Klíče od domu u Lipna ležely vedle hrnku. Když se na displeji rozsvítilo Romanovo jméno, Ivana sebou trhla. Loktem zavadila o porcelán a čaj se rozběhl přes stůl až k rozepsané studentské práci. Než hovor přijala, přetiskla hadříkem rozpíjející se roh sešitu.
Telefon zvonil sotva několik vteřin, ale i to v ní probudilo známý pocit, že už něco zanedbala a za chvíli to bude muset vysvětlovat. „Ano, Romane, kde jsi? “
Nezvýšil hlas. Mluvil téměř bezbarvě.
A právě tahle věcná tichost bývala horší než otevřený vztek. Křik se dal přečkat. Klidný Roman si obvykle připravoval otázky tak, aby každá odpověď zněla jako přiznání. „Jsem doma.
Chystám si materiály na zítřejší semináře. “
„Před dvěma hodinami ses nedala zastihnout. “
Ivana se opřela dlaní o hranu stolu. Telefon zůstal vybitý v kabelce.
Nic víc. Pro kohokoli jiného drobná nepříjemnost. Roman však v každém zmeškaném hovoru hledal úmysl. „Zapomněla jsem ho nabít.
Všimla jsem si toho až doma. “
„Samozřejmě. A mezitím ses náhodou neviděla se svým studentíkem? “
„Měla jsem čtyři semináře a potom poradu.
Odtud jsem jela rovnou domů. Lída Vávrová tam byla se mnou. Můžeš se jí zeptat. “
„Já mám obvolávat tvoje kolegyně a zjišťovat, kde se moje žena toulá?
Co si o mně vlastně myslíš? “
Takhle se jejich hovory uzavíraly. Začátek se pokaždé měnil. Konec už znala z paměti.
Od chvíle, kdy Roman zachytil Danielův pohled, neexistovala odpověď, která by mu stačila. Klíče od domu u Lipna pořád ležely na suchém místě mezi loužemi čaje. Roman o nich neřekl jediné slovo. Přesto jí připadalo, že jsou najednou až příliš viditelné.
Za okny se stromy podél Malše skláněly pod nárazy větru. Déšť kreslil na skle šikmé čáry a řeka měla barvu olova. Na stěně naproti stolu visela stará fotografie. Ona mezi rodiči, za nimi nízký domek u Lipna, modré okenice a jabloň, která se už tehdy nakláněla k plotu.
Vodu jí to táhlo od malička. U Černé v Pošumaví sedávala na břehu tak dlouho, až jí matka přišla hledat. Počítala vlny, poslouchala rákosí a věřila, že voda odnese každou starost, když jí člověk svěří dost potichu. Když se poznali, působil Roman jako člověk, který by ji před nátlakem naopak chránil.
Na silvestrovském večírku fakulty zajišťovala jeho bezpečnostní agentura pořadatelskou službu. Roman stál u vchodu, klidný, pohotový, s přirozenou jistotou člověka, který vždycky ví, co je třeba udělat. Po smrti rodičů se Ivana bála i obyčejných praktických věcí. Roman vyřídil reklamaci kotle, zavolal pojišťovně, našel řemeslníka.
Když se v noci probudila po snu o matce, sedl si k ní s čajem a čekal, dokud znovu neusnula. První tři roky manželství si jeho rozhodnost vykládala jako péči. Kontrola přicházela po malých dávkách. Nejdřív se zeptal, kdo píše, pak proč přišla o deset minut později.
Nakonec bylo každé vysvětlení podle ní důkazem, že si lež připravila předem. Do jejího kurzu mezitím nastoupil Daniel Bartoš. Jazyky mu šly snadno, ale nebyl jen talentovaný. Na rozdíl od ostatních si dohledával souvislosti, vracel se k opravám a poslouchal, když Ivana vysvětlovala, proč na přesnosti záleží.
Po jedné hodině počkal, až ostatní odejdou, a položil na katedru malou krabičku. Pod víčkem se leskla stříbrná brož ve tvaru plachetnice. „Paní magistro, chtěl jsem vám poděkovat za všechno, co jste mě naučila. “
„Danieli, to je moc drahé.
Nemůžu si to vzít. “
„Když jsem ji viděl, vzpomněl jsem si na vás. “
Ivana už krabičku zavírala, aby mu ji vrátila, když se ve dveřích objevil Roman. Přišel ji vyzvednout.
Nezeptal se, co se děje. Jeho pohled přešel z brože na Danielovu zrudlou tvář a zase zpátky. Brož Danielovi vrátila. Romanovi to nestačilo.
