Večer před rodinnou poradou mi přišla zpráva od švagra Lukáše: „Zítra v sedm večer přijď ke starému domu. Musíme jednou provždy vyřešit ty byty. “ Ještě než jsem stihla odpovědět, dorazila hlasová zpráva od tchyně Jarmily. Přepis mi stačil.
Věděla o třech bytech po mých rodičích. Vyčítala mi, že jsem je před rodinou zatajila, a nařizovala mi, abych se dostavila. Tchán Václav pak připsal jen: „Přijď včas. Nenechávej matku čekat.
“
V tu chvíli mi došlo, že pro ně už nejsem majitelka. Jsem jen překážka mezi nimi a tím, co po sobě zanechali mí mrtví rodiče. Manželovi Petrovi jsem napsala krátce: „Zítra jdeš se mnou. Budeš se muset rozhodnout.
“ Pak jsem vypnula telefon. Večer jsem vzala pětiletou Elišku za ruku a šli jsme. Ve starém rodinném domě seděli všichni: Jarmila, Václav, Lukáš s Nikolou a dvě tety, které jsme jinak vídaly jednou za rok. Na stole svíčková, knedlíky, chlebíčky – jako na oslavu.
Ale nikdo nic neslavil. Jarmila spustila jako první: „Ty byty rozdělíme takhle – jeden pro Lukáše a Nikolu, druhý pro nás, třetí prodáme a peníze si rozdělíme. “
„A co já? “ zeptala jsem se klidně.
„Ty jsi žena,“ řekla Jarmila. „Ty máš manžela, který se o tebe postará. K čemu ti tři byty? “
Smála jsem se v duchu.
Osm let jsem jim vařila, prala, uklízela, starala se o jejich rodiče a dávala velkou část výplaty do společné domácnosti. A teď jsem měla být váččná, že mi nechají aspoň střechu nad hlavou? Petr seděl vedle mě a mlčel. Lukáš se tvářil, jako by mi dělal laskavost.
A já jsem vytáhla z kabelky složku. „Tyhle byty jsou zapsané výhradně na moje jméno,“ řekla jsem. „Vlastně jsem už podepsala darovací smlouvy. Ale ne pro vás.
“
Jarmila ztuhla. „Pro koho tedy? “
„Pro svou dceru,“ odpověděla jsem. „Eliška je moje jediná rodina.
A vy jste se právě rozhodli, že jste žádná. “
Petr se nadechl, ale já jsem mu nedala šanci. „Máš na výběr, Petře. Buď jdeš se mnou a se svou dcerou, nebo zůstaneš tady s nimi.
Ale já se vracím tam, kde na mě čeká můj skutečný domov. “
Odmítla jsem podepsat cokoli, co by jim umožnilo dotknout se majetku mých rodičů. A pak jsem odešla. Následující dny byly peklo.
Jarmila vtrhla i do šicí dílny, kde jsem pracovala, posadila se před vchod a naříkala tak hlasitě, aby ji slyšela celá ulice. Nikdo z kolegyň nevěděl, co se děje, a ona toho využívala. Volala na mě, že jsem sobecká, že ničím rodinu, že jsem připravila vlastního syna o dědictví. Petr se nakonec ozval.
Řekl, že to se mnou myslí dobře, že jsem to možná přehnala, že bychom se měli domluvit. Ale já jsem už dávno věděla, na čem jsem. Nebyla jsem schopná předstírat, že jeho rodina má právo rozhodovat o tom, co mi po rodičích zbylo. Eliška mi každé ráno položila hlavu na klín a ptala se: „Mami, proč babička pořád zlobí?
“
„Nezlobí, zlatíčko,“ odpověděla jsem. „Jen nechápe, že některé věci nejsou na prodej. “
Nechala jsem Petra, ať se rozhodne sám. Poslední týden jsem balila krabice.
Koupila jsem novou pohovku k oknu, pár rostlin, a když jsem večer otevřela okno svého nového bytu, cítila jsem, jak ze mě spadává tíha. Majetek po rodičích mi nikdo nevezme. Ale hlavně mi už nikdo nikdy nevezme mou důstojnost.
