Tam tamhle vykýrá podlahu, mladá uklízečka. Vylíný kývl ke skleněné stěně Karlovy kanceláře. Za ní dívka v šedé pracovní uniformě odsunula křeslo, přejela mopem pod oknem a ani jednou se nepodívala dovnitř. „Nevypadá špatně,“ dodal Willem.
„Nabídni peníze a máš po problému. “
Karel Zíka zvedl oči od otevřených složek a chvíli ji pozoroval. „Řekl jsem ti už mnohokrát, že tohle nechci řešit úplatkem. Pracuje tady, protože potřebuje peníze, ne proto, že by si chtěla hrát na nějaké drama.
“ Odložil pero a přitáhl si další dokument. „Nech ji být. A radši mi řekni, co jsi zjistil o tom převodu klientů. “ Willem pokrčil rameny a opřel se o rám dveří.
„Jen jsem ti chtěl ušetřit starosti. Ale jak chceš. Jenže si pamatuj, že tě viděl i Igor a ten si taky všiml, že se ti ta holka líbí víc, než je zdrávo. “
Karel se napřímil a položil ruce na stůl.
„Igor si všímá jenom svých vlastních mailů a toho, jak vypadá jeho účet. Teď mě nech pracovat. “ Willem se zasmál, pokýval hlavou a odešel. Karel ještě chvíli hleděl na skleněnou stěnu, za kterou uklízečka zmizela v boční chodbě.
Vytáhl mobil a našel číslo, které mu předal Igor. Radím ti, abys nějak vyřešil vlastní léta. Ta věta mu zněla v hlavě pořád dokola, od chvíle, co mu ji řekla do telefonu. Karel si tehdy pomyslel, že do večeře něco vymyslí.
Jenže večer přišel dřív, než čekal. O několik minut později dívka vešla do kanceláře s kbelíkem a mopem. Měla krátké vlasy stažené do culíku a pohled upřený k zemi. „Omluvte mě, jdu jenom vytřít.
“ Karel přikývl a sledoval, jak se sklání k elektrické zásuvce. V tom pohybu bylo něco známého, něco, co ho donutilo zadržet dech. „Počkejte,“ řekl dřív, než stačil přemýšlet. „Jak se jmenujete?
“ Dívka se narovnala a setkala se s ním pohledem. „Alena. Alena Rybová. “ Karel polkl.
„Já jsem Karel. Karel Zíka. “ Alena kývla, jako by jméno už dávno znala, a znovu se sklonila k mopu. „Já vím.
Do zítřka bude kancelář jako nová. “ „To ne,“ řekl rychle. „Chci se jenom ujistit, že se k vám nikdo nechová špatně. Vím, že tu občas bývá dusno.
“ Alena se pousmála, ale v úsměvu nebylo nic vřelého. „Umím si hlídat, do čeho lezu. Děkuju za optání. “ A pak už se znovu pustila do práce a Karel pochopil, že se jí na nic dalšího neodváží zeptat.
O několik dní později seděl Karel v malém salonku u svého domu a před sebou měl otevřenou obálku, kterou mu Alena poslala poštou. Uvnitř byl rodný list a krátký dopis, psaný rukou jeho matky. „Vidím, že jsi dostal i ten zbytek,“ řekla Bohdana, jeho matka, když vešla se dvěma hrnky čaje. Karel vzal jeden a dlouze se napil.
„Proč jsi mi to nikdy neřekla? “ Bohdana se posadila naproti němu a složila ruce do klína. „Protože jsem nevěděla, jestli to chceš vědět. Byla to doba, kdy se o takových věcech nemluvilo.
A tys byl tak hodný na to, abys ji hledal, že jsem si říkala, že ti tím jenom ublížím. “ Karel položil list zpět na stůl. „A teď už mi to nepřipadá jako ochrana. Jenom jako lež.
“ Bohdana sklonila hlavu. „Když jsem tě přijala, myslela jsem si, že tě budu mít na světě jenom pro sebe. A pak, když jsi dospěl, bylo už pozdě na to, abych ti přiznala, že nejsi můj. Alespoň ne krví.
“ Karel se odvrátil k oknu. „Kdo je můj otec? “ Bohdana zavrtěla hlavou. „To ti nepovím.
Slíbila jsem to a ten slib si ponesu do hrobu. Ale můžeš si být jistý, že tě má ráda víc, než si myslíš. A že tě neopustila kvůli sobě. “ Karel dlouho mlčel a pak vstal.
