Na vědomí, že to zaslechla. Těch pět slov ještě viselo ve vzduchu, když se před ní vévoda z Heromeru usmál tím svým líným, okouzlujícím úsměvem, jako by celý svět byl jen vtip, který už dávno slyšel. Klára Markhamová stála před ním uprostřed přeplněného tanečního sálu lady Merovové a snažila se zpracovat, co se právě stalo. Toho večera ho přistihla v rohu místnosti a začala mu klást otázky, proč je dvaatřicetiletý vévoda stále tak tvrdošíjně svobodný.
Bylo to příliš snadné, příliš pohodlné. Už dlouho se pohybovali ve stejných kruzích a ona si myslela, že ví, kdo je. Až do té chvíle, kdy pronesl jedinou větu, která jí všechno vzala. „Lady Cláro, musíte mi odpustit,“ řekl s pobaveným zábleskem v očích, když se k němu naklonila přes sklenici.
„Je to má žena. “
Nesmála se. Zamrkala, zčervenala, ale tentokrát v tom nebylo žádné pobavení. Tváře jí zalila hluboká, ohnivá barva, která neměla nic společného s koketním ruměncem.
Sklopila oči. Prsty se jí kolem těla sevřely. A pak tak tiše, že to hudba málem pohltila, zašeptala slova, která neměla vůbec právo vyslovit nahlas. „Kéž by to byla pravda.
“
Nathaniel to slyšel. Každé slovo. Jasně a zřetelně. Jeho úsměv zůstal na místě, vycvičený léty praxe, ale uvnitř něj náhle něco ztichlo.
Klára se už neotočila. Položila sklenici na nejbližší stolek a odcházela s bradou vztyčenou, s naprosto rovnými zády, s klidem, za který by se nemusel stydět ani generál na bojišti. Jenže on vědel, že to je pouhé představení. A poprvé za sedm let v něm tenhle vtip zanechal ostrý pocit neklidu.
Jedinou ženu, jejíž přítomnost ho dokázala uklidnit i zburcovat zároveň, právě vlastní hloupostí zahnal. Slova, která ona nedokázala vzít zpět, protože je vyslovila pro sebe. A on věděl, že to není něco, co by se dalo přeslechnout. Trvalo jí celé dva dny, než sebrala odvahu.
Jela do Heromer House, ne proto, že by po ní chtěl, ale protože věděla, že pokud tu záležitost nechá jen tak být, už nikdy nebude schopná podívat se mu do očí. Požádala komorníka, aby jí připravil sklenici. Počkala v jeho knihovně, procházela se mezi regály. Sedm let.
Sedm let, kdy jí byl nejbližším člověkem, obhájcem, soudcem, společníkem. A ona dovolila jednomu nešťastnému okamžiku, aby to všechno zničil. Když vstoupil, stála zády k němu s rukama sevřenýma před sebou. „Kláro.
“ Jeho hlas byl opatrný. „Nemusela jsi přijet. “
„Vím, že jsem nemusela. “ Otočila se, ale nesetkala se s jeho pohledem.
„Ale nemůžu to nechat být. Byla jsem opilá a řekla jsem něco, co jsem neměla. Na tvém místě bych si z toho nedělala hlavu. “
„Kláro.
“ Natáhl k ní ruku, ale ona ji ignorovala. „To, co jsi řekla, neříkáš ve chvíli, kdy to myslíš jen napůl. “
Konečně zvedla oči a on viděl, jak se jí chvěje brada. „Neříkáš to vůbec,“ odpověděla tiše.
„Ne ty. Ne někdo, kdo má před sebou celý život. Ne někdo, kdo si užívá každou chvíli života bez závazků a povinností. Mluvila jsem o tobě, ne o sobě.
O tom, že by bylo krásné, kdybys byl můj. Je to sobecké, je to hloupé a doufám, že na to zapomeneš. “
„A co když nechci zapomenout? “ zeptal se.
Jeho hlas byl tak tichý, že ho téměř neslyšela. „Co když to nechci nechat být? “
Klára se zasmála, ale byl to zvuk bez radosti. „Protože tohle je tvoje hra, Nathanie.
