Jitce došlo, že šálu nemá, až u Branky. Nejdřív jí jen zamrzelo, že ztratila dárek k výročí. Hned nato si ale vybavila, jak neobvykle důležité pro Miroslava ráno bylo, aby si ji vzala právě dnes. Ještě před chvílí jí jemná šeříková látka hřála krk.
Teď se jí rozepnutým límcem kabátu protáhl studený vzduch až ke kůži. Zastavila se pod lampou a otočila se do temné ulice. Zastávka byla sotva dvě stě metrů daleko. Mohla ji ztratit v autobuse, při vystupování nebo u stánku, když hledala rukavice.
Každá možnost zněla obyčejně, a právě to ji uklidňovalo. Jen to ranní naléhání do obyčejného vysvětlení nezapadalo. Zaklela a vydala se zpátky. Šálu jí Miroslav dal před čtyřmi dny.
Při snídani postavil vedle jejího hrnku dlouhou krabici se stříbrnou stuhou. Zůstal opřený o linku a sledoval ji, dokud nerozbalila poslední vrstvu hedvábného papíru. „Vlna a hedvábí,“ řekl. „Takové věci máš přece ráda.
“ Tvářil se stejně jako kdysi, když jí ještě dokázal deset minut vyprávět nějakou hloupost z práce. Jenže ten výraz už vídala málokdy. Poslední měsíce býval doma stále později a u večeře si říkali čím dál méně. Téhož večera zavolala Linda a navrhla společný sobotní oběd.
Jakmile Miroslav zaslechl jméno své nevlastní dcery, výraz mu ztuhnul. „Co po tobě zase chce? “ Zeptal se. „Nic.
Jen se se mnou chce najíst. “ „Nemůže ten oběd jednou počkat? “ Odpověděl. „Vy dvě se přece nemusíte vidět pokaždé, když má volnou sobotu.
“ Dvoupokojový byt, který Lindě po škole koupila, dodnes označoval za zbytečně okázalý dar. Přitom rád zapomínal na léta, kdy Jitka bydlela v pronajatých pokojích a svou realitní kancelář stavěla prakticky od nuly. Ráno po jejich hádce vytáhl Miroslav šálu ze skříně dřív, než se po ní Jitka vůbec natáhla, a přehodil jí ji přes ramena. „Nezlob se.
Chci jen, abychom měli někdy čas i pro sebe. A vezmi si ji dnes. Sluší ti. “ Byla to malá věta, pronesená téměř mimochodem.
Přesto ji odzbrojila. Než odešla, políbila ho a slíbila si, že včerejší hádku už znovu otevírat nebude. Teď se vracela po stejné ulici. Čím blíž byla zastávce, tím víc si připadala, jako by si potřebovala něco opakovat.
Řidič prázdného autobusu jí dovolil projít celý vůz. Šála nikde. Prohlédla lavičku, nahlédla za reklamní panel a oslovila prodavačku u stánku. „Tady projde za večer kdekdo,“ řekla žena.
„Když někdo uvidí pěknou věc, dlouho na zemi nezůstane. “ Jitce se zlostí rozlilo horko do tváří. Už vytahovala telefon, když na kraji silnice zahlédla drobnou postavu v dlouhém tmavém kabátě a nápadném šátku. Dívka nesla v obou rukou šeříkovou šálu.
„Slečno, počkejte chvíli. “ Dívka se otočila. Nejdřív si prohlédla Jitčinu tvář, pak se podívala k rozepnutému límci a její výraz se nepatrně změnil. „Sháníte tohle?
“ „Kde jste ji našla? “ „Ležela u koše. Vítr ji sfoukl až k obrubníku. “ Jitka si šálu převzala a zkontrolovala lem.
Na látce nebyl téměř žádný prach. Sáhla po peněžence, ale dívka ucouvla. „Nic mi nedávejte. “ „Aspoň na kávu.
Ušetřila jste mi spoustu starostí. “ „Ne, vážně ne. “
Dívka se na látku nedívala jako na nalezenou věc. Dívala se na ni jako na něco, čeho by se sama raději nedotýkala.
„Dostala jste ji od manžela, viďte? “ Jitce cukl koutek úst. „A teď mi z ní budete věštit minulost? “ „Já z ní nic nevěštím.
Přinesl vám ji domů osobně váš muž? “ „Ano, samozřejmě. “ „A trval na tom, abyste ji venku opravdu nosila? “ Jitčin úsměv zmizel.
Ta otázka mířila přesně k větě, kterou se ještě před chvílí snažila považovat za něžné gesto. Bylo to příliš konkrétní. „Jsem vám za tu šálu vděčná, ale opravdu musím jít. “ Složila ji a schovala do tašky.
Dívka ztlumila hlas téměř do šepotu. „Už ji nenoste. Dnes v noci jí dejte manželovi pod polštář. Nic mu nevysvětlujte a na nic se neptejte.
Jen ráno sledujte, čeho si všimne jako první. “ „Co tím získám? “ „Jestli netuší, o co jde, bude jen překvapený. Jestli tuší, prozradí se.
“ „Co se má prozradit? O jakém tajemství mluvíte? “ Dívka krátce pohlédla k autobusu. „Třeba se pletu.
A jestli ano, budu radši. Jsem Adéla Richtrová. Dělám v krejčovské dílně za lékárnou. Jestli budete zítra chtít vědět víc, přijďte tam.
“ Pak rychle vykročila k přechodu. Neutíkala, ale krok měla příliš svižný na člověka, který právě jen vrátil cizí šálu. Domů to byly sotva tři minuty. Jitka se dvakrát ohlédla.
Miroslav jí otevřel v předsíni. „Kdes byla tak dlouho? Už jsem chtěl volat. “ „Ztratila jsem šálu.
“ Okamžitě se podíval na její holý krk. „Tu ode mě? “ „Už ji mám. Spadla mi u zastávky.
“ „Tak ještě že tak. Půl města jsem objel, než jsem našel přesně tu, kterou jsem chtěl. “ Sundal jí kabát z ramen a pověsil ho. Jitka ho pozorovala.
Ještě včera by jí nenapadlo zkoumat, co se dá ukrýt dole ve šále. Teď jí při každém jeho pohybu oči sklouzly právě k látce. U stolu Miroslav dlouze popisoval zásilku materiálu, která uvízla ve skladu. Jitka jeho vyprávění vnímala jen napůl.
Adéla mohla být obyčejná podvodnice. Zítra třeba začne mluvit o kletbě a nabídne drahé řešení. Jenže za nalezenou šálu odmítla i drobné. „Kde jsi dnes vlastně byla?
“ zeptal se Miroslav. „Na prohlídce bytu v Javorové ulici. Pak jsem měla schůzku s majitelem pozemku. Domů jsem jela autobusem, protože auto je od rána na diagnostice.
“ Miroslav položil vidličku. „A co s ním je? “ „Zatím nic nenašli. Mechanik se má ozvat zítra.
“ „Říkám už dlouho, že bychom ho měli vyměnit. Sedm let je při tvém nájezdu dost. “ Pak připomněl sobotní prohlídku domu za městem. Od konečné zastávky měla Jitka dojít zhruba kilometr pěšky.
„Možná to raději přesunu,“ řekla. „To nedělej. Ten klient má peníze a takové zakázky se neodmítají. Ráno tě doprovodím na autobus.
“
Po večeři zamířil do pracovny. Jitka odešla do ložnice, zavřela za sebou a vytáhla šálu z tašky. Pod ostrým světlem lampy na ní nebyla vidět jediná vada. Jen na jednom místě vypadal šev jinak.
Stehy byly těsnější a menší, jako by etiketu někdo nedávno odpáral a pak pečlivě vrátil na místo. Když na to místo přitlačila prsty, ucítila pod látkou ztluštění. Tenký tvrdý obdélník. První myšlenka byla vzít nůžky a nit okamžitě přeříznout.
Na chodbě zapraskaly kroky. Jitka zasunula šálu pod přehoz a zásuvku přibouchla. Miroslav vstoupil bez zaklepání. „Co tu děláš?
“ „Hledám krém na ruce. “ Miroslav se zastavil vedle postele, pomalu přejel očima po pokoji, na zlomek sekundy se zadíval na přehoz a až potom se podíval na Jitku. „Od chvíle, co ses vrátila od zastávky, jsi nějaká jiná. “ „Mám za sebou dlouhý den.
