Kočár Eleanor Valeové uháněl k Doveru tak rychle, jak mu to dovolily poškozené pružiny, rozmoklá cesta a odvaha kočího. Při každém nárazu zavrzalo dřevo pod sedadlem a krabice na klobouk se nebezpečně posunula ke kraji. Eleanor však ani jednou nepožádala, aby zpomalili. Seděla vzpřímeně, ruce složené na klíně, a jen si znovu a znovu uhlazovala rukavičku, jako by na tom záviselo, zda si zachová klid.
Za oknem se táhla vlhká pole a šedé nebe viselo tak nízko, že splývalo s holými stromy. V každém kameni, který otřásl kočárem, však cítila blížící se svobodu. Ještě jeden den cesty, přístav, paketní loď a moře. A teta, která jí kdysi napsala, že u ní vždy najde pokoj, čisté lůžko a dveře, jež se před ní nezavřou.
Cokoli bylo lepší než návrat k panu Silasovi Valeovi. Poslední dva dny se na ni díval s onou zdvořilou pevností, která byla horší než křik. Nemusel zvýšit hlas, stačilo, že položil prsty na opěradlo židle a klidně zopakoval, co od ní očekává. Za laskavou formulací se pokaždé skrýval hotový rozkaz.
Slečno, ozval se náhle kočí. Jeho hlas byl napjatější než předtím. Před námi jede nějaký kočár velmi rychle. Eleanor stačila zvednout oči.
Za zamlženým sklem problesklo mokré řemení a kus černě lakované karoserie. Potom někdo ostře vykřikl a následovalo strašlivé praskání dřeva. Náraz ji vymrštil ze sedadla. Krabice na klobouk dopadla na podlahu a Eleanor narazila ramenem do čalounění.
Kočí zaklel, koně se vzepjali a kočár se s hlasitým skřípotem naklonil k příkopu, než se zastavil. Ozvaly se kroky, překřikování sluhů a rázný mužský rozkaz. O chvíli později se dveře rozletěly. Na kraji cesty stál vysoký gentleman v tmavém cestovním kabátci.
Boty měl potřísněné blátem a na ramenou jemnou vrstvu deště. Sundal si klobouk, uklonil se a řekl: Slečno, nesmírně toho lituji. Eleanor sevřela okraj sedadla. Milorde, málem jste mě převrátil i s kočárem.
Nebyl zvyklý, aby slovo Milord znělo jako obžaloba. Po hlédl na zlomenou nápravu a kolo vychýlené v nepřirozeném úhlu. Právě proto toho lituji, odpověděl klidně. Za jeho ramenem už zastavil menší kočár.
Eleanorin kočí seskočil z kozlíku. Slečno, kolo je rozbité, zamumlal. A pružina praskla. K nejbližší poštovní stanici jsou nejméně dvě hodiny.
Nebylo pochyb, že muž před ní patří k nejvyšším kruhům. Prozrazoval ho způsob řeči, držení ramen i neochvějný tón. Váš kočár dál nepojede, řekl. Eleanor se napřímila.
Pak půjdu pěšky. Sama? Ano. V žádném případě.
Do toho vám nic není? Bohužel už je. Neřekl to hrubě, jen konstatoval nepříjemnou skutečnost, jako by déšť, rozbitá náprava i její další osud patřili k závadám, které je povinen neprodleně odstranit. To ji rozzlobilo ještě víc.
Nepotřebuji vaše opatrovnictví, milorde. Možná, odvětil, ale potřebujete kola. A ta se, obávám se, s vaším názorem nestotožňují. Jeden z jeho lidí už sundával z kočáru náhradní cestovní plášť.
Na kraji silnice zastavili dva povozníci a o kus dál stál chlapec s vozíkem a starší žena s košíkem. Všichni pozorovali rozbitý kočár, mladou neprovdanou dámu a urozeného gentlemana příliš blízko jejích otevřených dveří. Eleanor ucítila chlad v konečcích prstů. Jste netvor, zašeptala.
Možná, odvětil a v šedých očích mu problesklo cosi téměř ironického. Nakonec mu podala ruku a on jí pomohl vystoupit. Držel ji jen přesně tak dlouho, aby nezakopla. Ani o okamžik déle.
Kdo jste? zeptala se. Adrien Marlow, hrabě Hartswood. Jméno jí udeřilo do paměti.
Jednou ho zahlédla v opeře, vzdáleného a nehybného. Teď stál v prachu před jejím rozbitým kočárem a působil nebezpečněji než obyčejný padouch, protože si byl příliš jistý, že má právo napravovat cizí životy. Velmi dobře, milorde Hartswoode, pronesla. Můžete napravit ještě jednu věc.
Zmizte mi z cesty. Udělám něco lepšího, slečno. Eleanor Valeová. Na okamžik se jeho tvář změnila jen nepatrně, jako by její jméno bylo zprávou, kterou nečekal.
Slečno Valeová, řekl po chvíli. Pojedete v mém kočáře. Nejedu do Londýna. Promiňte, ale to je další důvod, proč tam pojedete právě teď.
To si nesmíte dovolit. Obávám se, že už si to dovoluji. Než stačila protestovat, jeho sluhové už zvedali její zavazadla. Eleanor pochopila, že hádat se uprostřed cesty před tolika svědky by znamenalo přivést se do ještě větší nesnáze.
Zvedla bradu. Pak vězte, že jestli očekáváte mou vděčnost, krutě se mýlíte. S vděčností jsem nepočítal, odpověděl. Se zaťatými zuby dovolila, aby jí pomohl do kočáru.
Když se dveře zavřely a za oknem zůstal její poškozený vůz, věděla už jistě, že cesta do Doveru skončila. Zastavili v nejbližším hostinci. Byl stísněný a hlučný, ale množství lidí kupodivu uklidňovalo. Nikdo zde nemohl zavřít dveře a beze svědků jí přikázat, co má dělat.
