Když Arthur vstoupil do jídelny s tácem plným čerstvě upečeného pečiva, okamžitě vycítil, že něco není v pořádku. Jeho oči, zvyklé na pouhé dvě hodiny spánku denně, zaregistrovaly pohyb v koutě místnosti rychleji, než by si kdokoli z přítomných dokázal představit. Ale on nebyl žádný obyčejný sluha, ačkoli livrej prostého dělníka, kterou měl na sobě, to měla skrývat. Byl to převlek, který mu umožnil proniknout do sídla barona Lindfielda s jediným cílem – získat zpět to, co mu právem patřilo, a zachránit ženu, kterou kdysi miloval.
Krátce po svém příjezdu na panství, kde pršelo i tehdy, když nepršelo, objevil, že dům je živým obrazem rozkladu. Baron Lindfield, muž s přerostlým břichem a prsty stále sevřenými kolem sklenky brandy, sedával celé dny v pracovně a mumlal si o dluzích a zradě. Jeho sestra Agatha, hubená žena s ostrými rysy a ještě ostřejším jazykem, řídila domácnost se železnou pěstí. A pak tu byla Beatrice, dcera barona z prvního manželství, která byla pro ně pouhým břemenem, nepohodlnou připomínkou starých časů.
Arthur si všiml, jak se její oříškové oči, které pamatovaly lepší dny, zkoušejí vyhnout jeho pohledu. Věděl, že ji chtějí prodat do manželství s kýmkoli, kdo by zaplatil nejvíc, a že ona v tom všem nemá na výběr. Druhý den večer, když déšť bičoval vysoká okna a hromy duněly nad střechou, se vše změnilo. Po večeři se baron, Lady Agatha a host, který dorazil pod rouškou bouře, pan Horus Pendleton, odebrali do pracovny.
Arthur, který měl na starosti podávání nápojů, se k těžkým dvoukřídlým dveřím přiblížil právě včas, aby zaslechl slova, která mu navždy změnila pohled na tento dům. „Nesmíte si dělat starosti,“ řekla Lady Agatha svým medovým hlasem, který ale měl v sobě ostří nože. „Nesnadná dávka Laudana do jejího večerního čaje a celou cestu prospí jako nemluvně. Do jorkského azylu dorazí klidná a poslušná.
“
Artur ztuhl za dveřmi. Laurencium. Mysleli to vážně. Chtěli se zbavit Beatrice tím, že ji pošlou do blázince.
V duchu si přál, aby se spletl, ale pak promluvil baron a jeho hlas mu to potvrdil. „A co ten kus hadru, co má přijet zítra? “ zeptal se baron. „Ten vévoda z Eshbornu?
“
„Vévoda sám přijede,“ opravil ho Pendleton. „Chce se setkat s budoucí manželkou. Nemáte na výběr, barone. Dluhy, které máte, jsou nesplatitelné.
Vévoda je jediný, kdo vám může zachránit kůži. “
„Takže Beatrice bude muset být princezna,“ ušklíbla se Lady Agata. „Naučil jsem ji to, Pendletone. Vím přesně, jak má vypadat dobrá partie.
Až do té doby, než podepíše svatební smlouvu, ji necháme být. Ale pak ať se stane, co se stane. Po svatbě si s ní vévoda poradí sám. Nebo mu nepomůžeme se jí zbavit úplně.
Azyl je přeci jen vždycky na místě, když se manželka stane obtížnou. “
Arthur se opřel čelem o studené dřevo dveří a zavřel oči. Na bojištích Evropy viděl mrtvé muže, viděl zradu a krutost, ale tohle bylo jiné. Tohle byl chladnokrevný plán, jak zničit život mladé ženy, která neměla nikoho.
A on nemohl zůstat nečinný. Za tři dny měl vévoda z Eshbornu dorazit, a mezitím se musel dostat k Beatrice dřív, než ji stačí odstranit. Další den ráno, když se rodina odebrala k dopolednímu jídlu, Arthur vklouzl do baronovy pracovny. Rychle a zkušeně vypáčil zámek mahagonového stolu, vytáhl čistý pergamen a brk.
Napsal krátký dopis, zapečetil ho baronovým vlastním voskem a přitiskl do něj svůj těžký zlatý prsten, který nosil schovaný v botě. Dopis instruoval komorníka jeho vlastního panství, aby do soumraku následujícího dne přemístil kočár a královské úředníky k hranicím lindfieldského panství. Byla to past, ale musel věřit, že vyjde. Když Artur po obědě nesl čajový servis do modrého salonku, kde seděla Beatrice sama, věděl, že musí jednat rychle.