“ Přistoupil blíž, sevřel jí ramena a políbil ji. „Hlavně mi neonemocni. Nevěděl bych si bez tebe rady. “ Kdysi by jí ta věta uklidnila.
Teď se jí před očima držela řada příliš hustých stehů pod etiketou. Jakmile za ním zapadly dveře, Jitka šálu znovu vytáhla. Tvrdé místo leželo přesně pod logem značky. Pořád bylo možné, že Miroslav o ničem neví.
V obchodě mohl zůstat bezpečnostní prvek, který někdo zapomněl odstranit. Jenže Adéla věděla, že šála pochází od manžela, a to se vysvětlit nedařilo. Vytočila Lindu. Dcera telefon zvedla skoro hned.
„Mami, je něco? “ „Ne, jen jsem tě chtěla slyšet. Miroslav zase řeší, že se máme sejít. “ „Nezačínej s tím.
Vždycky začne on. “ „On se snaží. “ „To mi říkáš pokaždé, když ti něco koupí. Poslala jsi mi včera fotku.
Je pěkná a sedí ti. “
Jitka došla k oknu. Na dvoře zahlédla Miroslava, jak jde ke garáži s telefonem přitisknutým k uchu. Cestou se ohlédl směrem k domu a bez rozsvícení zmizel za garážovými vraty.
„Mami, ty dneska zníš vážně divně. “ Jitka už chtěla začít vyprávět o Adéle, ale slova spolkla. Linda nevlastnímu otci nedůvěřovala už dávno. „Ozvu se zítra.
“ Miroslav přišel zpátky asi po čtvrt hodině. Na její otázku odpověděl, že jen kontroloval zámek. Šli spát kolem jedenácté. Miroslav usnul téměř okamžitě, zády k ní.
Jitka ležela vzhůru a poslouchala jeho pravidelný dech. Šála zůstala ve skříni. Představa, že dospělému muži strká pod polštář předmět jako součást nějaké zkoušky, jí připadala trapná. Jenže tvrdá destička pod etiketou nebyla výmysl.
Krátce po druhé vstala tak opatrně, aby ani matrace nevrzla. Vyndala šálu ze skříně, vrátila se k posteli a pomalu nadzvedla roh Miroslavova polštáře. Šeříkovou látku zasunula pod něj. Miroslav sebou pohnul, ale jen si přitáhl přikrývku výš.
Probudilo ji, že se vedle ní někdo pohnul. Přes závěsy už prosakovalo bledé ranní světlo. Na hodinách bylo za pět šest. Miroslav seděl na kraji postele a pravou ruku držel zastrčenou pod polštářem.
Vytáhl šálu. V jeho tváři se neobjevilo překvapení ani otázka, proč má pod hlavou kus látky, který tam večer nebyl. Jeho prsty rovnou zamířily ke značkové etiketě. Nahmatal tvrdé místo, látku obrátil a pečlivě prohlédl šev.
Výraz mu ztuhl. V zápětí prudce otočil hlavu k Jitce. Ta zůstala bez hnutí. Miroslav vstal, vytáhl spodní zásuvku nočního stolku úplně ven a sáhl za ni.
Z úzkého prostoru vytáhl další telefon. Jitka ho v jejich ložnici nikdy neviděla. Se šálou v jedné ruce a telefonem v druhé vyšel na chodbu. Jitka v duchu odpočítala několik vteřin a pak se zvedla.
Koupelnové dveře byly zavřené. Přiložila k nim ucho. Nejdřív slyšela jen šustění látky. Pak se ozval Miroslavův tlumený hlas.
„Veroniko, lokátor byl pod mým polštářem. “ Následovalo ticho. „Jak to mám vědět? Spí.
Možná si všimla švu. Možná na to přišla náhodou. “ Hlas druhé strany byl příliš slabý. „Řekni svému člověku, ať teď nic nedělá.
Do soboty to srovnáme. “
V koupelně se ozvala krátká melodie příchozího videohovoru. Miroslav sykl. „Nelo, proč jsi to přijala?
“ Pak se z telefonu zřetelně ozval dětský hlas. „Tati, přijdeš dneska? Máma říkala, že brzy budeme bydlet v tom tvém velkém domě. “ Miroslav mlčel tak dlouho, že Jitka slyšela vlastní tep.
„Dej mi mámu, hned. “ „Je ve sprše. Nelo, zavěs. “ „A dostanu svůj pokoj?
“ Jitka od dveří couvla. Veronika už nebyla jen jméno z nočního hovoru. Miroslav měl s tou ženou dítě, které ho znalo jako svého otce. Někde navíc čekal člověk, který měl v sobotu něco provést a řídit se přitom polohou lokátoru ukrytého v její šále.
Za dveřmi Miroslav hovor náhle ukončil. V zámku se pohnul klíč. Jitka stačila udělat krok směrem k ložnici, když se koupelnové dveře pootevřely. „Proč tu stojíš?
“ „Rozjela se mi bolest hlavy. Šla jsem pro prášek. “ Miroslav zůstal ve dveřích. V jedné ruce držel neznámý telefon, z druhé strany jeho těla vyčníval šeříkový cíp šály.
„Léky máme v kuchyni. “ „Já vím, ještě napůl spím. “ Pokusila se projít. Miroslav jí zastoupil cestu.
„Jak dlouho jsi vzhůru? “ „Pár minut. Sáhla jsem vedle sebe a ty tam nebyl. “ Prohlížel si ji, jako by chtěl z jejího obličeje vyčíst, kolik toho slyšela.
„A proč ses zastavila zrovna tady? “ „Motá se mi hlava. “ Položil jí ruku na rameno. „Lehni si, přinesu vodu.
“ Jitka se obrátila a pomalu došla k ložnici. „Jitko. “ Ohlédla se. „V noci jsi převlékala postel?
“ „Ne, jen se shrnul povlak, tak jsem rovnala polštáře a tu šálu si dala pod svůj. Ležela večer na stolku, když jsem hledala ten krém. Ve tmě jsem ji asi strčila pod tvůj místo. Chtěla jsem ji ráno přejet párou.
Proč tě to tak vyděsilo? “ Miroslav sklopil oči. „Co máš v ruce? “ zeptala se Jitka a podívala se za jeho bok.
„Starý pracovní mobil. Včera jsem ho přinesl z kanceláře. Potřebuju si z něj stáhnout kontakty. “ Roztáhl šálu mezi rukama a přejel prstem po etiketě.
„Ty sis tady ničeho nevšimla? “ „Čeho? “ „Šev je nějak povolený. “ „Etiketu jsem nezkoumala.
“ Usmál se, ale napětí z obličeje mu nezmizelo. „Ty umíš nechávat věci opravdu na zvláštních místech. “ „Nejspíš nejsem jediná. Ty zase schováváš telefony.
“ Chvíli mezi nimi viselo ticho. „Včera u zastávky za tebou nikdo nepřišel? “ „Mluvila jsem s prodavačkou ze stánku a s řidičem autobusu. “ „A šálu našel kdo?
“ „Nějaká dívka. Ležela prý u koše. Poděkovala jsem jí a šla domů. “ Miroslav se na chvíli zamyslel.
„Radši ji teď nenos. Ten šev není v pořádku. Nechám ji spravit. “ O chvíli později zamířil do garáže.
Šálu nesl s sebou. Neznámý telefon měl zastrčený v kapse. Jitka se vrátila do postele a vytáhla peřinu až k bradě. Ruce se jí třásly.
Když se Miroslav vrátil, šálu už u sebe neměl. Do ložnice přinesl sklenici vody a tabletu proti bolesti. „Dnes zůstaň doma. Do realitky zavolám za tebe.
“ „To není potřeba. Do dvou budu v pořádku. “ Přiložil jí ruku na čelo. Za dalších dvacet minut se objevil znovu, tentokrát už v obleku.
„Musím být dnes v práci dřív. Tvoje auto vyzvednu ze servisu večer. “ „Jasně. Aspoň zjistím, co s ním je.
Mechanikovi se ozvu sama. “ „Už jsem tam volal. Mají prověřit brzdy a podvozek. “ Políbil ji.
Jitce se stáhl žaludek odporem. Z okna pak sledovala, jak nasedá do auta. Motor ale nenastartoval hned. Nejdřív vytáhl telefon, několikrát poklepal na displej a teprve potom odjel.