Ve vzduchu byl cítit pach mokré vlny, piva a čerstvě upečeného chleba. Eleanor si sundala rukavice a položila je před hostinského na pult. Požaduji jiný kočár. Hostinský bezmocně rozhodil rukama.
Madam, do večera nic neseženu. Pak mi najměte koně. Do takového bláta je to nerozumné, vložil se do hovoru hrabě. Eleanor se otočila.
Milorde, za mé zdržení nebudete odpovídat vy. Právě v tom je problém, odpověděl. Teď už za ně odpovídám. Už jste toho udělal dost.
Udělal jsem málo, pokud vám dovolím pokračovat samotné. Lidé od krbu už po nich pokukovali. Mladá dáma sama a vysoký urozený muž po jejím boku. I tady to znamenalo příliš mnoho.
Pak mi vysvětlete, kam mě hodláte odvézt. Do Londýna. To jsem si nepřála. Okolnosti mívají vlastní vkus.
Mluvíte o mně, jako bych byla košík se zeleninou. V koutku úst mu zacukal stín úsměvu. Zůstala jste bez kočáru, bez ochrany a ve společnosti člověka, jehož vinou k tomu došlo. O vlastní vině mluvíte s obdivuhodnou lehkostí.
Naopak, přiznávám ji bez výhrad. Jeho klid byl téměř nesnesitelný. V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil promočený poslíček. Dopis pro slečnu Valeovou.
Eleanor schladly ruce. Obálka nesla otisk rodového prstenu pana Silase Valea, jejího nevlastního otce. Roztrhla ji. Dopustila jste se nepřípustné tvrdohlavosti.
Okamžitě se vraťte. Vaše teta vás neočekává. Vaše místo je zde a vy to víte. Eleanor si dopis přečetla podruhé.
Teta ji neočekává. To znamenalo, že její dopis někdo zachytil nebo že jí už dlouho někdo lhal. Adrian si změny v její tváři okamžitě všiml. Nic se neděje.
Tohle nevypadá jako nic. Můj nevlastní otec se domnívá, že mi může poroučet i na dálku. Natáhl ruku, ne však po dopise. Nechal mezi nimi dlaň obrácenou vzhůru.
Jestli vás někdo zadržuje proti vaší vůli, musíte mi to říct. A když mi to řeknete, nedovolím, abyste se k němu vrátila, dokud nebude jasné, že si to skutečně přejete. Mluvíte, jako byste měl právo rozhodovat. Ne, mluvím tak, jako bych poprvé po dlouhé době chtěl udělat správnou věc.
Dveře se znovu rozletěly. Do hostince vstoupil hubený muž v cestovním plášti, rozhlédl se a zamířil přímo k Eleanor. Byl to pan Crow, nejstarší úředník jejího nevlastního otce. Slečno Eleanor, konečně.
Sotva jsem vás našel. Adrian vykročil dopředu. Mýlíte se, pane. Slečna Valeová je pod mou ochranou.
Krou si hraběte teprve teď pořádně prohlédl a uklonil se mnohem hlouběji. Milorde, mám příkaz od pana Valea. Dáma se musí okamžitě vrátit. Pak vyřiďte panu Valeovi, že jeho příkaz přišel pozdě.
Krou pohlédl na Eleanor. V jeho očích problesklo nepříjemné zadostiučinění. Váš poručník má krajní obavy o vaše postavení. A já se domnívám, že se vměšujete do rozhovoru, k němuž jste nebyl přizván.
Krou znejistěl, ale neodešel. V tom případě, madam, doufám, že jste připravena na následky. Potom odešel. V místnosti po něm zůstalo ledové ticho.
Adrian jí jemně vzal dopis z ruky. Podívám se jen na adresu. Neodporovala. Jeho tvář potemněla.
Podváděli vás. Vaší tetě nikdo neoznámil, že jste odjela. Eleanor sklopila oči. Poprvé od začátku celé té ponižující cesty se jí sevřely rty.
Neplakala, jen náhle pochopila, že její útěk nebyl rodinným rozmarem. Někdo pro ni skutečně připravil past. O několik hodin později seděli znovu v kočáře. Uvnitř bylo těsno, teplo a příliš ticho.
Eleanor seděla u protějších dveří, jako by vzdálenost mohla sloužit za ochranu. Adrian proti ní držel na kolenou rukavice a nesledoval ji otevřeně, přesto cítila jeho pozornost při každém pohybu. Jestli mě hodláte vyslýchat, milorde, dělejte to raději přímo. Nehodlám vás vyslýchat.
Co tedy hodláte? Pochopit, před čím jste tak zoufale prchala, že jste byla ochotná vyplout z Doveru téměř bez doprovodu. Kočár se zhoupnul na výmolu a krabice na klobouk sklouzla ze sedadla. Adrian ji bez jediného slova zachytil a postavil zpět.
To drobné gesto ji rozzlobilo téměř k slzám. Nedělejte z toho drama, milorde. Obávám se, že drama už vzniklo bez mé účasti. Z dálky se ozval zvon kostela a mezi stromy se objevil dvůr dalšího hostince.
Adrian přikázal zastavit. Potřebujeme čerstvého koně, řekl. A začíná být příliš nápadné, že nás někdo sleduje. Sleduje?
Vystoupil, krátce hovořil s kočím a potom se shrbeným mužem u brány. Když se vrátil, tvář měl tvrdší. U zdi čekají dva muži, které znám z Londýna. Na této cestě se neocitli náhodou.
Jste si jistý, že jsou to jeho lidé? Ne. Jsem si však jistý, že se vyptávali na mladou dámu mířící do Doveru. Eleanor zavřela oči.
