Obloha nad viomingskými kopci měla barvu staré potlučené olověné konvice. Everett cítil tu tíhu v kostech, v tom zvláštním hlubokém klidu, který vždy předcházel zuřivosti přírody. Vzduch byl hustý a nehybný, plný vůně prachu, suché trávy a téměř neznatelné elektrizující vůně ozónu, která slibovala déšť. Jeho kůň, statný valach jménem Apollo, nervózně pofrkával a přešlapoval na místě.
Zvířata vždy věděla dřív. Everett přejel dlaní z mozoly po Apolonově spoceném krku a pohledem skenoval horizont. Třicet let života na západě ho naučilo číst znamení. Nebyla to jen obyčejná letní přeháňka.
Tohle mělo být něco zlého, něco, co trhá střechy a mění klidné potoky v dravé řeky. Byl nejvyšší čas zkontrolovat severní pastviny a zahnat stádo blíž k ranči. Jako bývalý armádní zvěd si zakládal na předvídavosti. Samota, kterou si po letech služby a ztrát dobrovolně zvolil, ho naučila spoléhat jen sám na sebe.
Jeho ranch byl jeho pevností, jeho stádo jeho odpovědností. Každá uvolněná část plotu, každá podemletá stezka mohla znamenat katastrofu. A tahle bouře vypadala na katastrofu velkého formátu. Pobídl Apolla do pomalého klusu podél skalnatého hřebene, který tvořil přirozenou hranici jeho pozemku.
Vítr začínal nabírat na síle. Čechral mu prošedivělé vlasy pod krempou klobouku a svištěl mu v uších. Za ním se kdesi daleko na západě zvedal mrak. Dnes však vypadal jako temná jizva v krajině, připravená pozřít vše, co jí bouře pošle do cesty.
Tohle bylo hloupé. Neměl by sem chodit tak pozdě. Ale stádo měl na severní pastvě a nechat ho tam napospas tomu běsnění by znamenalo ztratit všechno. Zatnul zuby a pustil se do práce.
Oháněl se kladivem, zatloukal uvolněné sloupky a utahoval dráty. Po obloze se táhly první blesky, tiché a vzdálené, jako varování. Pak to přišlo. Ne déšť, ale stěna vody, která se svalila z nebe v jednom jediném okamžiku.
Nohy se mu bořily do měkké země, klobouk mu splýval na oči. Pustil se do práce s dvojnásobnou rychlostí, ale věděl, že to nestihne. Pobídl Apolla do nejrychlejšího kroku, jaký si v tom terénu troufal. Apollovy podkovy klouzaly po rozmočené hlíně, když se prodírali zpět k údolí.
Roklina, kterou hodinu předtím přebrodil, teď hučela dravým proudem. Voda se valila mezi skalami, tříštila se o balvany a brala s sebou všechno, co jí stálo v cestě. Nemohl ji přebrodit. Neměl ani čas hledat jinou cestu.
Cesta k ranči vedla přímo přes ni. Napadlo ho, že ji možná zvládne, že Apollo je silný a on zná každý kámen v tom korytě. Ale pak uviděl ve zpěněné vodě kus vyvráceného stromu a vzápětí další. Řeka byla plná troska.
Skrz hukot vody uslyšel zvuk, který ho donutil ztuhnout. Ne hrom, ne skřípání větru. Byl to křik. Pronikavý, zoufalý ženský hlas, který se snažil přebít hukot bouře.
Everett se otočil v sedle a přimhouřil oči proti dešti. Na protějším břehu, opřená o skalisko, stála žena. Byla promočená až na kost, třásla se a držela se skály, jako by to byla poslední jistota v jejím životě. Mezi nimi hučel zuřící proud.
Vypadala vyděšeně a vyčerpaně. Křičela na něj, ale vítr a voda trhaly její slova na kusy. Neměl by to dělat. Neměl by riskovat život kvůli neznámé ženě.