Jitka počkala, dokud vůz nezmizel za rohem, zamkla dům a vrátila se nahoru. Spodní zásuvku nočního stolku našla prázdnou. Za ní se odkryl úzký skrytý prostor. Zůstal tam nabíjecí kabel a malý klíč bez označení.
Jitka místo vyfotila, zásuvku zasunula přesně tak, jak byla, a zavolala do autoservisu. „Dobrý den, tady Jitka Holubová. Můj vůz je od včerejška u vás. “ Mechanik po chvíli našel zakázku.
„Co přesně máte v zakázce napsané za závady? “ „Neblikavý zvuk při brzdění a vibrace ve vyšší rychlosti. “ „To jsem nikdy nehlásila. “ Mechanik na druhém konci chvíli mlčel.
„Objednával to váš manžel? Tvrdil, že ty potíže pozorujete několik dní. “ „Bez mého písemného souhlasu na autě nic neopravujte a klíče předejte jen mně, nikomu jinému. “ Miroslav zařídil, aby neměla auto, a přitom ji přesvědčoval, že v sobotu musí jet autobusem.
Do krejčovské dílny si objednala taxi. Za lékárnou našla malý pavilon s vybledlým nápisem Opravy oděvů. Adéla vyšla ze zadní části dílny. „Zkusila jste to?
“ „Ano. Šálu našel hned. Sáhl pod polštář, vůbec se nepodivil a rovnou kontroloval etiketu. Pak vytáhl telefon, který jsem nikdy neviděla.
“ Adéla se zadívala k podlaze. „Takže jsem měla pravdu. Od teď žádné náznaky. Řekněte mi všechno.
“ „Máte šálu s sebou? “ „Ne, zůstala doma. “ Adéla okamžitě zvedla hlavu. „To není dobře.
Protože je v ní lokátor. Malé zařízení na sledování polohy. Zašívala jsem ho tam já. “ Jitka několik vteřin jen stála.
„Vy jste ho tam dala? “ „Asi před dvěma týdny přišla jedna žena. Vysoká blondýna, mladší než vy. Měla novou šálu a zařízení velké asi jako větší knoflík.
Chtěla ho schovat pod značkovou etiketu. “ „Řekla vám jméno? “ „Jen Veronika. Příjmení ne.
Tvrdila, že má starší tetu, která zapomíná věci v autobuse. Když jsem na šále pracovala, telefonovala. Nejdřív řekla, že šálu má někdo dát jiné ženě jako dárek. Pak do telefonu řekla: ‚Řekni jí, že sis s výběrem dal záležet.
‘ A ještě jednu větu jsem slyšela jasně. ‚Hlavně ať ji má v sobotu na sobě. Ten člověk podle lokátoru uvidí, kde vystoupila z autobusu a nebude si jí moct splést. ‘“
„Proč jste s tím nešla na policii?
“ „Co bych jim řekla? Že jsem zaslechla kus telefonátu neznámé zákaznice. Navíc si pro hotovou šálu přijel váš manžel už druhý den. Kontroloval šev, zaplatil v hotovosti a ještě se ptal, jestli by šlo zařízení vyměnit, kdyby přestalo fungovat.
Když jsem vás pak viděla se stejnou šálou v ruce, pochopila jsem, že ta historka se starší tetou nebyla pravda. Veronika říkala, že si hotovou šálu vyzvedne muž, který ji pak dá té ženě. Přijel právě on. Včera jste měla snubní prsten a v ruce tu samou věc.
To už do sebe zapadlo. “
„Volal Veronice. Řekl jí, aby její člověk do soboty nic nepodnikal. “ Jitce se z tváře vytratila barva.
„Takže nejde jen o nevěru. Mají spolu dítě. Holčička mu k videu omylem zavolala a řekla, že budou brzy bydlet v našem velkém domě. “ „Máte ten ranní rozhovor nahraný?
“ zeptala se Adéla. „Ne. Stála jsem za dveřmi a bála se i nadechnout. “ „Pak byste se neměla sama vracet domů.
“ „Zatím si není jistý, že jsem něco slyšela. Vysvětlila jsem mu tu šálu pod polštářem jako náhodu. “ „Dá se to zařízení vyndat, aniž by se šála zničila? “ „Ano, stačí povolit několik stehů.
Jestli byl celý plán postavený na sobotě, zařízení bude ještě potřebovat. “ „V sobotu mám ukazovat dům za městem. Miroslav mě pořád tlačí do autobusu a moje auto poslal do servisu kvůli závadám, které jsem nikdy nehlásila. “ „Jak daleko je ten dům od zastávky?
“ „Přibližně kilometr. Cestou skoro nic není. “ „Tak tam nechoďte. “ „To už vím.
Potřebuju zjistit, kdo Veronika skutečně je. “ Adéla jí podala vizitku. „Tady máte číslo, ale neukládejte si mě pod jménem. “ „Když bude potřeba, potvrdíte všechno, co jste mi řekla?
“ „Ano, i to, že jsem lokátor zašívala. Nevěděla jsem, k čemu to má sloužit. Kdybych teď mlčela, vypadalo by to mnohem hůř. “ „Proč jste si ode mě včera nevzala peníze?
“ „Za co? Já Veronice uvěřila. A teď se snažím napravit aspoň tu část, kterou ještě napravit lze. “
Jakmile vyšla ven, zavolala Jitka Lindě.
„Potřebuju přijet k tobě. “ V Lindině hlase okamžitě zmizela ospalost. „Udělal ti Miroslav něco? “ „Prosím tě, po telefonu se teď na nic neptej.
Vezmu si taxi. Budu čekat u dveří. “ Telefon zavibroval právě ve chvíli, kdy k obrubníku přijel objednaný vůz. Na displeji svítil Miroslav.
„Jak ti je? Už je to lepší? Jsi doma? “ „Ano, teprve jsem pořádně vstala.
“ „Nechal jsem v pracovně jednu složku. Asi za čtyřicet minut se pro ni vrátím. “ „Dobře, budu doma. “ Když zavěsila, řidič se na ni podíval do zpětného zrcátka.
„Chcete se vrátit? “ „Ne, pokračujte. “ Miroslav tedy jel domů. Až dorazí, najde prázdnou ložnici a bude vědět, že mu právě lhala.
Jitka otevřela aplikaci napojenou na domácí kamery. Viděla Miroslava vyjít se šálou, zmizet v garáži a vrátit se bez ní. Pak vyšel znovu a nejprve se podíval k oknům domu. Jitka obraz zvětšila.
V ruce držel malý černý předmět, něco na něm stiskl, zkontroloval dům a schoval ho do kapsy. Lokátor měl u sebe. V té chvíli se v živém přenosu objevilo jeho auto. Na dvůr dorazil výrazně dřív, než tvrdil.
Vyskočil a zamířil přímo dovnitř. Telefon Jitce zazvonil. Nechala ho zvonit. Pak znovu a potřetí.
Zápětí přišla textová zpráva: „Kde jsi? “ A pak: „Jitko, vím, že doma nejsi. “
Linda stála před vchodem. „Pojď rychle.
“ V bytě byla cítit čerstvá káva. „Zamkni i druhý zámek. “ Linda bez řečí otočila klíčem a pak matku chytila za zápěstí. „Mami, celá se třeseš.
Co je? “ Jitka začala od šály a pokračovala lokátorem, neznámým telefonem a rozhovorem za koupelnovými dveřmi. Nejtěžší pro ni bylo vyslovit nahlas, že existuje malá Nela. Když se dostala k neznámému člověku, kterému měla Veronika na Miroslavův pokyn vzkázat, ať zatím nic nedělá, Linda zaklapla notebook.
„Do toho domu už sama nevkročíš. “ „Mám tam dokumenty a věci. “ „Ty se dají vyzvednout později. Složky se dají nahradit.
Ty ne. “ „Nahrála si ten telefonát? “ „Nenahrála. “ „A kamery kolem domu mají zvuk?
“ „Ne, jen obraz. “ „Dobře, tak aspoň zabezpečíme to, co existuje. “ Linda stáhla ranní video. Jednu kopii uložila na externí disk a další do zabezpečeného cloudového úložiště.
