraté.
Dá-li se tomu tak ještě říkat. “
Několik lidí se tiše zasmálo. Mary zaslechla uchechtnutí za zády. Přesto zůstala stát.
Vévoda se najednou obrátil přímo k ní. „Slečno Cavanahová. Nechtěla byste mi dělat společnost u krbu? “
Mary cítila, jak se k ní obrací jeden obličej za druhým.
Otec povolil sevření jejího lokte. Teď už musela jít sama. „Je mi ctí, milorde. “ Hlas jí nezradil, alespoň ne tolik, jak se bála.
U krbu bylo tepleji, ale Mary měla pocit, že jí po zádech běhá chlad. Vévoda si ji prohlédl. Nebyl to otevřeně urážlivý pohled. Právě proto byl nepříjemnější.
Hodnotil ji stejnou pozorností, s jakou by někdo zkoumal zvláštní předmět přivezený z ciziny. „Člověk tu podobné hosty nepotkává každý den. Jak se vám líbí Londýn? “
„Je působivý, milorde.
“ Pohlédla přes sál. „Člověk si nejspíš musí zvyknout na jeho chlad. “
„V Irsku je prý tepleji. “
Ironii v jeho hlase nepřeslechla.
„V duši určitě. “
Slova jí vyklouzla dřív, než je stačila zastavit. Vévoda povytáhl obočí. Mary si uvědomila, že několik lidí kolem nich poslouchá.
„Musím uznat, že se lišíte od většiny londýnských slečen. Možná to nemusí být nevýhoda. “ Tentokrát se mezi okolními hosty ozval šepot. Vévoda ji dál pozoroval.
„Nebojíte se být sama sebou, slečno Cavanahová? “
„Má cenu se bát, když se stejně smějí? “ Hlas se jí na konci lehce zachvěl. Vévodův výraz se změnil jen nepatrně.
Na kratičký okamžik v něm Mary zahlédla cosi, co připomínalo respekt. Pak se jeho tvář znovu uzavřela. „V Londýně bývají slova někdy nebezpečnější než kord. “
„V Irsku jsem se tomu naučila také, milorde.
“
Tentokrát vévoda neodpověděl. Přistoupila k němu mladá žena v nádherných modrých šatech a důvěrně ho oslovila. Než odešel, ještě se obrátil k Mary. „Doufám, že z Londýna neodjedete příliš brzy.
“
Mary nestačila odpovědět. Kolem ní se už semkla skupinka mladých dam. Jedna z nich si ji prohlédla s nepokrytým pobavením. „Máte opravdu legrační přízvuk.
Zopakujete něco? Třeba how now brown cow. “
Smích byl tentokrát otevřený. „Každý člověk má vlastní hlas, lady.
“ Mary se nadechla. „Já však raději mluvím o věcech než o kravách. “
Vévoda se na ni díval z dálky. Už ne s pobavením.
Spíš jako by si poprvé všiml, že za skromnými šaty stojí člověk, který nehodlá hrát roli, již mu společnost připravila. Večer se vlekl. Mary na sobě cítila pohledy téměř neustále. Na konci plesu stála sama u okna a sledovala déšť stékající po skle.
„Slečno Cavanahová. “
Otočila se. Vévoda stál několik kroků za ní. „Nebojíte se zůstat tady úplně sama?
“
„Byla jsem sama příliš dlouho, než abych se toho bála. “
Vévoda se téměř neznatelně usmál, tentokrát bez posměchu. „Londýn není vždy tak chladný, jak se zdá. Někdy umí překvapit.
“
Z chodby se ozval hlas, který ho volal. Vévoda se ohlédl, pak věnoval Mary poslední krátký pohled a prošel masivními dveřmi. Mary zůstala u okna. V břiše měla stále úzkost z celého večera, ale pod ní se objevovalo něco jiného.
Nepříjemná zvědavost. Později se ocitla u mramorového sloupu. Nedaleko stál vévoda se sklenkou v ruce a poslouchal koketní povídání lady Edith. Pak se rozhlédl.
Jeho oči našly Mary. „Ach, tady je naše hostka ze Smaragdového ostrova. “ Řekl to dost hlasitě. Hovor kolem něj utichl.
„Slečno Cavanahová, povězte nám, jaké to je poslouchat zvučnou řeč londýnských gentlemanů, když jste zvyklá na své barvité nářečí. “
Ozval se tlumený smích. Mary se narovnala. „Domnívám se, milorde, že řeči srdce rozumějí i lidé, kteří mluví jen anglicky.
“
„Jak poetické. Na tak prostou dívku. “
„Možná nás tedy naučíte nějaké irské slovo. Jen prosím nezapomeňte na svůj půvabný přízvuk.
“
Mary sevřela kapesníček. „S radostí, milorde. Jen se obávám, že londýnské uši nejsou na melodii keltských slov připravené. “
Lady Edith se vmísila mezi ně.
