Stál jsem v patře našeho nového domu, když se ozvalo klepání. Ne na dveře. Ze strany oken, která přiléhala ke starému javoru, jehož větve se bičovaly ve větru. Před chvílí jsem se přistihla, že fascinovaně sleduji, jak se na skle dělají kapičky deště, které se navzájem předhánějí, kdo dřív doběhne dolů.
Jenže to klepání nebylo ani zdaleka neškodné. Pak přišlo znovu. Třikrát, pomalu, klidně. Jako by někdo důrazně žádal o vstup.
„Slyšela jsi to? “
Neozvalo se. Megan stála kousek ode mě oblečená v teplácích, které bývaly moje, a svírala v ruce kancl papír, okousaný z jedné strany. Jenže mi to nedalo a udělala krok ke dveřím.
„Počkej,“ řekla jsem a položila jí ruku na předloktí. V návalu vzteku jsem ještě před chvílí chtěla vyhodit tenhle obraz, který visíval v obýváku vlhkým domě mých rodičů. Ale o to teď nešlo. Hluk se ozval znovu, tentokrát tvrdší a naléhavější.
Někdo tam skutečně stál. „Kdo je tam? “ Megan se na mě ohlédla a v očích měla strach. Tyler se tiše přiblížil zezadu a postavil se jí k rameni.
Já jsem sklapla bezpečnostní pojistku a otevřela jsem dveře hlavní. Měl by to být někdo z osady. Déšť se spustil jako z konve a za ním nebyla vidět skoro žádná krajina, jen temná voda jezera a černá masa lesa. Na verandě ale stál muž.
Byl starý, skoro křehký, hubený, s prošedivělými vlasy přilepenými k lebce od deště. Měl na sobě obrovskou rybářskou bundu, která mu splývala až po kolena. Tvář měl zbrázděnou vráskami, ale oči měl pronikavé a živé. „Vy jste prodával dům,“ prohlásil místo pozdravu.
Jeho hlas byl skřípavý, drsný. Zněl unaveně, ale zároveň jako by věděl. Prostě věděl. „Vlastně ho zdědila.
Teď koupila. Prodává“, odpověděla jsem a popadla ze skříně první kabát, protože venku byla zima. „Ne, ne. “ Zavrtěl hlavou.
„V pondělí. Přijdou. Dnes je sobota. “
„Cože?
Kdo? “
„Banka. “ Odsekl. „Myslíte, že jsem blázen?
“ zeptal se, jako by hádal, na co myslím. „Přišel jsem vás varovat. Je tady moc lidí, kteří by nechtěli, abyste otvírala ústa o tom, co se tady stalo. Tady.
U jezera. “
Nebe se otevřelo a kbelíky vody sjely z nebe jako dámy. Stála jsem ohromeně, v županu a mokrými vlasy, a civěla jsem na cizince, který mi sliboval, že mám začít balit. „Cože?
Ne, ne. Počkejte. Politikové. Přijdou sem.
Omluva. Hotel. Setkání s klientem a spolupráce,“ řekl a zadrmolil. Zněl, jako by nebyl úplně ve své kůži.
Tyler konečně vyrazil ke dveřím. „Tohle je můj dům! “ vyhrkl jsem. „Já jsem… nezdědila jsem ho.
Prostě jsem ho koupila. “ Byla to lež. Zaplatila jsem jen kaucí. Ale on o tom nemusel vědět.
„Vy jste bydlela v tom domě? “ Zamrkal. Jeho otázka mě zarazila. „Ne.
“
„Tak proč jste tady? A říkáte, že jste ho koupila? Od koho? “
„Jeho dcera měla… prodávala ho.
Asi. Pojďte dál, nebo zmoknete. “ Otevřel jsem dveře. Vstoupil dovnitř a náhle se mu třásla ruka, i když tma a chlad přicházely odněkud z hlouby.
Obličej mu ještě více zbělel, až jsem si myslela, že spadne na zem, když spatřil stěnu v obýváku. Obraz, který tam předtím visel, teď ležel opřený o zeď. Zachytil jsem pohled, který si s Megan vyměnili ve dveřích kuchyně. „Jmenuji se Elias,“ řekl a konečně se vzpamatoval.
„Promiňte, oslovil jsem vás špatně. Myslel jsem, že… Vy jste tu nebyli. Když to začalo. V tom domě.
“
„Copak? Začalo co? “
„Viděla jste ten obraz? Co přesně jste s ním udělala?
“
Podívala jsem se na obraz, jak jen to šlo. Byla na něm žena v bílých šatech, jak kráčí směrem k mlžnému jezeru. Byla krásná, ale měla smutné oči, které jako by prosily o pomoc. V tom domě nefungoval mobil ani elektřina, a ten obraz byl jediná výzdoba.
Otec mi o něm vyprávěl, když jsem byla malá, ale to je tak všechno. „Nedělala jsem s ním nic. Visel tady,“ odpověděla jsem. „Visel?