Pak mě vysaďte zde. Ne. Nejste kompromitována proto, že jedete se mnou. Někdo se pouze snaží předstírat, že jste vina.
Ztišil hlas. Zůstanete-li na cestě sama, buď vás doženou, nebo vaše osamění využijí proti vám. Budete-li se mnou, budou muset jednat opatrněji. A já budu muset snášet vás.
Tentokrát se na ni podíval zcela přímo. Ano. Obávám se, že i to je součástí dohody. V hostinci si pronajali malou postranní místnost.
Eleanor si sundala klobouk a poprvé po dlouhé době se zhluboka nadechla. Neměl jste právo mluvit o mužích u brány, pokud si nejste jistý, kdo jsou. A vy jste neměla právo přede mnou skrývat, že už pro vás někoho poslali. Postavil před ni šálek, do něhož sám nalil čaj.
Řekněte mi pravdu, pronesla po chvíli. Hodláte mě držet u sebe, dokud nepřiznám, že se bez vás neobejdu? Ne. Hodlám vás držet u sebe, dokud si nebudu jistý, že se vás ten, kdo vás hledá, nezmocní dřív.
A kdy to skončí? Až dorazíme do Londýna. Pomyslela na město před nimi a poprvé nedokázala rozhodnout, čeho se bojí víc. Toho, co je tam čeká, nebo muže, který ji začal chránit, jako by na to měl právo.
Noc je zastihla v malém hostinci mezi dvěma poštovními stanicemi. Eleanor seděla u krbu v pokoji, který pro ni vyhradili v patře. Adrian nechal podat čaj a odešel dolů promluvit s hostinským. Dveře se konečně otevřely a vstoupila paní Bryerová, statná růžolící majitelka domu.
Přinesla jsem vám čisté prádlo a ohřívací láhev, řekla jemně. Jste velmi laskavá. Laskavá jsem jen k těm, kteří vypadají, jako by se už dlouho pořádně nevyspali. Eleanor se neudržela a poprvé za celý den se krátce zasmála.
Milord dole nařídil, aby vám přinesli večeři. Je příliš starostlivý na člověka, kterého téměř neznám. Muži jeho postavení málokdy dělají něco napůl, poznamenala paní Bryerová. A málokdy opustí dámu, když už pochopili, že jí hrozí potíže.
Po chvíli vstoupil sám Adrian. Ze dvora se ozval mužský smích a pak jediné ostře vyslovené slovo. Adrian znehybněl a otevřel okno. Dole se zastavili dva gentlemani.
Jedním z nich je pan Crow. Eleanor sevřelo hrdlo. Pak sejdu dolů a budu požadovat, aby mě nechal na pokoji. Adrian jí zastoupil cestu.
Nevyjdete k nim sama. Nemůžete mi poroučet. Teď mohu, odpověděl s nečekanou tvrdostí. Pohlédla na něj rozzlobeně, ale pod hněvem se skrýval strach, protože měl pravdu.
Jestli Crow uvidí tuto noc samotnou s hrabětem v hostinci, bude ráno celý Kent vědět dost na to, aby jí zničil nejen útěk, ale i pověst. Dole práskly dveře a hlasy se blížily. Jdou nahoru, zašeptala. Adrian vzal ze stolu její pláštěnku a přehodil jí ji přes ramena.
Prsty se mu jen na okamžik dotkly límce a Eleanor se zachvěla víc než při jakémkoli ostrém slově. Co to děláte? Chráním vás. Před kým?
Před cizími pohledy. Zaklepání se ozvalo znovu. Důvěřujte mi pět minut, řekl a vyšel na chodbu. Eleanor zůstala uvnitř se srdcem, které tlouklo tak hlasitě, jako by je mohl slyšet celý dům.
Po dlouhých minutách se dveře otevřely. Adrian vstoupil první, za ním pan Crow, tentokrát mnohem méně sebejistý. Úředník byl bledý a v očích neměl obvyklou samolibost. Tento pán vám přinesl nepříjemnou zprávu, řekl Adrian.
Váš dopis, madam, do cíle nedošel. Byl cestou zachycen. Eleanor znehybněla. Kým?
To nemohu vědět. Pan Vale ho neobdržel od adresátky, nýbrž prostřednictvím jistých prostředníků. A proto usoudil, že nejedu k tetě, ale svévolně mizím. Kromě toho neschvaluje váš blízký styk s milordem.
Domnívá se, že vaše jméno už bylo vystaveno nebezpečí. Jestli se okamžitě nevrátíte, bude nucen podniknout kroky v zájmu vaší cti. V zájmu mé cti? To je velkorysé od člověka, který nechal zadržet můj dopis.
Crow vytáhl složený list. Váš poručník vás požádal, abych vám to předal. Pokud se nevrátíte, zbaví vás finanční podpory. Eleanor si dopis vzala.
Rukopis jejího nevlastního otce byl suchý a úhledný. Silas jí odmítal poskytovat další prostředky a už rozeslal známým náznaky, že se chová neposlušně a nerozumně. Dočetla a na okamžik měla pocit, že v místnosti nezůstal žádný vzduch. Takže se rozhodl ze mě udělat odstrašující příklad, řekla tiše.
Krou sklopil oči. Děkuji, můžete jít. Úředník pohlédl na Adriana, čekal na jeho svolení. Právě v tom bylo ponížení téměř nesnesitelné.
Adrian krátce přikývl a Crow zmizel za dveřmi. Zůstali sami. Eleanor zmačkala dopis v dlani. Teď jste spokojený?
Teď už víte, že nejsem jen tvrdohlavá dcera. Jsem téměř chudá uprchlice se zničenou pověstí. Ne, odpověděl okamžitě. Nejsem spokojený.