Od té chvíle se před fakultou objevoval dřív, než jí končila výuka, a večer pokládal její telefon na stůl displejem vzhůru. Vadily mu konzultace po výuce i společné fakultní akce. Čím věcněji mu Ivana vysvětlovala, že nic neskrývá, tím pevněji se držel přesvědčení, že právě klid je součástí její lži. Telefon na stole znovu zavibroval.
Tentokrát přišla zpráva: „Paní magistro, přijali mě do doktorského studia. Zítra v pět to chci oslavit v kavárně u Sokolského ostrova. Budu rád, když přijdete. “
Ivana nechala zprávu otevřenou a položila telefon vedle klíčů.
Stačilo napsat, že nemůže. Místo toho několik minut sledovala blikající kurzor. Když natáhla ruku k displeji, svazek klíčů cinkl o hrnek. Drobný zvuk jí připomněl dům, do kterého Roman neměl klíč bez jejího svolení.
Napsala: „Gratuluju, ráda přijdu. “
Déšť zesílil. Ivana rozsvítila lampu a znovu otevřela sešit s rozpíjejícím se rohem. Četla jednu větu několikrát, aniž vnímala smysl.
Pod všemi ostatními myšlenkami se vracela jediná otázka: Co udělá Roman, jestli se o schůzce dozví? Ráno ji vzbudilo bouchnutí dveří. Následovaly těžké kroky, kovové cinknutí klíčů na komodě a ticho, které znamenalo, že Roman čeká, až vstane. Roman seděl u stolu pod zhasnutým stropním světlem v pracovní košili a tiskl prsty ke spánkům.
„V hotelu jsme měli partu opilých hostů. Jeden se oháněl ministerstvem a sliboval, že nás do rána všechny vyhodí. “
Ivana postavila vodu na čaj a rozklepla do pánve vejce. Přidala rajčata, jak je měl rád.
Když vyprávěl o práci, několik minut se neptal, kde byla, komu psala, ani proč se zdržela. Skoro obyčejná snídaně. „Dnes zůstanu déle na fakultě,“ řekla, zatímco obracela vejce. „Máme metodickou poradu a pak připravujeme učebnu na jazykovou soutěž.
“
Jak dlouho? Asi do šesti. Roman jen přikývl. Únava mu zavírala oči a Ivana poprvé od probuzení volněji vydechla.
Před odchodem otevřela skříň. Vlevo visel šedý kostým, který nosila téměř automaticky. Vedle něj šaty v barvě hluboké vody, několik let nedotčené. Oblékla si je, přehodila přes ně lehký kardigan a před zrcadlem se na sebe zadívala s rozpaky.
Výuka se toho dne vlekla. Po třetím semináři se ve dveřích objevila Ludmila Vávrová, starší kolegyně, s níž Ivana sdílela kabinet. „Dnes vypadáš, jako by sis vzpomněla, že existují i jiné barvy než šedá. Jsou ty šaty nové?
“
„Nejméně pět let staré. Jen byly tak dlouho ve skříni, až jsem na ně zapomněla. “
„Tak je tam zase neschovávej. Je ti pětatřicet, ne sto pět.
“
Ludmila byla jediná, před kým se jí občas nepodařilo nic předstírat. Otázku, zda je doma všechno v pořádku, však nechávala otevřenou. „Ráno tě hledal Daniel Bartoš. Přijali ho do doktorského studia.
Chce to oslavit s přáteli a pozval i mě. “
Ludmila si jí chvíli měřila přes brýle. „Dávej si pozor, Ivano. Na Romana a taky na Daniela.
Ten kluk se na tebe už dávno nedívá jako na vyučující. “
„Je mu třiadvacet. Jen si váží toho, co jsem ho naučila. “
„Dvanáct let není konec světa a vděčnost mívá různé podoby.
Jen bych nerada viděla, že ses ocitla mezi dvěma muži, kteří si každý po svém myslí, že mají právo rozhodovat za tebe. “
Poslední seminář skončil půl hodiny před pátou. Daniel se během dne neozval. Ivanu to zklamalo a uklidnilo zároveň.
Vydala se proto podél Malše. Polovina října byla nezvykle teplá. Šla pomalu a v duchu si skládala vlastní život do několika čísel. Bylo jí pětatřicet.
Sedm let vdaná. Děti neměly. Rodiče zemřeli před čtyřmi lety, krátce po sobě. Po nich zůstaly modré okenice, nakloněná jabloň a matčina věta: Tady budeš vždycky v bezpečí.
