Táta si odkašlal a položil dopis na stůl. “Potřebujeme tvoji pomoc,” řekl a podíval se na Sáru, která seděla vedle něj a hladila si krajku ubrousku. “Přestěhujeme se do Arizony. ” Máma ve dveřích si utírala ruce do zástěry a neřekla nic.
Sára se napila čaje a pak řekla: “Potřebujeme 180 000 korun teď a 50 000 měsíčně, než se usadíme. Jen na začátek. ” Věřila jsem, že je to fér. Rodina je rodina, ne?
Vždycky jsem jim pomáhala. Dřela jsem roky ve škole, abych si koupila dům se dvěma ložnicemi a knihovnou, kterou miluju. Plat zubařky je slušný. Víc než slušný.
Ale oni to viděli jinak. Sára pracuje na částečný úvazek v supermarketu, Tomáš v továrně na nábytek. Její děti, Ema a Jakub, jsou skvělé, ale jejich měsíce jsou nahoru dolů. Vždycky jsem říkala ano, když volala.
Vlastně jsem si myslela, že jim tím dělám radost. Druhý den jsem zavolala do banky a zřídila účet, přesně jak jsem slíbila. Převedla jsem 180 000 a dala Sáře přihlašovací údaje. Zařídila všechno online.
Do druhého dne odpoledne podepsala smlouvu a poslala zálohu stěhovací firmě. Myslela jsem, že se to vyřešilo. Večer jsem se zastavila u nich pro klíče od jejich bytu, abych jim pomohla s úklidem. Sára otevřela dveře a opřela se o rám.
“Právě jsem ti dala 180 000 korun,” řekla jsem. “Co? ” odpověděla a zamrkala, jako by nechápala. “Na stěhování do Arizony.
Na zálohu stěhovací firmě. ”
Sára se zasmála. Ne vesele. “Zlato, my se nikam nestěhujeme.
” Zhluboka jsem se nadechla. “Ale smlouva… ”
“Žádná smlouva není,” řekla a pokrčila rameny. “Tomáš řekl, že je to moc peněz za nic.
Vrátili jsme to. ”
Vrátili sme to? Nevrátili. Když jsem se večer dívala na účet, bylo tam prázdno.
Zbývalo přes 150 000, ale ty peníze zmizely. Zavolala jsem jí. Šla přímo do hlasové schránky. Pak jsem jí napsala.
Odpověď přišla až ráno: “Dnes večer přijdeme na večeři. ”
Večer se nahrnuli do mého domu bez zaklepání. Ema a Jakub si sedli na gauč, Tomáš šel rovnou do kuchyně. Sára se postavila doprostřed obýváku a řekla: “Mám příští týden nastoupit do práce.
”
“Gratuluji,” řekla jsem a držela si ruce v klíně. “No, víš, do jaké situace nás to staví? ” podívala se na mě zpříma. “Máma a táta potřebují, abys jim platila nájem.
My potřebujeme nové auto. ”
“To nedává smysl. ”
“To dává dokonalý smysl,” odpověděla Sára a usmála se tak, že mi došlo, že ty peníze z účtu nikdy nebyly na stěhování. Vzala je a domluvila se s mámou, že to hodí na mě.
Táta mlčel. Máma mlčela. Jen Sára stála a čekala, až řeknu ano. Vždycky jsem říkala ano.
Ale tohle nebylo o Arizoně. Otevřela jsem dveře knihovny, kde voněly staré stránky, a sedla si. Vytáhla jsem papír, na který jsem si psala čísla. 180 000 pryč.
Kdybych řekla ne, co by se stalo? Kdybych jim řekla, že jsem si spočítala, že jim dlužím přes dvě stě tisíc za poslední tři roky? Že jsem si kvůli nim odřekla dovolenou, nové vybavení, cokoliv? Ale asi to věděla.
Příští ráno jsem zavolala právníkovi, kterého jsem našla na internetu. Nebyl to žádný rodinný známý, jen někdo, kdo se specializoval na finanční podvody. Domluvila jsem si schůzku. Když jsem položila telefon, zvláštní klid se mi rozlil po hrudi.
Už jsem nechtěla být hodná sestra. Už jsem nechtěla být ta, která platí za všechno. Sára mi toho večera poslala zprávu: “Tak co, rozhodla ses? ” Neodpověděla jsem.
V klidu jsem listovala knihou, kterou jsem právě dočetla, a věděla jsem, že tohle není konec. Byl to začátek.