Položil podnos na stůl a všiml si, jak se jí chvějí ruce. Měla na sobě prosté šaty, které jí ale slušely víc než všechny ty drahé hadry, do kterých ji nutili její příbuzní. „Přinesla jsem vám čaj, slečno,“ řekl hlasitě a uklonil se. V tom okamžiku do místnosti vklouzla Lady Agata a s předstíranou vřelostí se usmála.
„Á, tady jsi, Beatrice. Jen si sedni, drahoušku. Vévoda z Eshbornu přijede dnes večer. Chce se s tebou setkat.
Půjde o důležitou událost, ale nemusíš se bát. Všechno zařídíme. “
Arthurovi došlo, že o nejde o žádnou náhodu. Agatha šla přímo k podnosu, odzátkovala lahvičku s Laudanem a nakapala tři těžké kapky do porcelánového šálku stojícího na levé straně.
Pak odešla stejně rychle, jako přišla. „Vypij to,“ řekla Beatrice tiše, když se Agatha otočila zpět. Její hlas byl nejistý. „Vím, že je to lék proti bolesti hlavy.
Moje macecha mi ho dává vždycky, když mám být společenská. “
Artur se podíval na šálek a pak na Beatrice. V jejích oříškových očích zahlédl strach a naději zároveň. Věděl, že ji nemůže nechat to vypít.
„Ne, slečno,“ řekl tiše a vzal šálek do rukou. „Tohle není lék proti bolesti hlavy. Je to Laudanum. Vypijete-li to, usnete tak tvrdě, že vás dovezou do jorkského azylu dřív, než si kdokoli všimne, že jste zmizela.
“
Beatrice zbledla. „To není možné. Proč by to dělali? “
„Protože vévoda z Eshbornu nepřijímá žádné nabídky k sňatku, které by nebyly podloženy tvrdými fakty,“ řekl Arthur.
„A oni potřebují, abyste byla do té doby mimo dosah. Trpělivost, slečno, ale říkám vám, že vám hrozí nebezpečí. Musíte mi věřit. Jsem tu proto, abych vás ochránil.
“
Ještě než stačila odpovědět, dveře se rozletěly dokořán a do místnosti vstoupil baron s fialovým obličejem. „Kde je ten pitomý sluha? “ zařval a jeho oči zabořily do Artura. „Ty!
Co tady děláš? Proč nejsi v kuchyni? A co je tohle? “
Všiml si poháru v Arturově ruce a jeho oči se zúžily.
„Ty jsi něco rozlil? Kdo ti dovolil oslovit mou dceru? “
„Odpusťte, pane,“ řekl Arthur a sklopil oči, zatímco rychle vyměnil pohled s Beatrice. „Slečna si přála čaj, ale byl příliš horký.
Nechal jsem ho vychladnout. “
Baron k němu přistoupil a popadl ho za límec. „Nejsi ty náhodou ten sluha, kterého jsem najal teprve před pár dny? Podívej se na sebe, ušmudlaný trochu.
Myslíš, že jsi lepší než ostatní? “
„Pán se mýlí, pane,“ odpověděl Artur klidně, aniž by spustil oči. „Jsem jen obyčejný sluha. “
„Tak to zůstaň, dokud nezapadne slunce,“ řekl baron a odstrčil ho.
„A pak zmiz. Nesnáším tady nové tváře. A ty,“ obrátil se k Beatrici, „půjdeš do svého pokoje a připravíš se. Vévoda přijede za hodinu a ty budeš vypadat slušně, nebo můžeš zapomenout na večeři.
“
Jakmile baron zmizel, Beatrice se podívala na Artura s očima plnýma hrůzy. „Proč jsi to udělal? Mohl jsi být vyhozen. Nebo horší.
Můj otec je schopen všeho. “
„Vím, čeho je schopen,“ řekl tiše. „Ale slibte mi, že dnes večer nebudete pít víno ani čaj, které vám nabídne vaše teta. A pokud se něco stane, vězte, že nejsem tím, za koho se vydávám.
Jsem tady, abych vám pomohl. Věřte mi prosím. “
Než stačila odpovědět, Arthur se uklonil a rychle vyklouzl z místnosti. Odešel do pokojů služebnictva, vyměnil livrej za tmavý plášť a vydal se do stájí.
Věděl, že potřebuje pomoc, a jediný, komu mohl věřit, byl jeho komorník Weston, muž, který ho následoval z války do míru a zpět. Weston už na něj čekal u zadních dveří. „Vše je připraveno, Vaše Výsosti,“ řekl Weston tiše. „Pozoruji dům od večera.
Zdá se, že baron má plán. Poslal pro kočár, aby prý odvezl dceru do azylu. Má to být údajná návštěva příbuzných, ale všichni víme, jak to chodí. “
„To už vím,“ odpověděl Arthur.