„Jeho zprávy neotvírej přes oznámení, ať neví, co přesně jsi viděla. I tak už zjistil, že jsem odešla, ale netuší, kolik toho máš. “
Telefon se znovu rozvibroval. Miroslav volal.
„Vezmi to. Zapni reproduktor, já spustím nahrávání. “ Jitka hovor přijala. „Kde jsi?
“ „U Lindy. “ „Proč jsi mi řekla, že jsi doma? “ „Udělalo se mi zase špatně. Nechtěla jsem tam zůstat sama.
“ „To jsi mi mohla říct. Vrátil jsem se za dvacet minut a dům byl prázdný. “ Jitka nic neřekla. „Jitko, mám o tebe strach.
Od rána se chováš jinak a pak jen tak zmizíš. “ „Potřebovala jsem být s dcerou. “ „Linda ti zase vysvětluje, co je se mnou špatně? “ „Právě kvůli tomu tónu jsem ti nechtěla říct, že jedu sem.
Mluvíš o ní, jako by ti pořád něco dlužila. Nikdy jsi ji opravdu nepřijal. “ „Tohle není fér, Jitko. Vrať se.
Probereme to doma sami. “ „Do večera zůstanu tady. “ „To není dobrý nápad. “ Pak zavěsil.
Linda vypnula nahrávání. „Je pod tlakem. Snaží se tě dostat zpátky. “ Jitka položila telefon displejem dolů.
„Proč mu tolik vadíš? “ Linda se krátce pousmála. „Protože jsem člověk, kterého přes tebe nedokáže úplně odstrčit. První roky jsem se s ním hádala.
Pak jsem se s tebou začala scházet raději jinde, jako bych dělala něco zakázaného. Pořád mluvil o dědictví. I když ti nic nebylo. Před třemi lety jsi koupila byt za úspory, které jsi měla ještě před svatbou.
Miroslav se o tom dozvěděl, až když jsem byla zapsaná v katastru. Tehdy udělal scénu. Tvrdil, že si mám vzít hypotéku jako každý jiný. Nakonec řekl, že jen čekáš na smrt vlastní matky, aby ses mohla dostat k domu.
“ „Ten dům jsme koupili během manželství. Patří do společného jmění. Sepsala jsi závěť? “ „Ne.
“ Linda vytáhla čistý papír a načrtla na něj několik čar. „Pak by se moje část dědila podle zákona. V první dědické třídě byste byli ty a Miroslav a dělili byste se rovným dílem. On by tak počítal se třemi čtvrtinami domu a tobě by připadla jedna čtvrtina.
“ Dětská věta o velkém domě teď dostala konkrétní význam. „On si to předem propočítal,“ řekla Jitka téměř neslyšně. „Možná ano, ale teď potřebujeme něco víc než naši domněnku. “
Linda vyhledala kontakt na Anežku Langerovou, právničku, která pro Jitčinu realitní kancelář připravovala smlouvy.
„Zavolej jí. Řekni rovnou, že potřebuješ okamžitou konzultaci kvůli možnému ohrožení života. “ Anežka jim během několika minut našla volný termín. V pracovně zhasla žaluzie a položila vlastní telefon displejem dolů.
„Nejdřív jedno pravidlo. Jsem vaše právnička, ne policistka. Jestli to, co mi ukážete, opravdu znamená bezprostřední nebezpečí, nebudu vám radit, jak ho doma sama ověřovat. “ Jitka jí postupně předala nahraný telefonát, video ze dvora, fotografii prostoru za zásuvkou i kontakt na Adélu.
„Jste rozhodnutá podat oznámení ještě dnes? “ „Ano. “ „Dobře. Pak už sama nic nehledejte a nesnažte se z něj dostat přiznání.
To by nebyla odvaha, ale zbytečné riziko. A kdyby si všiml, co víte, může začít mazat stopy. Dokumenty počkají. Pokud policie vyhodnotí, že se tam můžete vrátit s doprovodem, uděláte to tak.
Já vám nebudu podepisovat nápad, který vás může dostat do stejného domu s člověkem, jehož se bojíte. “
Na služebně policie se jich ujal kriminalista Rudolf Toman. Nahrávku si pustil jednou celou a podruhé ji několikrát zastavil na konkrétních větách. „Tohle zatím nechte stranou.
Potřebuju nejdřív přesně vědět, co jste viděla a slyšela. K závěrům se vrátíme, až budou stát na něčem víc než na strachu, jakkoli oprávněném. “ Sepsání oznámení zabralo téměř dvě hodiny. Rudolf se zvlášť zastavil u sobotní prohlídky domu za městem, chybějícího auta a téměř kilometrového úseku od zastávky, kde cestou skoro nikdo nebydlí.
„Kdo tu schůzku sjednal? “ „Majitel domu volal do agentury. Domlouvala to zaměstnankyně. Miroslav si poznámky všiml v mém diáři a od té doby mě přesvědčoval, abych určitě jela.
“ „Kontakt na majitele máte? “ „V pracovním telefonu a v databázi kanceláře. “ „Zatím mu nevolejte. Jestli je ten kontakt čistý, nic s tím neztratíme.
Jestli není, zbytečně bychom někoho varovali. “ Rudolf zavolal Adéle a požádal ji, aby přijela podat vysvětlení. Adéla souhlasila bez dlouhého rozmýšlení. „Máte pro dnešek bezpečné místo?
“ „Můžu být u dcery? “ „Zná váš manžel její adresu? “ „Samozřejmě. “ „Pak to není bezpečné místo jen proto, že tam je rodina.
Pokud to půjde, bylo by lepší, kdybyste několik dní nebyla na adrese, kterou zná. Nové místo sdělte jen člověku, kterému opravdu věříte, a právničce. “
Linda prohlásila, že matku samotnou nenechá. Na noc chtěla ještě zavolat Ivetu Strakovou.
Rudolf proti tomu nic neměl. „Je možné, že se manžel pokusí přijet a vynutit si osobní rozhovor. Potřebujeme hlavně zabránit situaci, ve které byste zůstala s ním sama. Nemůžu někoho zavřít jen proto, že všechny dílky vypadají, že do sebe zapadají.
Když zasáhneme bez podkladu, můžeme ho jen varovat. A pokud máte pravdu, to je riziko, které si nemůžeme dovolit. “
Adéla dorazila na služebnu společně s tetou Milenou Duškovou. Přinesla svůj pracovní zápisník.
U příslušného data měla několik hesel: „Šála, etiketa, lokátor, hotovost. “ Čtyři obyčejná slova v pracovním zápisníku měla jednu výhodu. Vznikla dřív, než Adéla věděla, komu bude muset celý příběh vysvětlovat. Jitka s Lindou čekaly na chodbě.
Linda během čekání prošla nastavení matčina telefonu. „Pořád tu máš aktivní rodinné sdílení. Miroslav může vidět zařízení napojená na účet. “ Polohu ale Jitka už vypnula.
V tu chvíli jí v dlani zavibroval telefon. Miroslav napsal: „Linda se nás zase snaží rozeštvat. Nenech jí, aby ti zničila život. Vrať se domů.
Miluju tě. “ Jitka zprávu ukázala Anežce. Právnička zavolala Rudolfa. Ten si komunikaci zdokumentoval a doporučil Jitce, aby nic neodepisovala.
K večeru se v Lindině bytě napětí téměř nedalo přehlédnout. Iveta Straková dorazila po práci s cestovní taškou. „Přivezla jsem župan, pantofle, kartáček a vaše léky na tlak,“ oznámila Jitce. „Mrzí mě, že tě do toho zatahuju.
“ „Kdyby byl problém jen v tom, že jednu noc budu spát tady, máme vyhráno. “ V kuchyni jí Linda stručně vysvětlila celý příběh. Iveta poslouchala bez komentářů a jen jednou ji zastavila otázkou. „Takže ten lokátor v šále měl někomu ukázat, kudy půjde?
“ „Přesně tak. Zítra máma od konečné zastávky pěšky skoro kilometr. “ „Dobře, takže nikomu neotevíráme. “
Krátce po osmé na dvoře zastavilo Miroslavovo auto.
První si ho z balkónu všimla Linda. „Je tady. “ Miroslav vytáhl z kufru dvě nákupní tašky a kytici bílých chryzantém a vydal se ke vchodu. Linda zavolala Rudolfovi a zapnula reproduktor.