Ty si se mnou hraješ už sedm let. Říkáš, že jsem tvoje nejstarší přítelkyně, ale po večerech mi píšeš dopisy, které nikdy neodešleš, a když jsem já na plese, neuděláš jediný krok mým směrem, dokud jsem v tichosti někde v rohu. Říkáš mi, že jsem tvoje nejlepší volba, ale nikdy nepřestaneš být ochotný nechat mě stát. A já jsem unavená.
Jsem unavená z toho být tou jedinou, kdo po tomhle prahne, aniž by měl kdy dostat šanci to doopravdy dostat. “
Nathaniel zmlkl. Kombinace jejích slov, tónu a jejich výrazu v jeho tváři ho praštila přímo doprostřed hrudníku. Věděl, že má pravdu.
Sedm let jí dovoloval, aby si ho držela v náručí, zatímco on ji nikdy nepřestal stavět na první místo. Ale nikdy jí neodpověděl. Vždycky nechával prostor pro útěk. Když bylo potřeba, nechal emoce zmizet za smíchem.
A teď, když stála před ním takhle zraněná a naštvaná, věděl, že tohle je ten okamžik, kdy se musí rozhodnout. Přistoupil k ní, ale zůstal stát tak daleko od ní, že ho mohla klidně ignorovat. „Nebudu ti lhát, Kláro. Nemůžu ti slíbit, že to nebolelo, když jsi vyslovila ta slova.
Ale potřebuješ vědět, že jsem já nikdy nebyl ten, kdo tě držel na dálku. Ty jsi ta, kdo mi nikdy nedal najevo, že chceš mlít. Po sedm let. “
Její čelist se otevírala.
„Nathaniel-“
„Nech mě domluvit. “ Zdvihl ruku. „Protože to říkám jen jednou. Když jsi ty slova vyslovila, věděl jsem, že to není opilost.
Věděl jsem, že je to něco, co si neseš v sobě celou dobu, co se známe. A když jsem to před tebou stál, viděl jsem tě jinak. Ne jako svou nejlepší přítelkyni, ale jako ženu, kterou jsem možná ztratil, aniž bych to tušil. A uvědomil jsem si, že nechci, abys byla jenom někdo, koho budu vídat na večírcích.
Chci tě. Všechno. Ale nemůžu s tebou být, dokud nebudeš stát přede mnou bez výčitek. Bez toho, že se budeš ohlížet a mít pocit, že jsi se mnou jen proto, že jsem řekl kouzelnou větu.
“
Klára na něj chvíli dlouho hleděla. Pak se zasmála. Tentokrát to byl zvuk ryzí, ale smutný, který jí vypadl z hrdla. „A co když ti řeknu, že tohle je poprvé, co jsi mi vůbec řekl, že mě chceš?
“
Nathaniel byl zaskočený. „Co? “
„Nikdy jsi to neřekl. Nikdy jsi neřekl, že mě chceš.
Jen jsi mi dovolil, abych tu byla, byl jsi rád, že se můžu dívat, jak přicházíš a odcházíš. Nikdy jsi neudělal jediný krok k tomu, aby se ze mě stala nějaká část tvého života, pokud jsem se tě nepokusila opustit. Promiň, ale jakmile jsi viděl, že je ti to k něčemu dobré, měl jsi mě nechat jít. “
A pak se stalo něco, co ji naprosto nezastihlo.
Vytáhl z kapsy malou krabičku. Když ji otevřel, uvnitř spočíval na sametovém polštářku jemný zlatý prsten s malým modrým kamenem. Vypadal starý. Jako by patřil jiné době.
Jako by očekával, že tuhle chvíli jednou zažije. „Víme, že je to tak akorát,“ řekl, hlas se mu sotva chvěl. „Vím, že jsem se ti nikdy nedvořil. Vím, že jsem ti nikdy neřekl pravdu.
Ale Kláro, ty jsi moje pravda. Ty jsi byla vždycky moje jediná pravda. A ne proto, že bych si myslel, že jsi krásná nebo že jsi dobrá, i když to jsi, ale protože jsi jediná. Jediná žena, která mě zná takového, jaký doopravdy jsem, a přesto se rozhodla zůstat.