„Vy nás opravdu umíte pobavit, slečno Cavanahová. Váš přízvuk je rozkošný. Zopakujte nám ještě jednou: how now brown cow. “
Tentokrát se rozesmáli i muži.
Mary sklopila pohled ke kapesníčku. Na jednu krátkou chvíli si představila, že prostě projde dveřmi a už se sem nikdy nevrátí. Pak zvedla hlavu. „Promiňte, lady.
Nemám ve zvyku napodobovat cizí hlasy. Mluvím svým vlastním. “
Za ní se objevil otec. Vzal ji za ruku.
Vévoda se však ještě jednou obrátil k Mary. „Vaše slova jsou hodna básníka. Dovolte mi jednu radu. V Londýně je schopnost zasmát se sám sobě prvním pravidlem přežití.
“
„Děkuji, milorde. “ Otcova ruka kolem její stuhla. „V Irsku je prvním pravidlem nezapomenout, kdo jste. “
Vévodovy rty se pohnuly.
Mary nedokázala určit, zda se chce usmát. Na jedinou vteřinu v jeho pohledu zahlédla něco jiného než pobavení. Úctu, lítost, nevěděla. Otec ji odvedl stranou.
Teprve za sloupem se jí podlomila kolena natolik, že se musela opřít o chladný mramor. „Pojďme pryč,“ zašeptal otec. Mary zavrtěla hlavou a polkla vzlyk. Ne.
Nechtěla, aby si někdo v sále mohl říct, že ji vyhnali. Když konečně opustila sál, netušila přesně, kam jde. Chodby vévodova domu byly dlouhé a téměř stejné. Ve výklencích hořely lampy, stěny pokrývaly obrazy a těžké závěsy.
Zabočila do boční chodby, kde bylo ticho. Chtěla se jen schovat někam, kde na ni nikdo nebude hledět. Ani otcův pohled teď nedokázala snést. Byla v něm bezmoc, a ta bolela víc než pohrdání.
Nedaleko se otevřely dveře, ozvaly se mužské hlasy. Mary se zastavila. Nechtěla, aby ji někdo viděl. Ustoupila ke stěně.
Pak zaslechla známý hlas, hluboký a lehce líný. Vévoda z Winchesteru. „Říkám vám, Jamesi, irská otázka se nevyřeší debatami v parlamentu ani dobročinností. Jejich povaha je taková, že sami nevědí, co chtějí.
“
Mary měla odejít. Věděla to. Místo toho se přitiskla blíž ke stěně a zůstala. „Ale Arture, nestálo by za to dát jim více svobody?
Všechny ty nepokoje na ostrově přece nevznikají z ničeho. “
„Svoboda? Krásná myšlenka na papíře. Ale víte stejně dobře jako já, co se stane, když Irsku dáte volnost.
Okamžitě se ponoří do chaosu. Příliš divoký národ, příliš mnoho pýchy a příliš málo rozumu. “
Muži se zasmáli. Někdo udeřil sklenicí o stůl.
„A co vaše hostka, Arture? Ta Irka s tváří madony a pýchou královny. Měl jsi vidět, jak se na tebe dívala. “
Mary sevřela ruce.
„Okouzlující ve své naivitě. “ Vévodův hlas byl téměř pobavený. „Ale přiznávám, že nechápu, proč jsem podobné osoby vůbec zval. Hodí se nejvýš k pobavení společnosti.
Irský přízvuk. Prosté způsoby. Exotika. “
Mary měla pocit, že jí povolila kolena.
Opřela se zády o stěnu. „Nebuď tak přísný, Arture. Třeba umějí Irky milovat silněji než Angličanky. “
„Možná.
Já dávám přednost ženám, které umějí držet jazyk za zuby. A obávám se, že vaše slečna Cavanahová tento talent nemá. “
Mary zavřela oči. Tohle zabolelo jinak.
Věřila, že alespoň svou odpovědí donutila vévodu vidět ji trochu jinak. Teď slyšela, co o ní říká, když si myslí, že u toho není. Ustoupila opatrně. Dávala pozor, aby látka šatů nezavadila o stěnu.
Šla pryč. Chodba se jí zdála nekonečná. Nakonec narazila na malý salonek. Byl prázdný.
Mary za sebou zavřela dveře. Teprve tam se opřela o stěnu a sevřela pěsti. Slzy tentokrát nezastavila. Tekly jí po tvářích a ona je ani neutírala.
Dveře se otevřely. Ve dveřích stála lady Margaret, dcera jednoho z hostů. Měla jemný pohled a mluvila tiše. „Viděla jsem, jak se k vám chovali.
“
„Všechno je v pořádku. Jsem jen unavená. “
„Londýn není vždycky tak krutý jako dnes. “
Mary se hořce pousmála.
„Možná. Dnes ale byl. “
Po návratu do pokoje se rozhodla. Odjedou.
Neměla už sílu chodit do místností, kde každý její pohyb někdo hodnotil a každé slovo měnili v zábavu. Ráno stála u okna a skládala své jediné slušné šaty. „Mary. “ Matčin hlas byl slabý.