Roman chtěl dům prodat. Ivana odmítala, protože prodej by nebyl jen obchod. Dům byl jediným místem, kde jí nelekal zvuk klíče v zámku. Ke kavárně u Sokolského ostrova došla několik minut před pátou.
Daniel seděl u stolku v rohu a při jejím příchodu vyskočil tak rychle, až zavadil kolenem o židli. Na stole čekaly dva talířky, dvě sklenky a mísa ovoce. „Mluvil jsi o přátelích? “
„Zdrželi se.
Začneme bez nich. “
Číšník přinesl moravský sekt. Když jim nalil, Daniel zvedl sklenku oběma rukama. „Na vás.
Věřila jste mi v době, kdy jsem si nevěřil ani já. “
„Na tebe. Práci jsi udělal ty. “
Po několika minutách se Daniel rozmluvil, popsal výzkumné téma, pak vytáhl z kapsy přeložený papír s poznámkami k zahraničním partnerům otcovy firmy.
„Ve firmě by se jazyk neměl odškrtávat jako kolonka v životopise. Jenže nechci opustit výzkum jen proto, že doma čeká kancelář. “
Ivana se doptávala na jeho plán. Daniel její odpovědi nepřerušoval a nevracel je v jiné, podezřívavější podobě.
Když s ní nesouhlasil, řekl proč. Po letech domácích výslechů jí zaskočilo, že obyčejný rozhovor může skončit bez vítěze i poraženého. „Co byste udělala vy? Zůstat u výzkumu nebo jít do firmy?
“
Ivana nechala otázku chvíli mezi nimi. „Rozhodnutí, které přijmeš jen proto, aby byl někdo jiný spokojený, se jednou vrátí. Většinou ve chvíli, kdy už bude těžké ho změnit. “
Nalil jim ještě trochu sektu a pak se opřel předloktími o stůl.
„Víte, že jsem si váš kurz nevybral náhodou? Jednou jsem vás viděl na nádvoří. Četla jste knihu ve francouzštině. Všichni běhali sem a tam, jen jste seděla na lavičce, jako by kolem vás bylo úplně jiné tempo.
“
„Danieli, tenhle rozhovor se začíná posouvat někam, kam by neměl. “
„Já vím. Jen už nejsem váš student a nechci předstírat, že jste pro mě byla jen někým, kdo mě naučil předložky. “
Jeho dlaň se zastavila těsně u její ruky.
Pak se Danielovy prsty lehce dotkly hřbetu její ruky. Ivana ruku nestáhla hned. Čekala, zda sevření zesílí, zda přijde požadavek nebo nárok. Daniel však prsty uvolnil ve chvíli, kdy se její dlaň nepatrně napjala.
Za jejími zády něco prasklo a vzápětí se po podlaze rozsypalo sklo. Otočila se. Ve dveřích stál Roman. Pravou ruku měl sevřenou, čelist staženou a v očích ten výraz, při němž Ivana vždycky začala rychle přemýšlet, kudy uniknout.
„Tak takhle vypadá metodická porada. Sekt, slavnostní šaty a obdivovatel. “
Ivana vstala tak prudce, až se jí zatočila hlava. „Daniel slaví přijetí do doktorského studia.
Nic jiného se neděje. “
Roman došel ke stolu, sevřel jí zápěstí a jediným trhnutím ji vytáhl ze židle. „Jdeme. “
Daniel odstrčil vlastní židli.
„Pusťte ji. Takhle s ní zacházet nebudete. “
„Mirek z agentury mi zavolal, že tě viděl jít směrem k ostrovu. Tak jsem se přišel podívat, jak pilně připravuješ učebnu.
“
Danielův hlas ztvrdl. „Děláte jí modřiny. Pusťte ji. “
Roman se krátce ušklíbl.
Sevření trochu povolil, ale na kůži zůstaly rudé otisky. „Tak povídej, proč jste tu sami? “
Daniel zatnul ruce. Přesto neudělal krok vpřed.
„Paní Marešová je výborná vyučující a slušný člověk. Nemáte právo ji ponižovat před lidmi. “
Roman ho nenechal dokončit větu. Jeho pěst zasáhla Daniela do tváře.
Odletěl bokem, ramenem shodil židli a narazil do vedlejšího stolku. Než stačil zvednout hlavu, Roman ho udeřil znovu. Ivana vykřikla. Od baru vyběhli dva zaměstnanci.
Někdo v zadní části kavárny už telefonoval policii. Ivana klesla vedle Daniela na kolena. Nad obočím se mu otevřela rána a okolí jednoho oka rychle tmavlo. „Tohle je kvůli mně.
Promiň. “
„Není. Jen s ním neodcházejte. “
Za jejich zády zapraskala převržená židle.