Vadí mi, že vás někdo drží na krátkém vodítku a ještě tomu říká ctnost. Právě ta slova zněla upřímněji než cokoli, co toho dne slyšela. Co tedy navrhujete? Prozatím budete pokračovat se mnou do Londýna.
Představím vás své tetě, lady Agátě. Zůstanete pod její střechou, dokud nezjistíme, jak daleko váš nevlastní otec zašel. My, zopakovala Eleanor. Bez zaváhání se jí podíval do očí.
Ano, slečno Valeová. My. Dlouze se na něj zadívala. Poprvé v něm neviděla pouze sílu a zvyk poroučet, ale také rozhodnutí postavit se před vyslance jejího nevlastního otce.
Neustoupit, neskrývat ji a neopustit ji ve chvíli, kdy bylo nejjednodušší označit celou věc za rodinnou záležitost. Jestli budu souhlasit, řekla pomalu, nestane se ze mě vaše dlužnice. Nežádám vás o žádný závazek. O co tedy žádáte?
Abych vám dovolila chránit vás, dokud sama nerozhodnete, co uděláte dál. Po letech Silasových příkazů byla tato nabídka téměř děsivější než otevřené donucení. Přesto pomalu přikývla. Do Londýna dorazili v poledne následujícího dne.
Když kočár odbočil do tišší ulice v Mayfairu, poznala dům lady Agáty Marlowové. Byl krásný a přísný, s důstojným schodištěm a vyleštěným mosazným klepadlem. Na prahu stála štíhlá dáma v tmavých šatech. Adriane, doufám, že jsi mi nepřivezl potíž, nýbrž vysvětlení.
Přivezl jsem slečnu Eleanor Valeovou a okolnosti jsou složitější, než bychom si přáli. Lady Agáta přenesla pohled na Eleanor. Vítejte, slečno Valeová. V mém domě je zatím dost, které osud unavil dřív, než ho stačili požádat o milost.
Eleanor se uklonila. Jste velmi laskavá. Má drahá, málokdy bývám laskavá bez důvodu. Šetří to čas.
V salónu Eleanor poprvé od začátku všech ponížení pověděla pravdu téměř bez příkras. Vyprávěla, jak ji nevlastní otec nutil ke sňatku, který si nepřála, jak napsala tetě do Calais a rozhodla se odjet, jak byl její dopis zachycen a jak ji Silas nyní vydírá finanční podporou. Lady Agáta se podívala na Adriana. A ty si snad myslíš, že dovolím této dívce vrátit se k muži, který s ní zachází jako s neposlušnou klisnou?
Ne, teto. Dobře, to je začátek rozhovoru, nikoli jeho konec. Eleanor sklopila oči. Madam, nežádám almužnu.
A děláte dobře. Nesnáším, když jsou urozené dívky naučeny děkovat za to, co jim má po právu náležet. Dokud jste pod mou střechou, máte právo být v bezpečí. Napsal jsem panu Valeovi, že slečna Valeová je zde a nebude nikomu vydána bez svého souhlasu.
Eleanor se prudce otočila. Vy už jste napsal? Ano. Právě proto nebude moci předstírat, že jste zmizela.
Její přítomnost v domě Marlowových už nebyla tajnou zastávkou. Stávala se otevřenou výzvou. Následujícího rána se dům probudil dříve než obvykle. Paní Bryerová přinesla Eleanor čokoládu a oznámila, že lady Agáta očekává návštěvy.
Půjdou oči, slečno, řekla. Návštěvy jsou pouze pohodlný způsob, jak je nosit. V jedenáct hodin seděla Eleanor v malém salónu, když lokaj ohlásil první návštěvnici. Paní Penritová byla hubená vdova s pronikavým hlasem a darem usmívat se, aniž by zmírnila svou zlomyslnost.
Ach, to bude nejspíš ta mladá příbuzná, řekla, když její pohled padl na Eleanor. To je slečna Eleanor Valeová. Moje hostka, odsekla lady Agáta. Jak půvabné.
Všichni milujeme hosty, zvlášť když přijedou rovnou z cesty. Eleanor ucítila, jak její prsty samy hledají pevný okraj rukavičky. Máte naprostou pravdu, paní Penritová, řekla jemně. Společnost skutečně rozhoduje o mnohém.
Já si nyní obzvlášť cením takové, v níž se otázky nepodávají k čaji společně s cukrem. Na okamžik se salón ponořil do ticha. Lady Agátě vyklouzla jehla z prstů a v hraběcích očích se mihlo cosi nápadně podobného potěšení. Paní Penritová se však nehodlala vzdát.
Doufám, že se neurážíte kvůli přátelskému zájmu. Společnost bývá vždy znepokojena, když se mladá dáma musí spoléhat na neobvyklé okolnosti. Tehdy promluvil hrabě. Jestli je společnost znepokojena, může se uklidnit zprávou, že slečna Valeová je zde na mou žádost a pod ochranou lady Agáty.
Paní Penritová se k němu otočila s úsměvem, který se snažil působit nevině. Ach, milorde, právě to činí okolnosti tak pozoruhodnými. Eleanor odložila šálek. V tom případě jsem ráda, že se v tomto domě pozoruhodnost alespoň snoubí s dobrými mravy.
Když se za paní Penritovou konečně zavřely dveře, lady Agáta se na Eleanor podívala přes brýle. Velmi dobře. Teď bude celý Mayfair opakovat vaše slova až do večeře. Hrabě přistoupil ke stolku a zvedl šálek, který Eleanor odložila téměř plný.
Nevypila jste čaj. Neměla jsem na čaj ani pomyšlení. Já ano, poznamenal a v jeho hlase bylo zřetelně slyšet zdrženlivý obdiv. Na vaši odpověď jsem pomýšlel velmi pozorně.