„Pojď ke mně. Nesmíš odjet. “
„Mami, nejde jen o tebe. “ Mary sevřela okraj vaku.
„Pro nás tu není místo. Nemůžu dál poslouchat, jak se nám smějí, jak se dívají, jak mluví o Irsku, jako bychom byli něco méně než oni. “
Matka vztáhla ruku. „Nemysli teď na sebe.
Mysli na svého bratra. “
V pokoji se rozhostilo ticho. „Potřebuje lékaře. Dobrého lékaře.
A léčbu si můžeme dovolit jen tehdy, když zůstanu v Londýně. “
„Ale proč já? Proč právě já musím chodit zpátky mezi lidi, kteří čekají jen na to, až se přeřeknu nebo sklopím hlavu? “
Matka ji chytila za ruku.
Stisk měla překvapivě silný. „Protože tvůj bratr nemůže bojovat sám. A já už také ne. Zůstaň kvůli němu, kvůli nám.
“
Mary klekla vedle postele a přitiskla čelo k matčině ruce. „Zůstanu. Kvůli němu. A kvůli tobě.
“
Další den ji přivítal salón vévodova domu ještě chladněji než předtím. Sotva vstoupila, zaslechla: „Podívejte, zase ta Irka. “ Mary prošla kolem nich, nezrychlila, nesklopila hlavu. Pomluvy se šířily dál.
Někdo tvrdil, že přijela do Londýna ulovit bohatého ženicha. Jiní říkali, že jejich pobyt je jen vévodova almužna, že byli pozváni, aby měli ostatní o čem mluvit. Jednoho deštivého večera přišel otec. Vypadal unaveně, ve vlasech měl víc šedi než doma.
„Nedokážeš si představit, jak jsem na tebe hrdý. “
Mary sklopila oči, aby neviděl slzy. Jednoho večera se v domě vévody konala velká recepce. Měl přijet princ Alexandr, mladý dědic jedné z menších evropských korun.
Mary zůstala u okna, unavená, bez očekávání. Pak princ vstoupil. Byl vyšší než většina mužů kolem něj, s tmavými vlnitými vlasy a otevřenou tváří. Vévoda ho představoval hostům.
Alexandr se usmíval, odpovídal, ukláněl se. Pak pohlédl přes hlavy lidí před sebou. Jeho oči se zastavily na Mary. „Povězte mi, vévodo, kdo je ta mladá dáma u okna?
“
„Slečna Cavanahová. Irka, nedávno přijela do Londýna. “
Alexandr se znovu podíval na Mary. „Slyšel jsem, že irské louky jsou krásnější než většina evropských zahrad.
“
Pak se vydal přímo k ní. Lidé mu ustupovali z cesty. Princ se zastavil před ní a lehce se uklonil. „Mohu se k vám připojit, slečno Cavanahová?
“
„Samozřejmě, vaše výsosti. “
„Říkejte mi jednoduše Alexandr. Je to příliš mnoho titulů a příliš málo upřímnosti. “
Mary se neubránila drobnému úsměvu.
„V Londýně je upřímnost vzácná věc. “
„Pak doufám, že mi ji dnes trochu dopřejete. Povězte mi o svém domově. Jak vypadá váš kraj za úsvitu?
“
Mary zůstala chvíli zticha. Nikdo se jí na to ještě nezeptal. Bez úšklebku začala mluvit o mlze, která ráno leží nízko nad krajinou, o mokřinách, o větru v rákosí, o písních, které lidé zpívají u ohně, i když nemají důvod k veselí, o tom, jak déšť někdy buší do střechy celou noc a ráno je půda tak měkká, že boty zůstávají v blátě. Alexandr ji nepřerušoval.
„Stýská se vám? “
„Každý den. “ Odpověď jí vyklouzla bez rozmyslu. „Vaše slova se mě dotkla.
Hodně jsem cestoval, ale nikde jsem nenašel přesně to, co jste právě popsala. Irsko musí být neobyčejné, když rodí taková srdce. “
Mary čekala. Žádný sarkasmus, žádné blahosklonné „jak půvabné“.
Jen klidný pohled. „A co hledáte v Londýně vy, Alexandře? “
Princ se na okamžik zamyslel. „Něco, co se u dvora hledá těžko.
Upřímnost. Sílu ducha. Možná nové přátele. Chybějí mi rozhovory, po kterých člověk nemusí přemýšlet, která věta byla myšlena vážně.
“
„A vy? Co hledáte vy? “
„Místo, kde můžu být sama sebou. “
Princ se na ni několik vteřin díval.
„Myslím, že jste ho právě našla. “
K nim přistoupila lady Edith. „Vaše výsosti, dovolte mi představit vám lady Claru, dceru vikomta. “
„Později, prosím.
