Začalo to obyčejným úklidem, ale já už jsem cítila, jak mi to v hlavě hlodá. Stála jsem před zrcadlem, pročesávala si ty svoje nekonečné vlasy a přemýšlela, co s tím zase budu dělat. Ona se nelepší. Prostě se nelepší.
Člověk by řekl, že po té době už by to mělo být jiné, ale není. Vůbec se to nelepší. Povzdechla jsem si a snažila se tu hřívu nějak zkrotit. Byla jsem z toho celá vyřízená.
Vlasy mám tak husté, že s nimi není žádná šance. Kdyby byly aspoň řídké, ale ony jsou prostě všude. Kvůli tomu mám ten obrovský objem, se kterým se nedá nic dělat. Připadá mi, že už ani nemám kůži na hlavě, protože s takovou hřívou to jinak nejde.
Prostě to musíte pořád nějak tahat, česat, fénovat, a člověk z toho ztratí veškerou citlivost. Někdo se mě mezitím zeptal, jestli to nemám v plánu vzdát. Vždyť víte, jak to chodí – občas se vás někdo zeptá, jestli vás to pořád baví, jestli nechcete skončit. Ale to u mě nikdy nepřipadalo v úvahu.
Nikdy jsem neměla ani sebemenší touhu přestat. Vůbec. Nula procent. Naopak, časem je to v tomhle ohledu jednodušší.
Jak získáváte zkušenosti, tak se vám všechno vstřebává snáz. Jenom teď streamuju míň, než bych chtěla. Prostě to tak teď vychází. Ale snažím se, abych později streamovala víc.
Je to takové období. Ale jo, to vnímání té odezvy, hlavně toho hejtu, to se zkrátka učíte. Nemůžete být připravení na každou blbost hned od začátku. Dřív jsem lidi banovala úplně za všechno, za každou maličkost.
Teď? Teď jsem mnohem tolerantnější. Nechám si líbit mnohem víc věcí, než jsem nechávala dřív. Je to možná škoda, protože člověk by čekal, že budete přísnější, ale já jsem se naopak uklidnila.
Stejně mi pořád někdo píše, že jsem tlustá, přitom nejsem tlustá. Růst mám sto sedmdesát, takže objektivně vzato na svou výšku nejsem tlustá. Ale stejně se najdou lidi, kteří vám to napíšou. A kdybych přibrala, tak mi to budou psát ještě víc.
Nestihnete nic jiného než ty stremy z nemocnice. Když jsem byla malá, tak jsem vždycky záviděla ségře. Měla takové ty klíční kosti, které vám krásně vystupují, zatímco ty moje nikdy nebyly tak výrazné. Já jsem měla vždycky takovou tu postavu, že i když jsem byla štíhlá, nikdy jsem neměla ty vystouplé kosti.
Vždycky jsem si přála být taková až anorektická, aby mi ty klíční kosti krásně trčely. Ale člověk si nevybere, jak mu tělo naroste. Mezitím jsem pořád bojovala s tou hřívou. Rozhodovala jsem se, co s vlasy vlastně udělám.
Mohla bych si udělat kudrny, nebo je nechat rovné. Kudrny? Asi ne, nechtěla jsem si to dělat. Ne kvůli tomu, že by se mi to nelíbilo, ale prostě jsem si to neuměla představit.
Řekla jsem si, že je nechám, jak jsou, a raději si začnu balit tašku. Když jsem přemýšlela, co si vzít s sebou, uvědomila jsem si, že jsem si nezapnula ani mobil. Baterie už byla skoro vybitá, tak jsem ho hodila na nabíječku. Do tašky jsem hodila powerbanku, kabel, nějaké drobnosti.
Banku jsem vzala, to bylo jasné. Co ještě? Musela jsem si projít všechno, na co jsem nesměla zapomenout. V té chvíli jsem si najednou vzpomněla na něco, co jsem viděla – takový videoklip, kde měl chlap na hlavě takové ty parohy s duhovými barvami.
A já jsem se zasnila. A pomyslela jsem si, že bych taky mohla vypadat jako jednorožec. Zabalila jsem tašku do půlky a zase jsem přemýšlela nad tím, co mě čeká. Všechny ty věci, které jsem musela stihnout – sbalit se, připravit se, a hlavně se rozhodnout, co dál.
Ten pocit, že se nic nelepší, mě nepřestával trápit. Někde vzadu v hlavě mi to neustále připomínalo, že ať dělám, co dělám, pořád je to stejné. Vlastně jsem chtěla mluvit o něčem úplně jiném, ale pořád mi to nejde z hlavy. To téma, které se táhne celým tím příběhem.