V tom krátkém okamžiku se mezi nimi pohnulo cosi nového. Vědění, že ji spatřil nejen vyděšenou a zranitelnou, ale také pevnou, a že si pamatuje právě tuto část její tváře. Dopis pana Silase Valea dorazil popoledni na těžkém stříbrném podnosu. Eleanor poznala pečeť okamžitě.
Domnívám se, že váš současný pobyt u lady Agáty nemůže pokračovat bez nenapravitelné újmy na vašem jménu. Jako váš zákonný poručník jsem povinen požadovat, abyste se okamžitě vrátila. Jestli budete trvat na neposlušnosti, budu nucen přijmout opatření včetně ukončení finanční podpory. Spustila dopis.
Už nechce, abych se vrátila, chce mě zastrašit. Pak najdu lidi, jejichž názor nezávisí na panu Valeovi. A čím potom budu, milorde? Ženou, kterou podle svého rozhodnutí převážíte z jednoho domu do druhého.
To je sotva lepší než klec, z níž jsem odjela. Zbledl, ale pohled neodvrátil. Nemluvil jsem o rozhodování za vás. Chci přestat být něčí povinností.
To není odpověď. Je to jediná odpověď, kterou mám. Na cestě jsem skutečně věřil, že vím lépe. Teď se snažím pochopit, co chcete vy.
Tohle nečekala. Chci mít alespoň něco vlastního, pronesla po odmlce. Alespoň jedno rozhodnutí, které za mě nebude učiněno. Několik vteřin mlčel, potom přikývl.
Dobře, tak rozhodněte. Jestli si to přejete, odvolám všechno, co jsem učinil vaším jménem. Jestli chcete zůstat, stane se tak pouze na vaše slovo. Eleanor sklopila oči k dopisu.
Vaši pomoc nenávidím, milorde, přiznala velmi tiše. Bojím se její ceny. Pak mi dovolte alespoň neurčovat ji za vás, odpověděl. K večeru se dům lady Agáty naplnil hosty.
Lady Agáta přijímala návštěvy s klidem, jako by zvědavost byla pouze druhem špatného počasí. Eleanor seděla u okna, když lokaj ohlásil lady Fenchovou. Byla to vysoká půvabná žena v šatech barvy slonové kosti, s perlovým náhrdelníkem, jehož jednotlivé perly byly tak dokonale stejné, až působily téměř přísně. Slečna Valeová, že ano.
Říká se o vás, že jste okouzlující. Byla to přesně ta zdvořilost, v níž se skrývá ostří. Právě jsem slyšela zajímavou příhodu, řekla lady Fenchová. Ať je tou mladou dámou, jíž hrabě Hartswood věnuje tak pozornou péči, kdokoli, společnost si už stačila vytvořit vlastní názor.
Eleanor cítila, jak sevřela šití mezi prsty. Společnost to vždy dělá rychleji, než by měla, odvětila. Jistě chápete, pokračovala lady Fenchová, že se milord Hartswood nemůže věčně zabývat cizími nesnázemi. Má jméno, postavení a mnoho vhodných známostí.
Eleanor poznala, jak hrabě u krbu mírně ztuhl. Děkuji vám za péči o jeho postavení, milady. Cizí jsou mi pouze ukvapené závěry. Ptáte-li se, zda půjdu na hudební večer, odpovím ano.
Budu-li pozvána jako hostka, nikoli jako předmět diskuze. Ve tváři lady Fenchové problesklo skutečné překvapení. Večer u Pemberleyových byl přesně takový, jaký Eleanor očekávala. Lidé se odvraceli o zlomek vteřiny později, než měli.
Hrabě se objevil po jejím boku téměř okamžitě. Jste bledá, řekl tiše. Pak je společnost spokojená. Odvedl ji do zimní zahrady, kde bylo méně svědků.
Od chvíle, kdy jsem narazil do vašeho kočáru, jsem se snažil napravit škodu nejprve cestou, potom ochranou a nakonec svým jménem. Navrhuji vám, abyste se za mě provdala. Slova mezi nimi dopadla téměř bezhlučně. Takže mě chcete opravit jako rozbitý kočár, milorde?
Ne. Protože nesu vinu za to, co se stalo. Nemluvil jsem o lítosti, ale neřekl jste ani nic o lásce. Ne, milorde, nevezmu si vás proto, že jste příliš ušlechtilý, než abyste mě nechal v nesnázích.
Odmítám povinnost. Jestli se mnou jednou budete chtít mluvit jinak, možná vás také jinak vyslechnu. Několik vteřin mlčel, potom velmi pomalu přikývl. Rozumím.
Následujícího rána se probudila s pocitem, že celý dům ví o jejím odmítnutí. Lady Agáta ji čekala v malém salónu. Váš nevlastní otec poslal dopis mému majordomovi, řekla. Požaduje váš okamžitý návrat.
Eleanor se posadila. Hrabě stál u okna. Váš nevlastní otec se domnívá, že budete poddajnější, když vás zbaví prostředků a zastraší jménem. Zůstalo vám jméno a vlastní hlava, řekla lady Agáta.
Existuje jedno místo, kde byste mohla bezpečně žít, řekl Adrian. U mé sestřenice v Richmondu. Je to klidná vdova. Dnes ráno jsem jí o vás napsal.
Eleanor zbledla. Takže jste za mě zase všechno rozhodl. Ne, požádal jsem ji, aby vás přijala. Nic jsem jí nenařizoval.
Čekám na vaše rozhodnutí. Proč to děláte, zeptala se tiše. Když už jsem vás odmítla. Protože nechci, abyste se vrátila k člověku, který vás vydírá vaším vlastním jménem.
A protože když jste mě odmítla, pochopil jsem, že si stále přeji, abyste měla kam jít. To je velmi nebezpečná věta, milorde. Vím. V tom lokaj přinesl další dopis, tentokrát od lady Fenchové s pozvánkou na malé přijetí.