Teď si užívám rozhovor se slečnou Cavanahovou. “
Lady Edith na okamžik strnula, pak se usmála ještě širším společenským úsměvem a ustoupila. Alexander se znovu obrátil k Mary. Povídali si o knihách, hudbě, cestování, o rozdílech mezi jejich zeměmi i o věcech, v nichž si byli podobnější, než by si londýnská společnost připustila.
Alexandr se nevyhýbal ani nepříjemným tématům. Mary mu řekla o chudobě, o rodinách, které přicházejí o půdu, o tom, jaké je dívat se na krajinu, která ještě nese jméno vašich předků, ale už vám nepatří. Princ se nebránil vysvětlením, neopravoval ji, ptal se a poslouchal. Když hudebníci začali nový valčík, princ se zastavil.
„Dovolíte mi tanec? “
Přikývla. Vstoupili mezi taneční páry. Lidé před nimi ustupovali.
Mary zahlédla několik nevěřícných tváří. Lady Edith se přestala usmívat. Mary tentokrát žádný z těch pohledů dlouho nesledovala. Tančila.
Když hudba skončila, Alexandr se k ní sklonil. „Doufám, že mi dovolíte znovu s vámi mluvit. “
„Budu čekat. “
Šeptání začalo okamžitě.
Někdo už spěchal k vévodovi, aby zprávu předal dál. Winchester stál na kraji sálu. Jeho pohled zůstal na Mary a Alexandrově vzdalující se dvojici. Ještě včera považoval Mary za bezvýznamnou irskou hostku.
Teď ji princ vyhledal sám, mluvil s ní déle než s kteroukoli mladou dámou a pak ji vyzval k tanci. Winchester položil sklenici na stůl tak prudce, až se víno u okraje zachvělo. Zvěsti o jejich sblížení se množily každý den. Někdo tvrdil, že Maryin otec hledá u Alexandra protekci.
Jiný, že matka onemocněla úmyslně, aby rodina vzbudila lítost. Pak přišly ještě horší řeči. A v nejtemnějších koutech salónů se šeptalo i to, co by nikdo neměl odvahu říct Mary do očí. Když se tato slova donesla k Mary, několik sekund jen seděla.
Pak položila lžičku vedle šálku. Rodina pocítila změnu téměř okamžitě. Otec začal být zván méně často. Staří známí při setkání na ulici náhle obrátili hlavu k výloze.
Jednou při snídani položil otec nůž vedle talíře. „V Londýně je zřejmě snažší být žebrákem než čestným Irem mezi boháči. “
Matka seděla v křesle s přikrývkou přes kolena. „Neboj se jejich slov, Mary.
Ať si mluví. Důležité je, kým skutečně jsi. “
Mary si naplno připustila, že Alexandrova podpora nepřináší rodině jen úlevu. Přináší i nebezpečí.
Každé jeho veřejné gesto zvyšovalo sázky. Ustoupit však už nedokázala tak snadno jako na začátku. Jednou k ní Winchester přistoupil ve chvíli, kdy stála stranou od ostatních. „Rychle se učíte, jak se chovat ve společnosti, slečno Cavanahová.
“
„Musím, milorde. Jinak se tady nedá přežít. “
„Nezapomínejte, že Londýn má dlouhou paměť. “
„O tom nepochybuji.
Jen bych si přála, aby byla spravedlivá. “
Podíval se na ni zvláštním způsobem. Byla v něm stále výhrada, ale také cosi, co připomínalo neochotně přiznanou úctu. Jednoho rána na ni v chodbě čekal.
„Potřebuji s vámi mluvit. Chtěl bych se vám omluvit. Pokud jsem byl hrubý nebo nespravedlivý. “
„Milorde, ponižoval jste mě před ostatními, posmíval jste se mi, soudil jste mě, aniž jste mě znal.
Chcete se za to omluvit? Nebo doufáte, že řeknete několik opatrných slov a já na všechno zapomenu? “
„Nejsem zvyklý vídat v těchto zdech lidi, jako jste vy. “
„To není omluva.
“
„Mýlil jsem se. Dejte mi možnost to vysvětlit. Dovolte mi pozvat vás na procházku do zahrady. “
„Být pochopen není totéž jako být přijat, milorde.
Vždycky ve mně budete nejdřív vidět cizinku a teprve potom člověka. Omluvte mě. Moje rodina mě potřebuje víc než vaše vysvětlení. “
Winchester ji sledoval, jak odchází chodbou.
Jeho první skutečný pokus o omluvu byl odmítnut. Mary šla rychle. Teprve za druhými dveřmi si uvědomila, že má oči plné slz. Ten rozhovor potřeboval víc Winchester než ona.
Mary už nechtěla být místem, kde si druzí zkoušejí napravovat vlastní svědomí. Mezitím se s Alexandrem setkávali častěji. Jednou v knihovně, jindy v zahradě. Jejich rozhovory nebyly jako běžné společenské konverzace.