„Dneska ne. Prosím, nech mě dneska být. “ Bohdana chtěla něco dodat, ale jenom se zvedla a odešla. Karel zůstal sedět a v ruce svíral ten list, dokud se mu do něj nevryly hrany.
Mezitím se Alena vracela ze své směny. Bydlela v malém obecním bytě, který před pár lety získala a postupně si ho dala do pořádku. Když vešla do předsíně, z kuchyně bylo slyšet hlas. „To jsi ty?
“ Alena se zastavila. „Kdo jiný by to asi byl, Bohdano? “ Ve dveřích kuchyně stála starší žena s šátkem na hlavě. „Já jen, že máš otevřené dveře do ložnice.
“ Alena si povzdechla a odložila kabát. „Vím, že sem chodíš, když jsem v práci. Jen si říkám, že nemáš cennosti, tak se ti nic nestane. “ Bohdana se zasmála.
„Máš pravdu. Ale dneska jsem ti nepřišla jen tak. Sedni si. “ Alena poslušně usedla a Bohdana jí podala zažloutlý list papíru.
„Co to je? “ „Přečti si to. Je to opis zápisu ze soudního jednání z roku 1975. Týká se tvé matky.
“ Alena vzala list do rukou a pomalu četla. Když došla k úmrtnímu listu, zastavila se. „Ona je po smrti? “ Bohdana přikývla.
„Zemřela krátce po porodu. Tedy oficiálně. Ale já jsem v té porodnici tehdy pracovala jako pomocná síla. A vím, že to nebyla pravda.
“ Alena zvedla oči. „Cože? “ Bohdana si odhrnula pramen vlasů z čela. „Tvoje matka nezemřela.
Tvoje matka tě odložila sama. Nebo spíš ji k tomu donutili. Já jsem byla u toho, když sestra odnášela dítě do košíku na prádlo. Ale to dítě jsi nebyla ty.
“ Alena položila list na stůl. „Ty mi chceš říct, že mě odložila jiná žena? “ Bohdana zavrtěla hlavou. „Já ti chci říct jenom to, že tvoje matka tě nikdy nechtěla dát pryč.
Jenom neměla na výběr. A já jsem ti to chtěla říct už dávno, ale bála jsem se, že to neuneseš. “ Alena dlouho seděla a tiše se dívala na své ruce. „A kdo je tedy můj otec?
“ Bohdana pokrčila rameny. „Na to už jsem si nikdy netroufla zjistit. Ale vím, že tvoje matka byla mladá a sama. A že ji milovala tak silně, že byla ochotná tě dát někomu, kdo ti dá lepší život.
“ Alena se zasmála, ale v tom smíchu nebylo veselí. „Takže celý život jsem si myslela, že jsem byla nechtěné dítě z děcáku, a ty mi teď říkáš, že to bylo jinak? “ Bohdana natáhla ruku a vzala ji za prsty. „Byla jsi chtěné dítě, Aleno.
Jenom tě někdo nedokázal ochránit. To je velký rozdíl. “ Alena se jí podívala do očí. „A proč mi to říkáš až teď?
“ Bohdana sklonila hlavu. „Protože jsem tě potkala u Karlovy kanceláře minulý týden. A poznala jsem ji podle očí. Ty máš přesně její oči.
“ Alena se napila čaje, aby zamaskovala chvění rukou. „A sis myslela, že ti to mám za zlé? “ Bohdana pokrčila rameny. „Nevím, co si mám myslet.
Jen vím, že jsem už unavená z toho nosit v sobě takové věci. A ty máš právo to vědět. “ Alena se zvedla a šla k oknu. Venku začínalo pršet.
„A co Karel? Ví o tom? “ Bohdana zavrtěla hlavou. „Zatím ne.
Ale řekla jsem mu jen o tom, že není můj biologický syn. O tobě jsem mu neřekla nic. Myslím, že je na řadě, aby se to dozvěděl. “ Alena se otočila.
„Jak chceš. Ale já ho nechci vidět. Ne takhle. Ne když mám v hlavě zmatek.
“ Bohdana se zvedla a vzala si kabelku. „Tak si to nech projít hlavou. A až se rozhodneš, dej mi vědět. Ale pamatuj si jedno: ty za tu jeho minulost nemůžeš.
A on za tvoji ne. “ A odešla. Alena zůstala sedět u stolu a v ruce svírala ten list. Když se Karel o dva dny později vrátil z cesty, našel vzkaz od Igora, ať okamžitě přijede do kanceláře.