„Dovnitř ho nepouštějte. Mluvte maximálně ve dveřích. Pokud začne tlačit, vyhrožovat nebo se pokusí vstoupit, okamžitě rozhovor ukončete. Nahrávání zapněte předem.
“ Jitka si oblékla vínový župan, který jí přivezla Iveta. Linda jí vložila do boční kapsy malý diktafon a zkontrolovala světelnou kontrolku. „Běží. Já budu v pokoji,“ řekla Iveta.
„A já zůstanu v kuchyni,“ dodala Linda. „Kdyby nás viděl všechny, mohl by začít něco tušit. “
Jitka pootevřela dveře bytu a zůstala stát ve dveřích. Miroslav vypadal vyčerpaněji než ráno.
„Pustíš mě dovnitř? “ „Linda nechce, abychom to řešili v pokoji. “ „Já jsem přišel za tebou, ne za ní. “ „Tak to můžeme říct tady.
“ Položil jednu tašku na zem a podal jí květiny. „Chryzantémy, vím, že z lilií tě bolí hlava. Ještě si to pamatuju. “ Jitka kytici převzala.
V tašce je jídlo a tvoje višňové bonbóny. Pak rozbalil papír, který dosud držel pod paží. Uvnitř byla šeříková šála. „Ráno jsem si všiml, že se páře etiketa, tak jsem ji cestou dal jedné známé švadleně.
Spravila to hned za deset minut. “ Ukázal jí okraj látky. Nit byla nová a pod etiketou Jitka znovu nahmatala drobné tvrdé místo. Lokátor vrátil zpátky.
„Vezmi si ji. Večer už je zima. “ „Radši ne. Ještě bych ji znovu někde nechala.
“ „Tentokrát ne. Jen si ji pořádně uvaž. “ Jitka ji převzala a položila na vrch nákupní tašky. „Celý den jsem se nedokázal soustředit.
Odešla jsi, lhala mi, vypnula sdílení polohy a nebrala telefon. Víš vůbec, co jsem si představoval? “ „Potřebovala jsem být u Lindy. “ „Ta tě přesvědčila, že jsem proti tobě.
“ „Dnes jsme tě skoro neřešili. Miroslave, jsem unavená, nechci se teď hádat. “ „Ani já ne. Tak pojď domů.
“ „Dnes ne. Zůstanu tady. Zítra mám tu prohlídku domu za městem. Majitel si kvůli mně udělal čas, takže tam pojedu.
Pak se vrátím sem a přespím ještě u Lindy. Domů přijedu v neděli. “ Na Miroslavově tváři se na zlomek sekundy objevila úleva. „Takže schůzku nerušíš?
“ „Nemůžu agentuře zahodit drahou zakázku jen proto, že jsme se doma pohádali. “ „To dává smysl. “ Oči mu sjely k šále. „Auto ale zůstane v servisu do pondělí.
“ „Vezmu autobus. “ „Mohl bych tě odvézt. “ „Ráno máš přece firemní akci. Není třeba.
Od konečné je to kousek a podle předpovědi má být sucho. Aspoň se projdu. “ Miroslav přikývl. „Tak mi zavolej, až dorazíš.
“ „Tam bývá slabý signál. “ „Napiš aspoň předtím, než vystoupíš. “ „Dobře. “ Jeho pohled znovu sklouzl k etiketě.
„A vezmeš si zítra tu šálu? Jestli bude chladno, vezmi si ji určitě. Budeš mít něco ode mě u sebe. Aspoň budu vědět, že ti není zima.
“ V jeho podání to znělo skoro něžně. „V neděli uvařím. Udělám rybu, zeleninu a tu omáčku, co jsem dělal na Nový rok. Dobře, sedneme si a všechno probereme.
Vím, že jsem byl poslední měsíce nesnesitelný. Tlačí na mě práce a doma se pořád motáme kolem sporů s Lindou. Takhle dál fungovat nechci. “ „A co chceš?
“ „Začít znovu, bez podezírání, bez věčných výčitek a bez toho, že po každé hádce někdo uteče. “ Jitka musela vynaložit sílu, aby se trpce neusmála. „Promluvíme si v neděli. “ „Opravdu přijedeš?
“ „Ano. “ Miroslav ji opatrně objal. „Miluju tě,“ zašeptal jí do vlasů. „Potřebuju si to srovnat.
“ „Dám ti čas. “ Ustoupil, pohladil ji po vlasech a ještě jednou ji políbil. Pak se loučil: „Zítra si dej pozor. Ta cesta k domu je dost opuštěná.
“ Jitka k němu zvedla oči. „Ty jsi tam nikdy nebyl? “ „Podíval jsem se na mapu. Je tam pás stromů a kus dál starý lom.
“ „Takže sis mou pracovní schůzku nastudoval opravdu pečlivě. “ „Jsi moje žena. Mám o tebe strach. Je na tom něco divného?
“ „Ne. “ Podal jí druhou nákupní tašku. „Ráno se mi ozvi. “ „Ozvu.
“
Jitka za ním zavřela, znovu nasadila bezpečnostní řetízek a opřela se zády o zeď. Taška jí málem vyklouzla z prstů. Linda okamžitě vyšla z kuchyně. „On zmínil lom.
Adresu mohl najít v diáři a okolí si otevřít na mapě. Jenže proč by někdo tak podrobně studoval trasu k domu, kam jede jeho žena pracovně? “ Iveta si od Jitky vzala tašky. „Nejdřív vypněte ten diktafon.
“ Jitka zastavila nahrávání. „Nic přímo nepřiznal. “ „Nepřiznal. Ale ví o prázdném úseku, o lomu a strašně mu záleželo na tom, aby si zítra vzala právě tu šálu.
“ Iveta si v kuchyni navlékla jednorázové rukavice a opatrně vložila šeříkovou šálu do čistého sáčku. „Na etiketu už nesahejte, dokud nepřijede policie. A tohle bych taky radši nejedla. “
Jitka zavolala Rudolfu Tomanovi.
Přibližně za čtyřicet minut dorazil s kriminalistickým technikem a se Zdeňkou Hronkovou ze služby kriminální policie. Šálu vyfotografovali nejprve uvnitř sáčku a teprve potom ji položili na čistou podložku. Technik zdokumentoval umístění etikety a jemně uvolnil několik stehů. Pod ní se ukázal plochý černý GPS lokátor.
Na čisté podložce vypadal téměř směšně malý. Přesto právě kvůli němu policisté v místnosti změnili tón a začali mluvit o sobotě jako o konkrétním riziku, ne o rodinném podezření. „Šálu i zařízení teď převezmeme. Technik zdokumentuje každou další manipulaci.
Přes noc zůstanou v policejní úschově. Zítra lokátor ještě využijeme při akci a před odjezdem ho technik znovu vloží do šály. Bude se pohybovat po trase, kterou podle všeho Miroslav očekává. “
Policisté si pak přehráli celý záznam rozhovoru ve dveřích.
Přímé přiznání v něm nebylo. „Má význam to, že mluvil o lomu? “ zeptala se Jitka. „Ve spojení s ostatními informacemi ano.
Ale sama ta věta nic nedokazuje. Mapu si může otevřít kdokoli. Právě proto z ní neuděláme důkaz jen proto, že se nám hodí do příběhu. Vy tam nepojedete.
Pokud Miroslav očekává pohyb lokátoru podle určitého plánu, můžeme s tím pracovat, ale jen za podmínek, které určí policie. “ Zdeňka Hronková si sundala bundu a postavila se vedle Jitky. Výškou i postavou si byly dost podobné. „Pojedu místo vás.
Jednu věc si ujasněme rovnou. Nejdu tam testovat, jak dlouho dokážeme čekat. Potřebujeme zjistit, kdo na trase čeká, a vrátit se dřív, než tomu člověku dáme příležitost někoho zranit. V autobuse nebudu sama a u pásu stromů i v okolí lomu budou další policejní týmy.
Pokud nebude potvrzené jištění, spojení nebo bezpečný prostor pro zákrok, akci přerušíme. “ „A když bude ten člověk ozbrojený? “ „Právě proto vaše matka zůstane tady. Budu mít spojení, skryté jištění a kolegy na několika pozicích.