Roman se prudce zapřel, loktem zasáhl jednoho zaměstnance do hrudi a druhému se vytrhl ze sevření. Vzápětí uchopil Ivanu za vlasy a táhl ji ke dveřím. „Nesahej na něj. Jdeš se mnou.
“
Ve dveřích se ještě ohlédla. Daniel se s pomocí číšníka zvedal na loket. Krev mu stékala po tváři, ale pohled měl soustředěný. Když se jejich oči setkaly, nepatrně zavrtěl hlavou, jako by jí i teď chtěl říct jediné: Nejezdi s ním.
Cesta přes večerní Budějovice byla horší než ponížení před lidmi. Roman jel rychle, brzdil na poslední chvíli a projížděl křižovatkami způsobem, při němž se Ivana opírala ramenem o dveře. V bočním zrcátku se na okamžik objevilo modré světlo. Sanitka však odbočila opačným směrem.
Roman stiskl tlačítko centrálního zamykání a duté cvaknutí zaplnilo kabinu. „Myslíš na něj? “ Nebyla to otázka. „Sedíš vedle mě a lituješ toho svého štěněte.
Měl by se stydět. “
„Napadl jsi ho před svědky. Policie tě bude hledat. “
„Ty mi nebudeš určovat, co mám dělat,“ uhodil do volantu.
„Viděl jsem, jak ses na něj dívala. Seděla sis tam a nechala se osahávat. “
„Položil mi ruku na dlaň. Nic mezi námi nebylo.
Byl to můj student. Bývalý. “
„To ti zřejmě stačilo. Co asi řekne vedení fakulty, až zjistí, že chodíš na schůzky s mladými absolventy?
“
Před domem zabrzdil tak prudce, až jí pás zatlačil do klíční kosti. „Od zítřka na fakultu nepůjdeš. Najdeš si místo v administrativě nebo někde v účetní kanceláři. Moje žena nebude lovit mezi studenty.
“
„Jsem učitelka. Dělám to dvanáct let. Nemůžeš mi přikázat, abych všechno zahodila. “
Facku neviděla přicházet.
Hlava jí odskočila. V levém uchu se ozvalo vysoké písknutí. Roman během sedmi let křičel, vyhrožoval, kontroloval a ponižoval. Nikdy ji však neuhodil.
Až teď. „Tvůj život jsem teď já. Já rozhodnu, kam půjdeš a co budeš dělat. “
V bytě zamířila rovnou do koupelny a otočila klíčem.
Pustila kohoutek naplno, aby za dveřmi nebylo slyšet nic jiného než proud vody, a posadila se na okraj vany. Pod dveřmi se na chvíli zastavil Romanův stín. Klika se pohnula jen o několik milimetrů. Sedm let posouval hranice po centimetrech.
Dnes jednu překročil jediným pohybem ruky a hned jí oznámil, že bude rozhodovat o její práci, telefonu i odchodech. Do dveří udeřila pěst. „Přestaň se schovávat. Musíme si promluvit.
“
Ivana si opláchla obličej studenou vodou, osušila se a odemkla. Roman čekal na chodbě s lahví slivovice a dvěma sklenkami. „Pojď do kuchyně, napijeme se a vyřešíme to jako dva dospělí. “
Roman nalil plnou sklenku, téměř ji do sebe obrátil a teprve pak zvedl oči.
„Ta facka mě mrzí. Nechtěl jsem tě udeřit. Jen se mi zatmělo před očima, když jsem vás viděl. “
Natáhl dlaň k její tváři.
Ivana ucukla dřív, než se jí dotkl. Ruka mu na okamžik zůstala ve vzduchu. Pak ji stáhl. „Takže se mě teď bojíš?
“
Když už mluvíme o tom, co bude dál, prodáme dům u Lipna. Ivana zvedla hlavu. „Ne. Dům prodávat nebudu.
Zdědila jsem ho a patří mně. “
Roman sevřel čelist. Ivana čekala výbuch, ale on jen pokrčil rameny. „Dobře, zapomeň na to.
Byl to nápad. “ Jeho klid ji varoval. Téma neopustil, pouze ho odložil. V noci se probudila až kolem třetí.
Na displeji svítilo neznámé číslo. Daniel psal z telefonu spolupacienta. Byl v nemocnici, ale nebylo to vážné. Doufal, že je Ivana v pořádku.
Vstala opatrně, vzala telefon a zavřela se v koupelně. Pustila slabý proud vody, aby zakryla hlas. Daniel se ozval až po několika zazvoněních. „Lehký otřes mozku, několik stehů nad obočím a modřiny skoro všude.
