Déšť bubnoval do parapetu, když Alena postavila na kuchyňský stůl velký kožený kufr. Pečlivě zabalila všechno, co by mohlo být potřeba, aby cestou do nového života nezahynul. Uvnitř našla dopis, který byl v přehybech prodřený téměř do děr, a usmála se do prázdného pokoje. To důležité se vešlo do malé cestovní tašky, kterou si vzala s sebou, když autobus pomalu vyjížděl z nádraží do ranního provozu.
Na vysokém břehu, ponořená do jabloňových sadů, ležela vesnice, kam mířila. Nedlouho potom, co se tam usadila, vstoupil do jejího života Štěpán. Seděli dlouhé hodiny nad zaprášenými složkami v místním muzeu, které právě přestěhovali do nové cihlové budovy. „Do podzimu dokončím lešení na věži,“ řekl jednoho dne bez úvodu.
„Ale no,“ vydechla Alena a cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Vlastivědné muzeum bylo její nový domov. Dřevo měl Štěpán vyskládané do roviny, vyřezávané rámy čerstvě natřené. „Vy sama jste mi to přeposlala do Hradce Králové,“ řekl jí jednou a podal jí zažloutlé sešitové listy poskládané do trojúhelníků.
Pracoval od svítání až do hluboké noci. Aneška, stará žena z vesnice, k tomu měla co říct. „Oddvezli ho do okresní nemocnice,“ pokračovala a její prsty se zaryly do hrany stolu. „Hleděl do stropu a byl černější než bouřkový mrak.
“
Štěpán se bez přemýšlení vrhl do ohně, aby zachránil, co se dalo. „On mi však odpověděl něco, na co do smrti nezapomenu,“ řekla Aneška a naklonila se přes stůl přímo k Aleně. „Do téhle já mi ji nestáhnu. “ Alena se otřásla.
Jak se mohl vnucovat do cizí rodiny? Ale Štěpán v té chvíli ještě žil. Kolečka jeho kufru se zrádně bořila do kaluží, když ho vezla na nádraží. „Evičko, dcero, dostal jsem se do složité situace,“ napsal jí v dopise, který držela v ruce.
Ale teď byla řeč o Štěpánovi. Přešla do světnice a sáhla do hluboké kapsy pro další zažloutlé listy. Vrásky kolem očí se jí složily do laskavých paprsků, když si vzpomněla na jeho tvář. Pak ale do příběhu vstoupil Milan.
Do kanceláře své stavební firmy přijal Štěpána s celou hodinou zpoždění, a to ho stálo víc než jen čas. „Částky jsou nafouknuté přibližně o dvacet procent,“ řekl Milan a podíval se na něj přes stoh papírů. „Mimochodem, pane Milane, měl byste dát oblek do čistírny,“ odpověděl Štěpán klidně. Nezasáhl ho do svědomí, tam byl dosud téměř necitlivý.
Ale Štěpán věděl, že pojede do té bohem zapomenuté vesnice. A pak se všechno zvrtlo. Navigace monotónním ženským hlasem odpočítávala poslední kilometry k rybníku. „Odvezu ji zpátky do civilizace, k teplé vaně a normálnímu životu,“ řekl si Milan, když světlomety zhasly.
Ale no, zavolal tak hlasitě, aby přehlušil déšť. „Nemíchej se do záležitostí zajištěných lidí. “ Alena se na něj podívala. „Ale no ty ses pomátla,“ začal Milan křičet.
„Podívala ses vůbec do zrcadla? “ Pomalu a neúprosně ji odstrčil zpátky do bláta. Do města dorazil kolem třetí ráno. „Vezmi si neplacené volno a dej si hlavu do pořádku.
Do té doby předáme tvoje projekty tvému zástupci,“ řekl mu šéf. Alena zapěla a obratně navíjela příze do klubka, když večer přemýšlela o všem, co se stalo. Eva objela matku a pozorně se jí zadívala do tváře. „Sesadili ho z funkce a přeložili do nějaké vzdálené pobočky,“ řekla jí Alena.
V lednu Štěpán splnil slib a odvedl Tomáška do dílny. Potom dveře tiše převřel a vrátil se do domu, aby přiložil do kamen. Když se Eva s rodinou chystala vrátit do města, Tomášek rozhodně odmítal nastoupit do automobilu. „Nechte mě tady,“ požadoval.
Štěpán se k Aleně otočil a vzal její ruce do svých. Alena cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Štěpán ji políbil do vlasů a nic neřekl.