„Ale oni hodlají odvézt Beatrice ještě dnes v noci. Musíme ji dostat ven dřív, než na to přijdou. Budeme potřebovat pomoc. Mám podezření, že někteří ze služebnictva jsou na straně barona, ale jeden z nich, chlapec jménem Tom, který pracuje v kuchyni, se mi zdá být spolehlivý.
“
„A co rodina? Lady Agatha je prefíkaná. Můžete jim věřit, že podniknou kroky, pokud zjistí, že jste zmátl jejich plány. “
„Na to spoléhám.
Ale musíme to udělat chytře. Připravte kočár do údolí pod lesem, kde se setkáme. A dejte vědět našim mužům, aby byli připraveni na rozkazy. Když se dnes večer dům ponoří do spánku, vezmu ji a utečeme.
Než ráno přijdou na to, co se stalo, budeme daleko. A pak se vrátím, abych je všechny postavil před soud jejich vlastních skutků. “
Zbytek dne proběhl v napětí. Beatrice se ani nepřiblížila k oknu, jednala v souladu s tím, co jí Arthur řekl, ale večer, když celá domácnost seděla u večeře, se vévoda z Eshbornu objevil hodně před svým časem.
Arthur právě obsluhoval u stolu, když se dveře otevřely dokořán a do jídelny vstoupil muž, který vypadal, jako by se narodil ve fraku. Měl vlasy barvy bílé čokolády a pronikavě modré oči, které se okamžitě zastavily u Beatrice. „Vaše Výsosti,“ řekl baron a vyskočil ze židle, málem upadl, jak rychle se ukláněl. „Neočekávali jsme vás tak brzy.
Dovolte, abych vám představil mou dceru, lady Beatrice. “
Beatrice vstala a uklonila se, její pohyby byly tuhé, ale elegantní. Ale Arthur, který stál u zdi a držel tác, si všiml, jak jí na spánku pulzuje modrá žilka. „Lady Beatrice,“ řekl vévoda a jeho hlas byl hladký jako olej.
„Těší mě, že vás konečně poznávám. Velmi mě zaujalo to, co jsem slyšel o vaší inteligenci a půvabu. “
„Vy jste laskav, Vaše Výsosti,“ odpověděla Beatrice a sklonila oči. Arthur v tu chvíli věděl, že tohle není žádná náhoda.
Vévodovy oči spočinuly na Arthurovi na zlomek vteřiny déle, než by bylo vhodné, a pak se otočil zpět k baronovi. „Slyšel jsem, že máte nádherné pokoje. Nemůžu se dočkat, až uvidím dům. “
„Samozřejmě, samozřejmě,“ zamumlal baron a vedl ho k odchodu.
„Agato, pojď. Ukážeme jeho Výsosti knihovnu. Beatrici, zůstaň tady a připrav se na večeři. “
Když dveře zaklaply za nimi, otočila se Beatrice k Arthurovi.
„To je on? Ten muž, kterému mě chtějí prodat? “
„Je to osamělý muž, který nemá rád společnost, ale zná svou povinnost,“ řekl Arthur tiše. „Víte, kdo skutečně je, že?
“
„Vím, že je to armádní veterán, který viděl víc bojů, než by měl, a stejně jako vy, přišel o svou rodinu,“ odpověděla Beatrice. „Vím také, že pověst, která ho předchází, naznačuje, že jeho setkání s námi není náhodné. Vy nejste sluha, že ne? Ne takový, jaký se zdáte.
“
Arthur se usmál. „Ne, ne takový, jak se zdám. A vaše inteligence mi potvrzuje, že jsem udělal správnou věc, když jsem k vám přišel. Dnes večer, až všichni půjdou spát, musíte být připravená.
Vezmu vás odtud. Když řeknete vévodovi, kdo jsem, pomůže vám. Ale pokud ne, budete se muset spolehnout na sebe. “
Beatrice kývla, ale v jejích očích se objevil strach.
„A co máte v plánu udělat s mým otcem a tetou? “
„Nejdřív je nechám, aby si mysleli, že jsi utekla do noci sama,“ řekl. „A pak se postarám o to, aby spravedlnost byla učiněna za všechno, co udělali. “
Noc přišla rychle.
Déšť bubnoval do oken, jak Arthur seděl v temné chodbě a čekal. Slyšel hodiny odbíjet půlnoc a věděl, že dům spí. Pak se tiše zvedl, proklouzl k Beatriciiným dveřím a zaklepal. Otevřela se téměř okamžitě, měla na sobě tmavý plášť a vlasy stažené do uzlu.
Tvář měla bledou, ale oči jí jasně zářily. „Jste připravená, má paní? “ zašeptal. „Jsem,“ odpověděla.