Ale za ta léta v armádě se naučil, že na takové otázky se neohlíží. Tohle bylo hloupé. Ale věděl, že to udělá. Slezl z Apolla, přehodil si otěže přes rameno a začal se opatrně sunout k okraji vody.
Musel ji dostat na druhou stranu. Musel ji dostat do bezpečí. Proud byl silnější, než čekal. Voda mu sahala po pás, studená a neúprosná, tlačila ho k zemi.
Viděl, jak se žena na protějším břehu pustila skály a udělala krok do vody. Byla stejně bláznivá jako on. Natáhl k ní ruku. Jeho prsty se zachytily jejích a vtom je proud srazil.
Chytil ji pevněji a přitiskl si ji k hrudi. Voda je táhla dolů. Bičovalo je kamení, vířily kolem nich větve a klády. Apollo za nimi zabočil a táhl je oba ke břehu.
Naposledy kopl nohama, zachytil se o ponořený kořen a vyškrábal se na bahnitý břeh. Zůstali tam ležet, lapající po dechu, přitisknutí k sobě. Její tělo se třáslo zimou. Vzal ji do náruče a srazil dveře staré hornické chatrče ramenem.
Vpadl dovnitř do relativního ticha a sucha. Uvnitř bylo šero. V kamnech zbylo pár uhlíků. Odložil ji na práškové lůžko, rozdmýchal oheň a přiložil pár polen.
Když se oheň rozhořel, uviděl ji poprvé pořádně. Byla mladá, o dost mladší než on. Její šaty byly roztrhané a promočené, vlasy měla slepené k obličeji. Seděla schoulená, ruce kolem kolen, a dívala se na něj, jako by se rozhodovala, jestli je hrozba, nebo záchrana.
Představila se jako Lilie. Řekl jí své jméno. Podal jí svou polní láhev. Chytila ji, ale ne, aby se napila.
Jen ji držela v dlaních, jako by to byl nějaký poklad. Odšrouboval víčko a trochu vody si nalil do dlaní. Opláchl si obličej. Bylo to hlučné a nemotorné.
Ale ta žena, ta Lilie, měla v očích něco, co ho nutilo se na ni dívat. Bylo v nich ticho. Nehýbala se, jen sledovala plameny, které tančily na stěnách. Řekl jí, že nemá smysl se pouštět ven.
Potok se změní v řeku a řeka v něco, co strhne všechno. Ráno to pustí. Do té doby se odtud nedostaneme. Mluvil klidně, ale věděl, že oba přemýšlejí o tom, co se stane, až voda opadne.
Mlčeli. Oheň praskal. Slyšel, jak se jí zuby lehce cvakají o sebe, i když seděla u ohně. Vzal ze skříně starou vlněnou deku a přehodil jí ji přes ramena.
Ani se neotočila. Pak se tiše zeptala, jestli se sem často chodí schovávat před bouří. Řekl, že tohle je stará hornická chata, kterou tu kdysi nechal jeho dědeček. Že je to jeho ostrov.
Jeho útočiště. Zeptala se ho, proč potřebuje útočiště. Nevěděl, proč jí to říká. ale řekl to.
„Moje snoubenka zemřela na horečku před mnoha lety, ještě na východě, než jsem odešel do armády. “ A teď stojí tady, uprostřed bouře, s ženou, kterou nezná, v chatrči, kterou postavil dědeček. Mluvil o tom, jak se snažil začít znovu, jak se snažil být obyčejný, ale vždycky to skončilo stejně. Samota byla snazší.
Bezpečnější. Lilie se na něj dlouze dívala. Pak řekla, že rozumí. Že ví, jaké to je, když na vás svět tlačí.
Otočil se k ní a zeptal se jí, kdo je. Dlouho mlčela. Pak řekla, že jela na západ, aby začala znovu. Že za sebou nechala něco, co už nešlo napravit.
