Funkce mu stoupla do hlavy tak rychle, že společný život začal být nesnesitelný. Moje kamarádka mi tehdy radila, ať počkám, až se s manželkou rozejde, než se do toho zapletu víc. Ale já byla hloupá a věřila jsem mu. Vodí mě do drahých restaurací, kupuje mi dárky a no, sama víš, co ještě.
Potom začal chodit do práce i některé víkendy, prý aby uzavřel tabulky v Excelu. Znělo to divně, ale nechtěla jsem být podezřívavá. Jednou večer jsem vešla do ložnice, abych uklidila oblečení do zásuvky, a když jsem se rukou nechtěně opřela o stolek, černý displej jeho telefonu se rozsvítil. Šla jsem do postele, ale uvnitř mě něco hryzalo.
Nemohla jsem usnout. Po špičkách jsem přešla do koupelny, zamkla za sebou a otevřela konverzaci s Karolínou. Byla to jeho vedoucí kolegyně ze směny. Psal si s ní o tom, jak se šázejí během práce a jak jezdí do levných motelů na okraji Prahy.
Seděla jsem ve tmě, telefon mi svítil do obličeje a v hlavě se mi honila jediná otázka. Plakala jsem dlouho s obličejem zabořeným do ručníku, aby mě v ložnici neslyšel. Druhý den Martin odešel do práce a krátce na to zazvonil zvonek v ateliéru. Byla to Karolína, která si přišla vyzvednout šaty, co jsem jí šila.
Vykládala jsem jí skoro přímo do očí o našem poměru a ona mi ještě dávala vztahové rady. To odpoledne jsem vyrazila do centra Prahy a několika specializovaných galanterií. Než jsem se pustila do šatů, začala první část mé osobní revoluce doma. Když Martin přišel z práce, řekla jsem mu, ať si zajde do večerky, koupí instantní nudle, hotové jídlo nebo mražené knedlíky a oblečení dá do čistírny.
Podívala jsem se mu do očí. Nevěřil mi, ale poslechl. Začal posílat věci do čistírny a živit se instantními nudlemi, hotovkami, pizzou a kebabem. Když odešel do práce, otevřela jsem jeho skříň, vzala postupně část pracovního oblečení a odnesla ho dolů do ateliéru.
Přesně toho dne přišla Karolína do ateliéru na poslední zkoušku svých šatů. Vzala jsem jeho kalhoty, sešla zpátky do dílny a obrátila je na ruby. Martin se v ložnici oblékal do nového obleku, postavil se před zrcadlo a podezřívavě zatáhl za nohavici. Vypjal hruď, okamžitě mi uvěřil a odešel do obýváku, aby na mě počkal.
Když jsem vstoupila do obýváku, Martinovi doslova spadla čelist. Když jsme dorazili do luxusního hotelového sálu v centru Prahy, hra se změnila. Vešla jsem do sálu krokem modelky v hnědém sametu s výrazem poslední pralinky v luxusní bonboniéře. Karolína došla k nám, zakřivila rty do jedovatého úsměvu a vypustila první poznámku.
Řekla něco o tom, že o půlnoci zase poběžíš dolů k šicímu stroji a budeš šlapat do pedálu až do rána. Myslela si, že jsem jen šila. Číšník se přiblížil ve chvíli, kdy Martin stál napůl otočený a Karolína mu ukazovala prstem do obličeje. Vždycky říkala, že dala skoro 300 000 za operaci psou.
No teda. Martin se otočil a řekl: „Myslíš, že bych ji doporučil do tvého ateliéru, kdybych s ní měl poměr? ” A ona mu odpověděla: „Ty jsi mě do ateliéru své ženy poslal. ”
V tu chvíli jsem se mu podívala přímo do očí a poprvé ho viděla úplně jasně.
Neambiciózního kluka z tramvaje, do kterého jsem se zamilovala. Karolína se mu začala smát do obličeje. Otočila jsem se k ní a řekla: „Pokud jde o tebe, doufám, že už nikdy nevkročíš do mého ateliéru. ” Ona odpověděla: „Sama už do té tvojí díry nikdy nepáchnu a chci vrátit peníze.
” Jen očividně nebyla připravená na tolik překvapení, kolik jsem si do nich dnes přidala. Měla na sobě jen jeho sako a mlátila ho do ramen, zatímco na něj řvala. Boty, kravaty, košile, obleky i ty záhadně zmenšené kalhoty jsem naházela do tří velkých černých pytlů. Pytle jsem postavila pod přístřešek před vstupem do domu, aby nezmokly.
Museli byt opustit a přestěhovat se do malé garsonky na okraji Prahy někde směrem k Černému mostu.