Pokud se podmínky změní, akce se změní s nimi. “ „Musí vám nejdřív něco udělat, než ho zadržíte? “ „Nebudeme čekat na těžké zranění. O zákroku rozhodneme podle jeho konkrétního jednání.
A taktiku vám do detailu popisovat nebudu. Čím méně lidí ji zná, tím menší je riziko, že se něco dostane ven. “
Jitka Zdeňce ukázala, jak chodí, jak si obvykle uvazuje šálu a ve které ruce nosí kabelku. Linda našla kozačky podobného střihu.
„Vezměte si můj kabát,“ nabídla Jitka. „Počítám s tím. Ale jestli mi v něm něco omezí pohyb, ne. Vezmu si ho jen kvůli podobnosti.
Na větší vzdálenost bude pro toho člověka důležitější lokátor a šála než obličej. “ Rudolf zopakoval, že šálu i lokátor odvezou s sebou a ráno je přivezou zpět v zapečetěném obalu. „Ráno manželovi zavoláte. Řeknete jen, že jste vyrazila a že jste si kvůli chladu vzala šálu.
Nic dalšího. Potom váš telefon až do konce akce převezme Zdeňka. “ „A já budu kde? “ „Tady s Lindou a Ivetou.
Je možné, že se Miroslav pokusí přijet. Dům budeme sledovat. Nikomu neotvírejte. “
Linda na stůl rozložila vytištěnou mapu.
Od konečné zastávky vedla cesta nejprve mezi několika roztroušenými domy, potom se stáčela k pásu stromů. Vpravo se terén svažoval ke starému lomu. Teprve dál stál dům, který měla Jitka podle diáře prohlížet. „Ten majitel se mnou skutečně tu schůzku domluvil?
“ zeptala se Jitka. „Původní telefonát ještě ověřujeme. Do té doby počítejte s variantou, že vás na místě nikdo legitimně nečeká. Údajný klient mohl být součástí plánu, ale taky nemusel.
Já potřebuju varianty, ne jistotu vyrobenou předem. Dokud nevíme, kdo ten telefonát skutečně zařídil, je pro nás důležitější tahle trasa než adresa na jejím konci. “
Po odchodu policistů zůstaly na stole květiny, bonbóny a nákupní tašky. Bílé chryzantémy vypadaly nevině a čerstvě, jako by je opravdu přinesl jen manžel, který se chce usmířit.
Iveta je vložila do vázy. „Chcete je vyhodit? “ Jitka zavrtěla hlavou. „Nech je do zítřka.
Protože je nechci vyhazovat ve vzteku. Zítra už to budou jen kytky, které někdo koupil cestou. “ Krátce před půlnocí přišla další Miroslavova zpráva. „Děkuju, že jsi se mnou dnes mluvila.
V neděli tě čekám doma. Zítra si vezmi šálu. Má foukat. “ Jitka si zprávu přečetla dvakrát.
Udělala snímek obrazovky a přeposlala ho Rudolfovi. Odpověděl za několik minut: „Zprávu zachovejte, už nereagujte. “ Spánek nepřicházel. „Mami,“ ozvala se Linda do tmy.
„Ano? “ „Ještě pořád můžeš začít úplně jinak. “ „Teď už jiná možnost ani není,“ odpověděla Jitka. V sobotu Jitku probudilo ticho několik minut před budíkem.
Iveta už byla vzhůru a seděla u stolu ve svetru, oběma rukama objímala hrnek čaje. Linda spala vedle matky, ale oči otevřela hned, jak se Jitka pohnula. Na dvoře se objevilo tmavé služební auto. Jako první vystoupil Rudolf Toman.
Za ním Zdeňka Hronková. Měla na sobě Jitčin kabát. Vlasy ukryla pod čepici a nenápadné líčení změnilo rysy tak, že z dálky opravdu připomínala Jitku. V předsíni se policistka zastavila před zrcadlem.
„Co myslíte? “ Jitka si prohlédla vlastní kabát na cizím těle. „Zezadu hodně. “ „To nám stačí.
Kdo čeká podle lokátoru, bude hledat ženu v téhle šále. Až mě uvidí zblízka, měl by už být v situaci, kdy nemůže jednoduše odejít. “ Rudolf položil na stůl zapečetěný průhledný obal se šálou a před odevzdáním zaznamenal. Teprve potom obal otevřel a šálu podal Zdeňce.
„Nejdřív ověřte lokátor. “ Zdeňka se podívala na služební telefon, vyčkala na potvrzení technika a teprve potom kývla. „Spojení drží. Máme signál.
“ Omotala si šeříkovou látku kolem krku, tak jak jí Jitka předchozí večer ukázala. „Já ji nosím těsněji. Přitahuju si ji skoro k bradě. “ Zdeňka uzel upravila.
Pak jednou prudce zatáhla za volný konec šály. „Takhle se mi nesmí zachytit o výstroj. Podobnost je až druhá. Nejdřív bezpečnost.
“
Rudolf požádal Jitku, aby teď před nimi zavolala Miroslavovi. Nahrávání spustili ještě před vytočením čísla. Miroslav telefon zvedl téměř okamžitě. „Už jsi vzhůru?
“ „Ano, za chvíli vyrážím. “ „Jak ti je? “ „Dobře. Venku je chladno.
Proto mám na sobě tu tvoji šálu. “ „Dobře děláš. Vždycky ti slušela. “ „Dojedu k domu, udělám prohlídku a pak se vrátím k Lindě.
Zítra přijedu domů. “ „Budu na tebe čekat. Ozvi se po schůzce. Jestli tam bude signál, dávej na sebe pozor.
“ Jitka hovor ukončila. Prsty měla úplně studené. „Od této chvíle bude váš telefon u Zdeňky. Před odjezdem znovu zapneme sdílení polohy.
Miroslav tak uvidí pohyb telefonu a zároveň se bude pohybovat lokátor. Obě zařízení pojedou po stejné trase. “ Jitka podala policistce svůj mobil. „Dokud akce neskončí, nikomu neotvírejte a z bytu vůbec nevycházejte.
Miroslav může sledovat, jestli jste aktivní. Dům i vaše dveře máme pod dohledem. Kdyby přijel, Linda ho dovnitř nepustí. “ U dveří se Linda ozvala téměř šeptem.
„Dávejte na sebe pozor. “ Zdeňka se k ní otočila. „Děkuju. Budu přesně držet plán.
“
Zdeňka nastoupila do autobusu, kterým měla podle plánu cestovat Jitka. Mezi běžnými cestujícími seděli i dva policisté v civilu. Další týmy už byly rozmístěné u stromů, starého lomu a na příjezdové cestě k domu za městem. Na konečné zastávce Zdeňka vystoupila sama.
Technik sledoval signál lokátoru. Bod na mapě pokračoval přesně tam, kde ho lidé stojící za plánem očekávali. Zpočátku cesta vedla mezi rodinnými domy, pak poslední plot skončil. Vlevo se táhl pás stromů a napravo prudce klesal zarostlý svah starého lomu.
V dálce už byla vidět střecha cílového domu. Zdeňka šla vyrovnaným krokem s kabelkou přes rameno. Pod kabátem měla ochrannou vestu. V rukávu schovávala zařízení, kterým mohla okamžitě vyslat tísňový signál.
U zatáčky zahlédla šedou dodávku. Byla zaparkovaná pod stromy, tak aby z autobusové zastávky nebyla vidět. Za volantem nikdo neseděl. Muž se objevil zezadu za vozem.
Vyšel na krajnici a s každým krokem zrychloval. Měl tmavou bundu, kšiltovku a přes obličej zdravotnickou roušku. Pravou ruku nechával v kapse. Zdeňka nezpomalila.
„Paní, počkejte. “ Ohlédla se jen částečně. „Jdete k domu číslo sedmnáct? “ „Ano.
“ „Majitel mě poslal naproti vám. Mám vás doprovodit. Pobíhají tam psi bez vodítka. “ Jeho tón zněl schválně obyčejně, ale přibližoval se šikmo a současně jí uzavíral cestu zpět k silnici.
Byl přibližně pět metrů od ní. „Majitel říkal, že přijde osobně,“ odpověděla Zdeňka. „Nestíhá. Vezmeme to tudy.
Je to kratší,“ ukázal směrem k pěšině vedoucí ke lomu. „Půjdu po cestě. “ Muž vytáhl pravou ruku z kapsy. V dlani se zableskla čepel nože.