Alexandr jí naslouchal doopravdy. „Když jsem byl dítě, snil jsem o tom, že nebudu králem, ale cestovatelem. Chtěl jsem vidět všechno, co se skrývá za obzorem, a psát knihy o zemích, o nichž nikdo neslyšel. “
„Ale vy jste princ.
Smíte vůbec snít tak svobodně? “
„Právě v tom je ten problém. Čím jsem byl starší, tím méně mi dovolovali byť jen myslet na vlastní přání. Někdy mám pocit, že ztratím sám sebe.
Že se jednoho dne probudím a zjistím, že všechno, co dělám, je jen povinnost. “
Právě v takových chvílích mezi nimi vznikala blízkost, kterou nebylo třeba pojmenovávat. Mary vedle něj nemusela neustále zvažovat každou větu. Mohla mu vyprávět o bratrovi, o matce, o strachu, že se rodina vrátí domů s prázdnýma rukama.
O několik dní později se setkali v knihovně. „Vaše rodina od vás očekává příliš mnoho,“ řekla. „Moje rodina očekává, že se stanu dokonalým dědicem. Že se ožením s tou, kterou mi vyberou.
Že se budu na plesech usmívat, i kdybych měl chuť odejít dveřmi a už se nevrátit. Ale když s vámi mluvím, připadá mi, že je pořád všechno možné. Že aspoň na chvíli můžu být sám sebou. “
Mary ucítila, jak jí ta slova projela celým tělem.
„Nevím, co mě čeká. Možná mě zítra pošlou domů. Ale tyto chvíle jsou mi drahé. “
„Mně také.
“
Následujícího dne jí daroval malou knížku básní ve francouzštině. „Chci, abyste věděla jednu věc. Pro mě nejste jen hostkou na plese. Jste člověk, kterému mohu důvěřovat.
“
Winchester mezitím čelil tlaku z jiné strany. Jeho otec, starší vévoda, mu neustále připomínal povinnost vůči rodině. Postavení rodu bylo třeba upevnit. Výhodný sňatek.
„Setkám se s lady Bartonovou. Ale neslibuji, že se s ní ožením. “
Na večerní recepci se setkal s lady Bartonovou u krbu. Odpovídal správně, zdvořile, a téměř nic z toho nevnímal.
V hlavě mu zněl úplně jiný hlas. Mariin. Vzpomněl si, jak řekla, že bude vždy nejdřív vidět cizinku. Ta věta ho pronásledovala.
Té noci nespal. Lady Bartonová, dluhy, povinnost. Všechno mělo svou váhu. Přesto se mu pokaždé, kdy zavřel oči, objevila Mary.
Miloval ji. Nešlo o chvilkový rozmar. Mary mu vstupovala do myšlenek od rána do noci. Poprvé po mnoha letech se necítil jako pán vlastního světa.
Od toho dne začal jednat. Věděl, že kdyby Mary prostě veřejně podpořil bez přípravy, mohl by jí spíš uškodit. Potřeboval něco, co by lidem připomnělo, že za irským přízvukem a skromnějšími šaty stojí skuteční lidé. Dlouho seděl nad seznamem společenských událostí.
Pak se zastavil u jednoho oznámení. Dobročinný večer věnovaný pomoci nemocným dětem v Irsku. V pozvánkách, které byly rozeslány nejvlivnějším londýnským dámám a gentlemanům, bylo jméno Mary Cavanahové uvedeno samostatně jako jméno ženy, která dobročinný večer inspirovala a stala se jeho patronkou. Lord James si pozvánku přečetl dvakrát.
„To je odvážné, milorde. Riskujete, že proti sobě popudíte polovinu Londýna. “
„Ať je to tak. Už mě unavuje bát se toho, co si kdo pomyslí.
“
Zpráva o chystaném večeru se roznesla městem rychleji, než se čekalo. Mary se o vévodově záměru dozvěděla ráno. Matka jí nahlédla přes rameno. „Je to past.
Udělají z tebe terč posměchu. “
„Ne, mami. Je to příležitost. Ukázat jim, kdo doopravdy jsme.
“
Na večer se připravovala sama, pečlivěji než jindy. Vybrala střídmý střih a sytě smaragdovou látku, jejíž barva jí připomínala Irsko. Když nastal večer, vévodův palác zářil světlem. Na stěnách visely obrazy irských krajin.
Zelené kopce, nízké kamenné zídky, pobřeží pod zataženou oblohou. Mary přijela s rodiči. Jakmile vstoupila do hlavního sálu, několik rozhovorů naráz utichlo. Narovnala ramena.
Pak se k nim přiblížil vévoda z Winchesteru. Nečekal uvnitř mezi ostatními hosty. Přišel Mary osobně přivítat. „Vítejte, slečno Cavanahová.
Dnešní večer je na vaši počest. “
V sále to znovu zašumělo. Později, když na několik minut zůstali sami ve výklenku u vysokého okna, zeptala se téměř šeptem: „Proč to děláte, milorde? “
„Protože chci, abyste věděla, že tomuto městu nemusí vládnout jen pomluvy.