A vím, že jsem to nikdy neřekl, ale nemůžu žít bez toho, abys to věděla. Nechci žít bez tebe. Tak nezáleží na tom, kolik času potřebuješ, nezáleží na tom, jak dlouho to bude trvat, potřebuji tuhle odpověď. Protože jsem to možná nikdy neřekl, ale ty jsi jediná žena, kterou jsem kdy miloval.
“
Klára zírala na krabičku. Zírala na něj. Myšlenky se jí rozjely závratnou rychlostí, ale zůstala ztuhlá. „Tyhle věci máš v sobě,“ řekla konečně a její hlas byl tak silný, jak se dalo čekat, ale v očích se jí objevily slzy.
„Vezmeš si mě. Ty mě vezmeš, Nathanie. Takže než odpovím, chci vědět jednu věc. Vystraší tě to?
Že to chci? Že jsem chtěla, abys byl můj tak moc, až mě to rozbíjelo? “
Nathaniel k ní udělal krok. „Ne.
“ Jeho odpověď byla okamžitá. „Vůbec. “
„Dobře. “ Klára se zasmála a z očí jí skanuly slzy.
„Tak ano. Ano, vezmu si tě. Ale pamatuj, Nathanie, tohle nebylo to, co jsem čekala. Když jsem dnes večer přijela, myslela jsem, že se ti přijdete omluvit nebo na všechno zapomenout.
Nepočítala jsem s tímhle. “
Nathaniel se zasmál. Mohl by líbat zem, po které by měla jen jednou nohou. Popadl ji za ruce a políbil ji dřív, než se stačila nadechnout.
Když se odtáhl, měla v očích slzy a třpytivé tváře, ale usmívala se. A on poznal ten úsměv. Byl to jeden z jejích skutečných úsměvů, vzácný, upřímný, vyhrazený jen jemu. „Tohle dnes večer nebylo to, co jsem čekal,“ přiznal a pohledem jí sjel po tváři.
„A ani v nejmenším toho nelituju. “ Pohlédl na prsten, který jí stiskl do dlaně. „Ale myslím, že tohle potřebuje víc než jen okamžik, nemyslíš? Vrátíme se tam, kde se to stalo, kde to začalo, a uděláme to pořádně.
“
Klára se zasmála mezi slzami. „A co uděláš s celou tou tíhou civilizovaného světa, který nás celou dobu pozoruje? Nelituješ toho, že jsi právě slíbil sňatek dceři svého právníka, Nathanieli? “
„Tak jsi to ty,“ odpověděl s vážnou tváří, ale oči se mu smály.
„Ty jsi moje rodina. Jsi to vždycky byla. Jen jsem to potřeboval vědět, abych ti to konečně dovolil. “
A když ji znovu políbil, slova, která pronesla dnes večer, se z ničeho nic zdála být tak vzdálená, jako by je nikdy neřekl.
Sedm let skončilo. Ale nové začalo přesně tam, kde mělo. A i když se v následujících týdnech jejich zasnoubení stalo hitem celé společnosti a Klára byla často terčem spekulací a obav o to, co se stane, až se provdá za vévodu, Nathaniel se nikdy nezastal. Místo toho, když stáli na počátku nové společenské sezóny a ona se ho otázala, co si o všech těch řečech myslí, jen se usmál a odpověděl: „Nech je mluvit, drahá.
Stejně víme, že to dopadne dobře. “
A tak se stalo. O šest měsíců později stáli před oltářem v malém kostelíku v Harrow, obklopeni přáteli a rodinou, a když jí Nathaniel přitiskl prsten na prst, sklonil se a zašeptal jí do ucha: „Nikdy jsem ti neřekl, co jsi pro mě udělala, Kláro. Ale ty jsi mi zachránila život.
Víc, než si kdy uvědomíš. “
Klára mu sevřela prsty. „Tak mi to řekni. “
„Řeknu ti to.
Ale nejdřív s tebou chci strávit zbytek života tím, že ti budu dokazovat, jakou, až moc tě miluju. “
A zatímco se celý sál rozplynul v jásotu a oslavě, on jí políbil ruku a ona věděla, že tohle je přesně ten příběh, který se stal. Ne ten o přátelství, které se změnilo v lásku, ale ten o lásce, která čekala sedm let, aby našla ten správný okamžik.
A tohle byl ten správný okamžik.