Neřekl, co. Věděl, že se ptát nemá. Ale ta nejistota mu vrtala hlavou. Sledoval ji, jak usíná u ohně, zabalená do jeho deky, a uvědomil si, že neví vůbec nic o tom, kdo tahle žena je.
Jen to, že se jmenuje Lilie a že za ní stojí příběh, který nechce vyprávět. Ráno přišlo tiše. Déšť ustal, ale obloha zůstala zamračená a země byla rozmočená. Vyšel ven zkontrolovat Apolla.
Kůň se pásl opodál, unavený, ale v pořádku. Zkontroloval chatrč. Potok za chatrčí se sice vrátil do koryta, ale široký proud bahnité vody byl stále divoký. Nebylo možné se brodit.
Museli počkat. Vrátil se dovnitř. Lilie seděla u ohně, ruce kolem hrnku kávy. Podívala se na něj a zeptala se, jestli je to bezpečné.
Řekl, že prozatím ano. Pak se zeptala, jestli ji odveze do města, až voda opadne. Řekl, že ano. Slovo, které ho zavazovalo.
Ale když se na ni podíval, zatímco pila kávu, věděl, že jí to nedluží jen odvoz. Slíbil jí, že ji doveze do města. Slíbil jí to a věděl, že to dodrží, ať to bude stát cokoliv. Čekali, až voda opadne.
Mluvili málo. Lilie byla tichá a on byl radši, že nemusí mluvit. Ale bylo kolem ní něco, co ho nutilo se na ni dívat, i když se nedívala na něj. Sledoval, jak si hraje s okrajem deky, jak přemýšlí o věcech, o kterých nechtěla mluvit.
Věděl, že jí tady není dobře. Byla zvyklá na jiný svět, svět, do kterého on nepatřil. Ale když se na ni díval, jak stojí u dveří a dívá se do dálky, cítil, že by chtěl, aby zůstala. I když věděl, že nemůže.
Druhý den ráno voda opadla. Země byla rozmočená, ale schůdná. Vyvedl Apolla z malé ohrady a nasedl. Lilie se posadila za něj, ruce kolem jeho pasu.
Jeli mlčky. Cesta byla těžká. Bahno, kořeny, kamení. Ale Apollo byl silný a věděl cestu.
Když dorazili na okraj města, Lilie sesedla. Stála na kraji cesty a dívala se na domy. Otočila se k němu. Poděkovala mu.
Poděkovala mu za to, že ji zachránil. Řekla, že je mu vděčná. Řekla, že by tu nebyla, kdyby nebylo jeho. Pak se otočila a začala jít směrem k městu.
Sledoval ji, jak odchází. Nevěděl, jestli ji ještě někdy uvidí. Ale za pár dní se nečekaně objevila u jeho ranče. Stála u plotu a nervózně si hrála s rukama.
Vypadala jinak, než si ji pamatoval. Měla na sobě jiné šaty, vlasy měla učesané, ale v očích měla stejný neklid. Řekla, že odchází z města. Řekla, že nemůže zůstat.
Zeptala se, jestli tu může zůstat. Jen na pár dní. Jen dokud nebude vědět, co dál. Kývl.
Nedokázal jí říct ne. Tak skončila u něj na ranči. Na farmě bylo hodně práce. Ploty, které bouře poničila, dobytek, který se rozutekl, zásoby, které bylo třeba doplnit.
Lilie se do práce pustila bez řečí. Věděla, co má dělat. Byla šikovná a nebojácná. Sledoval ji, jak se ohání kladivem u ohrady.
Věděl, že tohle není žena, která by se bála práce. Ale věděl o ní pořád tak málo. Pořád se jí neptal na to, co nechala za sebou. A ona mu to neřekla.
Jen jednou, když seděli večer na verandě, vzal její ruku do své. Držel ji dlouho. Byla teplá a skutečná. Vzal její ruku do své a mlčel.