Pár dní budu vypadat hrozně, ale nebude z toho nic vážného. “
„Je mi to líto. Kdybych věděla, že Roman přijde. “
„Vy za to nemůžete.
Ublížil vám? “
Ivana přejela prsty po oteklé tváři. „Jen jsme se pohádali. “
„To není odpověď.
Podal jsem trestní oznámení. V kavárně jsou kamery. Svědci viděli i to, jak vás táhl za vlasy. Kdybyste řekla, co udělal vám, mohla by policie zasáhnout dřív.
“
„Ty nevíš, jaké je to bydlet s ním. Kontroluje telefon, společný účet i každý můj krok. Jakmile zjistí, že jsem mluvila s policií, bude všechno horší. “
„Proto nesmíte zůstat sama.
Zavolám otci, zařídí odvoz, hotel, advokátku, cokoli. “
Dveře koupelny narazily do stěny. Roman stál ve dveřích, oči zarudlé po alkoholu a spánku. „Komu voláš ve tři ráno?
“ Vytrhl jí telefon. „Takže jsem měl pravdu. Sotva usnu, zalezeš do koupelny a voláš milenci. “
„Chtěla jsem vědět, jestli je v pořádku.
Ty jsi ho zbil. “
Roman mrštil telefonem o dlažbu. Obrazovka se rozpraskala. Sevřel jí ramena.
Ivana vykřikla: „Pusť mě. “ Roman zvedl ruku. Ivana zavřela oči. Rána však nepřišla.
Místo ní ji odstrčil. Bokem dopadla na dlažbu a loktem narazila o podlahu. „Obleč se. Jedeme.
“
„Kam chceš jet? “
„K tomu domu u Lipna. Teď hned. “
V předsíni vklouzla do starých nazouvacích bot, které jí byly volné a do říjnové noci se nehodily.
Roman jí ze stolku podal svazek klíčů. Když ho zasouvala do kapsy županu, kovový přívěsek se zachytil o šev, vyklouzl z kroužku a zůstal na dně kapsy. V té chvíli si toho nevšimla. Schody se běžely téměř bez zvuku.
Sousedův pes se rozštěkal dřív, než došli k autu. Roman jí vtlačil na sedadlo. Když obešel kapotu, Ivana zkusila kliku. Centrální zámek nepovolil.
Roman vyrazil z parkoviště. Mokré ulice byly téměř prázdné. Za městem zrychlil. Ivana hledala způsob, jak ho přimět zastavit u čerpací stanice, ale neměla telefon, peněženku ani pořádné boty.
V kapse županu našla jen kapesník a malý kovový přívěsek od klíčů, který se utrhl ze svazku. Sevřela ho do dlaně. Dům stál na okraji osady poblíž Černé v Pošumaví. Z hladiny Lipna byla vidět jen úzká odlesknutá čára, kterou kreslila lampa u cesty.
Vítr proháněl suché listí po verandě a rozhoupával větve staré jabloně. Roman zastavil před brankou. „Klíče. “ Ivaniny ruce se třásly natolik, že se netrefila do zámku.
Roman jí svazek vytrhl, odemkl a postrčil ji dovnitř. Ivana rozsvítila lampu se žlutým stínidlem, kterou matka kdysi našla na bleším trhu. Roman se rozhlížel pomalu, jako by vstoupil na cizí území. „Tak tady se přede mnou schováváš.
“
„Jezdím sem pracovat. Vždycky jsi to věděl. “
Otevřel skříň, přehrabal věšáky, začal vysouvat zásuvky a shazovat obsah polic. Krabice se starými fotografiemi dopadla na zem.
Ivana zvedla fotku, na níž jí bylo pět a seděla otci na ramenou. „Přestaň. Tohle místo nemá s Danielem nic společného. “
„Jistě.
Jezdíš sem sama, nedáš se zastihnout a mladý obdivovatel ti nosí šperky. Samé náhody. Možná jste spali v posteli tvých rodičů. To by se ti líbilo, co?
“
„Dost. O mých rodičích takhle mluvit nebudeš. “
Roman znehybněl. Pak popadl keramickou vázu se suchými větvemi a hodil ji proti zdi.
Střepy se rozletěly po podlaze. „Takže na mě budeš křičet ve vlastním domě. “
„Není to tvůj dům,“ řekla tiše. Klesl do křesla.
„Víš, co mi dnes řekli v práci? Přijdeme o zakázku. Od příštího měsíce dostanu sotva polovinu směn. A ty si sedíš ve svém dědictví, opravuješ práce a hraješ si na nezávislou paní magistru.