Někdy stačí jeden poctivý čin, aby lidé museli přinejmenším na chvíli zavřít ústa a podívat se na to, co před nimi skutečně stojí. “
Když vévoda vystoupil před hosty, nečetl z papíru. „Dnes vybíráme prostředky pro ty, kteří sami nemohou bojovat o svůj život. Pro nemocné děti v Irsku, jejichž rodiny nemají možnosti, jaké považujeme zde v Londýně za samozřejmost.
Tento večer vznikl díky odvaze jedné mladé ženy, která se nebála být sama sebou ani ve městě, jež umí být k cizincům kruté. Děkuji slečně Cavanahové za její čestnost, soucit a za to, že nám připomněla, že původ člověka není měřítkem jeho hodnoty. “
Ozval se potlesk. Ne každý tleskal ze srdce.
Mary to poznala. Jenže několik lidí se na ni dívalo jinak než předtím. Vévoda ji právě veřejně postavil po svůj bok. Dny po dobročinném večeru byly pro Mary zvláštní a vyčerpávající.
Na recepcích k ní přicházely ženy, které jí před týdnem sotva zdravily. Princ Alexandr zůstával věrný své náklonnosti. Jenže vedle něj se v jejím životě stále zřetelněji objevoval jiný muž. Winchester nechodil s velkými slovy.
Prostě byl přítomen tam, kde ho bylo třeba. Dohlížel, aby rodinu nikdo neobtěžoval. Když se bratrův stav zhoršil, požádal lékaře, aby se na něj přišel podívat. Mary si začala všímat, že jeho přítomnost vyhlíží.
Jednou večer nemohla usnout. Seděla na schodu v tmavém poschodí. Přisedla si k ní matka. „Všichni kolem mě jakoby čekají, že si vyberu.
Ne podle toho, co cítím, ale podle toho, co je výhodnější. Bojím se, že udělám chybu a že tím zničím život nejen sobě, ale i vám. “
Matka jí pomalu uhladila vlasy. „Vždycky jsem chtěla, aby ses byla šťastná.
Pro rodinu můžeš udělat všechno, co je v tvých silách. Ale jestli si vezmeš člověka, kterého nemiluješ, jen proto, aby se nám lépe žilo, budeš na to myslet každé ráno, když vedle něj otevřeš oči. Hlavně nezraď sama sebe. “
Téhož večera přišel za Mary Winchester.
Stál u okna ve své pracovně. „Víte, slečno Cavanahová, dlouho jsem si myslel, že tomuto světu rozumím. Znal jsem jeho pravidla. Uměl jsem přimět lidi, aby se podřídili mé vůli.
Pak jste se objevila vy. “
Vyprávěl jí o dětství mezi příkazy a očekáváním. „Nikdo se mě nikdy nezeptal, co chci já. Bál jsem se tmy.
Sněl jsem o tom, že uteču z tohoto domu. Bojím se i teď. Bojím se, že znovu zůstanu sám. Bojím se ztratit něco, čeho jsem si teprve začal opravdu vážit.
“
Mary pochopila, že před ní už nestojí jen pyšný aristokrat. Stojí před ní muž, který se bojí, udělal chyby a poprvé je vyslovuje nahlas bez výmluv. Následující ráno čekal na Mary princ Alexandr. Stál u okna, tvář měl nezvykle vážnou.
„Za ty týdny jsem vás poznal lépe než kohokoli za mnoho let. Vaše odvaha, laskavost a čestnost, to všechno mě změnilo. Prosím vás, staňte se mou ženou. “
Mary zůstala bez hnutí.
„Vím, co pro vás znamená rodina. Ale chci, abyste věděla jednu věc. Moje nabídka není politika. Není to kalkul.
Je to láska. Počkám. “
Mary nedokázala odpovědět. Rodiče byli rozrušení.
„Budeš královnou. Dokážeš zajistit bratra. Naše rodina už se nebude muset bát budoucnosti. “
Mary strávila celý den v úvahách.
Věděla, že ji Alexandr miluje. S ním by jí čekala zářivá budoucnost. Právě proto nechápala, proč necítí radost. Proč se jí při představě odpovědi svírá žaludek.
Vzpomněla si na noční rozhovor s vévodou na to, jak poprvé přiznal svůj strach. Na ticho mezi nimi, které jí nedusilo. K večeru přišel Winchester. „Právě jsem se dozvěděl o princově nabídce.
Musím vám říct pravdu. Byl jsem pyšný. A možná i krutý. Bál jsem se vlastních citů.
Proto jsem se schoval za chlad. Provinil jsem se vůči vám. A teď, když jsem pochopil, že vás mohu ztratit navždy, nechci žít ve světě, kde nejste po mém boku. “
Vzal její ruce do svých.
„Nežádám vás teď o žádný slib. Jen o možnost být vám nablízku. Vedle mě nemusíte být silná každou minutu. Chci být člověk, který unese vaše slzy stejně jako váš smích.
