Soudy skončily. Vondráka odvezli z jednací síně, Standu taky. Věra stála u otevřeného okna viktorské vily, když k ní přiběhla Ema s výkresem. Na papíře byla žena v bílém plášti s červeným křížem a dole kostrbaté dětské písmo: „Moje věra, záchránkyně.
”
Viktor přišel tiše, ruce v kapsách svetru. Dlouho hleděl do zahrady, než promluvil. „Slíbila jste, že si promluvíme, až to všechno skončí. ” Věra položila obrázek na parapet.
„Nechci, abyste tu byla jen chůva,” řekl. „Chci, abyste byla v mém životě. ” Položil ruku na její. „Nikam nespěchám, Viktore,” odpověděla tiše.
Tenhle rok nebyl pohádkový. Věra mívala dny, kdy se probouzela příliš brzy a poslouchala chodbu, jako by čekala kroky dozorkyně. Klára se omlouvala znovu a znovu, až jí Věra podala útěrku a řekla: „Pomoz mi raději s nádobím, to se dá umýt hned. ” Viktor se učil mluvit o Aně, aniž by sám sebe obviňoval.
Ema se občas schovala do rohu, když v televizi zaslechla mužský smích podobný Vondrákovu. Ale tentokrát za ní někdo přišel – s dekou, sklenicí vody a dostatkem času. Na konci června voněla soudní síň starým dřevem a prachem ze spisů. Věra seděla v druhé lavici, vedle ní Klára s Denisem na klíně.
Viktor stál vzadu u dveří. Oldřich Vondrák měl šedé sako, ruce položené nehybně na stole. Když soudce četl rozsudek, ani se neohlédl. Jen u slova „nepodmíně” mu pod okem cukl sval.
Stanislav Kříž seděl o lavici dál, hlavu skloněnou, prsty propletené tak pevně, že mu zbělely klouby. Po jednání zastavil věru na chodbě advokát Roman Dvořák. „Tímhle rozsudkem se uzavírá i vaše obnova řízení. Komora má kompletní podklady.
Znalci, kteří vás tehdy poslali ke dnu, budou řešit vlastní obvinění. ” Věra se podívala na pootevřené dveře síně. „Hotovo bude, až zítra přijdu normálně do práce a nikdo mi nebude šeptat za zády. ” Roman se pousmál.
„To se možná nestane hned. ” „Já vím. Ale zítra přijdu stejně. ”
A přišla.
Ráno na klinice bylo rušné. Na dveřích chirurgického oddělení visela nová tabulka: Doktorka Věra Matějková, PhD, vedoucí chirurgyně. Věra prstem setřela šmouhu od lepidla v rohu a vešla dovnitř. Na ranním hlášení seděli mladí lékaři s kelímky kávy.
Někteří se dívali příliš pozorně, jiní předstírali, že hledají něco v dokumentaci. „Máme tři plánované výkony, jednu kontrolu po komplikaci a akutní příjem z noci,” řekla a otevřela desky. „Začneme pacientem, ne novinami. ”
O polední pauze jí Klára poslala fotografii.
Denis s Emou stavěli z kostek most přes modrý ručník. Pod tím stálo: „Ema tvrdí, že každý most potřebuje dvě opory, ne jednu. ” Věra odpověděla: „Má pravdu. Vyřiď, že statika je vážná věc.
”
Večer se vrátila do vily pozdě. V kuchyni stál na stole talíř přikrytý miskou a cedulka: „Ohřát tři minuty. Ne dvě, ne čtyři. ” Pod tím někdo dopsal: „A pak přijít za námi.
” Věra vyšla na verandu. Klára seděla na schodech s hrnkem čaje, Denis jí spal na klíně, Ema lepila na papír bílá kolečka, Viktor opravoval nohu malé židle, Tereza zalévala bazalku a mumlala si něco o bylinkách. „Byl dobrý den? ” zeptal se Viktor.
„Normální. ” Viktor odstrčil hrnek, aby jí udělal místo na stole. „Tak dobře. Normální den se má oslavit normální večeří.
” Ema přiběhla s novým obrázkem. Tentokrát na něm nebyla žádná dramatická scéna. Jen dům, zahrada, dvě děti u potůčku, Tereza s konví, Viktor s nářadím a Věra v obyčejném svetru u stolu. Nad dveřmi stálo: „Doma.
”
Věra přichytila obrázek magnetem na lednici vedle starší kresby koně a Denisovy samolepky. Magnet neseděl napoprvé, papír se svezl. Ema zatajila dech. Věra ho zvedla, vybrala silnější magnet ve tvaru jahody a přitiskla znovu.
Tentokrát držel. Věra si všimla, že se jí v odrazu ledničky rýsuje vlastní tvář – ne jako ve výkladní skříni nemocnice, ne jako ve skle vězeňských dveří, ale mezi nákupním seznamem a dětskou kresbou. V pracovně měla pořád ty staré červené desky s diplomem. Okraj byl zvoněný od deště, zlatá písmena setřená.
Sekretářka jí nabídla nový obal, pevnější. Věra ho nechala prázdný v zásuvce. Z verandy se ozval Viktorův hlas: „Věro, čaj vystydne. ” Zhasla světlo, vzala ze židle svetr a vyšla za nimi.
Dveře nechala pootevřené, na škvíru, kterou dovnitř proudilo světlo schodby.