V salonku na něj čekala Bohdana a vedle ní seděla Alena. Karel se zastavil ve dveřích. „Co se děje? “ Bohdana se podívala na Alenu.
„Řekni mu to sama. “ Alena vstala a stála před ním s rukama podél těla. „Vím o tom, že jsi mě před lety viděl v porodnici. A vím, že jsi tenkrát mlčel.
“ Karel zbledl. „O čem to mluvíš? “ „O tom, že jsi viděl, jak mě odnášejí v koši na prádlo. A že jsi nikdy nikomu neřekl, že to dítě je tvoje sestra.
“ Ticho v místnosti zhoustlo. Karel se opřel o stůl. „Kdo ti to řekl? “ Alena kývla směrem k Bohdaně.
„Ona. A já si myslím, že je načase, abys mi konečně řekl pravdu. Celou pravdu. “ Karel si promnul obličej dlaněmi.
„Myslel jsem, že to bylo to nejlepší. Myslel jsem, že když to nechám být, vyrosteš bez té tíhy. Ale ono to stejně vyšlo najevo. “ Alena kývla.
„Takže je to pravda. Jsi můj bratr. “ Karel zavrtěl hlavou. „Ne tak docela.
Já jsem byl adoptovaný. Ty jsi moje biologická sestra. Tvoje matka byla moje matka. Ale ona zemřela, když jsem byl malý.
A pak mě vzala Bohdana. “ Alena se pousmála, ale v očích měla slzy. „Takže celou dobu jsem měla bratra. A ani jsem o tom nevěděla.
“ Karel k ní udělal krok. „Já jsem to nevěděl. Až do nedávna, když mě Bohdana kontaktovala. A když jsem tě viděl uklízet, věděl jsem, že jsi to ty.
Ale nevěděl jsem, jak ti to říct. “ Alena si otřela tvář. „Takže tys to celou dobu věděl? “ Karel sklonil hlavu.
„Ne celou dobu. Myslel jsem, že je to jen náhoda, že se podobáš. A pak, když jsem si to uvědomil, bylo už pozdě. “ Bohdana se zvedla.
„Nechám vás dva o samotě. Ale pamatujte si, že máte jenom jeden druhého. A že minulost už nezměníte. “ A odešla.
Karel a Alena stáli proti sobě a nikdo z nich nemluvil. Nakonec Alena řekla. „Co s tím teď budeme dělat? “ Karel pokrčil rameny.
„Nevím. Ale chci, abys tu byla. Chci tě poznat. Jestli mi to dovolíš.
“ Alena se podívala na něj, na toho cizího muže, který byl tak trochu jejím bratrem. „Nevím, jestli na to mám. Ale můžu to zkusit. “ A pak se usmála.
„Tak dobrá. Ale pozor, jsem pěkně paličatá. “ Karel se zasmál. „To mi nevadí.
Já taky. “ V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel Igor. „Omlouvám se za vyrušení, ale je tady nějaký pan Lubomír, že prý má pro vás důležitou informaci. O nějakém převodu klientů.
“ Karel se zamračil. „Lubomír? To je přece ten, co založil novou firmu a vzal s sebou polovinu mých klientů. “ Igor pokrčil rameny.
„Prý mu jde o něco jiného. O dokumenty z dětského domova. O nějaké Aleně. “ Alena se napřímila.
„Cože? “ Karel se na ni podíval. „Ty ho znáš? “ Alena zavrtěla hlavou.
„Ne. Ale jestli říkal něco o dětském domově, tak bych to chtěla slyšet taky. “ Karel se zamyslel. „Dobře.
Ať přijde sem. “ Igor přikývl a odešel. O chvíli později vešel do místnosti starší muž s deskami pod paží. „Paní Aleno,“ řekl bez úvodu.
„Jmenuji se Lubomír. A myslím, že vím, kdo je váš otec. “ Alena zbledla. „Ty víš, kdo je můj otec?
“ Lubomír přikývl a položil desky na stůl. „Vím, že vás odložila žena, která u vás pracovala jako sestra. A vím, že vaše matka byla velmi mladá. Ale hlavně vím, že váš otec žije.
A že vás celou dobu hledal. “ V místnosti bylo ticho, které bylo téměř hmatatelné. Alena sáhla po desce, ale ruku zase stáhla. „Kdo to je?
“ Lubomír se nadechl. „Já. “