“ Zasmál se Elias, ale smích mu zamrzl v krku a změnil se v kašel. „To vám ho pověsili nahoru? Za trest? Jeho jediný obraz.
Jediná podobizna, která zůstala. Všichni si mysleli, že je to tak krásný obraz. Ale nevěděli o něm jedno. “ Naklonil se ke mně.
„Kdo? Kdo se o něm měl dozvědět? “
Znovu se zasmál, tentokrát vesele, ale přesto temně. „Jmenovala se Marie.
Umřela tady. U jezera. Před padesáti lety. V létě.
Přišla sem na prázdniny. Pětadvacet jí bylo. Když ji vytáhli z vody, držela v ruce obraz. Její obraz.
Nikdo ho nikdy neviděl. Až do té doby. Každý, kdo ho od té doby viděl… už nikdy nebyl stejný. “
Zima přejela mým tělem, až jsem se otřásla.
„Cože? Ten obraz namaloval… kdo? “
„Její snoubenec. Malíř.
Zbláznil se žalem. Namaloval ji tak, jak se mu zjevila. Všem ostatním ukázal jiné obrazy. Tohle ne.
Tohle schoval. “ Odmlčel se. „Proč myslíte, že je ten dům tak levný? Proč si myslíte, že ho prodali za babku?
“
„My jsme o něm nic nevěděli, my jen… Viděl jste toho malého chlapa v okně? “ zeptala se náhle Megan a přišla k nám. Tvář měla staženou. „Cože?
“ zeptal se Elias. „Kde? V jakém okně? “
„Já nevím.
Nahoře? Už jsem ho viděla dvakrát. “
„Kdo? V tomhle domě nikdo není.
“
„Tak proč tam stojí stará žena a pořád na nás kouká? V tom okně. “
I já jsem vzhlédla k oknu na schodišti. Nic.
„Určitě to byl stín. Voda na skle,“ řekla jsem. „Ne, to nebyla voda. Stála tam.
Měla na sobě bílé šaty. A zírala přímo na nás. “
Konečně se mi povedlo rozsvítit světlo v předsíni. Teprve když jsem ji spatřil, uvědomil jsem si, že ta druhá žena, kterou jsem viděla, nebyla Megan.
Věděla jsem, že se zmiňovala o tom, že je Megan venku na verandě. Takže ta žena, která teď stála v předsíni a pomalu kráčela chodbou, nemohla být ona. Ale nemohla jsem ubránit tomu, aby se mi při tom pohledu nezastavilo srdce. Měla na sobě bílé šaty.
Kolem ramen hebký červený svetr, na nohou pantofle a přes rameno kabelku. Tvář měla uprostřed obličeje, rysy jako z pohlednice. „Kde je Tyler? “ ozvala se ze zadních dveří Megan.
„Tady! “ vykřikl jsem za ním. „Samozřejmě, že jsme slyšeli tvoje kecy o strašidlech, když jsi byla na verandě! Tady jsi!
“ obořil se na mě. „Dámy, dámy, uklidněte se,“ řekl Elias a postavil se mezi nás. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. „Ne.
Já se omlouvám. Já jen… je to tady divné, že? V tomhle domě. “ „Je.
Je to tady divné,“ řekla a přitom se pořád nezastavovala. Pořád šla chodbou, ale její pohyby byly tak hladké, že jsem si všimla, že mi neustále uniká pohledem. „Vy víte, proč jsem přišel, že jo? Paní Carterová?
“
Zarazila jsem se. „Madam? Já… já si myslím, že děláte chybu. “
„On říkal, že vy víte.
Říkal, že vy víte, proč jsem přišla. Víte, co je v tom sklepě, že jo? “ přistoupila ke dveřím do sklepa. „Můžu se tam podívat?
Jen se rychle podívám. “
„Zbláznila ses? Nikoho do sklepa nepouštím. A ty nejsi Megan.
Kdo jsi? Co chceš? “
Ona se usmála. Usmála se a v tom úsměvu bylo něco až děsivě povědomého.
Otevřela dveře do sklepa a začala sestupovat po schodech, jako by dělala pravidelné prohlídky. Elias a já jsme na sebe jen zkoprněle zírali, když se z hlouby ozvalo zachrastění, jako by někdo odkládal řetěz na betonovou podlahu. „Pojďte dolů! Musíte to vidět!
“ ozvalo se odněkud zespodu. „Já myslím, že jsem našla jeho staré věci! Musíte vidět, co tam je! Všechno!
Musíte, kurva, vidět, co tam je! Musíte vidět, co tady je! Musíte vidět! Staré tašky!
Papíry! Musíte vidět tu botu… Všechno! Musíte vidět tady to! Musíte vidět!
“
Když jsme sešli dolů, stála uprostřed sklepa a v ruce držela kousek nažloutlého papíru tak, aby na něj dopadlo světlo. Betonová podlaha s prasklinami, police s rezavými plechovkami. V rohu stál starý houpací kůň bez jedné nohy a hromada smotaných koberců. Otec ho sem dal.