Ticho mezi nimi bylo pohodlné. Ale věděl, že tohle ticho nemůže trvat věčně. Jednoho večera mu to řekla. Seděli u ohně a dívali se do plamenů.
Řekla mu, že se jmenuje Lilie. Řekla mu, že je z východu. Řekla mu, že jela na západ, aby zmizela. Vydala se vstříc novému životu.
Ale pak se zastavila. Řekla mu, že jela za něčím, za něčím, co jí patří. Řekla mu, že hledá muže. Muže, který jí dluží život.
Že to byl on, kdo zničil její rodinu. Že její otec přišel o všechno, o dům, o peníze, o pověst. Že muž, který jim to udělal, jí dluží vyrovnání. Že na něj čeká už léta.
Že ví, že je v těchto končinách. A že teď, když ví, že je tady, ví, že je blízko. Že ho najde. Že si od něj vezme, co jí dluží.
A že ho nezastaví nikdo, ani on, Everett. Everett ztuhl. Podíval se na ni a zeptal se jí, kdo to je. Řekla, že se jmenuje John.
John Carter. Muž z východu. Muž, který jí zničil život. Everett poznal to jméno.
Znal ho. Věděl, že John Carter je bohatý muž, který se před lety objevil v tomhle kraji. Muž, který skupoval pozemky a neváhal používat špinavé prostředky, aby dostal, co chtěl. John Carter.
Začal jí vyprávět o tom, co o Carterovi ví. Že je to vlivný muž, který má v těchto končinách velký ranč, že má lidi, kteří pro něj dělají špinavou práci, a že není dobré si s ním zahrávat. Lilie ho ale přerušila. Řekla, že jí na tom nezáleží.
Řekla, že ho najde. Řekla, že s ním má nevyřízené účty a že si je vyřídí, ať to stojí cokoliv. Everett viděl, jak se její oči rozzářily. Viděl v nich odhodlání.
Viděl v nich oheň. A v tu chvíli pochopil, že ji nezastaví. Ale věděl, že ji nemůže nechat jít samotnou. Věděl, že John Carter je nebezpečný muž.
Že má za sebou moc. Že by ji mohl zničit. A že Everett to nemůže dopustit. Řekl jí, že jí pomůže.
Že to s ní půjde. Že ji nenechá jít samotnou. Že i když to bude znamenat, že mu John Carter vyhrožuje, nepřestane. Že ji nenechá, aby do toho šla sama.
Že to udělá, protože je to to, co se má udělat. Protože je to to, co potřebuje udělat. Protože to cítí. Začala mu vysvětlovat, co přesně se stalo.
Že John Carter ukradl všechno, co měli. Že to byl on. Že na to přišla po smrti svého otce. Že otec zanechal dopis.
Že v něm bylo všechno. Že našla jeho jméno. Že věděla, že musí najít způsob, jak to napravit. Že ví, že ho najde.
Že ho najde a on jí vrátí, co jí dluží. Everett poslouchal. Věděl, že John Carter je mocný muž. Ale věděl také, že ji nemůže nechat jít samotnou.
V tu chvíli se rozhodl, že s ní půjde. Že jí pomůže. Že se s ní postaví Johnu Carterovi. Věděl, že je to risk.
Věděl, že může prohrát. Ale věděl, že nemůže ustoupit. Že tohle je jeho boj. Že tohle je jeho příležitost udělat to, co je správné.
Že tohle je jeho šance. A tak, když se ráno probudili, vydali se na cestu. Vydali se na jih, k ranči Johna Cartera. Slunce pálilo a vzduch byl těžký, ale oni jeli dál.
Věděli, že je čeká nebezpečí. Ale věděli, že to musí udělat. A když stanuli před branou Carterova ranče, zastavili se. Podívali se na sebe.
Everett vzal Lilie za ruku. Stiskl ji. Pak sesedl z koně. Beze slova se pustil do práce.
Otevřel bránu.
