„Všechno nejlepší, smolařko. Tentokrát jsme pro tebe skutečně něco naplánovali.” Ta slova mě měla potěšit. Bylo mi pětadvacet, seděla jsem v kuchyni, kde jsem léta slýchala jen výsměch, a přesto…
Můj pětadvacátý narozeniny. Výročí, které mělo něco znamenat. Říkala jsem si, že nesmím nic čekat. Léta, kdy jsem byla ta zapomenutá, mě naučila nedoufat. Ale někde hluboko ve mně přece jen zůstával kousek naděje. Oblékla jsem si ty stejné džíny, ve kterých jsem chodila pořád, dvakrát si projela vlasy kartáčem, aby vypadaly méně unaveně, a … Read more