Druhou rukou se natáhl po její kabelce. „Dej sem telefon a ani nehlesni. “ Zdeňka udělala krok vzad a současně stiskla skryté tlačítko v rukávu. „Zůstaňte stát.
“ Muž vyrazil proti ní. Stačilo zachytit volný konec šály a prudce ji škubnutím stáhl směrem ke stromům. Ve stejném okamžiku ze skrytu vyběhli tři policisté. Další dvojice mu uzavřela cestu k dodávce.
„Policie, nůž na zem, ruce nahoru. “ Muž pustil šálu a rozběhl se ke svahu. Udělal jen několik kroků, než mu na vlhké půdě podjela noha. Než se zvedl, policisté ho dostihli, přitlačili k zemi, odzbrojili a nasadili mu pouta.
U zadrženého zajistili nůž, skládací obušek, plastové stahovací pásky a telefon bez uložených kontaktů. V kapse měl vytištěnou fotografii Jitky se šeříkovou šálou kolem krku. Na snímku nebylo nic tajného ani intimního. Právě proto působil tak znepokojivě.
Někdo si z obyčejné fotografie udělal pracovní pomůcku. V dodávce policie našla lopatu, kanystr s benzínem, náhradní oblečení a prázdnou tašku. Na podlaze ležela sada starších registračních značek. Zadržený se jmenoval Richard Sedláček.
V minulosti už byl odsouzen za násilnou majetkovou trestnou činnost a také za nedovolené ozbrojování. Richardův telefon dál přijímal zprávy. Na uzamčené obrazovce se objevila krátká věta: „Lokátor stojí. Co se děje?
“ Zpráva přišla z čísla Veroniky Matouškové. Ve stejné době si Miroslav Vaněk během firemní akce otevřel aplikaci pro sdílení polohy. Bod se na mapě zastavil u starého lomu. O chvíli později signál zmizel úplně.
Miroslav několikrát vytočil Jitčino číslo. Telefon měl stále u sebe policejní tým, takže všechny příchozí hovory zaznamenali, ale žádný nepřijali. Po několika minutách Miroslav napsal: „Kde jsi? “ Za chvíli následovala druhá zpráva: „Odpověz.
“ Kolem desáté se ozval Lindin telefon. Volal Rudolf. „Útočník je zadržený. Zdeňka je v pořádku.
Zůstaňte v bytě. Další úkony pokračují. “ Jitka na chvíli zavřela oči. „Můžu už jet domů?
“ zeptala se. „Ještě ne. Vyšetřování je teprve na začátku. Zůstaňte tam a postupujte podle pokynů.
“
Richard zpočátku tvrdil, že chtěl jen okrást náhodnou ženu. K výslechu přistoupili až poté, co byl přítomen jeho obhájce. Před něj položili dokumentaci z místa, vytištěnou fotografii, stahovací pásky a seznam věcí z dodávky. Zvlášť se ho ptali, proč by náhodný lupič sledoval lokátor, znal přesnou trasu konkrétní ženy a čekal právě u lomu.
Richard si vyžádal přestávku. Po poradě s obhájcem změnil postoj a souhlasil, že bude vypovídat. Uvedl, že kontakt na něj získala Veronika prostřednictvím jeho bratrance. Za útok mu slíbili vysokou odměnu.
Polovinu měl už předem v hotovosti, druhou polovinu měl dostat po Jitčině smrti. Podle dohody měl sebrat kabelku i šperky, aby místo působilo jako loupežné přepadení. Jitku měl bodnout nožem a její tělo shodit ze svahu. Lokátor v šále mu měl ukázat přesný okamžik, kdy žena vystoupí z autobusu a začne jít sama.
Podle Richardovy výpovědi se s ním Miroslav osobně sešel na parkovišti u obchodního centra. Předal mu fotografii své ženy, popsal oblečení i šeříkovou šálu a zdůraznil, že okolí domu bývá téměř prázdné. Richardovo přiznání nikdo nepřijal jako hotovou pravdu. Nejdřív přišel kamerový záznam z obchodního centra.
Zachytil Richarda s Miroslavem na stejném parkovišti, o kterém mluvil při výslechu. Potvrdili se také kontakty mezi příslušnými telefony v časech, které odpovídaly přípravě útoku. V bankovních výpisech se objevil Veroničin výběr vyšší hotovosti den před předáním zálohy. V digitálních datech se podařilo obnovit Jitčinu fotografii, mapu okolí domu, adresu i komunikaci s Richardem.
Veroniku zadrželi poblíž domu její matky, kam přijela vyzvednout Nelu. Policie předem ověřila, že babička může dívku bezprostředně převzít, a kvůli náhlé změně péče přivolala také příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Nela plakala a ptala se, proč policisté odvážejí maminku. Před dítětem však nikdo okolnosti případu nevysvětloval.
Miroslava zadrželi po skončení oficiální části firemní akce. Když vyšel na parkoviště, u jeho auta už čekal Rudolf Toman. „Co to má znamenat? “ „Důvody zadržení vám budou řádně sděleny.
“ Miroslav automaticky sáhl k telefonu, ale Rudolf ho okamžitě vyzval, aby nechal ruce viditelně před tělem. Při prvním výslechu Miroslav všechno popřel. Tvrdil, že zařízení nechal do šály ukrýt jen ze žárlivosti, protože chtěl vědět, kam jeho žena chodí, a že žádný útok nikdy neobjednal. Veroniku vykresloval jako dotěrnou milenku, která prý celý plán vymyslela bez něj.
Jeho verze se nerozpadla jednou velkou větou. Odlamovala se po kouscích pokaždé, když se proti ní objevil další ověřitelný údaj. V druhém telefonu našli obnovenou komunikaci o sobotní trase. V cloudovém úložišti byla uložená fotografie domu za městem i snímek Jitky před realitní kanceláří.
Kamerový záznam z parkoviště potvrzoval Miroslavovu schůzku s Richardem. Na domácím počítači zůstala historie vyhledávání týkající se dědění po zemřelém manželovi či manželce a způsobů vypořádání podílů dalšího dědice. Z důkazů se postupně skládala i druhá část plánu. Ta, která nezačínala u lomu, ale u peněz.
Kdyby Jitčina smrt vypadala jako náhodné loupežné přepadení, Miroslavovy vlastní propočty vycházely z obvyklého předpokladu rovného vypořádání společného jmění. Jedna polovina domu by při takovém výpočtu připadla jemu a druhá by vstoupila do pozůstalosti. Jitčinu polovinu by pak v první dědické třídě dědili Miroslav a Linda rovným dílem. V jeho tabulce tak výsledný plán počítal se třemi čtvrtinami domu pro něj a s čtvrtinou pro Lindu.
Čísla byla napsaná bez emocí. Právě jejich chladná přesnost Jitce později připadala horší než jakákoli hádka o peníze. K tomu měl rozepsanou částku, za kterou chtěl Lindin podíl později odkoupit, a náklady, po nichž by dům nakonec získal celý. Veronika podle obnovené komunikace počítala s tím, že se po skončení pozůstalostního řízení nastěhuje do domu s Nelou.
Dětský pokoj, o kterém Nela mluvila do telefonu, tím získal konkrétní místo v jejich představách. Ve svých výpovědích se někdejší spojenci začali navzájem obviňovat. Miroslav tvrdil, že člověka na útok našla Veronika. Veronika naopak uváděla, že termín, trasu i způsob napadení určil Miroslav.
Richard potvrdil účast obou. Jeho výpověď policie průběžně porovnávala s listinami, kamerovými záznamy, údaji o telefonních spojeních i výsledky prohlídek a ohledání. Adéla Richtrová označila Veroniku za ženu, která přinesla šálu do dílny, a Miroslava za muže, jenž si hotovou zakázku vyzvedl. Součástí spisu se stal také Adélin pracovní zápisník, fotografie lokátoru a výpověď její tety Mileny Duškové.
Majitel domu za městem s plánem neměl nic společného. Nemovitost opravdu nabízel k prodeji. Jen telefon do Jitčiny realitní kanceláře uskutečnil prostředník na Veroničinu žádost. Majiteli bylo řečeno, že Jitka má zájem o exkluzivní zakázku a může přijet právě v sobotu.