Nemusíte tam jít, řekl hrabě. Když nepůjdu, řeknou, že se skrývám. Eleanor pomalu složila pozvánku. Půjdu.
Pak tam budu také, řekl. Ne po mém boku, odpověděla tiše. Jak si přejete. Vyslovil to s takovou úctou, že si Eleanor uvědomila, jak mnoho se změnilo.
Dříve vždy věděl všechno lépe. Teď se učil nechat vedle sebe prázdné místo. Den přijetí však nenastal, jak měl. Ráno se na chodbě ozval rychlý vyděšený šepot a do salónu vběhla služebná.
Malý pan Theo zase nemůže dýchat. Včera večer přijela na jeden den sestřenice lady Agáty, mladá vdova lady Beatrice Weldonová, se šestiletým synem Theodorem. Eleanor vstala dřív, než stačila přemýšlet. V modré ložnici seděl na lůžku bledý chlapec s rozpálenými tvářemi a očima plnýma paniky.
Služebná se mu pokoušela podat lžíci s lékem, ale on vrtěl hlavou. Ne, řekla Eleanor tiše. Takhle ne. Posadila se na okraj postele.
Pane Theo, chcete, abych té lžíci řekla, že má chvíli počkat? Je hořká, zachraptěl. Pak už vůbec nestojí za to nechat ji zvítězit. Začala mluvit o dešti na okenním parapetu a o štěněti, které se bálo hromu.
Theodore poslouchal. Jeho dech se postupně uklidnil a po několika minutách si sám vzal lžíci. Jenom když tu zůstanete, řekl. Zůstanu, odpověděla Eleanor.
U dveří na ni čekaly lady Agáta a hrabě. V jeho očích se zračilo překvapení, které se nedalo předstírat. Zachránila jste nám celé ráno. Pouze jsem si promluvila s dítětem.
Právě to, má drahá, umí jen velmi málo lidí. Lépe než jsem se odvažovala doufat, odpověděla lady Beatrice, když se Theodore uzdravil. Každou hodinu se ptá, zda bude slečna Valeová u večeře. Později, když lady Beatrice odvedla syna nahoru, zadržel hrabě Eleanor u dveří.
Nevěděl jsem, že tohle umíte. Uklidňovat děti, jedinou svou přítomností utišit celý dům. Na okamžik se jí zastavil dech. Přisuzujete mi příliš mnoho, milorde.
Ne, odpověděl. Obávám se, že jsem příliš dlouho viděl pouze to, co se stalo na cestě. A teď si začínám všímat i všeho ostatního. Třetího dne přišel dopis od právního zástupce.
Lady Agáta stála u psacího stolu s výrazem, který znamenal špatné zprávy v důstojném obalu. Dopis oznamoval, že byly objeveny účty svědčící o značném zadlužení pana Valea, které hodlá pokrýt prodejem části majetku a uspořádáním rodinných závazků slečny Eleanor. Chtěli z ní učinit platbu za cizí neopatrnost. Hrabě, který stál u okna, si dopis přečetl dvakrát.
Chce použít vaše jméno, aby zalátal své dluhy. Slečno Valeová, je něco, co jsem vám dříve neřekl. Pana Valea neznám pouze podle vašeho jména. Před dvěma lety se pokusil zatáhnout mého mladšího bratrance do nevýhodného obchodu s pozemky.
Tehdy jsem mu v tom zabránil a od té doby mě považuje za nepřítele. Pravděpodobně teď zamýšlel využít váš osud, aby získal zpět, co ztratil. Vy jste to věděl a nic jste mi neřekl? Musel jsem se ujistit, že vám svým zásahem ještě neublížím.
O čem? O sobě. O tom, zda vám dokážu pomoci, aniž se proměním v dalšího vašeho poručníka. Eleanor se na něj dlouze zadívala.
Teď je alespoň jasné, proč se tak bojí vašeho jména. Přijímám, že dům mého nevlastního otce už není mým domovem, řekla nakonec. Pak už nikdo nebude používat vaše jméno bez vašeho souhlasu, slíbil. Večer začal padat jemný déšť.
Eleanor zůstala sama v knihovně, když vstoupil Adrian. Na stole ležel neotevřený dopis od sestřenice z Richmondu. Eleanor se na obálku dívala tak dlouho, jako by v ní nebylo rozhodnutí o pokoji v cizím domě, ale o zbytku její důstojnosti. Druhý den ráno stál kufr otevřený na židli a byl už z poloviny naplněný.
Paní Bryerová přinesla krabici na klobouk. Lidé málokdy ukládají své nejkrásnější věci na vrch, když odjíždějí bez lítosti, poznamenala. Ozvalo se krátké zaklepání a ve dveřích stál hrabě Hartswood. Byl bez rukavic a nevypadal jako člověk, který se ocitl u jejich dveří náhodou.
Přejel pohledem po otevřeném kufru. Takže je to pravda. Jestli máte na mysli Richmond, pak ano. Proč jste mi to neřekla sama?
Protože nepotřebuji vaše svolení, milorde. Dříve ano. Dnes jsem nepřišel rozhodovat. Proč jste tedy přišel?
Pochopit, před čím odjíždíte. Tady už nemám co dělat. Nechci být velkorysým hostitelem, který vás propustí s požehnáním, řekl. A nechci tvrdit, že pro mě váš odjezd do Richmondu nic neznamená.
Máte právo odjet. Nebudu vás zadržovat silou. Ale chci, abyste odjela s vědomím jediné věci. Bude pro mě těžké, že už zde nebudete.
To není důvod, abych zůstala. Vím. Ale požádat vás, abyste zůstala ještě několik dní, mohu. Proč?