Prošli chodbou, vyhýbajíce se vrzajícím prknům, a když se blížili k hlavnímu schodišti, uslyšeli hlasy zdola. Arthur přitáhl Beatrice zpět do stínu. V hale stáli jeho otec a baron, jejich tváře byly rudé v šeru svíček. „Vévoda se změnil v nedohlednu,“ syčela Agáta.
„Myslela jsem, že podepíše smlouvu dnes večer. Teď mluví o tom, že ji vezme do Londýna. Řekla jsem jí, že to není možné, že je příliš brzy, ale on trvá na tom, že odcestuje osobně zítra ráno. “
„Musíme ho zastavit,“ zavrčel baron.
„Beatrice nesmí opustit tento dům. Řekni všem, že nemoc, že má horečku. Vydržíme to ještě pár dní, kdy jsme to dělali, a pak podepíše, co chceme, a už nebude moci utéct. “
„A co s ní budeš dělat?
“ zeptala se Agáta. „Na tom nesejde. Když bude muset, přiměju ji, aby řekla, že jí špatně. Ale jestli se vzbouří, budeme muset přistoupit k důraznějším krokům.
Azyl je vždycky řešení. Ale to musí počkat. Až se vévoda stane jejím manželem, budeme mít pod kontrolou jeho peníze i jméno. A pak už se nikdy neohlédneme zpět.
“
Arturovi se sevřel žaludek. Otevřel ústa, ale než stačil promluvit, ucítil, jak mu Beatrice stiskla ruku. V jejích očích se zračilo pevné odhodlání. „Říkejte mu pravdu,“ zašeptala.
„O mně, o mém otci. Všechno. Možná, že to jediné, co ho zastaví, je tvrdá pravda. “
„A co ty?
“ zeptal se. „Já budu v bezpečí, když budete vy v bezpečí,“ řekla. „Ale slibte mi, že ať se stane cokoli, neuděláte nic, co by vás mohlo stát bezpečí, abyste mě ochránil. Nebudu ti moci pomoci, když budeš mrtvý.
“
V tu chvíli se jeden ze služebníků otočil směrem k nim. „Je někdo tam nahoře? “ zavolal. Arthur zareagoval rychle a vtáhl Beatrice zpět do předsíně.
„Tudy,“ zašeptal a vedl ji opačným směrem, chodbou, která vedla do spíže, pak do úzkého schodiště, které se používalo jen pro služebnictvo. Vyšli ven zadními dveřmi do deště. Přes vlhkou měsíční záři viděl, jak muži z panství prohledávají zahradu a vchod do stájí. „Utečte!
“ křikl někdo. „Někdo ukradl baronova koně! “
Artur si pomyslel, že to je baronův vlastní kůň, kterého kdysi sám přivedl do jeho stájí, ale neměl čas na to myslet. Popadl Beatrice za ruku a utíkali přes bláto směrem k lesu.
Za nimi se ozývaly výkřiky a zvuky mužů. Všude kolem nich klouzalo bláto, ale Artur si nedovolil spadnout, vedl ji skrz mokré kapradí, dokud nedospěli k malé skryté rokli, kde čekal Weston s kočárem a dvěma koňmi. „Nastupte rychle,“ řekl Weston a pomohl Beatrici nastoupit. Pak se otočil k Arturovi.
„Vaše Výsosti, musíme vyrazit. Přijdou nás hledat, jakmile přijdou na to, co se stalo. “
Arthur skočil do kočáru, popadl otěže a s Westnovou pomocí je rychle připravil. Když vyjížděli z lesa, slyšel vzdálené hlasy.
Když se ohlédl skrz zadní sklo, viděl, jak z panství vyjíždějí pochodně a směřují k hlavní silnici. Ale oni jeli opačným směrem, přes pole a dál do noci. Teprve když byli dost daleko, nechal Artur koně zpomalit na klus a oddechl si. Beatrice si seděla naproti němu a třásla se, ale v jejích očích bylo víc ohně, než měl kdokoli v tom prokletém domě.
„Kdo vlastně jste, Arture? “ zeptala se. „Jsem vévoda z Eshbornu,“ odpověděl. „Pokud jde o vašeho otce, bojím se, že vám nedokážu zabránit, aby si myslel, že jste mi utekla.
Ale slibuji vám, že vás ochráním. A slibuji, že se vrátím, abych svému otci řekl pravdu o tom, co se tady stalo. Ale nejdřív vás musím dostat do bezpečí. Budete mi věřit?
“
Beatrice se podívala na muže, který před chvílí riskoval všechno, aby ji zachránil. V jeho očích viděla sílu a slitování, ne krutost, o které jí vyprávěla rodina. „Věřím,“ řekla.