Nejsem dokonalý. Ale jsem připraven učit se být lepší. “
Téhož večera si Mary dovolila plakat vedle muže, který býval jejím protivníkem. A vévoda jí poprvé neukazoval titul ani moc.
Ukazoval jí sebe. Následující dny ale nepřinesly klid. Pomluvy se šířily. Mary Cavanahová prý loví vlivné muže.
Touží po koruně. Dámy, které jí ještě nedávno zdravily, se začaly otevřeně odvracet. Objevily se anonymní články. Jednoho rána leželo čerstvé vydání přímo na stole.
Mary si přečetla velký titulek. Kdo stojí za vzestupem Mary Cavanahové? Ani jeden odstavec nebyl pravdivý. Princ Alexandr toho začal mít dost.
Na jedné recepci pronesl jeden z lordů se smíchem: „Nikdy bych si nepomyslel, že jednou budu pít na zdraví irské královny. “
Alexander vystoupil dopředu. „Dost. Slečna Cavanahová je čestný člověk.
Jsem hrdý na její přátelství a nestrpím jediné lživé slovo na její adresu. “
Jeho obrana přilila olej do ohně. Čím hlasitěji ji bránil, tím prudčeji se na ni společnost vrhala. Mary cítila vděčnost i bolest zároveň.
Jednoho mlhavého večera vyšla do zahrady. Alexandr ji dohonil. „Nejsi sama, slyšíš? Nedovolím jim, aby tě zničili.
“
Mary zavrtěla hlavou. „Nemůžeš mě ochránit před všemi. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. “
Alexander ji přitáhl k sobě.
Mary mu položila hlavu na rameno a po dlouhé době se rozplakala, aniž by se snažila slzy skrýt. Tu noc pochopila, že ani princ nemůže umlčet celé město. Jeho přítomnost jí však alespoň na chvíli dovolovala cítit, že na všechno není sama. Do rána se rozhodla.
Oblékla se tiše, aby nevzbudila matku, a odešla z domu. Alexandr na ni čekal v prázdné oranžérii. „Musím ti říct něco, co jsem dřív nedokázala. Jsem ti vděčná za všechno.
Za tvoji laskavost, za to, že jsi byl vedle mě, když se skoro všichni ostatní odvrátili. “
„Mluvíš, jako by ses loučila. “
„Nemohu přijmout tvou nabídku. “
Alexandr pomalu pustil její ruku.
„Proč? Copak mi nevěříš? “
„Ne. Byl jsi ke mně laskavější, než jsem si vůbec uměla představit.
Ale podívej se, co se děje. Všichni se na mě dívají s nenávistí. Moje rodina je téměř vyhnaná ze společnosti. Matka slábne, otec nemluví a můj bratr nechápe, proč se mu lidé přestali dívat do očí.
Další skandál nevydrží. A já také ne. Nemohu být příčinou jejich utrpení. Miluji tě, Alexandře.
Právě proto ti nechci lhát. Láska není jen štěstí. Je v ní i odpovědnost, a já nemohu dovolit, aby kvůli mému snu bylo zničeno všechno, co je mi drahé. “
Alexander se na ni dlouho díval.
V jeho tváři byla bolest, ale nebyl v ní hněv. „Jsi silnější, než jsem si myslel. Nebudu tě zadržovat. Ale chci, abys věděla, že pro mě vždycky zůstaneš nejodvážnější ženou, jakou jsem kdy poznal.
“
Mary přistoupila k němu a objala ho pevně. „Děkuji ti za všechno. “
Pak odešla do chladného sychravého rána. Londýn byl toho večera studený a zahalený hustou mlhou.
Zpráva o Mariině odmítnutí prince už obletěla nejvýznamnější domy. Rodina se stáhla do domu. Přesto se jeden člověk neodvrátil. Vévoda z Winchesteru začal přicházet častěji.
Nejprve pod záminkou záležitostí, později už bez záminky. Jednoho dne seděli v salónu s jejími rodiči. „Vím, jak těžké to pro vás je. Ale nehodlám ustoupit jen proto, že někdo považuje vaši poctivost za drzost.
“
Otec promluvil opatrně. „Milorde, riskujete kvůli nám svou pověst. “
„Kvůli vaší dceři. Ať to slyší celý Londýn.
“
O den později se konalo menší přijetí. Mary tam nechtěla jít. „Nemám sílu na další pohledy. “
„Právě proto tam půjdeš,“ řekla matka.
„Ne proto, abys něco dokazovala jim, ale abys nemusela celý život utíkat před místnostmi, ve kterých o tobě někdo mluví. “
Když vešla do vévodova sálu, rozhovory pokračovaly jen několik minut. Pak vévoda přistoupil k ní, vzal ji za ruku a vyvedl doprostřed místnosti. Hluk ustal.
„Dámy a pánové, chci, abyste všichni věděli jednu věc. Slečna Cavanahová je žena, které si vážím, a kterou miluji. Všechna vaše slova, dohady a pomluvy jsou bezmocné proti tomu, co jsem se rozhodl. “ Obrátil se k Mary.