Tenhle dům by vyřešil naše problémy. Prodáme ho, zaplatíme úvěr, opravíme byt, pořídíme auto. “
„Neprodám ho. “
„Proto bude lepší, když ho převedeš na mě.
Daruješ mi ho. Zítra podepíšeš smlouvu. “
„Ne. Je to moje dědictví.
Do společného jmění nepatří. “
Roman se naklonil tak blízko, že z jeho dechu cítila alkohol. „Tvoje pověst stojí na mém slově. Zajdu na fakultu a řeknu, že spíš se studenty.
Lidé nepotřebují důkaz. Stačí jim pochybnost. Nepodepíšeš-li smlouvu, pustím mezi lidi všechno, co bude potřeba. Pak požádám o rozvod a řeknu, že mě podvádíš roky.
“
Ivana se opřela zády o stěnu a pomalu klesla na podlahu. Argumenty si v hlavě řadila jeden za druhým a všechny končily u zamčených dveří. „Dobře. Podepíšu to, ale necháš fakultu být?
Žádné zprávy, žádné pomluvy. “
Romanovi povolila čelist. „Vidíš, že se nakonec umíš rozhodnout rozumně. “
Noc neubíhala, jen se přesouvala z jedné hodiny do druhé.
Když za okny začalo šednout, Roman se zvedl a z vnitřní kapsy bundy vytáhl obálku se svazkem papírů. I v kalném ranním světle Ivana rozeznala darovací smlouvu a návrh na vklad do katastru nemovitostí. „Kdy sis to nechal připravit? “
„Člověk, který nechce zůstat s prázdnýma rukama, myslí dopředu.
“
Papíry nevznikly během noční hádky. Roman je měl připravené dřív, než přišel do kavárny. Žárlivost nebyla plán. Byla jen použitelná záminka.
Cestou zpátky téměř nepromluvili. V bytě jí Roman dovolil převléknout se, ale zůstal za dveřmi ložnice. Zrcadla se sotva poznávala. Levá tvář byla oteklá, ret prasklý.
Pokusila se modřinu překrýt make-upem, ale Roman bez zaklepání otevřel. „Stačí, nejdeš na ples. “
Roman zastavil nedaleko kanceláře Dagmar Růžičkové, notářky, u níž Ivana před lety řešila dědictví po rodičích. Ranní termín měl zjevně sjednaný předem.
Dagmar ji ve dveřích poznala a usmála se. Úsměv zmizel, jakmile si všimla otoku a rozbitého rtu. „Co se vám stalo? “
„Uklouzla jsem doma.
“
Roman položil dokumenty na stůl. „Potřebujeme ověřit podpisy. Manželka mi daruje nemovitost. “
Dagmar si nasadila brýle.
Nejdřív se podívala na Ivaniny ruce. „Za těchto okolností nejsem připravená pokračovat, dokud si s paní Marešovou krátce nepromluvím o samotě. “
Roman se opřel do židle. „Máte jen ověřit, že podpis patří jí.
“
„A já rozhoduji, zda úkon provedu právě teď. Pane Mareši, počkáte prosím venku? Buď počkáte venku, nebo podpisy neověřím. “
Roman vstal.
Při odchodu se na Ivanu podíval tak, aby v tom pohledu zůstala celá noc. Dveře za ním zaklaply. „Potřebujete lékaře nebo policii? “ zeptala se Dagmar.
„Ne, uklouzla jsem. Mohu návštěvu odložit. “
„Přijdete sama. Smlouvu si necháte zkontrolovat advokátem a teprve potom se rozhodnete.
“
„Ne, chci to udělat dnes. “
Dagmar ji pozorovala bez soucitu, který by se dal snadno odmítnout. „Je to vaše rozhodnutí. “
Ivana měla v místnosti několik vteřin, během nichž mohla říct pravdu.
Věděla však, že potom musí také odejít, někam se ukrýt a přesvědčit policii, že Roman nepředstavuje jen manželskou hádku. V hlavě se jí neobjevil bezpečný další krok. „Ano. “
Dagmar zavolala kolegyni, aby byla po dobu úkonu v kanceláři.
Roman se vrátil, postavil se za Ivaninu židli a mlčel. Notářka znovu ověřila jejich totožnost, nechala každého podepsat a úkon zapsala do ověřovací knihy. „Samotným podpisem se vlastnické právo nemění. Dokud katastrální úřad vklad nepovolí, vlastníkem nejste.
Dokud návrh nepodáte, nic se v katastru nemění. “
Ivana zvedla oči. Dagmar se netvářila soucitně. Ukazováčkem ještě jednou klepla na obálku a vyslovila každé slovo zvlášť.