Protože se pro mě během těchto dní tenhle dům změnil. Když se smějete s Theodorem nebo se přete s mou tetou, připadá mi, že věci, které jsem dlouho pokládal jen za povinnost, konečně dávají smysl. Elektora zavřela oči. Pak zůstanu do zítřka.
Tiše vydechl, jako by zadržoval dech od chvíle, kdy na kentské silnici spatřil její poškozený kočár. Děkuji. Uklonil se a odešel. Eleanor zůstala stát u kufru.
Neodjela a už tím mu dala naději. K večeru se u lady Agáty shromáždili hosté. Byli tam dva starší gentlemani z rodu Marlowových a také lady Fenchová. Hovořilo se o zahradě a počasí, ale Eleanor brzy poznala, že všichni čekají na ni.
Sir Philip Marlow se odkašlal a obrátil se k Adrianovi. Domnívám se, že ti už můžeme blahopřát k obnovení rodinného klidu. Nikdo u tohoto stolu nemá právo cokoli oznamovat mým jménem, řekl Adrian. Slečna Valeová je hostkou lady Agáty.
Všechno ostatní vychází pouze z vašich vlastních návyků. Lady Fenchová se usmála. Jak zajímavé. Zdá se, že městské klepy předběhly skutečnost.
Klepy často běží rychleji než svědomí, odpověděla Eleanor. Lady Fenchová neustoupila. Hodláte v tomto domě zůstat dlouho? Dokud si zde budou přát mou přítomnost.
Ano. Adrian vstal. Ne, sir Philip, řekl. Ne rodina.
Já sám. Pokud se komukoli z vás zdá, že postavení slečny Valeové dovoluje obchodovat s jejím jménem, hádat její budoucnost nebo vytvářet pohodlné domněnky, pak se mýlí. Žádám vás, abyste si to zapamatovali. Každý zásah do jejích záležitostí budu od této chvíle považovat za osobní urážku.
Slovo osobní zůstalo ve vzduchu nejtíživěji. Eleanor seděla bez hnutí. Udělal to veřejně, před příbuznými i před ženou, která z jejich příběhu stačila vytvořit společenskou zábavu. Pozdě večer dům konečně stichl.
Eleanor stála u okna v salónu, kde hořely jen dvě svíce. Za jejími zády zavrzaly dveře. Neměl jste sem chodit tak pozdě, řekla. Vím.
U stolu jste se dnes vyjádřil dostatečně jasně, milorde. Vy také. Proč až teď? Proč ne tehdy na cestě?
Protože tehdy jsem si stále myslel, že musím nejprve napravit škodu a teprve potom si smím dovolit něco cítit. Nechtěl jsem si přiznat ani sám sobě, že jste mi každým dnem dražší. Dražší, zopakovala sotva slyšitelně. Ano.
Příliš nebezpečně. Děláte velkou chybu. Jsem nepohodlná. Vím.
Nejsem žena, kterou lze milovat bez následků. Poprvé se usmál, skoro unaveně. Právě to začínám chápat. Nutíte mě vyslovovat věci, které jsem říct nechtěl.
A co jste říct chtěl? Chtěl jsem říct, že už nedokážu považovat vaši přítomnost v tomto domě za náhodu. Vy přece chápete, zašeptala, že jestli to vyslovíte ještě jednou, nebudu už schopna předstírat, že jsem vás neslyšela. Pak nic nepředstírejte.
Nechci, abyste přede mnou cokoli předstírala. Adriane, uniklo jí dřív, než se dokázala zastavit. Ztuhl tak prudce, jako by samotné jeho jméno v jejích ústech bylo odpovědí. Nic neříkejte, pokud nejste připravena, pronesl chraplavě.
Už vám důvěřuji víc, než bych měla, řekla velmi tiše. To mu stačilo. Jen pozvedl její ruku s takovou opatrností, jako by se nedotýkal rukavice, ale rozhodnutí, které ještě stále patřilo pouze jí. Podržel její dlaň o okamžik déle, než dovolovala pravidla, a potom ji pustil.
Pak se budu velmi bát, abych se nezmýlil, odpověděl. Ráno nepřineslo klid, ale rozuzlení. Eleanor právě sestoupila do ranního salónu, když majordomus oznámil, že pan Silas Vale žádá, aby ho okamžitě přijali. Eleanor cítila, jak jí z tváře mizí krev.
Silas Veale vstoupil s kabátcem bez jediné vrásky. Lady Agato, přijel jsem výhradně kvůli blahu své nevlastní dcery. Pak jste měl přijet dříve a s lepšími úmysly, poznamenala lady Agáta. Eleanor je tvrdohlavá a náchylná ke špatným radám.
Přijel jsem ukončit toto nedorozumění a odvézt ji domů. S vámi nepojedu, řekla Eleanor. Mé dítě, to není předmětem diskuze. Pak jste neměl pokládat otázku.
V té chvíli vstoupil Adrian. Zastavil se tak, aby Eleanor nestála za jeho zády, ale vedle něj. Pane Vale, pokud tomu správně rozumím, přišel jste požadovat něco, na co už nemáte právo. Slečna Valeová je pod mým zákonným poručnictvím a musí se vrátit.
Nemusím, řekla Eleanor. O tom nerozhodujete vy. V Eleanor se něco definitivně přetrhlo. Nebyl to strach.
Přetrhl se poslední tenký zbytek poslušnosti. Naopak, řekla hlasitěji. Právě já o tom rozhoduji. Vy už jste za mě rozhodoval dost dlouho.
Silas vytáhl z kapsy složený list. Zde je potvrzení dluhů, které jsem byl nucen převzít po smrti vašeho otce. Zde je seznam výdajů na vaše zaopatření a zde je dopis kapitána Redleyho, který je stále ochoten vzít si vás za manželku. Jméno jí zasáhlo jako políček.