On sám byl tehdy mimo město. Dům, kde Jitka s Miroslavem bydleli, policie prohledala na základě příslušného soudního příkazu. V Miroslavově pracovně objevili složku s výpisy ze společných účtů. Z úspor postupně posílal Veronice menší částky a v poznámkách k převodům je označoval jako platby dodavatelům nebo výdaje za opravy auta.
V samostatném souboru měl spočítanou hodnotu domu, předpokládanou cenu Lindina budoucího podílu, náklady na stěhování i částku určenou na zařízení dětského pokoje. Na spodním okraji stránky bylo napsáno Nelyno jméno. Když Jitka dostala možnost přečíst si kopii dokumentu v kanceláři vyšetřovatele, dlouho nic neříkala. V garáži policie našla obal od lokátoru, náhradní SIM kartu a doklad o koupi zařízení.
Kriminalistické zkoumání navíc potvrdilo Miroslavovy otisky na vytištěné trase, kterou policisté zajistili v Richardově dodávce. Veronika nejprve tvrdila, že měla v úmyslu Jitku pouze vystrašit. Když před ní položili obnovenou komunikaci, výpověď změnila a začala tvrdit, že vraždu navrhl Richard. Vyšetřovatelé porovnali časové údaje jednotlivých zpráv.
Právě Veronika poslala Richardovi jako první fotografii starého lomu a napsala, že Jitku musí shodit dolů. Miroslav se pokusil poslat Jitce dopis. Jitka ho odmítla převzít i číst. Později se prostřednictvím obhájce nabídl, že ustoupí z části majetkových požadavků, pokud Jitka na oplátku prohlásí, že si přeje smírné řešení.
Anežka Langerová položila návrh na stůl. „Než mi odpovíte, potřebujete slyšet něco, co se vám možná nebude líbit. Já můžu chránit vaše majetkové zájmy a vysvětlit vám důsledky. Nemůžu z trestního řízení udělat obchod.
U tak závažného trestného činu soukromá dohoda ani smířlivé stanovisko poškozené řízení nezastaví a majetkové ústupky nemažou už zajištěné důkazy. “ „Pořád věří, že všechno jde převést na peníze a podíly,“ řekla Jitka. „A právě proto mu neodpovíme vztekem. Budeme řešit jen to, co je pro Jitku právně a lidsky bezpečné,“ odpověděla Anežka.
Po několika měsících vyšetřování státní zástupce podal obžalobu a věc se dostala před soud. Jitka se účastnila všech hlavních jednání. Vidět Miroslava na lavici obžalovaných bylo pro ni těžší, než si předem připouštěla. Zhubl, přestal se holit a při každém jednání se přesto snažil zachytit její pohled.
Když jí předseda senátu dal jako poškozené prostor doplnit to, co už v řízení uvedla, Jitka odpověděla: „Ano. “ Miroslav požádal předsedu senátu, zda jí smí položit jednu otázku. „Opravdu si myslíš, že jsem chtěl, abys zemřela? “ Jitka se na něj poprvé podívala přímo.
„Poslal jsi mě na cestu, kterou sis sám vybral. To mi stačí. “ „Já bych to nakonec zastavil. “ „Mohls to zastavit dřív, než vznikl lokátor, šála a člověk najatý k útoku.
“ Potom už na něj přímo nereagovala. Miroslava a Veroniku soud uznal vinými podle jejich konkrétního podílu na organizaci pokusu o vraždu motivovaného majetkovým prospěchem. Richard dostal trest za pokus o vraždu a také za další prokázané trestné činy. Richardovu spolupráci s orgány činnými v trestním řízení soud vzal v úvahu.
Nezměnilo to však fakt, že k útoku skutečně vyšel s nožem v ruce. Po vyhlášení rozsudku vyšla Jitka z budovy společně s Lindou. Na schodech čekali novináři. Jitka odmítla mluvit o Nele a výslovně je požádala, aby z dítěte nedělali součást veřejné senzace.
Dívka zůstala u babičky. Linda vzala matku pod paží a bez dalších slov ji odvedla k autu. Rozsudek Jitce nevrátil život, který vedla předtím. Ještě měsíce s sebou trhla, když jí v tiché místnosti zavibroval telefon, a šeříkovou barvu nedokázala vidět bez krátkého sevření v žaludku.
Některé noci se probudila a musela si připomenout, že dveře, za nimiž Miroslav telefonoval, už nejsou dveřmi její ložnice. Manželství bylo následně rozvedeno v samostatném řízení. Miroslavův právní zástupce se snažil vypořádání společného jmění protahovat sporem o to, kolik kdo do domu vložil. Jitka předložila bankovní podklady, které dokládaly původ významné části prostředků.
Nakonec se obě strany prostřednictvím svých zástupců shodly, že dům prodají. Kupující se našel na jaře. V den předání přijela Jitka společně s Lindou a svým právním zástupcem. Prošla celý dům, odnesla poslední krabice a nakonec se zastavila v ložnici.
Kdysi na tamním křesle ležela šeříková šála. Křeslo už bylo pryč, ale na podlaze po něm zůstal světlejší obdélník. „Máme všechno? “ zeptala se Linda.
Jitka ještě jednou přejela místnost pohledem. „Ano. “ Zavřela okno a odešla. Uvědomila si, že nejvíc jí nedrží zdi, ale zvyky.
Kam večer odkládala kabelku, na které straně postele spala, který schod vrzal. Ty si s sebou brát nemusela. Za peníze, které jí po vypořádání připadly, koupila malý byt ve stejném domě jako Linda, jen o dvě patra níž. Nábytek si tentokrát vybrala sama a nikoho se neptala, zda se mu bude líbit.
V den stěhování přinesla Iveta koláč. Linda pomáhala s krabicemi a nakonec pověsila v předsíni zrcadlo. „Teď jsem u tebe za minutu. “ Jitka na ni ukázala prstem.
„Ale nejdřív zavoláš. “ Linda se rozesmála. „Ty už máš domácí pravidla? “ „Ano.
O dvě patra víš, máš vlastní zvonek. “ Obě se tomu zasmály. O něco později se Jitka zastavila za Adélou před krejčovskou dílnou. Adéla odmítala jakoukoli odměnu.
Teprve když se později dozvěděla, že Adéla odkládá kurz konstrukce oděvních střihů kvůli penězům a Milena hledá dostupnější provozovnu s lepší polohou, nabídla pomoc způsobem, který se dal přijmout bez pocitu dluhu. Kurz zaplatila a Milaně pomohla vyjednat nájem na místě, kudy chodilo víc zákazníků. „Já jsem vás nezachránila. Jen jsem vám našla a vrátila šálu.
“ „Šála byla ta nejmenší část. Důležité bylo, že jsi mě tehdy nenechala jen odejít a dělat, že se nic neděje. “
Téměř rok po sobotní cestě, která se nakonec nikdy nestala Jitčinou cestou, připravovala ve svém novém bytě nedělní večeři. Na stole měla zeleninu, pečenou rybu a omáčku podle receptu, který kdysi vařil Miroslav.
Linda přinesla čerstvý chléb, Iveta květiny a Adéla nový béžový šál. „Ten je pro vás. “ Jitka vzala voňavý šál do rukou. Nepřiložila si ho hned ke krku.
Nejdřív prsty přejela po etiketě, skoro bezděčně, a teprve potom si uvědomila, co dělá. Chvíli jen vnímala teplo látky v dlaních. Pak se usmála. Když se všichni posadili ke stolu, podívala se na dceru.
„Na co si připijeme? “ zeptala se Iveta. Jitce se vybavila prázdná cesta, pás stromů a Zdeňka v jejím kabátě. Ne jako obraz hrdinství, ale jako okamžik, kdy cizí člověk přijal riziko, které mělo původně patřit jí.
„Na lidi, kteří řeknou pravdu, i když by pro ně bylo pohodlnější mlčet. “ Za okny se postupně rozsvěcela světla v dalších bytech. Měla svůj malý byt, dceru blízko a kolem sebe lidi, kteří její hranice brali vážně. Nedělní večeře nebyla důkazem, že už bude všechno dobré.
Ryba mohla vystydnout, Linda mohla za hodinu odejít o dvě patra výš a Jitka mohla večer zase zkontrolovat zámek dvakrát. Byl to obyčejný večer, který nikdo nenaplánoval za ni. Pro tu chvíli jí to stačilo.