Nebyla to útěcha. Byla to informace, kterou mohla Ivana později použít. Roman po obálce sáhl, popadl Ivanu nad loktem a vyvedl ji ven. „Konečně se věci dávají do pořádku.
“
„Říkal jsi, že pojedeme domů. “
„Ještě ne. “
Vyrazil opačným směrem. Po několika kilometrech sjel na užší vozovku a potom na lesní cestu, přestože u vjezdu stála zákazová značka.
„Kam mě vezeš? “
„Něco ti ukážu. “
„Udělala jsem, co jsi chtěl. “
„Právě proto už nemusíme hrát divadlo.
“
Auto zastavilo na malé mýtině. U okraje se rozpadala stará myslivecká bouda a za ní se terén lámal do zarostlé rokle. „Vystup. “
Roman otevřel její dveře a vytáhl ji ven.
Studený vzduch pronikl pod kabát. Z kapsy si vytáhl obálku. „Víš, co mi celou cestu běželo hlavou? Že ten dům je poprvé opravdu můj.
Až katastr vklad povolí. A ty už nebudeš nikomu vysvětlovat nic jiného. “
„Co tím chceš říct? “
Roman si uhladil přední díl bundy a podíval se k rokli.
„Dokud jsi tady, můžeš tvrdit, že jsem tě donutil. Zavoláš svému hrdinovi a jeho otec zaplatí právníky. Já vím přesně, kdo je jeho otec. Pavel Bartoš.
Dopravní firmy, sklady, zakázky po kraji. Takový člověk si může dovolit spor na roky. Nemusí tě nikdo zabíjet. Prostě zmizíš.
Po scéně v kavárně budou všichni předpokládat, že jsi odjela za mladým milencem. Policie začne u tebe. Najde manžela, kterého žena ponížila před plnou kavárnou a pak opustila. Dům sis mi darovala.
Dobrovolně. “
Strčil do ní. Zakopla o kořen a dopadla do mokrého listí. Něco ostrého jí prořízlo dlaň.
„Mám to promyšlené. Telefon nemáš. Nikdo neví, kde jsme. Až se vrátím, podám návrh na vklad a řeknu, že jsi odjela.
Dagmar poznala, že mám strach. U notářky sis potvrdila, že jednáš svobodně, a teď chceš tvrdit opak. Vstaň. Půjdeme za boudu.
Rokle je hluboká. Skoro nikdo sem nechodí. “
Ivana se opřela o koleno. Chytil ji za vlasy a zaklonil jí hlavu.
„Děkuju za dům, Ivano. Ty už ho potřebovat nebudeš. “
Křik z ní vyrazil dřív, než se stihla rozhodnout. „Pomoc!
Je tu někdo? “
„Jen křič. Tady tě uslyší leda srnky. “
Od cesty se ozval motor.
Roman znehybněl. Jeho sevření na vteřinu povolilo a Ivana se vytrhla. Na mýtinu vjel tmavý vůz a zastavil napříč jedinou sjezdnou cestou. Z místa spolujezdce vystoupil muž kolem pětapadesáti let pevné postavy v tmavém kabátu.
Pavel Bartoš. „Pusťte paní Marešovou,“ řekl Pavel. „Co tu děláte? Tohle je mezi mnou a mojí ženou.
“
„Ve chvíli, kdy jste napadl mého syna a odvezli jste ji proti její vůli, to přestalo být soukromé. “
Pavel ukázal k telefonu v ruce dispečera. „Daniel zaslechl, že vás veze k domu u Lipna. Z nemocnice zavolal Lídě Vávrové.
Ta znala adresu. K domu jsme dojeli ještě za tmy. Když jste odjeli, drželi jsme se zpátky a hlásili trasu policii. Pak jsme slyšeli váš křik.
“
V dálce se ozvala siréna. Roman ruku uvolnil. Krátce pohlédl k lesu, jako by zvažoval útěk, ale bláto, svah a zablokovaná cesta mu rozhodnutí vzali. Ivana došla k Pavlovi.
Teprve když se ocitla na druhé straně vozu, rozklepala se tak prudce, že nedokázala spojit ruce. „Jste zraněná? “
„Nevím. Daniel je při vědomí?
“
„Má několik stehů a lehký otřes mozku. Lékaři si ho nechali na pozorování. Policie nám řekla, abychom se nepřibližovali. Když jsme ale uslyšeli váš křik, rozhodl jsem se zablokovat cestu.
