„Jak se do toho vůbec může vejít noha? ” zabručel Jan a nevěřícně hleděl na úzkou, tmavou chodbu starého bytu. Ana, jeho nová známá, stála ve dveřích s tříměsíční Dášenkou pevně uvázanou v šátku na prsou. Do téhle pekárny vložil všechno, co měl – všechny úspory, úvěry, dvacet hodin denně dřiny.
A teď stál v bytě, který vypadal spíš jako sklad hadrů, a žena, kterou sotva znal, mu nabízela pomoc, kterou si nedokázal představit. „O penězích jsem nic neřekl,” řekla Ana pevně, když balila Dášenku do šátku. „A do azylového domu nepůjdu. ” Její bledá tvář měla výraz člověka zahnaného do kouta, ale oči hořely tvrdohlavostí.
Jan se podíval do zpětného zrcátka, když přijížděli do dvora solidního činžovního domu z padesátých let. Cesta ze starého domu do centra Brna netrvala ani dvacet minut, ale připadala mu mnohem delší. „Ber to jako investici do dobré zaměstnankyně,” řekl jí tehdy v pekárně, když mu nabídla, že uklidí podnik, který vedl sám. „Uklízečku, která dostane pekárnu do takového pořádku jako ty.
” Neřekl jí tenkrát, že pokladna sedí do poslední koruny, že právě jeho podnik pozastavil provoz kvůli hygienickým nedostatkům, že mu hrozí, že přijde o všechno. Ana pohlédla na Jana, když vstoupila do bytu. Byl to malý, zařízený pokoj s postelí, stolem a skříní, která vypadala, že pamatuje lepší časy. Z kuchyně se line zápach starého tuku.
„Teplo porcelánu jí přicházelo do prstů,” pomyslela si, když jí Jan podal hrnek horkého čaje. „A svou hrdost na chvíli schovej do kapsy,” řekl jí tehdy. „Potřebuju zajet do té ubytovny. ”
Nina, žena, která Janovi byt pronajímala, vešla do místnosti bez ptaní a nalila do třetího hrnku horký čaj.
„No podívejme se,” řekla a pozorovala Anu s Dášenkou. „Jak dlouho to chceš dělat? ” Ana se zadívala do hrnku. „Nevím,” odpověděla tiše.
„Ale musím. ”
Janovi se v hlavě honily myšlenky. „Něco jiného bylo postavit se Karlu Zvěřinovi do cesty,” pomyslel si. Zvěřina, muž, který mu dlužil peníze, muž, který mu před lety zničil život.
„Marek Polák,” řekla Ana tehdy, když se zmínil o Zvěřinově člověku, frajírkovi v drahém kabátě. „Jeho člověk. ” Prsty se jí zaryly do zástěry. Marek Polák byl teď v Brně.
Viděl ho, když odbočil do čtvrti staré zástavby. Nedokouřenou cigaretu odhodil do sněhu. „K nehodě dojde, jestli mě někdo nepustí do prvního patra,” zavrčel Jan, když Marek k němu udělal krok. „Jízdenka pro Karla Zvěřinu do vězení,” řekl Marek a vložil mu do rukou koženou složku.
Jan ji nevzal do ruky, nerozlepil ji. „No tedy,” odsunul jeden list. Uvnitř byla jízdenka. Jízdenka pro Karla Zvěřinu do vězení.
„Mami, co dívka má vědět, do čeho jde? ” zeptal se Jan, když stál v pokoji a díval se na Anu, která tiše houpala Dášenku v náručí. „Až do konce,” odpověděla Ana. Razumovský sáhl do kufříku a vytáhl malou sametovou krabičku.
Jan čekal. „No nic,” zamumlal a schoval ji zpět. Ana sáhla do horní skříňky po lepším porcelánu. Později uložila Dášenku do postýlky.
„A nečekej, že se všechno vrátí do doby předtím,” řekl jí Jan. „Zítra pojedeme spolu do pekárny,” řekla Ana a překročila práh, zachumlaná do silné pracovní mikiny. „Pustíme se do toho.
“