Ale pohled mi skoro okamžitě sklouzl dolů z papíru k mým rukám, nebo spíš do přední kapsy mé bundy. „Co je to? “ zeptala jsem se a sáhla si do kapsy. „Nevím, ale byl to ležel na schodech, když jsme sjeli dolů,“ řekla a podala mi rezavou kovovou krabičku, velikostí tak na karty.
Zmáčkla jsem západku. Vnitřek byl vystlaný sametem. Uvnitř ležela fotografie. Černobílá.
Muž a žena na molu. Usmívali se. Poznala jsem to jezero. Poznala jsem to molo.
Všimla jsem si toho muže. Na sobě měl rybářskou bundu. A pak mi to došlo. Všechno to do sebe zapadlo.
Asi po pěti vteřinách jsem se k němu otočila, ale už tam nebyl. Stál za mnou. Stál za mnou a v ruce držel kus rezavého kovu, který držel u boku. Ale pak jsem se podívala na jeho tvář.
Nebyla to tvář Elia. Byla to tvář muže z fotografie. Vypadal mladší. Vypadal hladověji.
A usmíval se na mě přesně stejným úsměvem, jako měla Megan na tváři, když otevřela dveře do sklepa. „Začíná ti to docházet, že jo, lásko? “ zeptal se. Couvla jsem, dokud jsem nenarazila zadkem na starý papírový stůl.
Rukou jsem šmátrala po desce. Cítila jsem něco kovového. Něco těžkého. „Co jsi?
“ vypravila jsem ze sebe lesklými rty. „Já? Já jsem tvůj osud,“ řekl a udělal krok vpřed. „Věděl jsem to.
Vždycky jsem věděl. Ten chlapec. Jeho syn. Dokonalý.
“
„Jaký syn? “
„Tvůj syn, lásko. Ty a já. My jsme to řekli tomu pánovi.
Všechno mu povíme. Řekneme mu o tom, jak jsme se potkali. Jak jsme si mysleli, že už nikdy nebudeme sami. Protože ty na mě vždycky zapomeneš, že jo?
Řekni to. Vždycky zapomeneš. “
„O čom to mluvíš? Já jsem tě nikdy v životě neviděla!
“ křičela jsem. „Ale viděla. Ale viděla,“ zazpíval a opět se usmál. „Jsi jen nemocná.
Ale já ti to odpouštím. Protože už je to tady. “ Tleskl rukama a zvuk se rozlehl ozvěnou sklepa. „Všichni jsou tady.
Všichni, na které si vzpomeneš. Všichni, na které si vzpomeneš, když se podíváš na tenhle podivný obraz, který jsi přinesla. Všichni. To jsem přece chtěla, ne?
Ne. To jsi chtěla. Chtěla jsi to celé. Pokaždé.
A teď to dostaneš. Ty to dostaneš. “
Řekla jsem si, že mu musíš ujet. Musíš ujet.
Zpátky ke dveřím. Zpátky ke schodům. Zvedla jsem nohu, ale on byl rychlejší. Skočil ke mně, jeho paže se mi omotaly kolem pasu, vtáhl mě k sobě.
Dýchal mi do krku. Vůbec ne pěkně. „Ne! Pusť mě!
Eliasi, kdo je ta žena? Co se to tady do prdele děje? “ křičela jsem. „Jsi opilá.
Jsi unavená, potřebuješ si lehnout, pojď…“ zasyčel jí do ucha. Ale vtom se z kuchyně ozval hlasitý řev, který přišel ze schodů. Pak druhý. Konkrétní hlas.
„Tak jsem se vrátil! “ křičel. „Nechápu, proč jsi odešla. Uprostřed ničeho.
Bez auta. Bez jakéhokoli rozumu. Jsi na mě naštvaná kvůli něčemu? Víš, jak dlouho mě stálo, než jsem tě našel?
Vlastně ne. Vlastně mě to stálo docela dost, abychom se našli. Skoro jsem zmeškal, přišel jsem pozdě. Ale vidíš?
Já jsem tady. Já jsem tady. Slíbil jsem, že tě najdu. Slíbil jsem, že to napravím.
Slíbil jsem, že ti dám věci, které jsi vždycky chtěla. Ty nové. Víš, jako nový život. Já ti to slíbil a teď jsem konečně tady.
Ty a já. Do prdele, ženská, ty a já. Napořád. “
V tu chvíli se vše zastavilo.
Všechno se zastavilo. Všechno. Ten hlas. Znala jsem ho.
Znala jsem ho tak dobře. Ona se v mých rukou naprosto zhroutila. Jako by se jí podlomily nohy. Jako by jí došel všechen vzduch.
Jediný zvuk, který vydala, byl vzlyk a pak něco, co nebylo pláč, ale spíš zhroucení. Zmocnil se jí hluboký, srdcervoucí vzlykot, u kterého jsem měl pocit, že poslouchám něco, co jsem slyšet neměl. Stáhl jsem ji ze schodů a začal jsem jí hladit vlasy. Všechno ze sebe vypustila.
Gary. Jmenoval se Gary. A ona se konečně rozpadla.