Nebudu předstírat, že to byl bezpečný plán. “
Na mýtinu vjela hlídka policie a za ní druhé vozidlo. Policisté oddělili Romana od ostatních, zkontrolovali, zda nemá zbraň, a zajistili obálku jako možný důkaz. Roman začal křičet: „Bartoš si koupí policii i soud.
Uděláte ze mě zločince jen proto, že má peníze? “
Ivana se na něj podívala. „To zvládáš bez cizí pomoci. “
Roman se proti ní pohnul, ale policista mu zastoupil cestu.
Druhý policista ho okamžitě odvedl k vozu. Zdravotníci dorazili o několik minut později. Ivana odmítala nosítka, dokud se jí nepodlomila kolena. Pavel přidržel dveře sanitky.
„Nechte si zaznamenat všechna zranění. Kvěli sobě, nejen kvůli domu. “
„A smlouva? “
„Návrh na vklad nebyl podán a policie papíry zajistila.
Advokátka se spojí s Dagmar a ověří u katastrálního úřadu, že řízení nezačalo. Teď potřebujete být hlavně v bezpečí. “
Ivana se podívala přes Pavlovo rameno k rokli za boudou. Na hraně svahu se držel cárek jejího šátku, zachycený o ostružiní.
Sanitka měla otevřené dveře a uvnitř svítilo bílé světlo. Teprve ten rozdíl mezi oběma místy jí vyrazil slzy. „Děkuju. “
Pavel přikývl.
„Poděkujete mi nejlépe tím, že už se k němu nevrátíte. “
V nemocnici zůstala několik hodin. Lékařka zapsala otok a modřiny v obličeji, stopy po sevření na zápěstích, poraněný loket i řeznou ránu v dlani. Když se zeptala na fotografickou dokumentaci zranění, Ivana souhlasila až na podruhé.
Při první otázce ještě automaticky stáhla rukáv přes zápěstí. „Některé modřiny možná vznikly při pádu,“ řekla. Lékařka zvedla oči od obrazovky. „Může to tak být.
Já zapíšu, co vidím, a zvlášť to, co mi popisujete. Nemusíte teď sama rozhodnout, která stopa vznikla jak. “
Ivana položila poraněnou dlaň na bílou podložku a poprvé dovolila, aby někdo zapsal stopy bez jejího zmenšování. Potom přišla kriminalistka, zavřela dveře a posadila se tak, aby Ivaně nezakrývala cestu ven.
„Budu se ptát i na věci, které jste už řekla záchranářům. Některé otázky mohou znít tvrdě. Není to proto, že vám nevěřím. Potřebuji oddělit, co jste viděla, co jste slyšela a čeho jste se obávala.
“
„Zadržíte ho? “
„Teď je zadržený. Státní zástupce posoudí, zda navrhne vazbu a rozhodne o ní soud. Nemůžu vám slíbit výsledek.
Můžu vám slíbit, že vaši výpověď nezkrátím jen proto, aby se vešla do jednoduššího příběhu. “
Kriminalistka se nezeptala, proč neutekla dřív. Chtěla vědět, co Roman udělal, jaká přesná slova použil, kde ležela obálka a kdy si natáhl rukavice. Když Ivana došla k rokli, hlas jí selhal.
„Můžeme si dát pauzu. “
„Ne, chci, aby tam bylo všechno. “
Ivana pokračovala od okamžiku, kdy Roman vytáhl rukavice. Každé slovo říkala pomaleji než předchozí, ale žádné nevzala zpět.
Tentokrát nemluvila proto, aby udržela jeho hněv pod kontrolou. Mluvila pro záznam, který měl zůstat, i kdyby se jí hlas znovu roztřásl. Ještě před propuštěním jí kriminalistka vysvětlila, že policie Romana vykázala ze společného obydlí na čtrnáct dní a převzala od něj klíče. „Tahle lhůta běží už teď.
Během ní je potřeba s advokátkou řešit další ochranu. Když se Roman objeví u bytu nebo vás kontaktuje, volejte policii. “
Tři dny po propuštění seděla v kanceláři advokátky, kterou doporučil Pavel. Daniel čekal na chodbě a Pavel zůstal u auta.
Advokátka je dovnitř nepustila, přestože první konzultaci platil on. „Zastupuji vás, ne pana Bartoše, ne jeho syna a už vůbec ne představu, co by pro vás mělo být nejlepší. Dům je pořád váš. Návrh na vklad nebyl podán.
Platnost smlouvy napadneme a budeme dokládat nátlak. Moje práce není uklidnit vás za každou cenu. Moje práce je ukázat vám, kde je riziko a co s ním můžeme udělat.
“