Jeho velkorysost nepotřebuji. Potřebujete domov, manžela a konec této komedie. Adrian mu vzal papíry z ruky, aniž se zeptal na svolení. Rychle je přečetl, u jedné částky se zastavil a zkontroloval datum.
Lžete, řekl klidně. Výdaje na její zaopatření zahrnují částky zaplacené za karetní dluhy, které se slečnou Valeovou nijak nesouvisí. A dopis kapitána Redleyho je datován o týden dříve, než jste tvrdil. O jejím sňatku jste vyjednával bez jejího souhlasu.
Eleanor vykročila vpřed. Kolena se jí chvěla, ale hlas měl pevný. Nezachytával jste mé dopisy pro mé dobro. Chtěl jste mě provdat za muže, kterého jsem si nevybrala, abyste zaplatil vlastní dluhy.
Jestli se odmítneš vrátit, nezůstane ti nic, řekl Silas. Mýlíte se, pane Vale, promluvil Adrian. Její jméno bude respektováno už proto, že to budu požadovat. A vašimi účty a podvody se od dnešního dne bude zabývat můj právní zástupce.
To si nedovolíte. Už jsem si dovolil. Dopisy byly odeslány před hodinou. Silas pochopil, že ztrácí půdu.
Poprvé se podíval přímo na Eleanor s měkkým, téměř laskavým hlasem. Mé dítě, nechápeš, co děláš. Až se tě tito lidé nabaží, stejně se budeš muset vrátit. Eleanor se mu dívala do očí.
Ne, řekla. Nevrátím se. Slova zazněla bez stopy chvění a právě proto byla konečná. Silas se uklonil tak krátce, že to bylo téměř urážlivé, a odešel.
Dveře se zavřely. Eleanor se pomalu posadila do křesla. Lady Beatrice k ní přistoupila a sevřela jí rameno. Adrian zůstal naproti a nepřibližoval se, jako by chápal, že tento okamžik patří především Eleanor samotné.
Následujícího dne byl vzduch v domě nezvykle tichý, jako po bouři. Lady Agáta ráno nařídila otevřít okna v salónu. Eleanor sestoupila jako poslední. U okna stála lady Agáta, Adrian čekal u krbu.
Rád bych si s vámi promluvil v zahradě, řekl. Zahrada si stále uchovávala vláhu po deštích, keře rozmarýnu voněly svěžeji a ve vzdáleném koutě se otevíraly první bledé narcisy. Eleanor kráčela vedle něj mlčky. Zastavili se u nízké kamenné lavičky.
Jste svobodná, řekl. A právě proto vám smím říct jen něco, co nesouvisí s povinností ani s cestou do Doveru, kde jsem vlastní hloupostí narazil do vašeho kočáru a obrátil vám život vzhůru nohama. Neudržela lehký úsměv. To je poněkud neobratný úvod.
Obávám se, že můj nejlepší cit k vám skutečně začal neobratností. Eleanor, pronesl. Miluji vás. Ne proto, že musím něco napravit, ne proto, že svět žádá vysvětlení.
Miluji vás, protože po vašem boku chci poprvé v životě nejen chránit dům, ale také v něm žít. Protože mě přijímáte slyšet věci, které jsem dříve neslyšel ani ve vlastním nitru. Když jsem vás žádal poprvé, nabízel jsem vám štít. Nyní vás žádám o něco jiného.
Staňte se mou ženou. Dokážete-li mě milovat alespoň z části tak jako já miluji vás. Eleanor se zachvěly rty. Stále mluvíte velmi krásně na člověka, který začal rozbitým kočárem.
V jediném výdechu bylo tolik napětí, že ho náhle spatřila takového, jakého ho možná dosud nikdo neviděl. Jako muže, který se skutečně bojí odmítnutí. Je to proto, že tentokrát se nechci splést ani v jediném slově. Bála jsem se, řekla tiše, že mě jednoho dne požádáte znovu a já odpovím příliš rychle, protože potom příliš toužím.
A co tedy odpovíte? Že vás miluji, Adriane. Ne kvůli titulu ani ochraně. Miluji vás, protože jste se naučil vidět ve mně nikoli povinnost, ale ženu.
Na okamžik zavřel oči, jako by přijímal náhlé štěstí, na které nebyl připraven. Potom velmi opatrně vzal její ruce do svých. Takže ano, vezmu si vás, milorde. Ačkoli přiznávám, že po cestě do Doveru jsem měla všechny důvody vyhýbat se vašim kočárům po zbytek života.
Zasmál se tiše a hluboce. Stále držel její ruce, sklonil se a políbil jí na čelo s opatrností, která pro ně oba znamenala víc než jakákoli ukvapenost. Slibuji vám, řekl, že od nynějška budu narážet pouze do cizí tvrdohlavosti, nikoli do vašich kočárů. Když se vrátili k domu, lady Agáta stála ve dveřích, jako by všechno věděla bez jediného slova.
Za jejími zády vykukoval Theodore. Teto, řekl Adrian prostě. Jestli nic nenamítáte, bude muset tento dům snést ještě jednu pozoruhodnou změnu. Lady Agáta si je prohlédla jako člověk, který konečně kontroluje dlouho odkládanou, ale dobře odvedenou práci.
Namítám pouze proti špatným manželstvím. A tohle směřovalo k uskutečnění příliš dlouho, než aby mohlo být špatné. Theodore radostně zatleskal, ačkoli všemu nerozuměl. Na schodišti domu, do něhož kdysi přivezli jako téměř skandální hostku, už Eleanor nestála jako cizí žena odkázaná na cizí ochranu.
Adrian jí držel za ruku, ale nesvíral ji, a když se jejich pohledy setkaly, věděla, že tentokrát si vybrali oba.