„Prosím vás, buďte se mnou. Ne kvůli postavení, ne proto, abyste zachránila čest své rodiny, ale kvůli budoucnosti, v níž mezi námi nebude lež ani strach. “
Později zůstali sami. „Nemohu slíbit, že to s námi bude snadné.
“
„To bych vám stejně nevěřila. “
„Ale slibuji, že nedovolím nikomu, aby vás ponižoval, ani slovem, ani pohledem, pokud budu mít možnost se tomu postavit. “
„Kvůli tomu jsem připravená jít až do konce. “
Po vévodově veřejném vyznání se čas začal chovat zvláštně.
Skandál se pomalu měnil v jednu z mnoha londýnských senzací. Společnost nejprve bouřila. Pak přišla další událost, další jméno. Někteří lidé přestali Mary při setkání obcházet.
Ti, kteří o ní ještě včera šeptali, dnes zdvořile kývli. Mary si toho všímala. Znovu se začala smát, častěji chodila do zahrad, přestala se schovávat. Jednoho rána jí vévoda požádal o procházku.
Došli ke starému dubu, pod jehož korunou spolu kdysi poprvé mluvili skutečně otevřeně. Vévoda se zastavil, vzal Mary za ruku. „Mary, neslibuji ti budoucnost bez problémů. Možná se ještě mnohokrát setkáme s nepochopením.
Ale chci tím projít s tebou. “
Pak si před ní klekl a vytáhl prsten. „Staneš se mou ženou? Ne kvůli titulu, ne kvůli postavení.
Jen proto, abychom byli spolu navzdory všemu, co může přijít. “
Mary se dívala na muže před sebou. Vzpomněla si na jeho někdejší chlad, na posměch, na pozdější omluvu, na chvíli, kdy si před ní klekl a poprvé přiznal strach, na večer, kdy se před celým Londýnem postavil na její stranu. „Ano.
“
Svatba Mary a vévody z Winchesteru se stala událostí, o níž se dlouho mluvilo nejen v Londýně. Mary kráčela k oltáři zavěšená do otce. Měla na sobě jemné perleťové hedvábí a drobnou větvičku vřesu jako připomínku Irska. Když se přiblížili k oltáři, vévoda tam stál a čekal.
V jeho pohledu nebyla ani stopa někdejšího chladu. Jen radost, hrdost a něco, co Mary už nepotřebovala slyšet nahlas. Když pronesl poslední slova a novomanželé se obrátili k hostům, ozval se potlesk. Dveře katedrály se otevřely a venku čekal dav.
„Ať žije vévodkyně! “ Děti házely květní lístky růží. V domě Kavanových zavládlo veselí. Maryina matka jako by v posledních týdnech znovu ožila.
Seděla rovněji, častěji se usmívala. Otec se držel vzpřímeně a mluvil hlasem, který už nebyl plný staré nejistoty. Bratr už nepůsobil jako něco, o čem se všichni bojí mluvit. Mary přijímala gratulace s únavou i radostí.
Nezapomněla však, jak snadno se kolem člověka dokáže změnit tón společnosti. Ještě nedávno byla terčem posměchu. Teď jí stejní lidé říkali „vaše milosti“ a ukláněli se. Proto byla opatrná v tom, čemu věřit.
Pro některé mladé ženy se její příběh stal něčím, o čem mluvily jinak než jejich matky. O tom, že odmítla prince, když nedokázala vyslovit souhlas poctivě. O tom, že přežila veřejné ponížení. A o vévodovi, který se před společností přiznal nejen k lásce, ale i k vlastním chybám.
První týdny po svatbě strávili zařizováním společného domova. Mary odmítla, aby byl každý pokoj jen ukázkou bohatství. Nechala vyměnit těžké závěsy za světlejší, do jídelny přidala květiny, do knihovny křeslo u okna, protože tam vévoda rád četl ráno. A v domě se postupně objevovalo něco, co se nedalo koupit spolu s nábytkem.
Obyčejné teplo, rozhovory bez hostů, smích, který nebylo třeba tlumit. Jednoho dne, když se dům ponořil do večerního ticha, vyšla Mary do zahrady. Byla to tatáž zahrada, kam se kdysi chodila skrývat před posměchem a vlastními obavami. Za sebou uslyšela kroky.
„Jsi šťastná? “
Otočila se. Vévoda stál několik kroků od ní. Přišla k němu a vzala ho za ruku.
„Ano. “
Vévoda jí propletl prsty s jejími. Mary se krátce zadívala k osvětleným oknům domu, odkud se ozýval tlumený smích jejího bratra. Pak se obrátila zpět k manželovi.
„Pojď. Čekají na nás s čajem. “
Vévoda jí nabídl rámě a společně se vydali po štěrkové cestě ke dveřím, za nimiž už služebná stavěla na stůl konvici a čtyři šálky.