Ona se nelepší. A já nevím, co s tím mám dělat. Sebrala jsem vlasy do ruky a prohrábla je prsty. Bylo jich tolik, že jsem z toho měla pocit, že se v nich ztratím.
Ale co nadělám. Tak to prostě je. Znovu jsem sáhla po kartáči a začala si je rozčesávat. Záchvaty vzteku na ně nepomáhaly, ale přesto jsem do toho kartáče tlačila víc, než bylo zdrávo.
Každé protočení kartáče ve vlasech bylo takové uspokojivé, ale zároveň mě to štvalo, protože jsem věděla, že za chvíli budou zase rozcuchané. Podívala jsem se do zrcadla a viděla jsem tam sebe. Svoje unavené oči, svoje vlasy, které se nedaly zkrotit, svoje myšlenky, které se točily pořád dokola. A v duchu jsem si řekla, že se musím sebrat a jet dál.
Že se nemůžu zaseknout na tom, co se nelepší. Že musím dělat to, co umím, a snažit se to dělat co nejlépe. Do tašky jsem dobalila ještě pár věcí. Nejdřív jsem si říkala, že si toho vezmu míň, ať to nemusím táhnout, ale nakonec jsem zase skončila u toho, že mám plnou tašku.
Jako vždycky. Člověk by si myslel, že se to časem naučí, ale ne. Pořád to samé. Na mobilu mi blikla notifikace.
Někdo mi poslal zprávu. Podívala jsem se na displej a na chvíli jsem zalitovala, že jsem se na to vůbec dívala. Ale už jsem to viděla, takže jsem to nemohla odvidět. Zase to samé.
Zase ty řeči o tom, jak vypadám. Tentokrát mi psali, že jsem tlustá. Nic nového pod sluncem. Odložila jsem mobil stranou a rozhodla se, že mu nebudu věnovat pozornost.
Stejně by to k ničemu nevedlo. Stačilo, že jsem se tím zabývala celé ty roky. Teď už jsem starší a snad i moudřejší. Vlastně jsem si vzpomněla na tu dobu, kdy jsem byla na začátku.
Když jsem začínala, každá blbost mě dokázala rozhodit. Každý negativní komentář, každá urážka – všechno se mě dotýkalo. Byla jsem naivní a myslela jsem si, že mě to nikdy neovlivní. Ale ono to ovlivňuje.
Postupně jsem se ale otužila. Ne snad proto, že bych byla cynická, ale prostě proto, že jsem pochopila, jak to chodí. Dneska už mě máloco rozhodí. Neznamená to, že mě to netrápí.
Jenom vím, že nemá cenu se tím zabývat. Že to k tomu prostě patří. Ještě jednou jsem se na sebe podívala do zrcadla. Vlasy jsem měla pořád rozcuchané, ale nějak mi to přišlo v pořádku.
Vzala jsem si je do ruky, stočila do drdolu a připnula sponkou. Ne proto, že by se mi to líbilo, ale protože to bylo praktické. A já teď potřebuju být praktická. Sbalenou tašku jsem postavila ke dveřím, aby na ni bylo vidět a abych na ni nezapomněla.
Za chvíli budu muset odejít. Ale ještě jsem se zdržela. Sedla jsem si na kraj postele a chvíli jen tak koukala před sebe. Přemýšlela jsem o tom, co mě čeká, a zároveň jsem se snažila nemyslet na to, co se nelepší.
Po pár minutách jsem vstala, vzala tašku a vyšla z bytu. Venku bylo ještě světlo a vzduch byl příjemně teplý. Šla jsem ulicí, kolem domů, kolem lidí, kteří si mě nevšímali. A já jsem si říkala, že je možná dobře, že si mě nevšímají.
Že můžu být chvíli jen tak, sama se sebou a se svými myšlenkami. Nakonec jsem došla k autu, hodila tašku na sedadlo a nasedla. Zavřela jsem dveře, nastartovala a chvíli jsem jen tak seděla. Dívala jsem se před sebe přes čelní sklo a nechávala jsem si v hlavě srovnat všechny myšlenky.
Ta o tom, že se nelepší. Ta o tom, že jsem tlustá. Ta o tom, že se pořád opakuju. Nakonec jsem se napřímila, vydechla a zařadila.
Rozjela jsem se. Někdy prostě musíte jet dál, i když se nic nelepší. I když máte pocit, že se točíte v kruhu. I když víte, že zítra bude zase vše stejné.
Protože jediná jiná možnost je se zastavit. A to si nemůžu dovolit.
