Když Giulia zvedla telefon a uslyšela ten pronikavý tón v hlase své tchyně, okamžitě věděla, že se schyluje k dalšímu problému. Už pět let se každou neděli scházel sbor, kterému Vittoria předsedala, v jejich trattorii a jedl zadarmo. Teď se tchyně rozhodla oslavit desáté výročí sboru a zároveň své znovuzvolení předsedkyní právě u nich. Objednala jídlo pro třiadvacet lidí na neděli, která byla jejich oficiálním dnem volna.
Giulia se pokusila vysvětlit, že ten den má dcera Sofia vystoupení na akademii a syn Leonardo důležitý závod, ale Vittoria ji odbyla. Zazněla slova o rodinné cti, o tom, jak ona svou chválou restauraci proslavila, a než stačila cokoli namítnout, tchyně zavěsila. Za necelých pět minut volala švagrová Chiara se stejným nátlakem, slibujíc, že pomůže, i když Giulia dobře věděla, že za těch pět let nepohnula jediným prstem. Když večer přišel domů Marco, Giulia mu vše vylíčila.
Čekala podporu, ale manžel se postavil na stranu své matky. Navrhl, že se děti zúčastní svých aktivit jindy, že se dá všechno vynahradit. Giulia ho konfrontovala se zápisníkem, do kterého si pět let pečlivě zapisovala každou návštěvu tchyně, každý útratu. Přes patnáct tisíc eur v jídle a pití zdarma.
Marco jen pokrčil rameny a řekl, že matka jim zase přivedla zákazníky. Giulia se ten večer rozplakala do polštáře. Děti si všimly napětí a malý Leonardo se jí zeptal, jestli na jeho závod skutečně přijde. Slíbila mu, že udělá vše pro to, aby tam byla.
Ráno zavolala své matce, která jí poradila, že se musí rozhodnout sama, ale že ji v každém případě podpoří. To jí dodalo trochu síly. Během dne přišla tchyně s dvěma členkami sboru. Nechaly si naservírovat jídlo a Vittoria před nimi ponížila Giulii kvůli údajně přesoleným paprikám, i když šlo o stejnou dávku z jednoho hrnce.
Tchyně se před svými družkami chlubila, jak je snacha poslušná a nikdy neodporuje. Giulia to mlčky snášela, zatímco si do zápisníku připsala další položku. Večer se Marco vrátil od matky zdrcený. Snažil se jí navrhnout, aby se oslava přesunula, ale Vittoria se rozzuřila a obvinila Giulii z bojkotu.
Švagrová mezitím vyžadovala, aby Giulia koupila třiadvacet upomínkových dárků za deset eur a luxusní dort za stovku. To už bylo nad její síly. Druhý den přišel do restaurace bývalý štamgast pan Rossi. Prozradil jí, že on i další věrní zákazníci přestali chodit právě kvůli hlučnému sboru, který každou neděli zabíral půlku podniku.
Giulia si uvědomila, že jim nezbyl jediný stálý host, jen ti, co jedli zadarmo. Sám pan Rossi jí poradil, ať s tím něco udělá, dokud jí nezbude vůbec nic. Odpoledne přišla tchyně vyzvednout Sofii ze školy a vzala si ji k sobě domů. Když pro ni Giulia přišla, dcera brečela.
Vittoria jí řekla, že musí v neděli vystoupit pro sbor, že to je důležitější než její klavírní vystoupení, a že pokud nepřijde, babička z toho vážně onemocní. Na sedmileté dítě to byl krutý nátlak. Giulia dceři slíbila, že na její akademii půjdou všichni společně. Večer Leonardo ukázal otci pozvánku na nedělní sportovní den, kde byl kapitánem štafety.
Když Marco začal znovu mlžit, chlapec vybuchl. Vzpomněl si na všechny turnaje, kde seděl sám, na všechny okamžiky, kdy ho rodiče nechali napospas, protože museli obsluhovat babiččin sbor. Ten výbuch konečně probudil v Marcovi otce. Slíbil synovi, že tentokrát přijde za každou cenu.
Marco se omluvil Giullii, uznal, že byl zbabělý a že pět let nechal na ní celou tíhu. Rozhodli se, že v neděli restauraci zavřou oficiálně kvůli odpočinku zaměstnanců, jak bylo stanoveno, a že den stráví s dětmi. Na sobotu večer připravili ceduli, kterou připevnili na dveře. Změnili bezpečnostní kód na zámku a na dveře pověsili řetěz se zámkem, aby tchyně nemohla dovnitř.
V sobotu ráno Giulia ignorovala telefonáty a zprávy tchyně. Podnik zavřeli a odjeli. V neděli ráno se probudili bez budíku, nasnídali se a rozdělili se. Marco jel s Leonardem na sportoviště, Giulia se Sofii na akademii.
Dívka zazářila na klavíru a získala první cenu. Leonardo vyhrál štafetu a dostal zlatou medaili. Odpoledne odjeli na statek do Chianti, kde strávili noc jako rodina. Mezitím se tchyně se švagrovou dostavily před zamčenou restauraci.
Vittoria byla v slavnostních šatech, nesla dort a dárky pro členy sboru. Když našla dveře zablokované řetězem a ceduli oznamující nedělní zavřeno, nevěřila vlastním očím. Ani jeden z telefonátů se nesetkal s odpovědí. Postupně se začali scházet členové sboru a ptát se, co se děje.
Vysvětlení tchyně zněla stále nevěrohodněji. Nakonec se přesunuli do luxusního hotelu, kde za nedělní menu zaplatila Vittoria z vlastní kapsy tisíc dvě stě šedesát pět eur. Poprvé za pět let držela účet za své hostiny ve vlastních rukou. V pondělí se Giulia setkala s tchyní v restauraci.
Vittoria jí vyčetla ponížení, ztrátu prestiže, ale Giulia zůstala klidná. Předložila jí fakta. Přes patnáct tisíc eur zadarmo za pět let. Ztracený čas s dětmi.
Psychický nátlak na malou Sofii. Tchyně zpočátku křičela, ale postupně z ní zbývala jen tichá, unavená stará žena. Giulia jí řekla, že jí nechová zášť, ale že neděle patří její rodině. Od té doby uběhl rok.
Restaurace je v neděli zavřená a zákazníci se vrátili. Tržby vzrostly. Sboru už tchyně nepředsedá a chodí si občas sama dát polévku. Švagrová se odtáhla a komunikuje jen o svátcích.
Marco jezdí každou neděli fandit synovi na fotbal. Sofia pokračuje ve hře na klavír a babička se přišla podívat na její vystoupení. Poprvé za pět let nechala tchyně na pultu dvacet eur za své jídlo. Giulia se dívá na zažloutlý papír s oznámením na dveřích.
Pro kolemjdoucí je to jen obyčejná cedule. Pro ni je to pomník pěti let boje. Navigace ukazuje cestu k moři, kam se chystají na první společnou dovolenou. Když se ohlédne zpět, ví, že těch pět let bolesti ji naučilo, jak důležité je umět říct ne.
Teď už neděle patří jen jim.
